Vztyčování vlajky na Iwodžimě | Reflex.cz
nahoru

Vztyčování vlajky na Iwodžimě

JAN FINGERLAND2. dubna 2008 • 11:00

Záběr na skupinu šesti vojáků, kteří vztyčují americkou vlajku, patří k vůbec nejslavnějším snímkům světové žurnalistiky. Pro většinu Američanů je symbolem druhé světové války a ztělesněním boje proti diktaturám. Méně známé jsou tragické okolnosti, které vznik fotografie provázely, a takřka nikdo netuší, že velitelem mužů zobrazených na fotce byl československý rodák Michael Strank. On a dva jeho kamarádi se nikdy nedozvěděli, jak jsou slavní - zahynuli krátce po vzniku snímku.

 


Ten vznikl 23. února 1945 na japonské Iwodžimě, čtyři dny poté, co se Američané na ostrově vylodili. Význam ostrova byl obrovský: ležel na Boninských ostrovech mezi Japonskem a americkými letišti na souostroví Mariany a sloužil císařské armádě jako bod včasné výstrahy. Pokud by ho Američané získali, oslabili by nepřátelskou protileteckou obranu, a ještě by získali základnu blíže Japonsku. Avšak Iwodžima měla také velkou symbolickou hodnotu, jejím guvernérem byl tokijský starosta, a získání ostrova se rovnalo dobytí prvního kusu japonského území.

Toho všeho si byli Japonci vědomi, a tak z Iwodžimy udělali za pomoci zotročených Korejců jedinou velkou pevnost, protkanou sítí podzemních chodeb a bunkrů. Nejvýznamnější součástí obrany byla hora Suribači, z níž bylo možné ovládat pláže. Útok americké pěchoty byl proto veden především na tuto stošedesátimetrovou horu.

Vztyčení vlajky navlečené na pohozené vodovodní trubce spadá do dne, kdy se Američanům podařilo Suribači obsadit - přišlo jen pár desítek hodin po zahájení útoku. V tu chvíli nikdo netušil, že úplné ovládnutí ostrova bude trvat ještě celý měsíc a zahynou při něm tři ze šesti mužů zachycených na snímku. Pro americké mariňáky to byla vůbec nejkrvavější bitva v celé válce - na Iwodžimě jich padlo šest tisíc.

AŽ NAPODRUHÉ


Snímek vznikl vlastně náhodou. Jeho autorem byl tehdy třiatřicetiletý fotograf agentury AP Joe Rosenthal, který kvůli špatnému zraku ani nebyl odveden k bojovým jednotkám a do války se dostal "jen" jako fotoreportér.


Onoho dne se vypravil se dvěma armádními kolegy - Bobem Campbellem a Billem Genaustem - na Suribači kvůli záběru vztyčování vlajky - ovšem docela jiné vlajky. Cestou potkali fotografa Louise Loweryho, který jim oznámil, že jdou pozdě - prapor signalizující americkým jednotkám na moři, že pláže jsou bezpečné, už vlaje. Lowery ho zachytil v 10 hodin 37 minut dopoledne.

Rosenthal a jeho kolegové se chtěli hned vrátit, ale nakonec na Suribači - bylo to kolem poledne - přece jen vyšplhali. Ukázalo se, že mají štěstí, protože velitelé považovali první vlajku za špatně viditelnou (podle jiné verze ji chtěli jako suvenýr) a poslali na horu vojáka s jiným praporem.

Právě vztyčení této druhé vlajky Rosenthal zaznamenal. Jenže málem propásl i tento okamžik. Rovnal kamení, na které si chtěl vystoupit, aby stál výš, když si všiml, že vojáci už začali vlajku vztyčovat.
"Koutkem oka jsem zahlédl, že už vytahují vlajku vzhůru. Rychle jsem popadl ležící fotoaparát a scénu vyfotil. Když něco vyfotíte takhle bez přípravy, tak vůbec nevíte, co máte."

Rosenthal si nebyl jist, jestli se snímek povedl, a proto vyfotil vojáky ještě jednou - jako skupinu stojící před improvizovaným stožárem.

"Vztyčovací scénu" natáčel kousek od něj také fotograf námořní pěchoty seržant Bill Genaust. Rosenthal si později vzpomněl, že se ho Genaust zeptal: "Nestojím ti v záběru, Joe?"


Příslušná políčka Genaustova filmu vypadají téměř stejně jako Rosenthalova fotografie. Genaust natáčel dokonce na barevný film, a tak to teoreticky mohl být on, kdo se proslaví. Zahynul však už devět dní po události a jeho film je dnes paradoxně znám jen díky Rosenthalově černobílé fotce - a také rychlosti, s níž se snímek dostal do Ameriky.

Když Rosenthal slezl ze Suribači, podíval se na hodinky: bylo pět minut po jedné. Vrátil se do přístavu a nechal nevyvolaný film doručit do centrály AP na Guamu. Tady si snímku povšiml fotoeditor AP John Bodkin a své soustředěně pracující kolegy prý vyrušil zvoláním: "Tady mám ale opravdu pecku!"

Bodkin fotografii okamžitě odeslal radiofotografickou metodou do Ameriky, kde ji hned příští den uveřejnilo několik stovek novin a týdeníků. Od pořízení snímku k jeho uveřejnění v tisíce kilometrů vzdálené zemi uplynulo méně než osmnáct hodin!

FOTOGRAFIE JAKO ZBRAŇ


Byl to údajně prezident Roosevelt, kdo si fotografii vybral jako hlavní motiv pro chystanou válečnou půjčku. Díky tomu se objevila na miliónech plakátů po celé zemi. V září téhož roku vydala americká pošta známku s motivem snímku. Náklad: 137 miliónů kusů. Pošta tím mimochodem porušila zásadu, že na známkách s výjimkou hlav států nemají být žijící osoby. Rosenthalův snímek je také jediný, který získal Pulitzerovu cenu za fotografii ještě v roce svého vzniku. Kritička a kurátorka Marianne Fultonová tvrdí, že úspěch snímku je třeba přičítat době jeho vzniku: "Bojíte se o život, o svou rodinu, budoucnost národa a pak se objeví tenhle opravdu neuvěřitelný obraz síly a odhodlání. Fotka jako tahle je opravdový dar."



Jedním z lidí, kteří byli hned od počátku ohromeni zvláštní silou Rosenthalovy fotografie, byl námořní důstojník Felix de Weldon. Tento vídeňský rodák byl v civilu sochař, jenž dobrovolně narukoval do amerických ozbrojených sil. Když uviděl Rosenthalův snímek, "nemohl od něj odtrhnout oči". Rozvržení linií na fotce mu připomínalo díla klasického sochařství. Během jediné noci vytvořil ze sochařské hlíny trojrozměrnou verzi fotografie. A v roce 1951 byl pověřen, aby vytvořil památník námořní pěchoty na vojenském hřbitově ve virginském Arlingtonu.

Weldon nebyl jediný, kdo se Rosenthalovým snímkem inspiroval - "Vztyčování vlajky na Iwodžimě" se v Americe stalo často reprodukovaným, případně i parodovaným symbolem. Například 11. září 2001 v pět hodin večer americký fotograf Thomas E. Franklin vyfotografoval tři newyorské hasiče, jak vztyčují na troskách Světového obchodního centra vlajku s hvězdami a pruhy. Když snímek vyšel, každý Američan okamžitě věděl, na co Franklin naráží.

S odstupem desetiletí se dá říci, že snímek z Iwodžimy stanovil vzor pro určitý typ fotografie, jež kombinuje reportážní jazyk s triumfální scénografií. Vzor, který byl mnohokrát napodobován i mimo Spojené státy.

Nejčastěji bývá Rosenthalova fotografie srovnávána se záběhem vztyčování sovětské vlajky na budově Reichstagu od Jevgenije Chalděje. Zobrazuje rudoarmejce s rudou vlajkou v rukou na pozadí dobytého Berlína. Chaldějův snímek vznikl až 2. května 1945, a to jako vědomá kopie Rosenthalova vzoru. Dokonce byl snímek pečlivě aranžovaný - fotograf Tiskové agentury Sovětského svazu (TASS) si předem nechal udělat vlajku z ubrusů s neobvykle velkým symbolem srpu a kladiva a vyzkoušel v Berlíně několik míst, než byl spokojen s výsledkem. Dodatečně pak na záběru provedl řadu úprav.

 

PŘÍLIŠ HOŘKOSTI


Zatímco Chalděj snímky bez zaváhání inscenoval, Rosenthal z toho byl obviňován. Byl to důsledek žárlivosti, zlé vůle i omylu.

Autor iwodžimské fotografie, jež se okamžitě proslavila, totiž ještě několik dní vůbec nevěděl, jak jeho životní dílo, pořízené ve spěchu, vlastně vypadá. Přicházely k němu gratulace, které přičítal skupinovému portrétu před vlajkou. Když byl proto jedním reportérem dotázán, jestli je fotografie inscenovaná, odpověděl: "Samozřejmě!"

Oním novinářem byl Robert Sherrod, korespondent časopisů Time a Life, a okamžitě to hlásil do New Yorku. Rozhlasový pořad týdeníku Time neprodleně učinil závěr: "Rosenthal jako většina fotografů neodolal tomu, aby poté, co přišel pozdě, nerozmístil účastníky události ještě jednou tak, jak se to původně stalo."

Nic nepomohlo, že Sherrod svůj omyl později připustil a časopis Time se Rosenthalovi omluvil. Rosenthal strávil zbytek života tím, že mýtus o zfalšované fotografii donekonečna vyvracel, dokonce čelil návrhu na odebrání Pulitzerovy ceny. Jak se sebeironicky vyjádřil ke konci života, kdyby snímek opravdu inscenoval, "určitě by ho zkazil".

Rosenthal díky svému snímku nikdy nezbohatl a po válce pracoval pětatřicet let, tedy až do důchodu, jako řadový fotograf listu San Francisco Chronicle. Ostatně o slávu tento muž, který zemřel teprve předloni v srpnu v pětadevadesáti letech, nikdy nestál.

Fotografie měla jiné - tragické - hrdiny. Na Rosenthala žárlil především Louis Lowery, jenž vyfotografoval první vztyčování, i když jeho snímek je nepoměrně banálnější než ten Rosenthalův. Hořkost pociťovali i muži, kteří byli na Loweryho snímku a přišli tak o svůj díl slávy. (Poslední z nich, Charles W. Lindberg, zemřel loni v červnu.)



Z mužů, kteří se zúčastnili druhého vztyčování, se brzy staly celebrity - tedy z oněch tří, již se dožili konce bojů o Iwodžimu. Dva muži zahynuli už šest dní po vztyčení, třetí zemřel jen pár dní před koncem bitvy o ostrov.

Toto jsou jejich jména: Harlon Block, Franklin Sousley a velitel jednotky Michael Strank. Ten poslední se narodil v roce 1919 jako Michal (či Mychal) Strenk v rusínskoslovenské rodině v Jarabině na východním Slovensku. Do USA odešel s rodiči v šesti letech. Byl o několik let starší než většina jeho mužů, již na něj vzpomínali jako na mimořádně odvážného a zodpovědného vojáka. Jeho smrt pravděpodobně způsobil šrapnel vystřelený z americké lodi.

SLÁVA A ZAPOMNĚNÍ


Peklo na Iwodžimě přežili tři: Ira Hayes, John Bradley a Rene Gagnon. Po skončení bojů o ostrov byli odvoláni do USA, kde se zúčastnili okružní cesty po celé zemi a na sbírkách vybrali přes 23 miliard dolarů. O čtyři roky později si zahráli ve filmu Písek v Iwodžimě. Tím jejich příslovečných patnáct minut slávy skončilo.

Rene Gagnon se pokusil udržet ve světě celebrit, ale nakonec zemřel ve čtyřiapadesáti letech zcela zahořklý. Naposledy pracoval jako údržbář v bytovém domě.

Ani Ira Hayes, původem z indiníánské rezervace v Arizoně, nebyl příliš úspěšný a stěžoval si na rasismus, jemuž byl vystaven. Navíc trpěl pocitem viny, že na rozdíl od kamarádů přežil, a v roce 1955 se upil. Nové slávy se dočkal až po smrti: v roce 1961 byl o něm natočen film Outsider s Tonym Curtisem v hlavní roli. Jeho smutný osud pak v roce 1964 zpracoval i Peter LaFarge do "Balady Iry Hayese", kterou nazpíval Johnny Cash a později také Bob Dylan. V jeho písni se praví: "Jednou ráno umřel / sám v zemi, za kterou bojoval ..."

Jediný, kdo ze šestice vojáků zachycených na snímku prožil aspoň trochu snesitelný život, byl John Bradley. Zemřel až v roce 1994 jako sedmdesátiletý otec rodiny a podnikatel v oboru pohřebnictví. O svých válečných zážitcích téměř nemluvil - zřejmě i proto, že jednoho z blízkých přátel Japonci zajali a umučili k smrti. Iwodžima tak byla u Bradleyů tíživým rodinným tabu.



Až Bradleyův syn James se rozhodl po otcově smrti navštívit rodiny ostatních hrdinů z Iwodžimy a získat informace. Na jejich základě pak napsal knihu Vlajky našich otců.

Podle ní natočil v roce 2006 Clint Eastwood stejnojmenný film, který přibližuje nejen tragický průběh bitvy o ostrov, ale také poválečné osudy hlavních protagonistů. O celé věci se začalo znovu mluvit. Loni v létě odjel na Iwodžimu zvláštní americký tým, jenž pátrá po ostatcích Williama Genausta, tedy kameramana, který natočil vztyčovávlajky, ale krátce nato zahynul a upadl do zapomnění.

Eastwood paralelně s filmem Vlajky našich otců natočil ještě jeden film. Tentokrát podle knihy dvou japonských autorů. Pod názvem Dopisy z Iwodžimy šel i v našich kinech a podává příběh beznadějné obrany ostrova z japonského pohledu. V tunelech pod horou Suribači zůstaly pravděpodobně tisíce vojáků - Američané likvidovali odpor obránců pomocí plamenometů a granátů vhazovaných do chodeb. V Japonsku byl film relativně úspěšný, i když někteří kritici poukazovali na fakt, že "dobří" (tedy nefanatičtí) jsou mezi císařskými důstojníky hlavně ti, kteří byli před válkou na stáži u US Army. Eastwoodův "japonský" film se dá i s touto výhradou považovat za velkorysé gesto vůči poraženému nepříteli. Tragická historie jedné fotografie pojmenované "Vztyčování vlajky na Iwodžimě" tím možná končí.

AUTOR JE PUBLICISTA

 

JAN FINGERLAND

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější