Kaspar Hauser | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kaspar Hauser

Stanislav Škoda21. května 2008 • 11:00

Obyvatelé rakouského Amstettenu i tamní politici doufají, že mediální poprask okolo zločinu šíleného elektrikáře Fritzla brzy skončí. Jenže nic není tak jednoduché. Před téměř dvěma sty lety otřásl Evropou podobný případ. KASPAR HAUSER, chlapec, jenž strávil mnoho let v kobce, rozjitřil emoce německých měšťanů i aristokratů. Sám za to nakonec zaplatil životem. Záhada jménem Kaspar Hauser přitahuje historiky, psychology, umělce, ale i nejrůznější okultisty ještě dnes.

reklama

 


Na rozdíl od současného případu z dolnorakouského Amstettenu nebo sexuálně motivovaného únosu Vídeňačky Nataschi Kampuschové se nikdy nepřišlo na to, kdo za mnohaletým vězněním Kaspara Hausera stál a co bylo jeho motivem. Ještě za jeho života vznikla celá řada hypotéz o jeho původu a důvodech strašlivého činu. Ani s odstupem času tato "detektivní hádanka" nepřestala fascinovat. Hauserovská legenda inspirovala hudebníky takových jmen jako Suzanne Vega nebo Elizabeth Swadowsová, Hausera zmiňuje americký spisovatel Herman Melville, píše o něm Paul Auster a Peter Handke. Byly o něm také natočeny dva celovečerní filmy. Pod snímkem Každý pro sebe a bůh proti všem (1974) je podepsaný jeden z nejzajímavějších německých režisérů všech dob, Werner Herzog. Otázku, kdo doopravdy byl Kaspar Hauser, se ale nepodařilo jednoznačně zodpovědět ani moderní genetice.

KASPAR SE ZJEVUJE


Kaspar Hauser se objevuje znenadání jednoho květnového odpoledne roku 1828 na tržišti v tehdy provinčním Norimberku. Podivná postava chlapce neurčitého věku vrávorá v obrovských botách po rynku a na všechny otázky odpovídá pořád dokola: "Chtěl bejt rejtarem, jakej táta"; "domů ukázat"; "to nevím". V ruce třímá dopis napsaný velmi neumělou němčinou, ve kterém neznámý pisatel žádá velitele čtvrté eskadrony šestého norimberského jízdního regimentu, aby se ho ujal. Tvrdí, že mu ho jako nemluvně svěřila neznámá děvečka a že on sám ho nemůže dál živit. Prý u norimberské kavalerie kdysi sloužil chlapcův otec. "A nemá u sebe ani krejcar, poněvadž ani já sám nic nemám. Pokud si ho nenecháte, musíte mu hlavu srazit nebo ho pověsit do komína," píše ten neznámý.

Městští pochopové chlapce bezvýsledně vyslýchají, brzy se ho ujímají soudní lékaři dr. Preu a dr. Osterhausen. Oba shodně diagnostikují, že Hauser musel žít od útlého dětství v prostoru, kam nepronikalo denní světlo. Prý dokázal v naprosté tmě číst stejně jako při světle a sluneční jas mu naopak způsoboval nesnesitelné bolesti očí a hlavy. Jeho svalová hmota i přecitlivělý sluch také napovídaly, že žil mnoho let v malém prostoru, izolován od okolního světa. První dny odmítal i jakoukoliv jinou stravu než černý chléb a vodu, na něž byl zvyklý.



Po velmi krátké době, kterou nešťastný a nejrůznějšími fyzickými i psychickými bolestmi trpící Hauser prožívá v městské šatlavě a v domě jednoho z měšťanů, se o něm dozvídají dva významní učenci, gymnaziální profesor Georg Friedrich Daumer, a především soudní rada a filosof Anselm von Feuerbach. Oba jsou Hauserem, který se pod jejich vlivem učí mílovými kroky mluvit i psát, naprosto uchváceni. "V mravním ohledu je Kašpar Hauser živým vyvrácením poučky o dědičném hříchu. Nejčistší nevinnost a dobrosrdečnost se ukazovaly ve všech jeho činech i slovech, třebaže o dobru a zlu neměl nejmenší představu," zaznamenává Anselm von Feuerbach, který se shodou okolností celý život zabývá otázkami utváření lidské individuality a odpovědnosti jedince za své činy. Kaspar Hauser jako by mu spadl z nebes, právník a filosof ho považuje za nepopsanou knihu lidské psýchy.

Jenže to už začíná žít pověst o Kasparu Hauserovi vlastním životem. Daumer se snaží ze všech sil zjistit, co stálo za jeho vězněním. V říjnu 1829 ho však nalezne ve sklepě svého domu polomrtvého s řeznou ránou na čele. Hauser vysvětluje, že byl napaden neznámým mužem, jehož hlas mu připomínal člověka, který ho odvedl z vězení do Norimberku. Daumerovi a Feuerbachovi začíná být původní verze, že ho přivedl chudý pěstoun, krajně podezřelá. Od Hausera se navíc dozvídají, že voda, kterou pil během svého věznění, chutnala hořce, a z toho dovozují, že neznámý do ní přidával opium, aby mu mohl ve spánku stříhat nehty a vlasy. Chudý německý rolník by se tenkrát dostal k opiu jen velmi těžko.

BÁDENSKÝ PRINC


Soudní rada von Feuerbach se celou dobu zabývá myšlenkou, že Hauser je ve skutečnosti potomkem nějaké velmi bohaté a významné rodiny. V roce 1832 dokončuje tajnou zprávu, nazvanou Memoir o Kasparu Hauserovi, a v polovině února 1832 ji posílá bavorské královně Karolíně.

Přichází s hypotézou, že Hauser je syn zesnulého bádenského velkovévody Karla a jeho ženy Stéphanie Beauharnaisové, schovanky Napoleona Bonaparta. Tento dynastický pár zplodil tři dcery a dva syny, kteří zemřeli nedlouho po narození. Jeden z jejich synů se narodil v roce 1812, což byl i předpokládaný rok narození Kaspara Hausera. Zemřel údajně po pár týdnech, aniž mu dali jméno. O velkovévodský trůn v té době zároveň usilovala hochberská větev bádenského rodu. Zejména ambiciózní Sophii Švédské by vymření rodu zähringerských vévodů po meči přišlo náramně vhod.



A právě do tohoto mocenského dramatu zasazuje Feuerbach Kaspara Hausera. Tvrdí, že spiklenci usilující o trůn údajně vyměnili živého chlapce za jiné, umírající dítě a jeho samého svěřili neznámým lidem. Není však jasné, proč se ho nakonec rozhodli uvěznit, ani to, proč ho o nějakých patnáct let později kdosi z kobky propustil.

Ačkoliv byla Feurbachova zpráva určena pouze bavorské královně, za chvíli o ní věděli aristokraté po celé Evropě. Stéphanie Beauharnaisová jela údajně již 3. dubna 1832 se svými dcerami do Ansbachu, kde Hauser žil, a tajně ho pozorovala z křoví. Když si všimla zarážející podoby se svým zesnulým manželem, velkovévodou Karlem, upadla do mdlob. A když Kaspar pobývá v domě profesora Daumera, kreslí tvář neznámé ženy, která je nápadně podobná mladé velkovévodkyni Stéphanii. Také namaluje neznámý erb a popisuje, že se mu ve snu zdálo o jakémsi zámku. Legenda je na světě.

MALÉ DÍTĚ


Vlna nevídaného zájmu o osobu Kaspara Hausera se však zdvihla ještě před tímto Feuerbachovým odhalením. Od léta 1830 žije Hauser v paláci barona Gottlieba von Tuchera. Jeho prostřednictvím se seznamuje s anglickým aristokratem, synovcem britského ministerského předsedy Williama Pitta lordem Phillipem Henrym Stanhopem. Angličan okamžitě vystavuje darovací listinu na pět set zlatých, které získá ten, kdo odhalí příčiny Kasparova věznění i pokusu o vraždu; v případě, že se tak do tří let nestane, patří peníze Hauserovi. Stanhope si také povšimne, že Hauser umí některá maďarská slova, a zorganizuje výpravu do Prešpurku (Bratislavy), aby se pokračovalo v pátrání. Chlapce zahrnuje obrovským bohatstvím a slibuje mu, že spolu odjedou na jeho panství do Anglie.



Jeho poručník, baron von Tucher, však poukazuje na to, že vliv lorda Stanhopa na chlapce je zhoubný. Hauser sice udělal od svého objevení obrovské pokroky, pořád se ale projevují silné známky retardace způsobené dlouhým vězením. Angličan podle von Tuchera s Hauserem jedná jako se zdravým jedincem, zahrnuje ho penězi, vykládá mu o světě, který Hauser nemůže pochopit. V důsledku toho se prý Kaspar chová podivně, lže, je marnivý, hysterický a podobně.

Lord Stanhope sice dosáhne toho, že je sám namísto von Tuchera jmenován Hauserovým poručníkem, stěhuje ho do svého domu v Ansbachu, brzy nato ale odjíždí a svěřuje ho do výchovy učiteli Johannovi Georgu Meyerovi. Slibovaná cesta do Anglie se nekoná.

Učitelův vztah k chlapci je od začátku dost problematický. "Hned v jedné z prvních hodin výuky, kterou jsem Kasparu Hauserovi dával o biblických dějinách, začal u příběhu bratrovraždy nápadně plakat. (...) Několik dní nato, když jsem začal obvyklým způsobem vyprávět o Noemovi a potopě, dal se opět do pláče. Protože mi tentokrát jeho chování připadalo až příliš nepřirozené, zcela jsem je ignoroval, a tato moje nečekaná neúčast ho natolik překvapila a znechutila, že později v žádné z mých hodin neuronil ani slzu," napsal učitel Meyer.



Učitel ovšem není sám, kdo vyjadřuje pochybnosti o tom, že Hauser je nezkaženou andělskou bytostí. Lidé, kteří s ním přišli do styku, začínají vést o Hausera nesmiřitelný boj. Ze všech dobových diskusí o Hauserově povaze je však jasná jedna věc: jestliže byl po svém zjevení v Norimberku opravdu "prázdnou nádobou", nezkaženým člověkem, který, myšleno doslovně, nevěděl, co je to závist, zloba, nenávist, tak následný intenzívní kontakt s tolika různými lidmi se nemohl do prožívání a chování zapsat jinak než katastrofálně. Jeho sociální inteligence a zkušenost se nemohly vyvíjet tak rychle jako jeho dovednosti. V mnoha ohledech byl stále malým dítětem, které neuvažuje v abstraktních kategoriích morálky, ale dělá všechno, co považuje za sobě prospěšné. Nepochybně musel používat, aniž by pochopil do důsledku jejich význam, různých úskoků, aby v lidské džungli vůbec přežil.


ZÁHADNÁ SMRT


V květnu 1833 umírá ve Frankfurtu Hauserův ochránce, soudní rada Anselm von Feuerbach. Podle lékařské zprávy byla příčinou smrti mozková mrtvice, další verze zní, že byl otráven arzenikem. Jeho vnuk později napsal, že za stejně podezřelých okolností zemřeli i jeho otec a strýc, kteří disponovali Feuerbachovou pozůstalostí; tím pádem možná i dalšími, neznámými materiály o Kasparu Hauserovi. Z vraždy obviňuje lorda Stanhopa. Britští historici však charakterizují lorda Stanhopa jako vzdělaného a čestného filantropa.

Situace po Feuerbachově smrti se stává pro Hausera nesnesitelnou. Učitel Meyer, jehož vztah k němu je již otevřeně nepřátelský, na něj například křičí: "Milý Hausere! Ve své troufalosti jste došel příliš daleko. (...) Budiž vám však prominuto, stal-li jste se v tomto ohledu troufalým, když v oněch zbožňovatelských kruzích, kde se to velké a zajímavé dítě ukazuje vždy jako ta nejdobromyslnější prostota, je každé vaše slovo přijímáno jako čirá pravda."

Hauserova pozemská pouť již nemá mít dlouhého trvání. Čtrnáctého prosince 1833 se přiřítí se strnulým pohledem do Meyerova domu. Natahuje k učiteli ruce a kácí se na postel. V hrudním koši má bodnou ránu. Podle jeho posledních slov ho v zámeckém parku neznámý muž probodl dýkou. Na místě se našel váček se vzkazem, ve kterém byl lístek s tímto textem: "Hauser vám řekne přesně, jak vypadám a odkud jsem. Abych mu ušetřil námahu, řeknu vám to sám. Přišel jsem od bavorské hranice - od řeky. Povím vám dokonce, jak se jmenuji. Mé jméno je M.L.Ö."

Brzy se ukazuje, že tato stopa nikam nevede, ba co víc, že postrádá jakoukoliv logiku. Některé indicie ukazují k lidem ve službách bádenského dvora - majoru Hennenhoferovi a Johannu Müllerovi. Ani jeden z nich však není usvědčen.



Kaspar Hauser zemřel, ale spory nekončí. Do čela těch, kteří ho nejvíc pomlouvají jako notorického lháře, se staví vedle učitele Meyera překvapivě jeho velký dobrodinec lord Stanhope. Ten rozvíjí masívní kampaň, jejímž účelem je Hausera posmrtně očernit. Učitel Meyer jde tak daleko, že zpochybňuje samotnou vraždu a naznačuje, že se mohlo jednat o demonstrační sebevraždu, která se hysterickému Hauserovi vymkla z rukou.

CO NA TO DNA?


V následujících desetiletích po Hauserově smrti se objevují desítky studií, nejvíce otázek vyvolává jeho údajný aristokratický původ. Tečku za legendou se pokusili učinit na přelomu 20. a 21. století vědci. V listopadu 1996 vychází v německém časopise Der Spiegel článek nazvaný "Kaspar Hauser, princ kouzla zbavený" s podtitulkem "Genetici vyřešili hádanku století". Ti podle časopisu odebrali vzorky krve z kalhot, které měly patřit Kasparu Hauserovi, a srovnali jeho genetický kód s kódem odebraným dvěma ženským potomkům bádenského rodu. Ani jedna z žen podle výsledků nemohla být příbuzná s mužem, od něhož pochází tzv. skvrna Kaspara Hausera.

Avšak v roce 2002 provedl profesor Bernd Brinkmann z Ústavu soudního lékařství v Münsteru rozbor DNA několika vzorků dochovaných Hauserových vlasů a srovnal ho s genetickým kódem Astrid von Medingerové, která je potomkem zähringerské větve bádenského rodu. Genetické řetězce Hausera a von Medingerové sice nebyly vyhodnoceny jako identické, ale relativně vysoké procento shodných genetických informací vedlo vědce k závěru, že příbuzenství rozhodně nelze vyloučit.



Také Radomil Hradil, autor knihy Jmenuji se, nakolik je mi známo, Kaspar Hauser (nakl. Fabula 2006), jediné česky psané hauserovské monografie, uvádí, že "identita Kaspara Hausera jako bádenského prince se zdá být nade vši pochybnost". Ve své nesporně zajímavé knize jde však dál. Cituje německého antroposofa Petera Tradowského, který naznačuje, že Kaspar Hauser byl předurčen pro jakousi transcendentální misii, jež měla změnit běh evropských dějin. Kdyby se totiž podle Tradowského Hauserova mise zdařila, semkly by se okolo něj intelektuální a pokrokové politické síly jižního Německa a zabránily by ovládnutí středoevropského prostoru pruskými militaristy v čele s Ottou von Bismarckem a tak dále až po Hitlera.

Tato teze je sice dosti šílená, ale jen potvrzuje, že Hauserův případ je velmi podnětný. A že záhada vězněného chlapce, podle něhož pojmenovali vědci syndromy, kterými nejspíš trpí i vnuci šíleného elektrikáře Fritzla, zůstává jednou z největších hádanek, jež Evropany fascinuje i po dvou stech letech.

 



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama