GOLFOVÝ MÍČEK

GOLFOVÝ MÍČEK

Golfový míček

Je malý, a kdo má větší ruce, schová ho do dlaně celý. Váží pouhých 45 gramů, ale špičkoví hráči ho vystřelují rychlostí přes 250 kilometrů v hodině. Po světě jich létají miliardy. Obyčejný míček, bez kterého se žádný hráč golfu neobejde.

 


Doma mám přes pět set golfových míčků.
Skoro žádný jsem si přitom nekoupil. Pár jsem jich dostal, většinu jsem ale našel na českých hřištích při hraní golfu. Je to taková moje hra při hře: nehledám v lese houby, zato bílé „houbičky“ zapadlé do křoví nebo do husté trávy, ty dokážu odhalit spolehlivě.
Protože mě vždycky zajímalo, co se skrývá uvnitř míčku, vzal jsem jednou pilku a rozhodl se ho rozřezat. Opatrně jsem krájel bílou vrstvu, až se pod milimetr silným obalem objevila hnědá kulička. Takový slepenec gumových proužků. Podařilo se mi ji vyloupnout z bílé skořápky, ale vypadla mi z ruky a rozskákala se po podlaze. I proto ten tvrdý míček po odrazu od golfové hole letí tak daleko: je pružný.
Když byla kulička chycena, řezal jsem dál.
A pod gumou se objevila další kulička. Tuhá, o průměru asi jeden centimetr. Řízl jsem i do ní, jenže z kuličky prudce vystříkla jakási tekutina. Strašně jsem se lekl. Scéna jako ze Scottova filmu Vetřelec, ale naštěstí to nebyla jedovatá žíravina.
Rozřezal jsem pak i jiné míčky a zjistil, že některé nemají uvnitř vodu, ale tuhé jádro. Další měly jen obal a pod ním jedinou šedou kouli.
A nejmodernější míčky už tvoří pouze vzájemně neoddělitelné barevné vrstvy. K takovým míčkům vedla ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku byl obyčejný kámen.


HELE, ON LETÍ!
„Žádný jiný prvek neměl tak velký vliv na vývoj golfu jako míč, kterým se hrálo ...,“ píší autoři reprezentativní Nové encyklopedie golfu. Řečeno přesněji: čím dokonalejší míček měli hráči k dispozici a čím jednodušší byla jeho výroba, tím více se golfová hra šířila.
Golf a jeho míček vznikly ve středověkém Skotsku. Zdejší pasáci ovcí si na pastvinách podél pobřeží (tzv. links) krátili čas tím, že bouchali svými holemi do obyčejných kamínků.
Když jednou zapadl kámen do králičí nory (jamky), byl golf vynalezen. Kámen je ale dost těžký míček, navíc nikdy není úplně kulatý. Vhodnějším materiálem k opracování bylo dřevo, a tak jsou prvními doložitelnými golfovými míčky ty dřevěné. Vyráběly se z tvrdého buku a hrálo se s nimi až do počátku 17. století.


Pak přišel na svět péřák. Péřový míček byl mnohem pružnější než dřevák, lépe se při úderu holí ovládal. Obal se vyráběl z koňské nebo býčí kůže, vnitřek byl vyplněn peřím, které se před sešitím míčku navlhčilo. Jak peří vysychalo, kůže se srážela a míček nabíral potřebné oblé tvary. Největším problémem péřáků byla jejich malá trvanlivost a pracná výroba, i ti nejlepší výrobci dokázali ušít jen čtyři kusy denně. Míček byl drahý a golf se omezoval jen na užší, bohatší společenskou vrstvu.
Svůj dvě století trvající let ukončil péřák v roce 1848, kdy se na scéně objevil guťák. Vyráběl se z gutaperči, gumovité látky z tropického stromu perča (roste například v Malajsii), která se dá tvarovat ve vařící vodě a po vychladnutí ztvrdne. Snadnější výroba guťáku prorazila golfu cestu do světa – míček byl levnější. Navíc přibyla další novinka. Původní guťáky byly úplně hladké, ale hráči zjistili, že dál a rovněji létaly míčky, které měly na svém povrchu škrábance a vrypy. A tak se do nových, hladkých guťáků coby finální úprava ještě trochu rýpalo a řezalo. Posléze to už dělal lisovací stroj podle přesného vzoru, mřížky. Míček tak měl pravidelně rýhovitý povrch.


KDYŽ GUMA, TAK DŮLKY
Proč letí hladký, aerodynamicky dokonalý míček hůře než ten, jehož obal klade odpor? Zjednodušeně řečeno: malé povrchové úpravy vytvářejí vztlak a díky němu také míček urazí při svém letu větší vzdálenost. Princip je stejný jako u křídla letadla – okolo jedněch částí míčku proudí vzduch rychleji než okolo druhých. Míček je tudíž nadnášen. Rozhodující je nicméně počáteční síla úderu, která i v případě rekreačních hráčů vystřeluje míč rychlostí přes 150 kilometrů v hodině. Takovým projektilem lze na kratší vzdálenost i zabít. Mě osobně trefil míček zatím jen jednou, ze vzdálenosti asi 170 metrů, navíc po odrazu od země a jen do krku, nikoli do hlavy. Bolest brzy přešla. Případů, kdy hráč upadl po úderu míčkem do bezvědomí, ale není málo.
Guťák byl sice prvním demokratickým a levným míčkem pro všechny, ale nebyl zdaleka posledním technologickým slovem. Jeho život skončil už po padesáti letech, na počátku 20. století. Tehdy přišel Američan Coburn Haskell s míčem, jehož jádrem byla (právě ta v úvodu zmíněná) gumová kulička. A historie se opakovala: Haskellův míček létal zase dál než guťák, navíc se opět změnila povrchová úprava. Vrchní vrstvu míčku totiž zdobily namísto rýh efektivnější důlky, tzv. dimply.
Dimply najdete na míčcích dodnes, ukázaly se jako ideální tvar pro vytvoření vztlaku. Jejich přesný tvar a hloubka se určují na základě složitých výpočtů, bývá jich od 300 do 500. Prohlubně pokrývají asi 70 procent povrchu míčku, zbylých 30 procent jsou rovné plošky mezi nimi. Snadný důkaz o nezbytnosti dimplů lze nalézt na tréninkových loukách. Některé zdejší míče jsou už tak otřískané, téměř hladké a bez důlků, že když je odpálíte, letí míček třeba jen 70 metrů. Oproti tomu s novým míčkem střelíte toutéž holí 100 metrů. Při dobré ráně by měl míček také udržet rovný směr.


ZPĚTNÝ CHOD
Jedním z nejlepších míčků současnosti je typ PRO V1 od značky Titleist. Je to ferrari v míčkové formuli 1, hraje s ním nejvíce profesionálních hráčů. I jiné firmy mají své top výrobky, Tiger Woods například hraje s míčky ONE PLATINUM od Nike, světová dvojka Phil Mickelson s HX TOUR od Callawaye. Technologicky jsou všechny v zásadě stejné, ale Titleist PRO V1 má asi nejlepší pověst. Všechny jmenované míčky, včetně tigerovských, lze koupit v každém golfovém shopu. Potíž je v tom, že jsou drahé. Jeden PRO V1 stojí okolo 150 korun. Běžný míček vás vyjde na třicet padesát korun. Takže co za těch 150 korun dostanete?
Míčky typu PRO V1 aj. mají především měkčí povrch než ostatní. I proto s nimi máte lepší pocit při krátkých, jemnějších úderech. Při delších, plných ranách se pak míček díky povrchu, do kterého se drážky hole zaryjí, obrovsky roztočí. Když dopadne míček na rovný povrch jamkoviště, rozběhne se v opačném směru, než přiletěl – říká se tomu backspin. Tohle s jiným míčkem nedokážete.


Nevýhody mají tyto míče jen dvě. Vysoká cena a menší odolnost. Měkký povrch se snadněji ničí, tvoří se na něm praskliny. Profesionálové na turnajích proto také hrají s jedním míčkem jen pár jamek. Pak míček hodí někomu z diváků. Protože turnajové kolo se hraje na 18 jamek, spotřebují za kolo několik míčků. Míček, s nímž zahráli jamku špatně, také hned házejí divákům. Chtějí se zbavit něčeho, o čem si myslí, že nese vinu na jejich vlastních chybách.
My, obyčejní smrtelníci, hrajeme s obyčejnými míčky. Trh nabízí obrovské množství značek a typů, je ale skoro jedno, s jakým hrajete. Vliv na délku rány, její trajektorii a směr má v prvé řadě to, jak míček udeříte. A rozdíl mezi běžným míčkem a měkkým využije jen velmi dobrý hráč, nikoli 99 procent těch ostatních.

ZTRÁTY A NÁLEZY
Každý hráč ztrácí své míčky. Průměrný golfista přijde během jedné sezóny o několik desítek míčků. Kdo hraje hodně nepřesně a hodně často, může ztratit i pár stovek míčů. Záleží jen na tom, jak se umíte do míče trefit. Tiger Woods by patrně dokázal hrát s jedním míčkem až do jeho úplné destrukce, míček mu skoro vždy letí tam, kam on chce. Doloženým neoficiálním rekordmanem mezi amatéry je nicméně jistý Michael Mannig z americké Alabamy, který si 15. listopadu 1928 koupil míček Top Flite a přestal s ním hrát až po více než roce, 29. ledna 1929. Během té doby odehrál 46 kol a v každém zahrál průměrně 82 ran. Do míčku udeřil včetně jemných úderů při patování do jamky více než 3700krát.


Protože všichni ztrácejí, musí také odněkud brát. Někteří si nové míčky kupují, jiní se řídí heslem: „Není důležité dobře hrát, ale odcházet z hřiště s větším počtem míčků, než s jakým jsem na ně přišel.“ To jsou hledači (a mezi ně také patřím). Hledač dobře ví, kde jsou ideální „zóny ztrát“, právě tam při hře zabrousí. Ale musí dodržovat jistá pravidla: nelze například hledáním zdržovat hru ostatních a nesmíte také někomu omylem sebrat míč, se kterým ještě hraje.
Jaký zdroj potěšení hledačství skrývá, to jsem pochopil hned v prvním roce své golfové „kariéry“. I proto jsem rychle nabyl zkušenosti a dnes obvykle najdu alespoň jeden míček při každé hře. I proto mé zisky zatím převyšují ztráty. Vedle stovek bílých míčků jsem našel i dost žlutých (nevím proč, ale hrají s nimi hlavně ženy), pár oranžových, fialový, mám i jeden s průhlednou vrstvou a jeden plovoucí. „Nalezenci“ nejsou jen ohrané, staré míče: někdo třeba pošle do lesa svůj nový míč hned při první ráně. Jaká to radost, když pak skončí ve vaší kapse! A taky tím ušetříte.
I proto existují vedle amatérských sběračů i profesionální hledači. Hlavně v USA je sběr míčků či jejich výlov z rybníků obrovským byznysem, obchod s tzv. lake balls má obrat mnoho miliónů dolarů. Nikomu se totiž nechce utrácet za nové míčky, navíc když víte, že stačí malá chybička při švihu a míček vám odplachtí do vody.
Také u nás kvete obchod s hranými míčky. Mají je v kyblíku, misce, koši na každém českém hřišti. Stojí obvykle patnáct až třicet korun, podle míry opotřebovanosti. U hřišť je sbírají místní, kteří si chtějí přivydělat. Například na poděbradském či mosteckém hřišti se v lesících okolo stále pohybují lidé s igelitkami. Míčky rovnou nabízejí hrajícím golfistům, jeden za deset korun. Klidná práce na čerstvém vzduchu, přírodu tím navíc zbavují umělé hmoty.


JMÉNO RŮŽE? MIRDA ...
Alan Shepard, astronaut, jenž v roce 1971 odpálil golfový míček holí číslo 6 na Měsíci, měl strach, aby se žádná firma na téhle události nepřiživila. A tak neprozradil, o jakou značku se jednalo. Nakonec se na to ale přišlo: šlo o míče Spalding.
Na světě existuje mnoho lidí, kteří sbírají golfové míčky. Ten, jenž létal na Měsíci, ale nemají – Shepardův úder byl sice slabý, míček však v beztížném prostoru letěl několik set metrů a dodnes se válí v měsíčním prachu.
Ve sbírce můžete mít jiné míčky. Ty, jež vám hodí na turnaji Tiger Woods, jsou samozřejmě nejcennější. I když jak pro koho. Sběratelé se orientují především na staré míčky, péřáky, případně guťáky z počátků jejich výroby.
Míček může mít i zcela individuální hodnotu, jen pro jednoho konkrétního hráče. Většina hráčů si asi schová míček, s nímž dali hole-in-one (rána z odpaliště přímo do jamky). Protože takové štěstí mě zatím nepotkalo, tak si alespoň schovávám míček s logem klubu Sport Löwe – Sportovní lvi, se kterým jsem uhrál v roce 2004 tzv. zelenou kartu, což je jakýsi golfový řidičák. Mám ale taky míček podepsaný Hankem Haneym, trenérem Tigera Woodse, jenž byl v Česku na návštěvě. Aspoň odlesk slávy pana Božského od jeho učitele ...
Natisknout si na míček své logo je běžná praxe a dělá to většina golfových klubů, stejně tak tisíce firem na celém světě. I proto mám ve své sbírce míček české Škodovky, švédského Volva, skotské whisky, německých papíren, rakouského hotelu, amerického zasilatelství, ale také prazvláštní asijský míček s logem atomové energie.
Svůj golfový míček můžete mít i vy, lze na něj vytisknout vlastní jméno. Jeden takový balónek jsem našel. Je na něm napsáno velkými písmeny MIRDA KARAS a okolo čísla 45 je zelená ratolest. Někdo ho nechal Mirdovi vyrobit k narozeninám. Jenže Mirda zahrál špatně a míček poslal do roští.
Ale neboj, Mirdo, u mě se má jako v bavlnce.