Hamlet na českých jevištích | Reflex.cz
nahoru

Hamlet na českých jevištích

VLADIMÍR JUST28. května 2008 • 11:00

"... je nutno inscenovat Hamletův monolog ,být či nebýt' tak, aby divák výše uvedených otázek prchl hrůzou z divadla a zůstal v něm jen ten, kdo chápe, že v této scéně se projednává otázka jeho celého života. Buď umře, anebo se rozhodne žíti. Rozhodne-li se zůstati ještě naživu po naší scéně, je nutno, aby pracoval s námi k tomu, aby svět zlepšil a my s ním." (Karel Hugo Hilar, 1926)

 


Hamlet má už čtyři sta let výjimečné postavení nejen ve světové dramatické literatuře, ale jedinečnou, s máločím srovnatelnou roli sehrál i v českém divadle. Shakespearovu Hamletovi - podobně jako Goethovu Faustovi - přitom paradoxně zajišťuje nesmrtelnost právě jistá nezařaditelnost či barbarskost, je to hra bez větších či menších škrtů takřka nehratelná, hra plná neústrojných odboček, retardujících filozofických intermezz, nepatřičně dlouhých monologů a dalších "prohřešků" proti kánonu svižné, řemeslně "dobře udělané hry". Její postavy v čele s titulním hrdinou víc filozofují, než jednají.

Zkrátka a dobře: průměrný dnešní producent by s autorem nejslavnější hry planety patrně vyběhl. Ač si s nimi zahrává, neobstál by jeho výtvor před požadavky správné detektivky, kriminálky, rodinného, sociálního či psychologického dramatu, realistického obrázku ani surrealistického či politického hororu, nectí důsledně ani pravidla thrilleru, rytírny, duchařiny, historické či milostné tragédie, tím méně pak před požadavky napínavé akční podívané. Na zdramatizovaný filozofický esej je tam moc vražd, na krvavý horor zase moc mudrování. Hamlet je prostě hra nezařaditelná, mnohoznačná, hra s tajemstvím, nekonečně interpretovatelná a vždy připravená k reflexi toho kterého času. Právě ona formální i významová otevřenost, nepravidelnost a neuchopitelnost jsou však už čtyři století paradoxně výzvou - pro tvůrce i pro diváky. Jak na tuto výzvu reagovalo české prostředí?

PRVÁ SETKÁNÍ A UTKÁNÍ


Stručně řečeno, i u nás Hamlet plnil poslání, jež jeho hrdina definuje hercům jako smysl jejich práce, jímž "odjakživa bylo a dodnes je nastavovat zrcadlo životu - ukázat dobru jeho dobro, hříchu jeho hřích a každé době její pravou tvář". (To podle strohého Martina Hilského - podle květnatějšího E. A. Saudka: "... aby dobrotě ukazovalo její vlastní sličnost, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.") Hamlet jako málokterá hra byl tak vždy obrazem té které doby - jaký čas, takový Hamlet. Je typické, že zparchantělá doba (jakou byla například doba zhruba od heydrichiády do konce války nebo doba poúnorového komunistického teroru zhruba do Gottwaldovy smrti) neměla Hamleta žádného.



Zřejmě poprvé se divák na našem území setkal (a utkal) s Hamletem v němčině - v roce 1776 v Divadle v Kotcích. Česky k němu dánský princ poprvé promluvil - zásluhou překladatele z němčiny Josefa Jakuba Tandlera - ve Vlastenském divadle, jež se z legendární Boudy přestěhovalo mj. i s prvým českým Hamletem v sezóně 1790/1791 do Divadla U hybernů. Jméno představitele neznáme, lze pouze usuzovat na stroze racionalistické podání, typické pro herecký projev osvícenství.

Pak si český divák musel počkat zhruba půl století, než k němu promluvil první z bardů a osudových Hamletů české scény: Josef Jiří Kolár. Tato provokující, typicky romantická, šíří talentů však vpravdě renesanční osobnost (mluvil plynně několika jazyky, hrál virtuózně na klavír, psal, režíroval, překládal, a především neustále hrál - na jevišti i mimo ně) se s Hamletem stejně jako s Faustem / Mefistofelem nemohla minout. Kolár hru s vervou přebásnil - a poprvé u nás přímo z originálu. To přebásnění mělo jediný účel: připravit půdu pro zdařilou exhibici titulní postavy. Nebylo to však samoúčelné - pojetím Hamleta jako osoby titánsky čnící nad malostí Elsinoru (rozuměj zbabělého, přikrčeného okolí po prohrané revoluci 1848) herec hodil demonstrativně rukavici totálního znechucení době a společnosti. Vyjadřoval rolí jako osobní zpovědí pohrdání intelektu nad společenským marasmem Bachova absolutismu. Kolár hrál postavu výbušně a brutálně jako "hrdinu myšlenky a slova", upřímně zoufalého z chronické české neschopnosti účinné vzpoury. Poprvé tak na české scéně zazářil v roce 1853 ve Stavovském divadle, podruhé v roce 1857 a pak od šedesátých let přešel s touto patrně nejúspěšnější rolí do Prozatímního divadla.

K romantickému hereckému typu patřily však i extrémní výkyvy. Když hrál Hamleta potřetí (1861), bdělý strážce úrovně české scény Jan Neruda poznamenal: "Věru že bychom tisíckrát raději napsali vždy ,p. Kolár hrál výtečně' než ,p. Kolár nebyl ani slova dostatečně mocen' ... Neboť jaká to hra, když herec stále jen nápovědu pilně střežiti musí, aby přece bez přílišného skandálu z jeviště se dostal ... Hamlet Kolárův byl z počátku velmi důstojně navrhnut. Avšak již jednání třetí ochabovalo a ochabovalo, až konečně vše v trapnou monotónii přešlo ... Jediný byl pak ještě skvělý moment, totiž monolog Být či nebýt, tak skvěle, ano geniálně přednešený, že nás překvapil ... Ve scéně na hřbitově, nevždy vídané, dosáhlo podříkávání se již tak vysokého stupně, že vzbudilo mezi obecenstvem až smích." (26. 11. 1861) Toto utkání s postavou zřejmě bard české scény nevyhrál, ale nezapomeňme, že tentýž Neruda si jindy jiné jeho výkony v téže roli pochvaluje.



Druhým slavným Hamletem byl tragéd Karel Šimanovský (hrál roli - pořád v Kolárově překladu - od roku 1863, a zopakoval si ji dokonce i jako šedesátiletý při své benefici v ND v roce 1886). Byl možná spolehlivější a preciznější než Kolár, ale v zásadě pojal roli nikoli jako osobní hořkou zpověď, nýbrž jako krásnou, umělou deklamaci. ("Umělý svět jak patosem, tak mimikou vždy u něho se hlásí," Jan Voborník, 1880.) V "krásné", byť odpatetizované deklamační tradici pokračoval i Hamlet Jakuba Seiferta (hrál jej od roku 1880 zprvu v Prozatímním, později, v devadesátých letech, opakovaně v Národním divadle: 1892, 1893 a 1898). Mladý, výmluvný, poněkud ovšem korpulentní elegán oválné tváře, zjemnělých mravů, gest a měkkého, zpěvavě melodického hlasu: spíše salónní bonviván a brilantní řečník než buřič a rozervanec. ("Filozofická a politická problematika role zůstala tentokrát stranou ... Z romantického herectví, které bylo jakousi zpovědí politicky exponované osobnosti, zůstala jen účinná vnější forma," napsal František Černý.)

PRINC NEKORUNOVANÝM KRÁLEM


Nejslavnějším českým Hamletem všech dob je ovšem Eduard Vojan. (Jindřich Vodák: "V celém našem novějším umění dramatickém není nic, co by se rovnocenně mohlo postavit po bok tomuto Hamletovi.") Snad měl Vojan i to štěstí, že hrál roli od roku 1905 v neporovnatelně vyspělejším inscenačním rámci než všichni jeho předchůdci a většina následovníků. Režisér Jaroslav Kvapil totiž vsadil jeho výjimečný výkon do kolektivně pojaté, co do výtvarné i hudební atmosféry stylově jednotné inscenační struktury.



Vojan v mnohém navázal na společensky provokující kolárovskou tradici, v mnohém ji však přehodnotil a psychologicky prohloubil. Brutalitu nahradil všudypřítomnou ironií: "Ironie byla vždy silným rysem Vojanovým. Jeho Hamlet je ironikem hned v prvé své scéně při řeči králově tenkou čarou sevřených rtů lehounce nakřivených ... Ironizuje, aby se uzavřel proti těm, které neuznává za hodny své družnosti ... Zní hrozba v jeho ironii, je v ní i hnus ze znečišťujícího doteku, je v ní i nenávist. Bylo příliš ublíženo a byl příliš podveden člověk, který takto ironizuje! A jako bolest Hamletova, tak také jeho ironie má chvíli, kdy jsouc nakupena, vybije se v divokém třeštění: ve scéně po přerušeném divadle ..." (Jindřich Vodák, 1905)

Vojanovo poselství, jež v letech 1905, 1907 a 1915 na vrcholu sil doloval z Hamleta, mělo i jasně patrný společenskokritický náboj: do jeho vzdorné, temné i svobodomyslné ironie se projektovaly sílící protirakouské nálady české předpřevratové společnosti. Naposledy si v ND zahrál dánského prince ještě jako šestašedesátiletý v roce 1920, pár měsíců před smrtí. A opět to byl výkon zase jinak prohloubený a magický. Co ztratil na ironii, získal na oduševnělosti: "... a když vidí (už od hřbitovní scény) blížit se osvoboditelku smrt, po jeho bytosti rozestře se vláda pokojnosti, která přísně chce účtovati se životem ..." (Jindřich Vodák, 1920)



VOJANOVI NÁSLEDOVNÍCI


Neměli to po Vojanovi další adepti tradiční "životní role" věru lehké. Všeobecně se čekalo, že Vojanovu hamletovskou štafetu převezme Zdeněk Štěpánek. Kvapilův následovník a soupeř K. H. Hilar s ním původně počítal pro svou novou "revuálně" pojatou inscenaci roku 1926. Štěpánek Hilarovu nabídku odmítl, zůstal věrný vinohradské scéně a zdejšímu šéfrežisérovi Jaroslavu Kvapilovi. Vznikla však tehdy na Vinohradech roku 1927 čtyřhodinová inscenace, jež předchozí Kvapilovy úspěchy nezopakovala: byla pociťována jako příliš těžkopádná a popisná. I když Štěpánkův výkon patřil k jejím nesporným kladům (dovedl být "ušlechtilým snivcem"), nad celkem převažovaly rozpaky. Takže v nevypsané soutěži dvou režisérských velikánů vítězil tentokrát K. H. Hilar v ND - a s ním i jeho absolutně jiný, mladistvě nervní Hamlet Eduarda Kohouta.

Byl to Hamlet v moll, melancholický, lyrický, spíš generačně cítěný, neurotický antihrdina než společenský rebel. Ideálně však zapadal do Hilarovy koncepce: "... přední režisérskou snahou Hilarovou bylo, aby z něho odstranil vše, co se příčí dnešnímu vkusu, aby zbavil tragédii pokud možno nechutnosti nebo odpornosti, aby ji obmezil co nejvíc na roli Hamletovu." (Jindřich Vodák)



Přímým protikladem takto pojatého Hamletalyrika byli dva další významní "mužnější" Hamleti, kteří dobře odpovídali nedobrým společenským poměrům: Miloš Nedbal (Vinohradské divadlo, 1941) a Radovan Lukavský (ND, 1959). Vinohradské nastudování Bohuše Stejskala vneslo do dusné okupační atmosféry osvěživě nový překlad E. A. Saudka, jehož zdobné, barokizující zpěvnosti dal Nedbal zaznít v přísně racionální interpretaci, plně soustředěné na slovo a hlas. Nedbalův Hamlet-racionalista byl i novým návratem k břitké ironii. "Dýky a důtky jsou v jeho skřípavých slovech," psal po premiéře A. M. Píša, "pod nimiž jako by se chvílemi ozval zdušený pláč a mrazivý smích toho, jenž je tragickým šaškem svého zoufalství." Také Radovan Lukavský v nezapomenutelné inscenaci Jaromíra Pleskota (hráno od roku 1959 až do roku 1966) byl především přísným analytikem situace: dříve než cokoli podnikneme, je nutno nedávné děje podrobit věcné analýze. Velká slova, velké emoce, masové státní smutky i veselice jsou na nic - jejich funkcí bylo zakrývat skutečnost. A tou skutečností je odporné státní vraždění. Překvapivě aktuální, podvratný i očistný byl smysl téhle inscenace, jejíž text jako by Shakespeare psal na téma státně tutlaných nedávných zločinů stalinismu a zatím jen velmi nesmělého odhalování pravdy o nich.

Mezi těmito dvěma společensky velevýznamnými Hamlety leží ještě Macháčkův ojedinělý opus z Českých Budějovic z roku 1954. Neměli bychom na něj zapomenout. K době, jež měla státně nadekretovaným optimismem zakrýt masově vyráběné justiční zločiny, se velké tragédie typu Hamleta jaksi bytostně nehodily. Zůstane nehynoucí zásluhou Miroslava Macháčka, vyhnaného tehdy čerstvě z Prahy "na oblast", že se jako první šest let po únorovém puči toto tabu pokusil prolomit. A se zdarem (i s netradiční výpravou Joana Brehmse). Zahrál si v inscenaci - stejně jako o třicet let později v ND - prvního herce, dokonce stihl i záskok za hlavního představitele Zdeňka Kutila. Odtud pak vede přímá cesta k Macháčkovu druhému a poslednímu pokusu o zdolání nejvyšší hory dramatické literatury, k inscenaci v ND z roku 1982 s Františkem Němcem. Němcův křehký, chlapecký Hamlet zoufale nechtěl mít nic společného s obecně akceptovaným životem ve lži - to proto hrál s tak potutelnou radostí blázna, jen aby se nemusel přizpůsobit společenské realitě.



Inscenace, režisérem vášnivě vržená do tváře normalizačního bezčasí, vyznívala opět překvapivě časově (viz například aktuálně cítěný žoviální aparátník, jehož učinil Josef Somr z Claudia). A opět se opakoval čtyři sta let starý zázrak: ozývaly se tu potlesky na repliky, které jako by psal alžbětinský básník o československé normalizační realitě ... Mimochodem: mladšími a chlapečtějšími Hamlety než Němcův třicátník z roku 1982 byli pouze osmadvacetiletý "obyčejný kluk" Jaromír Hanzlík (Vinohradské divadlo, 1976) a dvaadvacetiletý "heavymetalový" rocker z Ostravy, který jako by do dějin Hamleta vrazil rovnou z flámu ve Stodolní - Richard Krajčo (Divadelní společnost Petra Bezruče, 1999-2002).

AUTOR JE DIVADELNÍ PUBLICISTA



DVD s inscenací Hamleta z roku 1982 v režii Miroslava Macháčka, s Františkem Němcem v titulní roli, vychází v tomto čísle Reflexu.

 

VLADIMÍR JUST


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější