RICHARD BRAUTIGAN

RICHARD BRAUTIGAN

Richard Brautigan

Někdejší modla kalifornských hippies už chytá pstruhy na věčnosti. Autor dvacítky knížek plných zběsilé imaginace, lásky k přírodě i jemného, špetkou sociální kritiky ochuceného humoru skonal vlastní rukou čtrnáctého září před třiadvaceti lety.

Jeho románu V melounovém cukru, jednomu ze dvou děl, jež svého autora učinila nesmrtelným, bylo čtrnáctého června přesně čtyřicet let.


San Francisco se v 50. letech pyšnilo spoustou kvalitních barů a literárních klubů, které se staly základnou beatnických autorů v čele s Jackem Kerouakem a Allenem Ginsbergem. Beatniky vystřídaly o dekádu později polonahé květinové děti hlásající porozumění a světový mír.

Brízy z Pacifiku jako by tohle přístavní město zásobovaly svěží, čerstvou vesmírnou energií, kterou přijížděli nasávat bohémové a umělci z celých Států. Proslulé intelektuální centrum opěvuje básník a vydavatel Lawrence Ferlinghetti svou sbírkou Startuji ze San Franciska, bydleli zde literární multitalenti Michael McClure a Kenneth Rexroth nebo zenový poeta Gary Snyder. Roku 1956 se k nim přidal další mladý adept literatury, zamlklý dlouhán Brautigan.

"BYL JSEM TENKRÁT DÍTĚ..."


Brautiganovo dětství bylo tak žalostné, že vlastně ani dětstvím nebylo. Jeho otec Bernard se s matkou, číšnicí Lulu, rozešel, ještě než se Richard 30. ledna 1935 narodil, a nikdy se ke svému synovi nechtěl znát. Podle všeho se ti dva viděli pouze dvakrát - v obou případech jen na tak dlouho, aby Bernard stihl synkovi vrazit padesát centů na biograf. Lulu i přes beznadějnou chudobu dokázala Richardovi a jeho mladším sestrám Barbaře a Sandře vždy zajistit dostatek otčímů, kteří děti všemožně týrali. Když se rodina přestěhovala ze státu Washington o kousek níž do Oregonu, Lulin třetí manžel šikanoval patnáctiletého Richarda tak usilovně, že se mladík rozhodl postavit co nejdřív na vlastní nohy. Už nikdy nechtěl být probuzen ze spánku "strejdou Folstonem" prostřednictvím kýblu ledové vody a zjistit, že je celý pomazaný krví právě zabité srnky. Pracoval, kde se dalo, a aby bylo doma co jíst, denně chodil na lov a rybařit. Možná už v téhle poválečné bídě, na břehu potoků a říček městečka Eugene, střádal inspirační zdroje pro svou nejúspěšnější knihu Chytání pstruhů v Americe.

Až jako osmnáctiletý začínající básník Brautigan zjistil, že by se správně neměl jmenovat Porterfield jako Lulin druhý manžel, ale Brautigan - to když poprvé viděl své oficiální dokumenty, potřebné zřejmě pro sepsání maturitního vysvědčení. Jeho krizi identity to příliš nepomohlo. Začal tedy používat jméno svého skutečného otce a rozhodl se začít žít skutečný život. Odešel od nuzné rodiny, která jeho psaní rozhodně nepodporovala, a o pár let později se několikrát pokusil uchytit v již tehdy poměrně drahém San Francisku. Vždy se však vrátil do Oregonu, kde si platil pokoj v ubytovně, a k jídlu mu sem tam něco strčila matka jeho velké lásky, tehdy čtrnáctileté Lindy Websterové.



Brautiganovy básně, sice bez rýmů a rytmu, ale zato přetékající zjitřenou obrazností, zatím nikdo příliš publikovat nechtěl a mladík kromě pocitu nedocenění trpěl i hladem. Jeho jediná dcera Ianthe Elizabeth v otcově biografii Smrt nechytíš: Dceřiny vzpomínky (v češtině dosud nevyšla a nejspíš ani nevyjde) dokonce popisuje, jak dvacetiletý básník prohodil okno policejní stanice kamenem; podle ní jen proto, aby ve vězeňské cele dostal najíst. Pravda je však zřejmě jiná. Brautiganova matka si odjakživa myslela, že je její syn blázen, a v jeho dospívání ho onou myšlenkou doslova infikovala - a přecitlivělý Richard podle svých přátel řešil stres házením kamenů do oken. Po incidentu budoucího spisovatele diagnostikovali jako paranoidního schizofrenika a tři měsíce ho "léčili" elektrickými šoky. Žádný div, že od svého propuštění z nemocnice už matku nikdy nechtěl vidět. Domů se pochopitelně nevrátil - zmizel ve Frisku natrvalo.

"JSEM NEPŘÍLIŠ VÝZNAMNÝ BÁSNÍK"


Nejprve spal po autobusových terminálech a roznášel telegramy, ale pak poznal sekretářku Virginii Adlerovou. Tu si vzal po roce za ženu a doslova se nechal vydržovat. Přes manželčiny praktické schopnosti měl vždycky hluboko do kapsy. Za nocí žil natolik bohémským životem, že byl ve dne spolu s budoucím nositelem Pulitzerovy ceny za poezii Garym Snyderem nucen pravidelně docházet do charitativních jídelen na talíř špaget zdarma. U těchto hostin pro chudé si mladí bohémové vzájemně předčítali a kritizovali svá díla.

Brautigan publikoval verše časopisecky, jednotlivě a v antologii mladých básníků, než se mu podařilo roku 1959 vydat první sbírku básní: Prostři mramorový čaj. Ze svého prvního zveřejněného románu, Konfederačního generála z Big Sur (Grove Press, 1964), se už radoval bez Virginie; tu přestalo bavit manžela neustále dotovat a odešla i s dvouletou Ianthe za jistějším životem. Kniha byla navíc komerčně neúspěšná a odsunula publikaci dalších tří již hotových próz na neurčito.



Během roku 1967 se v sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury (překřtěné příležitostně na Hashberry, což je odrůda konopí) scházely desetitisíce lidí, aby společně protestovali proti válce ve Vietnamu a příležitostně si užívali drog, sexu, rokenrolu a veřejně předčítané literatury. Událost vešla do dějin jako Léto lásky a právě v souvislosti s ní se celý svět dozvěděl o existenci hnutí hippies. Na konci Léta lásky vydal Brautigan shodou okolností novelu Chytání pstruhů v Americe, kterou napsal o šest let dříve v průběhu kempování s manželkou a dcerou. Právě díky nastalé atmosféře volnosti, citovosti a experimentování se tato abstraktní próza (chytání pstruhů v Americe nebyl jen název knihy - výraz označoval i hlavní postavu, místo a událost) dočkala okamžité a obrovské popularity. Za metafory maskovaná kritika sociální situace a konzumního způsobu života průměrné společnosti našla v květinových dětech nadšené čtenáře.

Jen o rok později pak hrobař amerického snu generaci hippies uchvátil surreálným románem V melounovém cukru - stejně jako Chytání pstruhů je plný potoků a podivných tvorů žijících kdesi mezi existencí a neexistencí. Pomocí alegorických obrázků tygrů ve starých továrnách (Zapomenutých podnicích) a hrobek na dně potoků, které jsou stejně jako všechno ostatní stvořeny z melounového cukru, Brautigan popisuje problematickou společnost konce šedesátých let dvacátého století. Jako ve většině jeho ostatních próz se i tady setkáme s nejistým, osamělým, melancholickým vypravěčem, dokonale kopírujícím povahu skutečného Brautigana. V češtině vyšel román již třikrát a Divadlo Nablízko před čtyřmi lety uvedlo stejnojmennou hru dokonce ve verzi pro hluchoněmé. Všude po světě se postavy, děje či jevy z Brautiganových knih staly inspirací pro další díla a instituce popkultury. Třeba známé české nahrávací studio JáMOR našlo název právě podle neuchopitelného stejnojmenného světa stvořeného z cukru.



"VŠICHNI MÁME SVÉ MÍSTO V DĚJINÁCH..."


" ... to mé je v oblacích," vyjádřil se dvojsmyslně Brautigan, nová hvězda antikultury, která se koncem šedesátých let vznášela na vlně popularity. Tenhle "statný dvaatřicetiletý blonďák, cca metr pětaosmdesát na osmdesát kilo, vysoký klobouk, dlouhé vlasy a žlutý knír, který mu dodává trochu anachronický vzhled", jak Brautiganovu tehdejší vizáž popisuje česká překladatelka jeho děl Olga Špilarová, sedával v posluchárnách Kalifornské univerzity, Stanfordu, Harvardu a jiných univerzit - ne aby studoval, ale aby byl studován! Přednášel své básně a diskutoval se studenty o zenu a tvorbě. V souvislosti s učením (sám formální vzdělání neměl a moc si na ně nepotrpěl) prý mimochodem prohlásil: "Nechci, aby má dcera byla vzdělaná. Myslím, že ženy by měly být jen na ozdobu."

V této době začal mít jeho život konečně řád a směr, čímž se poněkud odcizil svým přátelům z anarchoidně charitativní umělecké skupiny The Diggers, s níž často vybíral peníze na chudé prostřednictvím pouličních happeningů. Nepřestal však být aktivistou sympatizujícím s hippies. To potvrzuje i jeho neziskový projekt Prosím, zasaďte tuto knihu - nezávislý nakladatel vydal básníkovy verše na líci pytlíčků se semeny.

Brautigan si ve svém díle hrál s formou i obsahem a mísil na první pohled zcela neslučitelné věci; v jeho knihách se vidí socialisté i zenoví buddhisté, najdeme v nich stopy japonské básnické tradice (veršový útvar haiku) i indiánských kultur. Ve svém díle se nevysmíval jen tradičním americkým hodnotám - parodoval všechno, i sebe. Ústřední postavou jeho novely Potrat: Historická romance 1966 (vydané v roce 1971), kterou napsal za svého stipendijního působení na dnes elitním Kalifornském technologickém institutu, je knihovník, jehož pracovním úkolem je uspořádat sbírku nikdy nevydaných děl. A takových měl Brautigan jednu dobu po šuplících celkem dost. Mimochodem, jeden autorův příznivec ze státu Vermont se nechal myšlenkou na všechna ta bezprizorní lejstra válející se v literátských pozůstalostech bez šance na uveřejnění unést natolik, že knihovnu nevydaných děl roku 1990 skutečně založil. A o pět let později vzniká projekt Brautiganova virtuální knihovna, který shromažďuje nevydanou poezii také na Internetu.

 



"ROZERVÁN NA KUSY BOUŘÍ LÁSKY"


Richard, žijící v době přející volným vztahům, navíc na odjakživa neklidné kalifornské půdě, se sice oženil (a vzápětí rozvedl) "jen" dvakrát v životě, ale milenek, zdá se, neměl zrovna málo. Většinou měly co do činění s uměním, jako Valerie Estesová, k níž se na dva roky nastěhoval, nebo to byly vlasaté múzy známé z většiny přebalů jeho knih, jako třeba Michaela LeGrandová. Ty nejhezčí erotické básně ze sbírky Antikoncepce a důlní katastrofa ve Springhillu (česky vyšly před jedenácti lety v okouzlujícím výboru Ano, rybí hudba) zase věnoval Kanaďance Marcii Pacaudové, jejíž krása zdobí obálku prvního amerického vydání sbírky.

Jestliže se svou první ženou Virginií vydržel jen pět let (pak ho i s dcerou opustila), pak tentýž postup zvolila i jeho druhá zákonná manželka, Japonka Akiko - jenže po pouhých dvou letech a bez dětí. Na spisovatele to mělo pokaždé stejný dopad - pil, polykal prášky po hrstech a utápěl se v depresích. Jeho nestabilita a záchvaty nemluvnosti dokázaly rychle přejít do frenetického procesu tvorby. Zřejmě by se byl nedokázal vymanit z nejisté lokální popularity na Západním pobřeží, kdyby ho roku 1969 podstatně slavnější autor, nedávno zesnulý romanopisec Kurt Vonnegut, nedoporučil velkému vydavatelskému domu Delacorte. Brautigan byl totiž divný patron, který by se dnešním vydavatelům nejspíš nezdál. Nemluvil, ale zato pil, porušoval společenské konvence, odmítal řídit auto, trpěl nespavostí a paranoiou. Také prý ve slabých chvílích posílal žadatele o autogram slušně řečeno do horoucích pekel, jak vzpomíná organizátor jedné z jeho harvardských přednášek, básník Ron Loewinsohn: "Po nějakých patnácti minutách předčítání, při němž hovořil pohrdlivým, arogantním tónem, prostě přestal. Lidi za ním šli pro podpis a on je odpálkoval: Fuck off !"

Počátkem sedmdesátých let se Brautiganova popularita zastavila, ba dokonce začala strmě klesat. Jako mnoho "zasloužilých" spisovatelů začal tvůrčí psaní sám učit - na univerzitě v Montaně. Ačkoli nadále experimentoval s literárními formami, třeba ve vianovském "gotickém westernu" Hawklinská nestvůra, jeho neobvyklá metaforičnost se okoukala mnohem rychleji než zvonové džíny, brokátové vesty a květy ve vlasech.



"SMRT JE KRÁSNÁ LIMUZÍNA"


Všechno, co z člověka po smrti zbude, jsou nekrology, vyjádřil se sám Brautigan, který se jejich četbě s oblibou věnoval. Zánik života, ať už formou potratu, masové sebevraždy, utopení nebo sežrání tygry, byl frekventovaným tématem jeho děl. Brautiganova dcera Ianthe ve své knize tvrdí, že se jí otec s myšlenkami na sebevraždu poprvé svěřil, když jí bylo devět let. Odhodlal se o patnáct roků později. Čtrnáctého září 1984 ve svém tříposchoďovém kalifornském domku v Bolinas poblíž San Franciska povečeřel whisky, načež se zastřelil revolverem ráže 44 ("Po stisknutí spouště se z hlavně vyvalí velká a pomalá kule jako tlouštík ospale otvírající dveře," napsal o kalibru 44-40 zhruba dvě desetiletí před smrtí). Bylo mu 49 let.

Spisovatelovo tělo našli o více než měsíc později, takže je datum jeho smrti pouze odhadnuto, stejně jako okolnosti. Vzal si prý život poté, co zavěsil sluchátko telefonu. Na druhé straně byla malířka Marcia Clayová, jeho někdejší přítelkyně.

Kritici Brautigana ke konci jeho života opravdu nesnášeli, což se projevilo dokonce i v nekrolozích. Londýnské The Times například soudily, že "v jeho raných knihách byla jistá kvalita, potlačená, leč zřejmá, která hodně slibovala; ale Brautigan ji nedokázal rozvinout ani přesáhnout". Dílo "chlápka odvedle", který se ke konci života užíral v osamění a deprese léčil přemírou alkoholu, však bylo nakonec přeloženo do více než dvaceti jazyků. Jeho život v závějích melounového cukru byl paralelou vzniku a zániku beat generation a hnutí hippies, která Richard Brautigan chtě nechtě reprezentoval.

AUTORKA JE NOVINÁŘKA