František Kriegel | Reflex.cz
nahoru

František Kriegel

VÁCLAV TIKOVSKÝ8. dubna 2008 • 11:00

Letošní, "osmičkový" rok přináší řadu výročí, mezi nimiž dominují dva zlomové momenty našich novodobých dějin - roky 1948 a 1968. František Kriegel prožil obě tato období v centru událostí jako jejich významný aktér. Desátého dubna uplynulo od jeho narození rovných sto let.

 


Nebyl osamělým bojovníkem, jak bývá někdy prezentován. Žil obklopen lidmi, mezi nimiž ovšem vynikal svým intelektem, odvahou a rozhodností. Byl bezpochyby vůdčím typem, přáteli uznáván, protivníky zatracován jako "haličský Žid". Byla to zřetelná narážka na jeho původ, neboť pocházel z někdejší Haliče, narodil se v roce 1908 ve Stanisławowě v národnostně smíšené rodině: otec Rakušan, matka Polka. Začátky neměl snadné. Třebaže v letech zatracení bylo zdůrazňováno buržoazní prostředí, v němž zdánlivě vyrůstal (otec stavitel), skutečnost byla poněkud odlišná. Jeho otec sice stavitelem byl, ale v malých venkovských poměrech, a kromě toho záhy zemřel - Františkovi bylo teprve jedenáct. Rodina se musela těžce protloukat, František se už v letech svého chlapectví a dospívání musel hlásit k různým příležitostným pracím; přesto vystudoval střední školu a hodlal studovat dál. Na univerzitu ve Lvově se však nedostal, protože tam platil numerus clausus pro židovské uchazeče. Bylo tedy nutné zvolit jiné řešení.

Volba padla na Prahu. Pro středoevropský svět vždycky platila za kulturní metropoli, navíc byla městem s liberálními poměry, pro něž se stala útočištěm mnoha intelektuálů z nejrůznějších zemí.

František Kriegel do ní přichází na sklonku 20. let (matka mu dala na cestu 500 korun a šest bílých košil), zapisuje se na německé lékařské fakultě a v roce 1934 promuje. Dva roky sbírá medicínskou zkušenost po pražských nemocnicích, když se objeví příležitost pro mladého lékaře vskutku jedinečná: v létě 1936 vypukne ve Španělsku občanská válka a země naléhavě potřebuje lékaře, kteří by pomohli. František Kriegel se přihlásí a už v prosinci téhož roku začíná ve Španělsku pracovat.

Osvědčí se. Po roce působení na stanovištích první pomoci se vypracuje do náčelnických funkcí zdravotnické služby interbrigád. Koncem roku 1938, kdy se republikánské fronty začínají hroutit, nosí hodnost majora a se zbytky dobrovolníků ustupuje přes Pyreneje do Francie.

Porážku nese těžce, o to hůře, že poměry v Evropě nevypadají dobře. Ve Francii ho čeká internační tábor, bída života v nouzových barácích, zatím bez přijatelné perspektivy. V polovině března 1939 zařinčí tankové pásy v pražských ulicích - do Prahy vstupuje Hitler. Není kam se vrátit. Ve světě se však bojuje - Čína válčí s Japonskem a Norský červený kříž shání lékaře pro toto bojiště. František Kriegel se znovu hlásí. Lékař se zkušeností z frontových lazaretů je přijat s otevřenou náručí.



VZESTUPY A PÁDY


Do vlasti se vrací po dlouhých osmi letech, v listopadu 1945. Má za sebou šestiletý pobyt v Asii, kde se situace utvářela trochu jinak, než si původně představoval. Nedostal se do čínské Rudé armády, ale ke kuomintangským jednotkám. A nezůstal ani v Číně, ale přešel s nimi do Barmy, k hájení proslulé cesty zajišťující zásobování čínské protijaponské fronty. V Barmě posléze pracoval jako smluvní lékař americké armády, která Barmskou cestu pomáhala udržovat. V té době samozřejmě netuší, v jak těžký kádrový šrám se časem tento krok promění.

Ale zpočátku mu nijak nevadí. František Kriegel totiž záhy po svém návratu začíná pracovat v aparátu KSČ. Seznamuje se zde s jistým Antonínem Novotným, navrátilcem z koncentráku, jehož čeká závratná kariéra. Přichází únor 1948, který ho zastihuje v centru dění: ve štábu Lidových milicí, jimž velí "španělák" Josef Pavel a zástupce mu dělá Josef Smrkovský. František zde působí v roli politického komisaře, tedy rovněž v klíčové pozici. Únor dovršuje převzetí moci KSČ v poválečném Československu a katapultuje Kriegla do funkce náměstka ministra zdravotnictví. V ministerském křesle sedí páter Plojhar, jedna z figurek zastírací hry KSČ; Kriegel se mu cítí nadřazen politicky i odborně a podle toho jedná. Nikoli však dlouho. Přicházejí padesátá léta se Slánského procesem a vlna dobové nepřízně Kriegla splachuje. Padá na post závodního lékaře ve smíchovské Tatrovce, což je pád vskutku hluboký, ale pořád lepší než kriminál, v němž na několik let skončí jeho druzi Pavel a Smrkovský. V té době ani netuší, že se s nimi ještě setká. Dokonce opět v čelné roli.

PRAŽSKÉ JARO


Zrychleme trochu děj, abychom se dostali k vrcholnému období jeho života. Pražské jaro nespadlo z nebe, představovalo vyvrcholení několikaletého procesu, v jehož čele stáli komunisté chtějící stvořit socialismus s "lidskou tváří". V průběhu několika let se František Kriegel dostává na vlnu opětovné přízně, Antonín Novotný, který mezitím stanul na vrcholu mocenské pyramidy, jako by se rozpomněl na staré harcovníky, kteří "dělali" únor 1948. Kriegel dostává možnost po vítězství Fidelových "barbudos" organizovat kubánské zdravotnictví (1960-1963), po návratu dostává Řád práce (1964) a stává se poslancem parlamentu. Což by bez přízně Antonína Novotného nebylo myslitelné. Leč jak šalebné jsou hříčky osudu - Novotný se postaví proti obrodnému proudu a ten ho smete.

Když je František Kriegel 8. dubna 1968 (dva dny před svými šedesátinami) zvolen předsedou Národní fronty, Novotný je čerstvým důchodcem. Inu, hvězdy hasnou a jiné vycházejí: dokazují to případy Josefa Pavla, který se v nové vládě, ustavené po Novotného pádu, stává ministrem vnitra(!), a Josefa Smrkovského, jenž je předsedou parlamentu. Někdejší triumvirát z února 1948 je opět pohromadě. Je to shoda okolností, náhoda - anebo výsledek jakési režie? Nevíme a sotva to někdy budeme vědět.


Faktem zůstává, že obrodný proud se záhy rozděluje na progresivisty a konzervativce. František Kriegel je progresivista (stejně jako oba jeho druhové) a tak to také zůstane. Vyslouží si za to mezi "konzervami" nemalou zášť. Jeho osmiletá válečná anabaze mu získala věhlas "mezinárodního dobrodruha". Ale jako by to nestačilo, přidružilo se k tomu ještě označení zrádce a špióna. Jak k němu přišel?

Vysvětlení, zdá se, nacházíme u Vasila Biľaka, v jeho pamětech. Krátce před schůzkou v Čierné nad Tisou (24. července, jak si poznamenal) mu volala manželka Alexandra Dubčeka, že s ním nutně potřebuje mluvit. Biľak ji pozval do budovy slovenského ústředního výboru, ale to nechtěla. Dali si tedy schůzku na Slavíně, na vrchu nad Bratislavou, kam půjde venčit psa - tam se jakoby náhodou potkají.

Když k tomu došlo, soudružka Dubčeková Biľakovi vzrušeně sdělila, že na mírové slavnosti v Líšni u Brna byla bezděčnou svědkyní Krieglova setkání s americkým velvyslancem. Hovořili spolu. Z Biľakovy výpovědi bohužel nevyplývá, zda Dubčeková rozhovoru rozuměla, nicméně sdělila, že Kriegel bezprostředně poté šel ke Smrkovskému a svůj rozhovor s velvyslancem mu tlumočil. Z toho pochopila, že americký velvyslanec dal Krieglovi pokyny, jak mají pravičáci postupovat, aby dosáhli uchopení moci. Dubčeková musí proto za Alexem (tzn. za manželem) do Prahy, aby ho informovala, a hlavně, aby ho varovala před spolčováním s těmito odpadlíky. Biľakovi tohle vše sděluje pro jeho informaci a současně ho žádá, aby Alexe, kdyby bylo zapotřebí, podpořil.

Schůzka v Čierné nad Tisou byla dohodnuta na 28. července a představovala jeden ze zlomových momentů před sovětskou invazí. Vezmeme-li "hlášku" soudružky Dubčekové jako věrohodnou, stojí za úvahu, co asi americký velvyslanec mohl Krieglovi sdělit. Víme totiž, že stanovisko americké strany k událostem pražského jara bylo zdrženlivé a spíše vyčkávací. Američané se již nějakou dobu připravovali na schůzku se Sověty, měl to být summit na nejvyšší úrovni a Američanům na něm velmi záleželo. Proto do událostí v tehdejší ČSSR nezasahovali.



Nicméně nálepka zrádce a špióna Františku Krieglovi v očích Biľaka a jeho druhů už zůstala.

TA NOC


Tak, jak byly události rozehrány, musela invaze přijít. Ve městě probuzeném nejprve hukotem transportních letadel a potom rachotem tanků probíhala horečnatě a zmateně. Dochovala se dvě svědectví přímých účastníků, jednak kniha Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu, jednak Paměti Vasila Biľaka. Obě výpovědi, v detailech poněkud rozporné, shodně popisují atmosféru nabitou napětím a zdrcujícím úderem přicházející katastrofy.

Oné noci z 20. na 21. srpna 1968 zasedal ústřední výbor KSČ. Třebaže někteří z přítomných byli zřejmě o invazi informováni (a nebyla tedy pro ně překvapením), v okamžiku, kdy se stala skutkem, propadli panice. Biľak podle Mlynářova líčení ztratil nervy, rozčileně přecházel z místa na místo a vykřikoval: "Tak mě lynčujte! Proč mě nezabijete?" Dubček byl zdrcen, prohlásil: "Tak přece to udělali." Podle Biľaka plakal, rozhaloval si košili na prsou a hořekoval: "Co mně to udělali, bože, co mně to udělali!" Prohlašoval také, že od této minuty skládá funkci prvního tajemníka.

Naopak František Kriegel si zachoval bojovného ducha, invazi nazval vpádem tatarských chánů, kteří přišli zničit naši kulturu a dědictví otců.

Ani jeden z memoáristů bohužel neuvádí podrobnější znění jeho výroků, zřejmě však byly velmi emotivní. "Pro Kriegla přišla jeho chvíle," píše Biľak. "Již v průběhu běžného jednání většinou neseděl, ale stál opřený o stůl. Nyní začal ze svého nitra vylévat všechnu špínu, zlobu, nenávist, která v něm byla po léta utajována." - "Choval se jako rozběsněná šelma, na niž spadla klec. Byl přesvědčen, že už nemá kam utéci, že s ním naloží tak, jak by on naložil s námi, kdyby dokončil svůj zločinný záměr. Byl přesvědčen, že to je jeho konec, a tak hrál hrdinskou roli."

Rozhodně nepropadl pasivitě jako třeba Dubček. Ještě se Smrkovským a Mlynářem využil okolnosti, že z budovy ústředního výboru se dalo dosud volat a dálnopisovat. Obsadili tato pojítka a rozeslali do nižších složek stanovisko ÚV KSČ jednoznačně odsuzující sovětskou invazi jako násilný a protiprávní akt.

Mezitím, někdy po čtvrté hodině ranní, dorazily sovětské tanky k budově ústředního výboru, který měl tehdy sídlo na nábřeží u Hlávkova mostu. Zaváděla je černá volha sovětského velvyslanectví. Z vozidel vyskákali vojáci ve výsadkářských uniformách, s vínovými barety na hlavách, samozřejmě se samopaly v rukou. Obklíčili budovu ze všech stran a několik důstojníků asi s četou parašutistů vběhlo dovnitř.

Do místnosti, kde zasedal ústřední výbor, vtrhli vojáci vedení jakýmsi plukovníkem se Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu na prsou. Zdeněk Mlynář, mluvící z dob svých studií v Moskvě výborně rusky, protestoval a upozornil je, že jsou v pracovně prvního tajemníka bratrské komunistické strany. Vojáci sice měli své rozkazy, nicméně toto rozhodné vystoupení na ně přece jen trochu zapůsobilo. Obsazení prováděli příslušníci Tamaňské divize, elitní jednotky, zpravidla asistující při všech palácových převratech v Kremlu. Tentokrát však řadoví vojáci nevěděli, co se vlastně děje. Někteří se domnívali, že plní jakýsi úkol v západním Německu, jiní si dokonce mysleli, že byli vysazeni v Izraeli. Přesně orientováni byli pouze důstojníci.



Akce měla pokračovat zatčením Dubčeka a jeho druhů a zatýkání měli provést naši lidé, vybraní příslušníci StB. Chvíli se na ně muselo počkat, než dorazili. Když se shromáždili v kterési místnosti rozlehlé budovy, oslovil je jeden z pracovníků KGB, patrně velitel celé akce: "Kdo z vás je hrdina? Kdo půjde k Dubčekovi a řekne: Jménem revoluční vlády, vedené soudruhem Indrou, jste vzat do ochrany." Údajně se v první chvíli nenašel nikdo, ale pak se přece jeden dobrovolník přihlásil. Poté bylo šest vybraných estébáků odvedeno do pracovny Čestmíra Císaře, kde se pod bedlivým dohledem příslušníků KGB odehrál zatýkací akt.

Bylo po osmé hodině, když byli zadržení muži naloženi do dvou obrněných transportérů, a aniž by jim řekli, kam směřují, také odvezeni. "Ótéčka" je vysadila na Ruzyni, kde je vzal na palubu čtyřmotorový antonov a odstartoval s nimi neznámo kam.

JEDINÝ, KTERÝ NEPODEPSAL


Kriegel bohužel nezanechal výpověď o své internaci. Její průběh můžeme pouze odvozovat z líčení jeho druhů, z něhož vyplývá, že zpočátku byl držen v jakési chatě někde v Karpatech, odkud byl po několika dnech transportován do Moskvy. Od počátku však byl separován, do Kremlu na pozdější jednání československé "delegace", doplněné o soudruhy ze "zdravého jádra", ho nepřipustili. Zřejmě byl vyslýchán, pravděpodobně bez použití většího fyzického násilí (někdejší drsné metody přece jen prošly určitou kultivací). Původně si ho Sověti hodlali podržet, ale na Svobodovu rezolutní žádost o propuštění, doplněnou prý pohrůžkou demonstrační sebevraždy, ho nakonec propustili a odletěl s "delegací" do vlasti. Byl mu též předložen protokol moskevských dohod, který invazi legalizoval, on jej však odmítl podepsat. Na svém odmítavém stanovisku setrval i po návratu do vlasti a proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk hlasoval jako poslanec Národního shromáždění 18. října 1968. Spolu s ním hlasovali proti dva poslanci a jedna poslankyně (Gertruda Sekaninová). Deset dalších se hlasování zdrželo.


Co ho čekalo? Postupná degradace, odvolání ze všech funkcí, vyloučení ze strany, odchod do důchodu a sledování Státní bezpečností dnem i nocí. Když ho 30. května 1969 vylučovali ze strany, jejímž členem byl od roku 1931, pronesl řeč, která se již nedostala do novin, kolovala však v opisech jako snad první samizdat: "Odmítl jsem podepsat takzvaný Moskevský protokol. Učinil jsem tak proto, že jsem v protokolu viděl dokument, který měl spoutat ruce a nohy naší republice. (...) Smlouva se nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů." Tímto prohlášením se definitivně rozešel nejen se stranou, o níž patrně dávno neměl iluze, ale i s komunismem, v nějž tak dlouho věřil. Logickým završením jeho názorového vývoje pak bylo podepsání Charty 77, která pro něj znamenala přece jen jistou naději. Naději v postupnou změnu politické situace, v lepší život, ve svobodný rozvoj osobnosti.

František Kriegel zemřel 3. prosince 1979, ale jeho jméno a památka žijí v ceně udělované od roku 1987. Udílí se osobnostem za dlouholetý a neohrožený boj za lidská práva a lidskou důstojnost.

AUTOR JE SPOLUPRACOVNÍKEM REDAKCE

 

VÁCLAV TIKOVSKÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější