Mods (1958-1968) | Reflex.cz
nahoru

Mods (1958-1968)

PETR HRABALIK27. srpna 2008 • 23:00
Mods (1958-1968)

Od přelomu 50. a 60. let začalo ve Velké Británii, zejména pak v Londýně, bujet hnutí MODS (odvozeno od slova „modernists“), kterým na sebe chtěli upozornit mladí příslušníci nižší střední vrstvy. A nakonec na sebe v polovině sixties upozornili natolik, že se hnutí stalo jedním ze symbolů „swingujícího Londýna“.

 


Výraz modernists se objevil už na konci 50. let, kdy jím byli označováni mladí Britové holdující módě, modernímu jazzu, jízdě na moto-skútrech a víkendovému paření. Měl znamenat opak ke slovu trad, které se používalo pro starší generaci, jež s oblibou poslouchala tradiční jazz a dixieland. Jednalo se tedy o generační záležitost - mládež si sama našla vlastní symboly odlišení od generace svých rodičů.

Původ mods je nicméně obestřen tajemstvím. Jedna z teorií například tvrdí, že vznikli propojením několika skupin teenagerů pocházejících ze střední třídy, jejichž rodiče měli (přibližně okolo roku 1958) vazby na textilní průmysl nebo v něm přímo pracovali. Což není tak zcela od věci - většina mods byla nadšena zejména z italské módy úzkých sak a kalhot (a vůbec všeho italského) a jak jinak by se k těmto vcelku drahým, a hlavně obtížně sehnatelným záležitostem mohla dostat. Poněkud to však hapruje s další legendou, která říká, že mods jako nějaké komplexní hnutí minimálně první čtyři roky v podstatě neexistovalo - v té době prý fungovalo jen několik roztroušených part mladistvých, zajímajících se o módu a jazz, ovšem nejednotně se oblékajících a v podstatě se nestýkajících.

Druhá teorie o vzniku praví, že v pohnutém roce 1958 se původní Teddy Boys (první poválečná subkultura britské dělnické mládeže, chodící v edwardiánských sakách a holdující americkému rock'n'rollu) rozdělili na "vyšší" mods a "nižší" rockers. S růstem ekonomiky Británie se začala rozvrstvovat původně jednolitá dělnická třída - někteří mladí teds mohli náhle získávat lepší místa, samozřejmě lépe placená. Tudíž se ekonomicky posouvali výš, na úroveň nižší střední vrstvy. Svůj postup si dobře uvědomovali a následovala obvyklá věc - vůči svému bývalému "postavení" se prostě chtěli nějak vymezit. A u mladého člověka nejvíce prostoru k podobnému vymezení skýtá hudba a oblečení. Rockeři zůstávající na svých původních pozicích a reprezentující spíše dělnickou třídu na sebe navlékli kožené bundy a džíny, pili pivo, jezdili na motorkách a dále poslouchali rock'n'roll, zatímco "nově" středostavovští mods si ponechali eleganci sak a úzkých kalhot, ovšem srkali espresa a moudře rozmlouvali o jazzu. Z toho lze odvodit, že rockeři byli více pudoví, drsnější a divočejší, kdežto mods se ve svých počátcích (než zvlčili) považovali za intelektuály.



V souvislosti s jejich náklonností k jazzu se vyrojila spekulace o napojení na americké beatniky - kromě jazzu je s nimi spojoval i zájem o existencialismus, navíc obě subkultury také milovaly francouzskou filmovou novou vlnu. Proto se zdálo divné, že co se týče image, tohle spojení příliš neladilo. Je to ale vcelku jednoduché - mods o beatnicích samozřejmě věděli a četli je, jenže v té době prostě patřilo k bontónu sledovat hlavně evropskou kontinentální kulturu a její umělecké a filosofické směry. Mods se o těchto věcech (mj. také o moderním jazzu, který v Paříži tehdy letěl) dozvídali zejména od francouzských studentů studujících v Anglii, se kterými se potkávali v londýnských klubech.

Mods navenek vypadali velmi distingovaně - vlasy nosili nakrátko, kupovali si zmíněná drahá italská saka, Clarkovy kotníčkové semišky (tzv. desert boots), do deště vyráželi v nepromokavých vojenských pláštích a své dívky vozili na módních italských skútrech Vespa nebo Lambretta, vylepšených spoustou zrcátek a světel - odtud přezdívka "scooter-boys".

OD JAZZU K RHYTHM & BLUES A SOULU


Jak jsme si řekli, mods začínali s moderním jazzem (Charlie "Bird" Parker", Miles Davis), ale postupem doby se přeorientovávali na poněkud rozdílné žánry. S tím byla spojena i změna prostředí. V letech 1963-1965 se tato sebevědomá a provokující mládež začala slézat víkend co víkend už nikoli v kavárnách při jazzových soaré, ale na klubových a hospodských koncertech a tancovačkách tehdy ještě lokálních "garážových" rhythm & bluesových skupin. Některé z nich se v dalších letech výrazně proslavily - stačí jen vyslovit jejich názvy: The Who (v době, kdy se jmenovali High Numbers, byli dokonce "oficiální" kapelou mods), The Yardbirds, The Kinks, Small Faces, Georgie Fame, Spencer Davis Group, z mimolondýnských The Animals.


Při jejich produkcích se divoce křepčilo, pití teklo proudem, na povzbuzení se šoupaly amfetaminy. Je ale zvláštní, že největší hvězdy - Beatles a Rolling Stones (a to přestože členové obou kapel vystupovali a chodili v módních oblecích) - v první fázi mods příliš nerozjížděly. Těžko říci proč - nicméně existuje názor, že se tyto skupiny staly až příliš brzo slavnými, a příslušníci subkultury spíše vyhledávali nová a neznámá jména. Obě skupiny byly vzaty na milost až později, kdy subkulturu prostoupila vlna psychedelie.

Zajímavá je skutečnost, že v některých hospodách a klubech, kam si chodili mods zatančit, už nehrála živá muzika, ale objevoval se člověk s deskami, který je pouštěl na přistavených gramofonech (už od začátku se používaly dva, ovšem bez mixpultu). Hudebně se většinou nejednalo o nějaký hlučný bigbeat, ale šlo spíše o klidnější, málo známé domácí nahrávky hodně ovlivněné detroitským Motownem. Anebo se jely přímo americké soulové záležitosti od firem Tamla Motown a Stax Rec. Později, po sblížení mods s přistěhovalci z Karibiku, se pouštěl i jamajský import v podobě bluebeatu a ska. Je tedy možné tvrdit, že v prostředí mods vznikl (tedy alespoň ve Velké Británii) trend klubových pouštěčů muziky, diskžokejů.

Heslem subkultury mods bylo známé "Ready Steady Go", logem pak popartově vyvedený nápis "5, 4, 3, 2, 1 the weekend starts here". Pojem "Ready Steady Go" se stal tak populárním, že od konce roku 1963 běžel na nezávislém kanálu ITV rockový TV-pořad toho jména a moderátorce Cathy McGowanové, která ho uváděla, se pak navyklo říkat "Queen of the Mods".



MODS A JEJICH BITKY


Mods chtěli představovat určitou eleganci v oblékání, chtěli být frajerskými slušňáky - zároveň ale svým do perfektnosti dotaženým vzhledem parodovat maloměšťáckou konformitu. Postupem doby se ovšem i do této původně intelektuální subkultury začalo vkrádat násilí - když se mods řádně rozparádili, bylo lepší se jim vyhnout. Svoji nenávist pak dávali najevo nejen vůči sobě (party mods se dokázaly mezi sebou seřezat do krve), ale také vůči zmíněným motorkářským rockerům, jinak příslušníkům dělnické třídy. Jak jsem se zmínil, rockers byli mladí mužové s napomádovanými vlasy, kteří chodili oblečeni v tričkách nebo bílých košilích, kožených bundách (jejich vyzdobené černé "křiváky" se spoustou placek převzali o patnáct dvacet let později fanoušci heavy metalu), kožených kalhotách, eventuálně džínách, vysokých jezdeckých botách (tzv. "koních") a kteří holdovali jízdám na motorkách a poslouchali americký rock'n'roll. Modernisté nemohli rockery ani vystát a pouštěli se s nimi do obrovských hromadných bitek, jež obvykle probíhaly mimo Londýn. Ranější rvačky (zejména ty mezi samotnými mods) se prý staly inspirací pro slavný román Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč.



MODS A ODĚVY


Příslušníci hnutí mods pocházeli nejčastěji z řad nižší střední třídy a všechny peníze, které si tehdy vydělali, vráželi do tří základních věcí - víkendových pařeb, extravagantních hadrů a do muziky. Designově byli nejbarevnější subkulturou mládeže od konce války. A měli také kde nacházet svoje inspirace - vítězné tažení "módy ulice" je často zaválo do oděvních butiků v londýnské čtvrti Soho. Mezi nejproslulejší patřily John Stephen's His Clothes a Mary Quant's Bazaar. Postupem doby na sebe začali navlékat oděvy, jež se inspirovaly pop-artem a op-artem a které jako by předznamenávaly pomalu nastupující vlnu psychedelie. Dodnes asi nejznámějším kouskem je barevné sako, výtvarně řešené do podoby britské vlajky, jež si oblékl kytarista The Who Pete Townshend. Tento exponent londýnských rockových buřičů ovlivnil mods také nošením vysokých bot Dr. Martens. Co se týče obuvi, dalším hitem se staly botky "Chelsea" (vpředu do špičky, vzadu vysoký podpatek), které proslavili Beatles. Mods se dále pyšnili ohozy, jakými byla třeba dlouhá úzká tříknoflíčková saka a pod nimi roláky nebo košile od Bena Shermana, "papírové" košile a bundy, trička od Freda Perryho, koženkové bundy nebo kabáty, kalhoty s lampasem a v době hippies saka Nehru (inspirace oblečením indického premiéra Néhrúa).

Dívky samozřejmě nezůstávaly pozadu - přestože ještě v roce 1962 byla subkultura mods čistě chlapskou záležitostí. Ženské pohlaví bylo do té doby bráno jen jako třešinka na dortu. Ovšem se zrodem výše zmíněných butiků (a také nástupem beatové hudby) se situace rychle změnila a holky se stávaly samozřejmou součástí part. I ony měly své oblíbené modely a jeden z nich - minisukně - se stal jasným fenoménem šedesátých let. Ale po pořádku: bílým kozačkám patřil rok pětašedesát, "papírové" šaty s potiskem byly hitem roku 1966, ve stejné době pak barevné minišaty, odhalující nohy v barevných punčocháčích, jež končily v botách "go-go" se čtvercovým podpatkem. Minisukně sice dodaly sebedůvěru, ale další z tehdy se rodících prvků mladé módy se stal novým prokletím všech následujících generací, prokletím, jež trvá prakticky podnes. Jedna z dívek vyšlých z prostředí mods se totiž postarala o další fenomén - modelka Twiggy svou hubenou postavou zdůrazňovala extrémní štíhlost, hraničící až s anorexií. Někdy od těch dob se tedy datuje touha módních návrhářů po hubených manekýnách - těch nejsprávnějších živých "ramínkách na šaty".



Sixties se svou svobodomyslností přinesly i zvýšený zájem o látky způsobující změněné stavy vědomí. Jestliže v Americe byl Timothy Leary právě v nejlepším, co se týče studia LSD, mládež Británie projevila o tuto látku zájem o něco (jeden dva roky) později, až když se profláklo, že v ní jedou členové Beatles, Rolling Stones a Pink Floyd (celosvětově ji pochopitelně proslavili hippies). Samotní mods se ale většinou cpali amfetaminy, konkrétně drinamylem, dexedrinem (oblíbený model Purple Heart) a preludinem, od poloviny 60. let kouřili v minimální míře trávu a hash.

KOMERCIALIZACE MODS V ÉŘE PSYCHEDELIE


Postupem doby se mods mezi sebou začali dělit do různých podskupin (art school - high camp, scooter mods, mainstream mods atd.) a v roce 1966 se hnutí vzhledově i myšlenkově zcela rozštěpilo. Větší část, ta popartově barevná, co poslouchala tvrdé bílé rhythm & blues nebo začala fičet v psychedelii, přijala zcela přirozeně barevnou estetiku hippies, včetně prodloužení vlasového porostu (art-school mods, z kapel např. The Who, Small Faces). Jiní setrvávali u tradiční elegantní módy úzkých sak, kalhot a botek Chelsea. Přesto zde ale byla vidět proměna - subkultura získala novou tvář a nový šmak. Vlastně přestala být subkulturou; v této době slovo "mod" vyjadřovalo mnohem více než jen amfetaminové decenťáky v módních kvádrech, vozící se na skútrech. Získalo mnohem komplexnější význam, dnes bychom řekli, že být v roce 1966 mod znamenalo být in.



Hnutí se stalo útočištěm nové, bohémské aristokracie, již tvořili hudebníci (např. Rolling Stones, The Who), herci (např. Michael Caine), výtvarníci, fotografové (např. David Bailey, Michael Cooper), galeristé (např. Robert Fraser), majitelé butiků (John Stephen), módní návrháři (např. Mary Quantová, John Bates), kadeřníci (Vidal Sasoon), modelky (např. Jean Shrimptonová, Twiggy), novináři. A všichni ti se stali symboly onoho "swingujícího Londýna", který sice jako by setřel třídní rozdíly, ovšem velice drsně prosazoval a propagoval cosi jako kult mládí. O jaký typ lidí se jednalo, krásně zachycuje i s celou atmosférou doby kultovní film Zvětšenina (1966). Výraz mod se stal prostě pojmem.

A v tom se právě názory značně rozcházejí: pro některé z příslušníků mods totiž hnutí skončilo na přelomu let 1965-66, kdy samo podlehlo "mediální komercializaci" a stalo se víceméně kšeftem, v němž lze nonkonformismus vyrobit a výhodně střelit. Kapely vzešlé ze středu hnutí se staly slavnými, (a tudíž ztratily punc nového a neznámého) a navíc se svou hudební produkcí začaly vzdalovat od jednoduchého rhythm & blues. Ale hlavně - většina z přívrženců hnutí ho sama postupným absorbováním prvků pop-artu a hippiesovské módy vlastně zbavila ortodoxie, zásad a tradice.

Jiní naopak prohlašují rok 1966 za jeho vrchol, protože tehdy se hnutí dostalo do správného víru změn ("culture of constant change") a protest proti konformní společnosti vyjadřovalo mnohem výrazněji, barevněji a divočeji. Je nicméně pravda, že už v roce 1967 nelze o hnutí mods jako takovém prakticky hovořit, protože se rozplynulo v barevnosti hippiesovské doby a nástupu britské éry LSD. A až na jednu výjimku se k němu už vlastně nikdo nehlásil.



KONEC MODS


Tuto výjimku tvořili nejortodoxnější členové mods, tzv. tvrdé jádro (hard mods). Když se v polovině sixties většina přimkla k pop-artu, tvrdí mods se náhle ocitli v totální menšině. Do jejich středu pak přicházeli i teenageři z dělnických rodin. Tito staronoví mods hippiesovská cingrlátka středostavovského mládí bytostně nesnášeli. Tím, že se vůči většinovým hippies a pseudohippies zřetelně vymezili, se ale vlastně dostali jakoby na okraj a móda jim začala být najednou šumafuk. Frajerskou eleganci u nich postupně nahradily prvky dělnického image. Zpočátku se ještě drželi svých tříknofl íkových sak, ale postupně je odkládali. Zůstávala trička od Perryho nebo košile od Shermana, nově se začaly používat mikiny od Lonsdalea. Kalhoty Sta-Prest nahradili ohrnutými džínsy Levi's, visícími na výrazných červených kšandách, a jedinou a zásadní značkou bot, kterou uznávali, byl Dr. Martens. Ještě více zkrátili vlas (téměř dohola), amfetaminy vyměnili za pivo a začali se sdružovat v ostrých partách, které se ke svému okolí chovaly agresívně. Zejména pak během fotbalových zápasů.

Ve stejné době se do ekonomicky vzkvétající Británie stěhovala spousta imigrantů z jejích bývalých kolonií - Indie, Pákistánu a také z Jamajky. A právě mladí přistěhovalci z karibského ostrova utvořili v Anglii nepočetnou černošskou subkulturu, která si říkala Rude Boys (něco jako "primitivní drzouni"). Její příslušníci nosili na téměř vyholených hlavách úzké plstěné klobouky (Trilby), na očích černé brýle, zkrácené rukávy na oblecích a zkrácené kalhoty. Rude Boys poslouchali muziku, kterou si s sebou přivezli z domova: blue beat, rock steady a ska (Desmond Dekker, Laurel Atkien, Ska-talites). Tvrdým mods se tato hudba líbila, neboť byla jednoduchá a dechovkově skočná, takže se v určitých tančírnách (např. klub Flamingo) společně s Rude Boys začali scházet. Zalíbila se jim také móda "zkracování". Důležitým momentem v prohloubení vzájemných vztahů mezi oběma subkulturami bylo koncertní turné zpěváka Desmonda Dekkera po Británii v roce 1967. Tehdy vznikla spojením hard mods a Rude Boys nová mutace ostrých hochů, jejíž členové si říkali Boot Boys (podle těžkých martensek) a později podle holých hlav skinheads a jednoznačně se přihlásili k dělnické třídě. Tito skini však neměli s pozdějším náckovstvím nebo rasismem vůbec nic společného.



REVIVAL MODS


K návratu stylu mods přispěly kulturně sociální změny v Británii druhé poloviny 70. let - tehdy se společně s punkem a novou vlnou znovu objevily kapely hlásící se k odkazu The Who, Kinks a Small Faces. Jejich členové opět začali vystupovat v sakách a úzkých kravatách, kytaristé opět vysoko skákali a muzika šlapala a zněla tvrdě, aniž by se v ní nutně objevovaly hardrockové riff y. Nejznámějším souborem tohoto revivalu mods byli The Jam.

S podobnou vizáží se o dalších 15-20 let později představily i britpopové kapely, jako například Oasis a Blur.

Mods nebylo hnutí, které by bylo určeno nějakým programem, manifestem nebo přímo politickým působením. Ač spojeno s hudbou, nedá se ani říci, že by stálo u zrodu nějakého specifického žánru. Základní ideou bylo užívat si muziky, extravagantních oděvů, drog a žen a být při tom viděn. Fakt, že se v průběhu času rozmělnilo a proměnilo v něco odlišného, musíme brát prostě jako rozmar času a doby. Rozhodně se ale mods chtěli lišit, což se jim úspěšně dařilo. Byli tedy hlavně subkulturou využívající módu a styl - neboť styl, to je přesně to, co každá správná subkultura mládeže musí ctít.

 

PETR HRABALIK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější