Před čtyřiceti lety, v létě 1968, odbíjely poslední hodiny jakés takés samostatnosti, jíž jsme se tehdy těšili. Prostí lidé to netušili, stále žili v šalebných představách pražského jara. Věřili v tzv. obrodný proces, v novou budoucnost, ...
... v socialismus s lidskou tváří, a ve snu je nenapadlo, že tuto naději už zanedlouho převálcují tanky. V posledních dnech července 1968 drama idylického pražského jara spělo ke krutému dějovému zvratu.
Jakou roli v tomto dramatu sehrával Kreml? Bezpochyby klíčovou, poněvadž jsme byli s tímto mocenským centrem spjati mnoha pouty, třebaže jisté iluze o samostatnosti v lidech žily. Do určité míry měly jisté opodstatnění, protože zahledíme-li se do zpětného zrcátka času, nelze nevidět, že postavení tehdejší ČSSR (Československé socialistické republiky, jak se četla ona dnes již trochu archaická zkratka) bylo v jistém ohledu jedinečné. Byla totiž jedinou zemí ve střední Evropě, na jejímž území nebyla rozmístěna cizí vojska. (Případ Rakouska vylučme: to bylo od roku 1955 zemí s garantovanou neutralitou, odkud se okupační vojska prodlévající zde deset poválečných let stáhla.)
Šlo vskutku o cosi nevídaného, neboť oba německé státy "hostily" početné jednotky cizích armád, přes Polsko vedly spojovací koridory do NDR, v níž bázovaly statisíce sovětských vojáků, a ty si Sověti samozřejmě chránili. Taktéž Maďarsko, kde vzpomínka na protisovětské povstání, krvavě potlačené na podzim 1956, byla dosud v živé paměti, bylo okupováno, pouze Ceauşeskovo Rumunsko, ležící přece jen trochu stranou, bylo od roku 1958 volné a ovšem Titova Jugoslávie.
Mohli se s tímto stavem představitelé sovětské moci, v níž v šedesátých letech významné místo zaujímalo vojenské křídlo, trvale spokojit? Asi sotva ...
SOUDRUŽSKÁ PROSBA
Vzrušující děje roku 1968 měly samozřejmě svou předehru. Předzvěsti událostí, které měly teprve nastat, se odehrávaly o něco dříve. K prodromům onoho osudového roku můžeme přiřadit i 4. únor 1967. Onoho dne byla sobota a Praha měla přivítat významnou státní návštěvu: stranickou a vládní delegaci z Moskvy. Návštěva byla pozoruhodná ani ne tak tím, že se konala, sovětští soudruzi k nám zajížděli často a rádi, poněvadž vždy byli velkolepě přivítáni a nikdy neodjížděli s prázdnou. Pozoruhodný byl spíše její termín. Na každoroční oslavy Vítězného února bylo ještě brzo, žádné jiné výročí v dohledu, takže tedy "v čem bylo dílo"? Když se otevřely dveře letadla a v nich se objevil majestátní Leonid Iljič Brežněv, ozval se potlesk vítajícího zástupu. Začátkem sedmašedesátého roku Brežněv ledva překročil šedesátku, byl statným, svižným mužem v plné síle. Ztělesňoval kremelskou vládu a sovětskou moc a v nadcházejících dějích měl sehrát rozhodující roli.
Dva dny se tehdy sovětští soudruzi zdrželi, přes celý víkend. Projednali, co bylo potřeba, a pak zase odjeli. Ale než se tak stalo, projevili jedno přání: posílit hranici mezi bratrskou ČSSR a nebratrskou, ba přímo nepřátelskou SRN. Neboť tato hranice zdaleka není jenom hranicí mezi dvěma státy. Je daleko, nepředstavitelně významnější, poněvadž jde o předěl mezi dvěma světy - mezi táborem socialismu a táborem kapitalismu.
Necítí českoslovenští soudruzi jako správné a potřebné, že by se tato hranice měla posílit? Tak nějak ještě více zpevnit - k čemuž by se velmi dobře hodilo několik jednotek rudoarmejců. Ne příliš mnoho, řekněme tak jedna divize.
Neklademe to jako požadavek, řekli ještě sovětští soudruzi. Je to spíš námět k úvaze, nebo ještě lépe: soudružská prosba. Soudružská prosba posílit hranici mezi dvěma světy. A cože na to tenkrát soudruh Novotný?
Rudoarmejců netřeba, řekl svou chabou ruštinou. Vřelé díky, přátelé. Věc není tak jednoduchá, jak by se třeba zdálo. Bytů se nám nedostává a co bychom řekli lidem? Budeme se muset v otázce ještě rozebrat. Zatím dobrý: máme svou Československou lidovou armádu a ta na své úkoly stačí.
DOBŘE UTAJENÝ "JAVOR"
Antonín Novotný se možná svým tehdejším postojem zachoval jako vlastenecky cítící "představitel", leč bohužel nikoli jako prozíravý státník. Musel přece vědět, jak velice sovětským maršálům záleží na vyplnění strategické mezery mezi Polskem a Maďarskem. Musel o tom vědět tím spíše, že jako jeden z mála byl informován o přísně utajené akci, která skončila minulého roku (tj. 1966) a jejímž cílem bylo vyhledání vhodných prostorů pro sklady sovětské jaderné munice.
Jak uvádějí autoři Karel Štěpánek a Pavel Minařík ve své práci Československá lidová armáda na Rýnu, od roku 1965 působila v tehdejší ČSSR skupina sovětských vojenských expertů doprovázená jen dvěma československými důstojníky. V naprostém utajení prozkoumali různé lokality (mezi nimi i bývalá československá pohraniční opevnění). O výsledcích průzkumu nebyl pořízen žádný zápis a nikdo v celé naší armádě o něm nebyl informován. Nakonec byly vybudovány v tzv. akci JAVOR tři sklady v lokalitách Bílina, Bělá pod Bezdězem a ve vojenském prostoru Jince. Akce si vyžádala náklad 174 miliónů Kčs. Kromě toho Antonín Novotný jako vrchní velitel ČSLA věděl, že již v 50. letech bylo upraveno několik našich letišť pro provoz sovětských strategických bombardérů, věděl, že v roce 1957 na našem území měly být rozmístěny sovětské letecké jednotky, z čehož nakonec sešlo. Možná, poněvadž znal podíl československého zbrojního průmyslu na vyzbrojování divizí Varšavské smlouvy, měl pocit, že ČSSR pro tuto vojenskou koalici dělá víc než dost - a že tedy rudoarmejců netřeba.
Jak se mělo záhy ukázat, sovětští soudruzi měli na tuto otázku zcela rozdílný názor.
VAROVÁNÍ Z DRÁŽĎAN
Než se rok s rokem sešel, Antonín Novotný přestal být prvním mužem ve státě, byv odsunut na funkci prezidenta republiky, ale ani tam dlouho nesetrval. Po útěku přítele jeho syna na Západ, jistého Jana Šejny, jehož na podzim roku 1967 povýšil do generálské hodnosti, ačkoliv neměl "Vorošilovku" (jak by se slušelo a patřilo), se rozjela jeho krátká, leč vydatná skandalizace - a Antonín Novotný raději abdikoval. Stalo se tak 22. března 1968 a hned druhého dne se v Drážďanech konala schůzka "bratrských" stran.
Schůzka byla plánována samozřejmě nějakou dobu předtím a naše delegace se jí zúčastnila ve složení A. Dubček, J. Lenárt, O. Černík, D. Kolder a V. Biľak. Ohlášeným programem byly otázky ekonomické spolupráce, na něž se nakonec vůbec nedostalo. Jistým překvapením byla také početná účast sovětských a endéráckých generálů.
Drážďanskou schůzku obsáhle popisuje Vasil Biľak ve svých pamětech, přirozeně že ze svého hlediska. Objektivní skutečností však zůstává, že na hlavu naší delegace se snesla řada výtek. Proboha, co se to u vás děje?! Nejen že na Západ utekl vysoký vojenský a stranický funkcionář (tj. Šejna), nejen že náměstek ministra obrany spáchal sebevraždu (šlo o generála Janka, zastřelil se 14. března), nejen že padl dělnický prezident. Ale pravicové síly se formují ke kontrarevolučnímu nástupu!
Poprvé zde padlo slovo "kontrarevoluce", a sice ve vystoupení starého stalinisty Waltera Ulbrichta (NDR). Nerozpakoval se uvést, že on vždycky považoval KSČ za teoreticky málo připravenou. Napadl stranu za to, že Otovi Šikovi, autorovi ekonomické reformy, dovolila, aby on vysvětloval, jaký má být socialismus, místo aby tak činil ústřední výbor. Do ruda ho vydráždil výrok ministra Josefa Smrkovského, který vystoupil s heslem, že OBČANÉ SI BUDOU ROZHODOVAT SAMI. "Ptám se předsedy vlády," volal pateticky, "jak si to představuje, že jeho ministr může takto vystupovat! Smrkovský organizuje kontrarevoluci a vy to nevidíte! Buď vy něco uděláte proti, nebo musíme přemýšlet my, co udělat!"
Tak - a bylo to venku: nebo my musíme přemýšlet, co udělat! Jasněji se starý Walter vyjádřit snad ani nemohl. Antonín Benčík ve své knize V chapadlech kremelské chobotnice zaznamenává znění poněkud odlišné (ale významově shodné) a kromě toho se zmiňuje o zajímavé scéně. Když se totiž O. Černík na toaletě setkal s Brežněvem, snad povzbuzen naprostou neformálností velmi sbližující situace, odvážil se dotazu, co znamená přítomnost tak početné generality. A velký Leonid zcela vážně odpověděl, že "přítomnost těchto velitelů může znamenat i to, že když budete potřebovat pomoc v řešení záležitostí, může být okamžitě poskytnuta".
Ani toto sdělení, jakkoli učiněno jen tak mimochodem, nemohlo být jasnější: Dejte si pozor, hoši! S námi nejsou žerty!
Jak svědomitě zaznamenal Vasil Biľak, naší delegaci odlétal speciál ve 24.00. Dubček ještě všechny požádal, aby se o jednání příliš nešířili. Ostatně, proč se chlubit, že jsme dostali "nakládačku", a pořádnou. Kaše se beztak nikdy nejí tak horká, jak se uvaří ...
PŘÍLIŠ MNOHO SEBEVRAŽD
Sérii, jaká neměla pamětníka, odstartoval již zmíněný generál Janko. Tato sebevražda byla zcela nepochybná, Janko se zastřelil ve voze při krátké zastávce na Strahově, když ho šofér vezl na jednání vyšetřovací komise ÚV KSČ. Šlo o neblahého generála Šejnu a přípravu generálského puče na sklonku minulého roku. A Janko patrně neměl tak úplně čisté svědomí ...
Pak následovala krátká pauza, volil se nový prezident, ale jen volba skončila, došlo k drastickému nálezu. Prvního dubna byl na stromě nedaleko Prahy objeven dr. Josef Břešťanský, náměstek předsedy Nejvyššího soudu. Oběšený. A uplynulo pouhých osm dnů a byl nalezen další oběšenec, tentokrát v lese u Brna. Šlo o majora StB Bedřicha Pokorného, který vedl v roce 1948 vyšetřování Masarykovy smrti. Na způsobu, jak nyní odešel ze světa, bylo pozoruhodné, že se nejen oběsil, ale navíc si ještě prořízl hrdlo.
Byla to dost silná káva. Však také Ústav soudního lékařství v Brně, kde Pokorného pitvali, odmítl potvrdit, že příčinou smrti bylo oběšení. Co se tedy majorovi přihodilo? Sotva mohlo být pochyb, sám si hlavu do oprátky nedal ...
O práci Bezpečnosti nejen v letech 1945 až 1948 (tj. v období boje o moc), ale i v době následující věděl Pokorný mnoho. Kdosi měl zřejmě zájem, aby další zprávy o procesech a nezákonnostech už na veřejnost neprosakovaly. Pokorný sice zdrojem úniku informací nebyl, nicméně mohl mluvit, kdyby se dostal do tísně. Což by bylo nežádoucí. Jeho smrt tedy mohla být dost zřetelnou výstrahou; pro ostatní, kteří také leccos věděli.
Další sebevražda následovala v trochu delším intervalu - 26. dubna. A navíc se od té předchozí lišila: tentokrát nešlo o uškrcení. Doktora Josefa Počepického, šéflékaře ruzyňské věznice, domény StB, našli s kulkou v hlavě. Oběšenec se vynořil až následujícího dne v lese u Mariánských Lázní. Byl jím lékařův jmenovec, podplukovník Jiří Počepický, šéf vyšetřovatelů pražské kriminálky. Opět nastolovala otázku: byla to skutečná sebevražda - anebo ho někdo potřeboval umlčet?
Příliš mnoho sebevražd a příliš mnoho otazníků.
Stýkal jsem se v oné době s Filipem Jánským, nebeským jezdcem, který tehdejší dění sledoval s nemalým znepokojením. Byl mužem velice znalým, za války bojoval na obou frontách a o zpravodajské práci také cosi věděl. Kromě toho byl velmi dobře jazykově vybaven, v noci, kdy měl nerušený poslech, sledoval řadu zahraničních stanic, a měl tedy dosti detailní přehled.
"Pracuje tady parta estonských škrtičů," řekl mi kteréhosi dne onoho vzrušeného jara, "a ti Estonci se s člověkem moc nepářou. Hop - a už máš lanko kolem krku!"
Kdopak je posílal, tyto statné chlapce, kteří se s člověkem opravdu asi příliš nepárali? Ani po čtyřiceti letech nelze na tuto otázku odpovědět s jistotou. Sotva lze doufat, že nějaká tajná služba, jež si na svém poli až dosud neomezené působnosti dělala pořádek, by o těchto případech vedla nějakou dokumentaci. Spíše si položme otázku, jaké cíle s touto operací zametání mohla tehdy sledovat.
Již jsme naznačili cíl prvoplánový - umlčet ony osoby, jež by mohly vydat různá nepříjemná svědectví, a zastrašit ty další. Čili vytvořit atmosféru strachu, pocitu ohrožení a docílit jím semknutosti těch, jichž se to týkalo.
Určitě nebyla náhoda, že tato zastrašovací akce (kterou lze pouze předpokládat, nikoli však dokázat) se týkala bezpečnostního aparátu. A ten se také skutečně semkl a vytvořil "zdravé jádro", s nímž se dalo pracovat později.
Kromě toho se mohl uplatňovat ještě další efekt, totiž vyšetřováním těchto případů současný bezpečnostní aparát zaměstnat a vytvořit si tak volné pole pro plnění dalších úkolů.
PŘEDEHRA JMÉNEM "ŠUMAVA"
Kreml vůči procitajícímu Československu nepoužíval ovšem jenom prostředků skrytých a obtížně průkazných. Nerozpakoval se použít všech možností, jimiž disponoval, především prostředků nátlakové diplomacie.
Po březnové schůzce v Drážďanech, kde kremelští vládci poprvé a zcela nepokrytě naznačili možnost silového řešení, následovala návštěva hlavního velitele Spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy (jak zněl jeho oficiální titul) maršála I. I. Jakubovského. Maršál věru neztrácel čas: do bratrské ČSSR přijel už následujícího měsíce, 25. dubna 1968 ho přijal zbrusu nový prezident, armádní generál Ludvík Svoboda, spolu s Dubčekem a Černíkem. Asi o týden později, 3. května, ministr národní obrany Martin Dzúr sdělil, že při maršálově návštěvě se jednalo též o společném cvičení jednotek VS na území republiky. Půjde o štábní cvičení a jeho rozsah bude ještě upřesněn.
Zajímavá informace. Škoda jen, že se ministr při jejím podávání nezmínil, jak si mohutnému maršálovi posteskl, že velmi poklesla bojeschopnost ČSLA v průběhu posledních měsíců. Píše o tom Zdeněk Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu. Maršál Jakubovskij Dzúra za toto důvěrné sdělení bratrsky objal kolem ramen a neméně důvěrně mu řekl: "Přítel pochopil přítele." Říkat víc považoval za zbytečné; neboť jeli tomu vskutku tak, jak praví československý ministr obrany (a kdo jiný by to měl vědět lépe), pak posílení obranyschopnosti ČSSR sovětskými divizemi je nezbytně nutné!
Byla náhoda, že hned druhého dne odcestovala do Moskvy delegace v čele s Alexandrem Dubčekem, aby jednala s nejvyššími sovětskými představiteli? Jak vysvítá z textů Antonína Benčíka i Vasila Biľaka (a ten byl jednání přítomen), při osobních rozhovorech byla znovu nastolena otázka rozmístění sovětských jednotek na našem území. Požadavek byl různě motivován, nikoli pouze potřebou posílit hranici mezi dvěma světy, ale také (dokonce!) jako forma soudružské pomoci. Zatímco by sovětští soldáti zpevnili hranici, my bychom mohli naše vojáky zaměstnat ve stavebnictví. Nebylo by to pro nás výhodné a užitečné? (Sovětští soudruzi zřejmě nezapomněli na náš někdejší argument, že bytů se nedostává ...)
Naši představitelé však zůstali k tomuto požadavku opět hluší. Co tedy s námi?
Sovětští maršálové odpověď znali už dávno: silové řešení. Nejprve ovšem nutná příprava - takže tedy cvičení. Nikoli ovšem jenom štábní, ale s nasazením bojové techniky. Ocitujme opět jedno svědectví, úryvek z pamětí generála Jaškina. Generál se nejprve svěřuje, že jeho tanková divize nebyla zpočátku přátelsky přijata.
"Ani jsme si nestačili vyměnit stisky rukou a projít si dokumenty o soustředění jednotek," uvádí ve svých pamětech, "když vedle mého mobilního velitelství přistály dva vrtulníky. Z nich vystoupili generálové a důstojníci československé armády. Jeden začal rozhořčeně plísnit první důstojníky, kteří se mu dostali pod ruku, a titulovat je nedůstojnými slovy. Zeptal jsem se, s kým mám čest hovořit.
,Hovoříte s náměstkem ministra obrany ČSSR a žádám vysvětlení, na jakém základě se na našem území soustřeďuje celá vaše divize?'
Objasnil jsem mu příčiny. Ještě jsem nestačil skončit a již si mne zval jiný československý generál. Byl to náčelník generálního štábu Rusov. Vzal mne pod paží, odvedl stranou a potom se tiše, čistou ruštinou zeptal: ,Soustředil jsi zde celou divizi, nebo jen to, co je určeno podle plánu na plukovní cvičení?'
Řekl jsem, že to, co bylo naplánováno. Krátce se odmlčel a pak řekl: ,To je špatné, že podle plánu. Nevšímej si toho všeho rozzlobení a podle možnosti stáhni hlavní síly divize. Čekají nás nepěkné věci a přítomnost sovětských vojsk, čím jich bude víc, tím lépe, nám pomůže vypořádat se s našimi vnitřními problémy. Jiná cesta dnes již neexistuje.'
Stiskl mi ruku a tak, aby všichni slyšeli, řekl: ,Nepřekážejte veliteli divize, jedná podle odsouhlaseného plánu.'"
Je otázka, do jaké míry je Jaškin autentický, zdali generál Rusov skutečně tohle všechno řekl; nicméně poznámka "... jedná podle odsouhlaseného plánu" nutí k zamyšlení. Faktem zůstává, že sovětské cvičení započaté 20. června a trvající deset dnů bylo předehrou k pozdějšímu brutálnímu vpádu.
V PŘEDVEČER INVAZE
Brežněv ovšem nebyl hlupák. Třebaže k maršálskému křídlu měl blízko (sám kdysi voják, byť ve funkci politruka, ale válku prožil na frontě a zakončil ji jako generál), přece jen si uvědomoval rizika invaze. A proto váhal a taktizoval.
Především stál před otázkou, jak zareaguje Západ, tj. především Američané. Sověti s nimi měli rozjednaný summit o snižování mezinárodního napětí a zcela jistě si je nechtěli rozházet. Jak zareaguje mezinárodní dělnické hnutí, jak třetí svět? Sověti se v něm prezentovali jako mírumilovná velmoc za všech okolností a garant férových vztahů v politice. Co na invazi řekne OSN a světové mírové hnutí?
Nelehko bylo Leonidu Iljiči, ale maršálové mající pod palcem tlačítka megatunových náloží si nedělali vrásky. Byli si jisti, že jakmile zařinčí tanky, imperialisté zblednou strachy a jejich velekněží budou sloužit prosebné mše, aby se ocelová záplava nepřelila přes Labe, onu legendární linii dohodnutou kdysi v Jaltě. Nicméně Brežněv i tak, mnohé se tomu zdá nasvědčovat, osudné rozhodnutí oddaloval. Snad by se s Dubčekem dalo ještě jednat, československé reformy, které naháněly husí kůži Ulbrichtovi a Gomułkovi, možno ještě zarazit. A rozmístění vojsk (neboť o to šlo od samého počátku) by se při troše dobré vůle přece dalo dohodnout - a bylo by ...
Takže tedy zkusme ještě jednání. Rozříkejme si věci po soudružsku, dohodněme bratrskou schůzku dvou bratrských zemí.
Stalo se. Jméno železniční stanice na samé hranici velké říše a její vzpouzející se provincie znělo Čierná nad Tisou.
Schůzka se uskutečnila ve dnech 29. 7. až 1. 8. a v době jejího konání o ní bylo uveřejněno jen stručné komuniké. Když jednání začalo, Brežněv autoritativně zakázal používat záznamovou techniku, nicméně přesto byl z naší strany pořízen záznam (jak alespoň uvádí Zd. Mlynář) v rozsahu asi 500 stran.
Jednání bylo vedeno ve značně ostrém tónu. Přední člen sovětské delegace - P. Šelest - několikrát napadl naši delegaci tak hrubým způsobem, že Dubček se svým doprovodem opustil jednání. Sověti se sice omluvili, ale atmosféra schůzky se už nedala zachránit. Leonid Iljič sám prý byl stižen srdeční slabostí. Nicméně vzchopil se a 1. srpna osobně jednal s Dubčekem.
Co všechno si řekli, není přesně známo. Ale šlo prý o stále stejnou písničku: socialismus v ČSSR je ohrožen (tvrdil Brežněv), kontrarevoluce již vystoupila se svou politickou platformou (2000 slov); strana má situaci pevně v rukou (oponoval Dubček) a těší se takové podpoře lidu jako nikdy předtím.
Nakonec byla dohodnuta ještě jedna schůzka, a sice v Bratislavě. Sláva! Skvělý výsledek, jásali novináři, jednání bylo hodnoceno jako náš úspěch.
Nevěděli ovšem, poněvadž tato epizoda vyšla najevo až po letech, že zatímco se vůdcové radili, přeli, uráželi a zase usmiřovali, sešli se nahodile dva jejich poradci (Ivan Synek a A. Bovin) v kolejišti mezi vagóny a dali spolu krátkou řeč.
"Za měsíc vás naše vojska obsadí," řekl Brežněvův poradce Ivanu Synkovi. Ten se tomu zdráhal uvěřit. Proč by to dělali, proboha?!
Ale Bovin si nevymýšlel. Termín byl nakonec ještě kratší.
