Paul Kraus | Reflex.cz
nahoru

Paul Kraus

JAN FINGERLAND16. dubna 2008 • 11:00

Mají Kafka, Freud či Mahler něco společného? Jsou slavní, doma mluvili německy - a narodili se v českých zemích. Proto se k nim mohou Češi oprávněně hlásit jako ke svým rodákům. Do této skupiny patří i Paul Kraus, geniální lingvista a jedna z hvězd meziválečné orientalistiky. Na rozdíl od zmíněných mužů zemřel však zklamaný, osamělý a daleko od své vlasti, která ho dnes vůbec nezná.

 


Když se Krausovi arabští spolubydlící vrátili 12. října 1944 na oběd do jejich společného káhirského bytu, našli dveře do koupelny zamčené zevnitř. Škvírou ve dveřích pak uviděli tělo svého přítele - oběšené na pásku od županu. Na místo byl přivolán československý konzul v Egyptě, který nechal mrtvého pohřbít na káhirském židovském hřbitově. Tak skončila ani ne čtyřicetiletá pouť Paula Eliezera Krause, na něhož podle mnoha kolegů čekala zářná budoucnost.

NA CESTĚ


Kraus našel smrt v Orientu, ale vyrůstal v Mostecké ulici na Malé Straně, kde se v roce 1904 narodil v rodině obchodníka Sigmunda Krause a jeho ženy Henrietty, rozené Katzové. S vyznamenáním absolvoval německé gymnázium na Smíchově a pokračoval ve studiu orientálních jazyků na pražské německé univerzitě. Vypadalo to na poklidný život středoevropského intelektuála. Krausovi bylo ale souzeno prožít život jinak a jinde.

Tak jako mnozí jiní Židé jeho generace se v mládí zapálil pro myšlenky sionismu a v roce 1925 odjel do tehdejší Palestiny. Nejdříve zamířil do kibucu, kolektivisticky vedené zemědělské osady, ale jeho zápal pro prostý život rolníka brzy ochladl a hned následující rok odešel do Jeruzaléma studovat na právě otevřené Hebrejské univerzitě.

Neposedný Kraus se v Jeruzalémě stačil oženit, jenže pak se opět vydal na cestu, projel Palestinu, Sýrii a Egypt a v roce 1927 se vrátil do Evropy. V Berlíně o dva roky později získal doktorát ze semitistiky, jeho práce o starobabylónských dopisech tehdejší experty nadchla. To ho ve věku dvaceti pěti let katapultovalo mezi evropskou špičku, jeho jméno znal v oboru prakticky každý.

Mezitím ho zaujalo nové téma, které bylo v té době novátorské a ani dnes není zcela zpracováno: byl jím arabský přínos pro uchování řecké vzdělanosti na konci starověku a předání tohoto dědictví středověké Evropě. Západní věda by nepochybně vypadala jinak, kdyby se neinspirovala u arabské středověké medicíny, matematiky, astronomie nebo chemie. Zájem o průnik mezi řeckou a arabskou kulturu pak již Krause nikdy neopustil.

Krausovi přátelé vzpomínali, že už tehdy byl Kraus neobvykle soustředěný badatel. "Nikdy nemluvil o aktuálních politických záležitostech a nikdy neudělal žádnou lehkomyslnou poznámku," napsal jeden z nich.



I když se Kraus o politiku nezajímal, zajímala se politika o něho. Po příchodu nacistů k moci počátkem roku 1933 byli všichni Židé z berlínského pracoviště vyhozeni - velká část z nich odešla do Palestiny. On sám se rozhodl jinak, částečně asi proto, že na Jeruzalém dvacátých let vzpomínal jako na zaostalou díru, kde nebyla šance na skutečnou vědeckou práci.

Rozhodl se pro Paříž, kde díky doporučení svého učitele C. H. Beckera získal významného ochránce v osobě Louise Massignona, velmi významné postavy francouzské vědy. Ten později o setkání s Krausem poznamenal: "V roce 1933 ke mně můj přítel Becker poslal mladého českého orientalistu, uprchlíka Paula Krause, a zpravil mě o jeho schopnostech, neobvyklých u mladíka jeho věku." V době svého příchodu do Paříže teprve devětadvacetiletý Kraus dokonale ovládal několik starověkých orientálních řečí, a tak od něj jeho spolupracovníci dostávali občas dopisy napsané třeba v akkadštině.

PŘESNOST PROTI ESPRITU


Kraus strávil v Paříži tři roky, které zřejmě patřily k nejlepším a nejproduktivnějším v jeho životě. Zabýval se islámskou alchymií a jejím spojením s nejrůznějšími herezemi. Ve Francii vydal řadu důležitých publikací, a hlavně se mu dařilo získávat stipendia a dočasná zaměstnání u různých vědeckých institucí.

V té době se v Paříži hromadili i další židovští akademici z Německa i jiných zemí. Mnozí z těch, se kterými byl Kraus v kontaktu, patřili k elitě svého oboru, přátelil se také s představiteli francouzské intelektuální elity. Jenže ani v Paříži to neměl jednoduché, a navíc jeho styl práce, který si osvojil v Praze a Berlíně, nebyl zcela v souladu s místními akademickými zvyklostmi. Německá důkladnost, přesnost a suchost nevyhovovaly francouzským představám o espritu a eleganci jako neoddělitelné součásti vědeckého bádání. To ale nebyl hlavní důvod, proč Kraus z Francie po třech letech odešel. Jako cizinec neměl šanci na získání stálého univerzitního místa (i vysokoškolští učitelé byli "státními zaměstnanci") a s rostoucím mezinárodním napětím byla Krausova pozice stále obtížnější.



V roce 1936 dostal nabídku učit na muslimské Aligharské univerzitě v Indii. Zijáuddín Ahmed, osvícený vicekancléř této instituce, v dopise ministru financí státu Hajdarábád vysvětlil svůj praktický přístup: "Skutečnost, že Kraus je žid, ho nijak nečiní nezpůsobilým, aby vyučoval na naší univerzitě. Jde nám o to, najmout co nejlepšího člověka za co nejmenší plat." Ministr návrh schválil a místo Krausovi nabídl. Možná že kdyby byl toto zaměstnání přijal, jeho život by se odvíjel zcela jinak - to se ovšem nestalo.

V té době získal totiž Kraus další dvě nabídky, jednu z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, druhou z Káhiry. První nabídku odmítl, čehož později hořce litoval. Když totiž o tři roky později Jeruzalém navštívil, zjistil, že tamní intelektuální scéna se oproti době jeho prvního pobytu ve dvacátých letech k nepoznání změnila. Univerzita byla v roce 1939 k prasknutí naplněná lidmi, kteří patřili k vynikajícím evropským odborníkům ve všech možných oborech, díky nim vzniklo v Jeruzalémě mimořádně inspirativní prostředí.

To ale Kraus v roce 1936 nevěděl, a tak se rozhodl pro Káhiru. Jeho velkorysý francouzský patron Massignon ho doporučil novému ochránci, jímž se stal děkan jedné z fakult Káhirské univerzity Táhá Husajn. Tento muž patřil k nejpozoruhodnějším vzdělancům tehdejšího Egypta. Ačkoli byl slepý, dokázal získat dva doktoráty a vedle vědeckých děl o dějinách arabského myšlení chrlil básně, povídky, romány, překlady a nejrůznější filosofické a historické texty. Mimo jiné miloval francouzskou kulturu a obdivoval západní myšlení. Krause si oblíbil i kvůli jeho teorii o souvislosti arabské kultury se širší středomořskou civilizací řecko-egejského původu.

Kraus se na svou novou situaci díval se směsí optimismu a skepse, která pro něj byla typická. "V novém prostředí se cítím opravdu šťastný. Tento entuziasmus může být samozřejmě předčasný, protože intriky, antisemitismus a tak dále se určitě brzy zas objeví," napsal svému příteli Franzi Rosenthalovi, rovněž orientalistovi. Nadšení bez jakýchkoli pochybností u něj vzbuzovaly možnosti pro bádání: "Myslím, že postačí, když napíšu, že v Národní knihovně v Káhiře je ne méně než čtyřicet tisíc nezkatalogizovaných rukopisů, které ještě žádný odborník neprohlédl, a že v dalších dvou univerzitních knihovnách je dalších 7000 kusů."



NESNÁZE


Protože zaměstnání opatřené Táhou Husajnem nebylo zcela jisté, snažil se Kraus o další možnosti obživy. Vyučoval proto na Institutu Français d'Archéologie Orientale v Káhiře. I zde čelil podobným problémům jako na francouzské půdě - na rozdíl od ostatních se nestal "členem", ale jen "spolupracovníkem". Možná právě proto se tehdy pokusil získat francouzské občanství. Zatímco jeho žádost pomalu postupovala pařížskými úřady, Francie podepsala mnichovskou dohodu. Krausova přítelkyně, britská misionářka v Káhiře Constance Padwicková, později vzpomínala: "Od té doby byli Kraus i jeho žena vášnivými československými patrioty. Paul mi řekl, že navzdory všemu úsilí, jež vložil do získání francouzského občanství, je nyní rád, že se nakonec rozhodl zůstat Čechoslovákem, a to přesto, že tak miluje Francii. Prý by si připadal jako zrádce, který opustil Československo v nejtěžší hodině." Také jeho arabský přítel Jahjá al-Kaššáb popsal změnu Krausova postoje: "Jak se mu náhle zdály pražské kopce a údolí krásné! Najednou začal tolik toužit po ztracené vlasti."

Zatímco třicátá léta byla pro Krause obdobím stěhování a nejistot, čtyřicátá léta se stala érou katastrof, a to přesto, že Kraus byl v Egyptě oproti evropským Židům relativně v bezpečí. Počátkem roku 1942 zemřela při porodu jeho druhá žena Bettina. Dcerka Jenny byla odeslána na výchovu k matčině bratru Leovi Straussovi, slavnému filosofu, jenž tehdy žil v New Yorku. Právě tomu, který byl posmrtně osočen levicovými žurnalisty z toho, že je strůjcem amerického neokonzervativního imperialismu, jímž se údajně řídí Bushova vláda.

V té době se Kraus rozhodl vrátit k oboru svého mládí - semitským jazykům. Ovládal všechny důležité jazyky této skupiny, nejen arabštinu a hebrejštinu, ale také aramejštinu, akkadštinu, jihoarabštinu, etiopštinu, samozřejmě řečtinu, latinu a perštinu. Zdálo se tedy, že je připraven vnést revoluci i do tohoto oboru.

Paul Kraus přišel s názorem, že díla sepsaná ve starověku v semitských jazycích byla původně míněna jako poezie, a pokusil se identifikovat metrický systém jejich verše. Tuto teorii aplikoval také na hebrejskou bibli a postavil se tím proti tehdy (a vlastně dosud) převládající teorii o vzniku biblických textů. Obecně se předpokládá, že bible je kompilátem více pramenů různého původu a stáří, u nichž je dokonce možné identifikovat "švy" mezi jednotlivými složkami. Kraus naopak tvrdil, že biblické texty jsou autentickými a celistvými dokumenty. Bez nadsázky se dá říci, že vyzval na souboj téměř všechny své kolegy.

KATASTROFA


Novou teorii nejdříve přednášel arabským studentům a učencům, a nenarazil na žádný odpor. Posluchači oceňovali jeho suverénní znalost spisovné arabštiny, zatímco otázky původu bible pro ně nehrály takovou roli. Pamětníci naopak vzpomínají na obdiv, který Kraus jako řečník vzbuzoval, když přednášel bez poznámek, z paměti citoval dlouhé pasáže a pak je obsáhle komentoval.



Jiné to bylo, když se rozhodl obhájit své názory na Hebrejské univerzitě. Na úspěchu v Jeruzalémě Krausovi velmi záleželo - v korespondenci s přítelem Gershomem Scholemem, který na univerzitě vyučoval, dal najevo zájem o práci v Jeruzalémě. Byl by blízko své dcery, osvobodil by se od závislosti na nejistém zaměstnání v Egyptě a našel by tam také intelektuálně podnětnější vědeckou komunitu. Místo triumfu však přišla katastrofa.

Krausova tehdejší řeč byla i podle mnoha sympatizujících svědků zcela bizarní. "Nemělo to hlavu ani patu, žádnou souvislou myšlenku, bez pokusu něco definovat nebo dokázat. Mluvil v jakési směsici jazyků a opakovaně se dostával do hysterických poloh," napsal jeden z jeho přátel. Profesoři, kteří ho měli podpořit, se od něj odtáhli. Ani Scholem nebyl z přednášky nadšený. Kraus pochopil, že si definitivně zavřel cestu do prostředí, jež ho snad mohlo uchránit před jeho sklony k depresi. V té době se Kraus potřetí žení, jeho žena Dorothée ovšem krátce po svatbě vážně onemocní a musí zůstat v Jeruzalémě. Kraus se zatím vrací do Egypta, ještě závislejší na Egyptské univerzitě v Káhiře (přejmenované na Univerzitu krále Fuáda I.) a nově založené Univerzitě krále Farúka I. v Alexandrii.

Začátkem roku 1944 se atmosféra v Egyptě začíná měnit. Rostou protibritské a obecně protizápadní nálady, na vlivu nabývají organizace, jako je Muslimské bratrstvo. Táhá Husajn rezignuje na funkci rektora Farúkovy univerzity a brzy po něm musí odejít i Kraus.

Z profesionálního hlediska byl na tom Kraus špatně - v krátké době přišel o svou pozici v Egyptě i možnost zaměstnání v Jeruzalémě a jeho teorie o starověkých semitských textech byla odmítnuta. Ještě hůř vypadala jeho lidská situace - byl jednou rozvedený, podruhé vdovec, beze styku s dcerami a se třetí ženou daleko v nemocnici.

ZLOMENÝ MUŽ


Před odjezdem do Jeruzaléma půjčil Kraus svůj káhirský byt Albertu a Cecilu Houraniovovým, mladým libanonským intelektuálům v britských službách. (Oba se později stanou významnými historiky.) Po návratu je požádal, aby s ním ještě nějakou dobu bydleli, než se vrátí jeho žena. Pravděpodobně se bál zůstat sám. Právě oni nalezli Krause mrtvého. Cecil ve svých vzpomínkách popsal Krause po návratu z Jeruzaléma jako člověka, jenž ztratil jakýkoli elán. "Už neměl tu živost a humor, které jsem na něm tak oceňoval, když jsme se viděli poprvé," napsal Hourani.



Joel L. Kraemer, autor Krausova životopisu, se domnívá, že Kraus asi špatně vyhodnotil své vyhlídky. S blížícím se koncem války rostla šance, že získá místo na leckteré prestižní evropské nebo americké univerzitě. Židovští uprchlíci, jako Roman Jacobson, Claude Lévi-Strauss, Hannah Arendtová, Karl Popper nebo i Krausův švagr Leo Strauss, se ještě před válkou nebo v jejím průběhu na západních univerzitách úspěšně uchytili. Údajně existovala šance na zaměstnání v Oxfordu.

To vše bylo pro Krause příliš vzdálené. Jeho duševní stav neustále kolísal mezi extází a depresí. Navíc čelil obvinění, že zpronevěřil peníze na nákup knih pro univerzitní knihovny, čemuž ovšem nikdo z jeho přátel nevěřil.

O Krausově smrti se vyrojila celá řada teorií, včetně politické vraždy. Nejpravděpodobnější ale je, že už neměl sílu v životě pokračovat. Do rodné Prahy se již nikdy nevrátil.


AUTOR JE PUBLICISTA

 

JAN FINGERLAND

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější