William Saroyan | Reflex.cz
reklama
nahoru

William Saroyan

Jan Čáp3. září 2008 • 11:00
William Saroyan

V neděli 31. srpna by se velký americký vypravěč William Saroyan dožil stovky let. Jeho autobiografické povídky, romány i dramata z prostředí arménských přistěhovalců okouzlily před válkou milióny čtenářů.

reklama

Pro dnešní pokolení se v nich však autor prý až příliš oddává svým sladkým ideálům. O spisovateli, který je v Česku stále populární, to alespoň tvrdí americká kritika.


"Neříkejte mi, že jsem sentimentální, vy hajzlové ... Jste ubozí, vaše pokřivenost je ubohá, je ubohé, jak přepečlivě se pachtíte se slovíčky, jen aby bezpečně zapadla do vašich přihlouplých teorií, ale nemůžu vás nenávidět, protože každý z vás je jen trapně pompézní hajzl s profesorským místem a všichni tak statečně bojujete za to, abyste vůbec jako někdo aspoň vypadali." Hořká útočnost těchto slov, která literárním kritikům adresoval americký spisovatel William Saroyan ve svých Nekrolozích, může čtenáře jeho idylických příběhů z kalifornského dětství překvapit. Proč měl zapotřebí se v poslední knize, jež vyšla za jeho života, takovýmhle způsobem bránit?

KDYŽ ZRAJOU VE FRESNU MELOUNY


Narodil se 31. srpna 1908 v kalifornském Fresnu v rodině arménských přistěhovalců, kteří se se třemi dětmi do zaslíbené země přestěhovali z tureckých hor, a nejspíš tak unikli osmanské genocidě. Idyla dětství v úrodném údolí řeky San Joaquin se stala pro autora určující, přestože v literárních slovnících nijak idylicky nezní: jeho otec - presbyteriánský pastor - zemřel, když byly Williamovi tři roky, a protože matka nemohla rodinu sama uživit, strávili sourozenci Saroyanovi pět let v oaklandském sirotčinci. Odtud si je Takoohi mohla vyzvednout, až když si našla stálou práci v konzervárně, kde se zpracovávaly místní ovocné sklizně.

"Když zrajou melouny, musím do Fresna," vysvětloval ještě o padesát let později její syn přátelům v Paříži, ale do rodného kraje vinic, broskví a pomerančů se vracel především v románech, bezpočtu divadelních her a stovkách autobiograficky laděných povídek.



Náměty pro ně sbíral, když v časech školní docházky roznášel noviny nebo pracoval jako poslíček pro telegrafní společnost - to byly Saroyanovy univerzity, kde potkával pestrou směs figurek, které se ještě jako kluk rozhodl s vervou sobě vlastní oslavit jako spisovatel. Nejen očima Arama Garoghlaniana nebo Homéra Macaulayeho pak na stránkách svých knih znovu a znovu obhlížel mexické nádeníky a řecké hamburgrárny, vzpomínal na matky, jež dokázaly "s jedním kuřetem a pěti zralými hruškami" nasytit celý dům, vyvolával si finty klukovských kamelotů a líčil básnicky švihlé arménské strýce a jejich velká romantická gesta.

"Psal jsem anglicky, ale stylem pracujícího Arména. A to bylo vždycky tak nějak špatně," vzpomíná na zpočátku zamítané pokusy, které už sepisoval v San Francisku a New Yorku, "jenomže já byl umíněný jako mezek a redaktoři nakonec zoufale spráskli ruce a začali to radši otiskovat."

Přispíval články do krajanského časopisu na východním pobřeží, a přestože mu první povídku vydal měsíčník Overland, kde kdysi publikovaly jeho mladistvé vzory, jako Sherwood Anderson, Jack London nebo Ambrose Bierce, zásadní průlom nastal až s příběhem Odvážněho mladého muže na létající hrazdě roku 1934. S ním se Saroyan na příštích pár let vyhoupl rovnou k americkému literárnímu Olympu. Začal psát také divadelní hry, které se líbily i na Broadwayi, a ještě než za války narukoval do armády, stala se ze šarmantního Arména s očima Marlona Branda a knírem mrože celebrita, jež poskytuje rozhovor prestižnímu časopisu Life.



Věnoval se také malbě a složil muzikálový hit Come On a-My House, který vycházel (jak jinak) z arménského folklóru. Bezmeznou víru v Saroyanův všestranný talent s autorem ale nesdíleli hollywoodští producenti, kteří mu zadali scénář pro film a rychle se s ním rozžehnali, když chtěl celý projekt sám režírovat. Ještě než snímek roku 1943 získal Oscara, stačil Saroyan původní skript přepsat na svůj nejznámější román: Lidská komedie.

SKVĚLÉ FIGURY


"Jmenuji se Aram," říkali s autorem hrdě nejen arménští kluci, ale všechny americké menšiny, o něž se zajímal ve stejné době jako sociálně kritičtější John Steinbeck. V éře hospodářské krize okouzlil Saroyan milióny čtenářů idylickým světem, ve kterém chudoba cti netratí a kde i "lůzři" dokáží být v něčem nejsilnější - ať už to je vyprávějící holič, nezaměstnaný rváč, nebo příbuzný, který chce uprostřed kaktusů pěstovat neprodejná granátová jablka. Prohry a strasti jsou u jeho postav prostě jen přechodné a iluzorní. Když v povídce Nejstudenější zima od roku 1854 dá vypravěči spolužačka košem a odjíždí s bohatým sokem "v lesklém zeleném sporťáku značky Buick", hrdina na svém kole vesele provádí "skvělé ornamentální figury na oslavu svých velkých vítězství". A pakliže příbuzní nutí v povídce Pomeranče prodávat u silnice citrusy sklíčeného sirotka, je to spíš výjimka. Životní strádání u Saroyana většinou přehluší zasněná trumpeta nebo smích, ve kterém najdou pokoj i tesknící imigranti.

Sám autor s okolním světem nikdy v míru žít nedokázal a se sebou samým prý jen občas. Společenské výsluní mu oproti sluníčku v rodné ulici evidentně příliš nesvědčilo. Dvakrát se žení a rozvádí se stejnou ženou, která mu porodila dnešního básníka a spisovatele Arama a nedávno zesnulou herečku Lucy, ale velký vyznavač rodinných pout obě své děti prakticky vydědil. Dál anarchisticky odmítal žebříčky zaběhlých hodnot, především ty opřené o peníze, které podle pamětníků dokázal rozdávat žebrákům, ale stále častěji také barmanům, dostihovým sázkařům a krupiérům: "Není pravda, že jsem všechno prochlastal, taky jsem hodně sázel a koupil si pršiplášť," shrnuje milovník života jedno ze svých rušnějších období fanfarónsky. Když dluží daňovému úřadu sto tisíc dolarů, má jen další důvod k intenzívnějšímu psaní her, které ovšem paličatě odmítá uvádět na scénu (mimo jiné proto, že se mu protiví herci). A pouští se do další literární sebereflexe.



"Prostě sedím a píšu," vysvětluje plodný autor, který ve stále častějších cestopisně meditativních črtách líčí svá lidská setkání na trase Malibu - New York - Paříž. Mluví s G. B. Shawem, Sibeliem i Chaplinem, ale dává jim v memoárech rovnostářsky stejný prostor jako náhodným prodavačům nebo taxikářům. Přemítá o svých rodičovských i lidských selháních, ale to mu nebrání dál chrlit umělecká a životní kréda. Pořád častěji jako by při nich křičel, že chce vrátit něco, co už vrátit nejde: "Vím, že nebožtík zůstane nebožtíkem napořád, jenomže tomu odmítám věřit. Nemáte právo po mně žádat, abych tomu věřil čistě proto, že tomu uvěřili všichni ostatní. Žádám, aby se moje matka vrátila, žádám, aby se mi vrátil otec," mlátí umíněně do stroje všemi deseti vytrvalý Saroyan. "Až tomuhle požadavku vyhovíte, už mě nebudete muset poslouchat."

Autor, který už na technické škole dokázal na kursech strojopisu napsat 40 slov za minutu, škrtal podle svých blízkých jen minimálně. To mu ostatně vedle figurkovitosti postav, memoárové sebezahleděnosti, a hlavně sentimentu vyčítala po válce i většina kritiků, kterým spílal až do 18. 5. 1981, kdy zemřel na rakovinu prostaty. Dvojdomost jeho osudu pokračovala i po pohřbu: jednu polovinu urny převezli do Arménie, druhou uložili na hřbitůvku za Fresnem, nedaleko železniční dráhy, po níž do jeho rodiště kdysi přijížděli na sklizeň nádeníci.



Podobně jako třeba Walt Whitman byl i Saroyan samouk, jenž na trendy, a především instituce, které je propagovaly, pohlížel s podezřením i machistickým pohrdáním. "Zítra ráno jsem klidně mohl být na titulních stranách všech novin světa, kdybych se nebyl v devíti letech rozhodl, že tomu tak nebude," tvrdil sebevědomý pamětník, který si roku 1940 odmítl vyzvednout váženou Pulitzerovu cenu za drama Čas tvého života (česky v překladu Jana Grossmana Minuty na hodinách). Říkal, že komerce není měřítkem skutečného umění.

Po válce se k němu hlásili beatnici jako Jack Kerouac nebo Lawrence Ferlinghetti a patřil i k oblíbeným autorům Charlese Bukowského. Všichni jmenovaní s arménským samorostem nepochybně sdílejí lásku k outsidrům a životu na okraji prosperující společnosti, ale zatímco oni v dnešních antologiích americké beletrie scházejí jen zřídka, Saroyan jako by o svoje místo v americkém literárním kánonu přišel.

LEPŠÍ NEŽ VY, PANE SAROYANE


A vlastně mu asi nikdy tak úplně nepatřilo. Je třeba připomenout, že svoje vyprávění začal publikovat v době, kdy intelektuální modernisté v Evropě experimentovali se střihem i střídanou perspektivou, v Americe držel na tepu jazzové doby prst F. S. Fitzgerald, své rafinované ságy splétal na Jihu William Faulkner a novou tvář povídkovému žánru tesal Ernest Hemingway. Ten mladšímu kolegovi brzké zapomnění nepřímo předpověděl, když se mu doneslo, že si úspěšný Armén utahuje z jeho románu Smrt odpoledne. "Takových už jsme viděli objevit se a zas zmizet. A byli mezi nimi i lepší než vy, pane Saroyane."



Když se stárnoucí americký Armén ve svých pamětech bil do prsou a tvrdil, že jeho "dílo bude objevováno znovu a znovu. Bude promlouvat ke zploditelům a zplozeným tak dlouho, jak potrvá celá tahle komedie, anebo tak dlouho, jak bude jakýkoli text ke komukoli promlouvat," možná mluvil o čase, který nás všechny teprve čeká. Když však po jeho odchodu hledali přátelé a fanoušci instituci, která by spravovala haldu rukopisů, tisícovky kreseb, oblázků a nejrůznějších suvenýrů, jimiž Saroyan archivoval svoje bytí a inspiroval další psaní, kurátoři Stanfordské univerzity nad nabídkou dlouho váhali. Byl to ostatně celkem šok zjistit, že američtí lektoři, kteří v Česku po roce 1989 seznamovali studenty humanitních věd s perlami americké literatury, o "našem" milovaném Saroyanovi častokrát ani neslyšeli.

LEGENDA A POHLAZENÍ


"Kdo dneska čte Saroyana?" zkoumal před lety stejnojmenný referát Arménských studií na Kalifornské státní univerzitě v autorově rodném Fresnu a odpověděl si následovně: "Vlastně téměř nikdo až na nostalgickou starší generaci, která nikdy nepřestala být jeho dílem očarována. Samozřejmě ho čtou Arméni, nebo alespoň ti Arméni, kteří se v místech, jež autor líčí, cítí jako doma; v neposlední řadě pak k jeho čtenářům patří národy, jež nemluví anglicky: Východoevropané, Rusové a Japonci, kteří Saroyana milují a považují za jednoho z nejhumánnějších představitelů amerického písemnictví našeho věku."



Výstižnost tohoto konstatování Dickrana Kouymjiana, který ve Fresnu vede katedru arménských studií, nám stvrzuje jednak jeho jméno, jež jako by ze Saroyanových povídek přímo vypadlo (viz Můj bratranec Dikran, řečník), jednak pokračující poptávka českého publika, jež kalifornského autora poznalo už brzy po válce. Povídkový soubor Jmenuji se Aram a román Lidská komedie vyšly česky roku 1947 a po další vlně překladů ze 60. a 80. let - populární autor mimo jiné navštívil Československo v roce 1980 a besedoval se studenty na FF UK v Praze - tu Saroyan vychází v reedicích dodnes.

Paralela s autorovou někdejší oblíbeností doma by se v Česku možná najít dala - optimismus, jaký vlévaly Aramovy příběhy za hospodářské krize americkému publiku, potřeboval za normalizace i český čtenář, zejména v hladových letech dospívání, do nichž se Saroyan sám nikdy nepřestal vracet a ve kterých se snivci tak lehce s jeho hrdiny ztotožňují. Na Aramovo pohlazení se ale nezapomíná ani po sametové revoluci, kdy v kraji vycházejí další a další svazky jeho pamětí, a to snad každoročně. "Na sepsání souvislé autobiografi e neměl dostatek trpělivosti," čteme o autorovi na obálce nakladatelství Eminent, "k stáru ale publikoval celou sérii životopisných črt."

Cyklista v Beverly Hills, Však ty víš, kdo přichází a odchází, Tati, tobě přeskočilo, Lásko, měj se hezky, Vzpomínky na lidi, které jsem měl rád ... dneska už našinec spisovatelovy výřečné úvahy často ani neotevře. Je to nejspíš hulvátství, když o svém autorovi, který vás Létem na krásném bílém koni tolik obdaroval v patnácti, v dospělosti řeknete, že dokázal taky pseudofilozoficky a zacykleně mudrovat. Ale právě ony vzpomínkové série jako by na jeho povídkách častokrát jen bujely. A ponoukaly jednoho k nevděku.

Když ale na druhou stranu ještě dnes v kavárně nebo metru uvidíte studentku s výtiskem Tracyho tygra nebo v obvodní knihovně potkáte kluka, který si odnáší nálož příběhů ze vzdáleného Fresna, aby si početl o létě na bílém koni - jichž nám dospělým pomalu ubývá - hned takový nevděčný odsudek zaplašíte.

A neříkejte mi, že jsem sentimentální.



Ondřej Formánek: TRACYHO TYGR (Reflex č. 35/2008)

 

Jan Čáp


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama