Biedermeier | Reflex.cz
reklama
nahoru

Biedermeier

JIŘÍ RAK11. června 2008 • 11:00

Rodinné portréty vyzařující klid, pohodu a důstojnost zobrazovaných osob. Veduty měst nezamořených zplodinami, obrazy úpravných přírodních scenérií. V současné době probíhá v Jízdárně Pražského hradu výstava, na níž se veřejnost může seznámit s uměním českého biedermeieru, uměleckého slohu dominujícího v kultuře střední Evropy v první polovině 19. století.

reklama

 


Pohodlný nábytek či artefakty uměleckého průmyslu, které kdysi zdobily příbytky našich předků, nabízejí nám, štvancům doby počátku třetího tisíciletí, možnost zklidnění. A možná i zamyšlení nad tím, jak je biedermeier spjat s českými dějinami nejen devatenáctého, ale i dvacátého století. Biedermeier totiž nebyl pouze uměleckým slohem, nýbrž i životním stylem. Byla to možná poslední doba v našich dějinách, kdy ještě umění i způsob života tvořily nerozlučnou jednotu.
V následujících desetiletích se však tato éra dočkala příkrých odsudků. Tomu ostatně odpovídá i její pojmenování: slovo Biedermann původně označovalo bodrého šosáka, maloměšťáka bez vyšších životních ideálů a neslo s sebou negativní konotace. Teprve za našich časů se biedermeieru dostává spravedlivějšího ocenění. Bude proto možná zajímavé připomenout si klidná biedermeierovská léta i jejich (byť mnohdy nepřiznávané) dědictví. V českém případě bude taková reminiscence o to zajímavější, že to byla právě atmosféra rakouského biedermeieru, která vtiskla svou tvář i našemu národnímu obrození. K jejímu pochopení se ale musíme vrátit ještě do doby rokoka.


KONCERT VELMOCÍ
V 18. století ovládlo evropské myšlení osvícenství. Kritičtí myslitelé vášnivě útočili na vše, co považovali za přežitky minulých dob, bourali náboženství označené za pověru, usilovali o odstranění společenských bariér a upřímně věřili, že svobodné lidstvo řídící se rozumem v dohledné době dosáhne svého zlatého věku.
Krásný sen o volnosti, rovnosti a bratrství ale skončil pod gilotinou Francouzské revoluce a Evropa se až do roku 1815 potácela ve válkách. Bodáky francouzských vojáků měly původně přinášet svobodu utlačeným národům, krátce nato se ale na jejich praporech skvělo veliké N původně revolučního důstojníka a později císaře Francouzů Napoleona Bonaparta. Jeho sen o vládě nad kontinentem skončil na bitevních pláních u Lipska a u Waterloo. Evropa se konečně dočkala míru.
Základy mírového uspořádání tvořily pilíře založené na legitimitě panovníků vládnoucích „z milosti Boží“, z toho plynoucí obnovené náboženské víře a souhlasu ovládaných, kteří své osudy s důvěrou vložili do rukou vlád. Mezinárodní stabilitu zajišťovala rovnováha sil, tzv. „koncert velmocí“, jehož dirigentem byl rakouský státní kancléř kníže Metternich. Jméno ve své době mocného politika nemá v naší historické paměti příliš dobrý zvuk, neměli bychom ale zapomínat, že díky jeho konzervativní politice prožila Evropa dlouhá léta stability, již ukončily až v druhé polovině 19. století války vedené ve jménu moderních nacionálních ideologií.
Nacionalisté (zejména němečtí) Metternicha upřímně nenáviděli jako odpůrce národního sjednocení a jejich soud paradoxně přejali i nacionalisté čeští – ti jej zase pro změnu prohlašovali za germanizátora. Spolu s Metternichem pak odsudku došel i císař František a celá jejich epocha.


DĚSÍCÍ VĚČNÉ NIC
Doba biedermeieru nedopřávala sluchu velkým ideálům, místo titánského rozletu vyznávala ideál uměřenosti a dávala přednost klidnému životu v kruhu rodiny a přátel. „Poddaní občané“ Rakouského císařství (a tedy i první generace českých vlastenců) žili pod vládou zákona (Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 patřil k nejlepším v Evropě), chod státu zaručovala výkonná byrokracie, jež ale do jejich života prakticky nezasahovala. Tón určovalo přičinlivé a pracovité měšťanstvo, které ze svých řad ještě nevygenerovalo skutečnou buržoazii, s níž se setkáváme na rozvinutějším západě Evropy. Pohodlný styl měšťanských domácností a oblečení přejímala i aristokracie.


Tito lidé upřímně vyznávali víru v Boha, církev, ale v jejich očích byla především garantem společenské stability. Nerezignovali na rozumové poznání, poučeni revolučními hrůzami si však byli vědomi i významu emocionální stránky života. S jistou nadsázkou se dalo mluvit o „rozumném racionalismu“. Věřili v technický i společenský pokrok, u všech novinek ale opatrně zkoumali jejich výhody i nevýhody. Obdivovali umění, podomácku muzicírovali, „herci z libosti“ pěstovali ochotnické divadlo – na neuspořádaný způsob života profesionálních umělců ovšem hleděli s podezřením.


Počestně vykonávali své zaměstnání a po jeho ukončení se věnovali svým drobným životním radostem, mezi něž vlastenci počítali i český hovor, četbu českých knih, skládání veršovánek a humoresek, pořádání vlasteneckých merend atd., tedy tomu všemu, o čem se ve škole učíme jako o národním zápase.
Objevovali přírodní krásy – nebyl to ale geometricky sestřihaný francouzský park ani divoká krajina romantiků. Přírodní ideál biedermeieru vystihuje nejlépe obrozenský novotvar „libosad“ – a potom samozřejmě „zemský ráj na pohled“, opěvovaný českou národní hymnou. Oddaně milovali své životní partnery, děsili se ale lásky divoké a vášnivé. (Tomu ostatně vlastenci přizpůsobovali i svůj vysněný obraz „nezkaženého českého lidu“, když ve svých sbírkách lidové poezie pilně mýtili všechny vulgarismy a erotismy.) Byli spokojeni se svým klidným životem a potřebu hrdinství projektovali do obrazu středověku při četbě románů Waltera Scotta; čeští vlastenci se rádi příjemně vzrušovali představou, že jejich předky byli slavní „boží bojovníci“ v čele s nepřemožitelným Žižkou, již v okolních národech vzbuzovali děs a hrůzu. Rádi v přátelském kruhu popili vína či piva, ze srdce ale odsuzovali opilství a po životě zasvěceném rodině, povolání (případně i národu) klidně umírali smířeni s Bohem i lidmi.


Samozřejmě že tento ideál fungoval pouze v teorii, většina současníků v něj ale upřímně věřila a se znepokojením odsuzovala „výstředníky“, kteří jej porušovali. Příkladem nad jiné výmluvným tu je recepce poezie Karla Hynka Máchy. Uprostřed biedermeierovské idyly a umírněného optimismu se náhle zjevil „strašný lesů pán“, otcovrah, v noci před popravou se děsící „věčného nic“, které jej očekává. Však mu to také Josef Kajetán Tyl ve své recenzi pěkně vytmavil: což nezná mladý člověk jiný předmět opěvování než zločince, cožpak musí nahlížet svět tak pesimisticky? Autor Fidlovačky rozpoznal i Máchovu inspiraci tvorbou George Byrona, na adresu domácího básníka však trefně poznamenal: „Co je nám do smutku anglického lorda?“ To se ale ještě psal rok 1836.


REVOLUCE JAKO NÁRODNÍ SLAVNOST
Ve čtyřicátých letech 19. století se již biedermeierovská idyla začínala hroutit. Ve městech i vesnicích kouřily tovární komíny, klid libosadů narušovalo houkání parních lokomotiv a pod povrchem spokojeného života se ohlašovala přicházející revoluce roku 1848. Poklidnou hladinu domácího vlastenčení rozčeřil realistický Karel Havlíček, který po vlastencích požadoval práci, poctivě ušité boty kladl nad špatné rýmovánky, místo aby se rozplýval nad ideální krásou českého národa, hovořil o potřebě českého průmyslu a vážené vlastence napadal ironickými epigramy. Začínala vycházet literární hvězda Boženy Němcové, jejíž život rozhodně neodpovídal dobovému ideálu české vlastenky-hospodyňky, jak jej ztělesňovala třeba Magdalena Dobromila Rettigová. Zdálo se, že biedermeierovské mentalitě definitivně odzvání. Revoluce a druhá polovina století ale ukázaly, že tomu tak rozhodně není.


Březen 1848 proběhl v českých zemích v naprostém klidu, což vlastenecká publicistika vydávala za doklad mírného a klidného českého charakteru. Básník a publicista Václav Bolemír Nebeský například zdůrazňoval, že zatímco v zahraničí jsou podobné převraty provázeny krveprolitím, u nás nebyla rozbita ani jedna okenní tabulka. Podle jednoho z pamětníků připomínalo revoluční dění v Praze „neustálou národní slavnost“. Předáci národního hnutí také neustále dbali na přísné dodržování zákonnosti, a to dokonce i ve dnech svatodušního povstání. Opuštěné obchody například byly opatřeny dvojjazyčnými nápisy „Majetek je posvátný“, jež varovaly před rabováním, některé z barikád byly ozdobeny portrétem panujícího císaře a oblíbené heslo znělo: „Není žádná revoluce, jen se hájí konstituce.“ S rozhořčeným odporem proto také česká veřejnost reagovala na vídeňské bouře v květnu a říjnu revolučního roku. Konec revoluce a desetiletí neoabsolutismu potlačilo většinu projevů veřejného života a vlastenci se vrátili do svých domácností. K předrevolučnímu poklidu měly ale nové poměry daleko.


OBĚTI UPLAKANÉ SENTIMENTALITY Obnovení ústavnosti v Rakousku na počátku šedesátých let s sebou přineslo i oživení národního ruchu, první vlastenecké generace však již docházely věčného spánku. Doba národního obrození přestávala být skutečností a vstupovala do historické paměti – její dodnes petrifikovaný obraz v sobě uchoval většinu podstatných rysů biedermeierovské idyly. Tak se konečně dočkal obecného uznání (nikoliv však pochopení) „rozervanec“ Mácha – stal se z něho pěvec lásky. Místo hrůzných meditací odsouzence na smrt se nicméně obecné popularitě těšily a těší pouze úvodní verše jeho Máje o pozdním večeru, čase lásky, kvetoucím stromu a slavíku. Prvního května chodí zamilovaní na Petřín pod Myslbekovu sochu útlého mladíčka, zatímco živý Mácha byl schopen urazit denně sto kilometrů, ve službě u litoměřického advokáta Durase fyzicky zvládl rozčileného místního rasa a vůbec se vyznačoval silnou a odolnou fyzickou konstitucí.


Podobný osud jako našeho jediného romantického básníka potkal po smrti také ironického Karla Havlíčka. Novinář v revolučním roce odsuzovaný zleva i zprava vytrval na svých středových pozicích i po opadnutí revoluční vlny a vládě nakonec nezbylo nic jiného než nepohodlného autora konfinovat v odlehlém tyrolském Brixenu. Izolace od národní společnosti deptala Havlíčka duchovně, po materiální stránce se o něj vláda ovšem starala dobře. Po návratu Havlíček podlehl dlouholeté chorobě a vlastenecká veřejnost si obratem z někdejšího rozhodného nepřítele uplakané sentimentality udělala „brixenského mučedníka“. Obrovské popularity dosáhla skladba písničkáře Františka Haise „Spi, Havlíčku, v svém hrobečku“ a národně uvědomělí hostinští zdobili stěny svých podniků barvotiskovými výjevy Havlíčkova loučení s rodinou.
Nejednalo se ale pouze o uctívané ikony českého nacionalismu. Atributy převzatými z projevů, jimiž čeští vlastenci uctívali císaře Františka I. a Ferdinanda Dobrotivého, byl nyní zasypáván „stařičký mocnář“ František Josef I. Byl dobrotivým otcem, k němuž jeho národy lnou dětinskou láskou, podle novinářů vždy dojatě (a někdy i se slzou v oku) přihlížel slavnostem, které pro něj byly v českých městech pořádány, apod.


MASARYK V JÁMĚ PAMĚTNICE
Životní ideály druhé poloviny století se ale od doby počátků národního obrození podstatně změnily a kdysi úctyhodná postava spořádaného měšťana nabývala komických rysů. Klasickými typy této společenské skupiny se tehdy stávají Čechův pan Matěj Brouček a otec Kondelík z románu Ignáta Herrmanna. Rozhněvaní intelektuálové z přelomu století se dusí údajně malými a zatuchlými poměry.
Dlouhá léta pokoje (válku české země nezažily od roku 1866) vedla k tomu, že celá řada autorů si začala zoufat nad „shnilým mírem“ a toužila po válce považované za očistný řez, který v národě obnoví heroické ctnosti. Snaha o prosté prožití klidného a spokojeného života byla odsuzována jako projev šosáctví a s ní samozřejmě i celý biedermeier, sloh měšťácký a zápecnický. To se odrazilo i na historické interpretaci národního obrození, jemuž nyní začal být připisován charakter romantický: otcové zakladatelé moderního českého národa přece nemohli být přiřazováni k nehrdinskému biedermeieru! Životní i politická praxe v sobě ale původní kořeny nesla dále – co jiného než biedermeierovský ideál vyjadřuje geniální politická parodie Jaroslava Haška: založení „strany mírného pokroku v mezích zákona“?
Léta 1914 až 1918 pak všem „bouřlivákům“ z doby přelomu století dala prožít dostatečně vzrušení. Nicméně mentalita biedermeieru opět ožila již hned na konci války, při převratu 28. října 1918. Tzv. národní revoluce byla opět velkou národní slavností s vyhrávajícími kapelami, máváním praporů a jásajícími průvody. V plné míře si obrozenský „revival“ na vlastní kůži zažil i Tomáš G. Masaryk. Národní publicistika zcela zapomněla na kletby vršené na jeho hlavu v době rukopisného boje. Kritik vlasteneckých padělků byl tehdy vyzýván, aby opustil posvátnou českou půdu dříve, než se pod ním rozevře, aby jej pohltila. Do „jámy pamětnice“ se propadly i nadávky, jimiž byl zahrnut, když se odvážně postavil proti pověře o rituální vraždě. „Židovský zaprodanec“ tehdy patřilo k těm nejmírnějším označením. Ze zahraničí se do nově ustavené republiky vracel „tatíček Masaryk“ a veřejnost prostě a jednoduše převzala osvědčený způsob uctívání císaře Františka Josefa. Stejně jako Mácha a Havlíček se tak i Masaryk nakonec stal předmětem právě těch projevů národního života, proti nimž aktivně vystupoval.

SAMET ČESKÝ, ZÁKONITÝ
Biedermeier byl na počátku dvacátých let přítomen i v závažnější polemice. Ačkoliv to zní neuvěřitelně, objevily se již krátce po skončení války hlasy bědující nad konzumním zaměřením evropského lidstva, které dává (podle vzoru otce Kondelíka) přednost bábovce po dobrém obědě před vyznamenáním za hrdinství na bojišti. Na obranu Herrmannova hrdiny tehdy vystoupil Ferdinand Peroutka. Redaktor Přítomnosti samozřejmě chápal, že bojišť si Evropa v posledních letech užila dostatečně, a že si tedy právem zaslouží i tu bábovku, především však postihl humanistický rozměr biedermeierovské mentality, když poznamenal, že vždy raději podá ruku mistru Kondelíkovi než komunistickému poslanci – věděl totiž, že podává ruku demokracii.
Peklo druhé světové války a padesátých let pak mělo k biedermeierovské idyle daleko. Nicméně „sametová revoluce“ v roce 1989 ukázala, že biedermeier ještě nezemřel. Opět nebyla rozbita „jediná okenní tabulka“ a převrat probíhal za spontánního jásotu veřejnosti a projevy obliby Václava Havla se na počátku devadesátých let blížily kultu Františka Josefa i prezidenta Osvoboditele. Biedermeierovské dědictví je dodnes cítit i pod vřavou a aférami obnovovaného kapitalismu a opět (jako již několikrát) jsou slyšet odsudky české národní povahy, libující si v idylce a nekonfliktnosti. Vzpomeňme na kritiky českých „laskavých“ veseloher, národní záliby v chalupaření – podobných příkladů by bylo možno najít ještě mnohem více.
Řekněme ale rovnou, že neideologický biedermeier na rozdíl od koncepcí usilujících o změnu světa nevyvolává války a usedlý měšťák (nebojme se toho slova) netouží po dobyvačných taženích. Uplynulé století snad ukázalo jasně, kam vedou velké ideje – a lidstvo si snad opět zaslouží tu příslovečnou bábovku po dobrém obědě. Myslím, že je nás více, kteří dají přednost „mírnému pokroku v mezích zákona“ před revolučním řešením problémů.
AUTOR JE HISTORIK

 

JIŘÍ RAK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama