Nedoceněný král | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nedoceněný král

JAN P. KUČERA18. září 2008 • 11:50

Léta ubíhají, reálie Haškova „Švejka“ jsou stále vzdálenější a nesrozumitelnější, fakt, že zde vládli Habsburkové, už znají bezmála jen milovníci historie. Přesto ...

reklama

... to stále ještě máme s Habsburky těžké, možná i proto, že ve vztahu k dynastii, která „národu českému v Čechách a v Moravě“ vládla 392 let, nemáme tak docela čisté svědomí. A PĚTADVACÁTÝ ČESKÝ KRÁL FERDINAND III. (1608–1657) v našem historickém povědomí nefiguruje téměř vůbec. Chyba!


Často si dost dobře neuvědomujeme, že jsme v případě Habsburků měli docela štěstí na příznačně konzervativní dynastii, vládnoucí obvykle způsobem "mírného pokroku v mezích zákona". Habsburkové ve srovnání s jinými velkými dynastiemi Evropy zajisté dobře obstojí. Byli si vždy vědomi významu a ceny české koruny (a ovšem kurfiřtského hlasu s ní spojeného) a vládli tak poctivě, jak uměli. Jak se jejich říše během staletí přesouvala směrem na východ, české země na významu ještě nabývaly a rakouští Habsburkové mají určitě zásluhu na tom, že české země bezpečně odolaly lákadlu balkanizace. Občanský zákoník, nehlučně vydaný roku 1812, byl výborným právnickým dílem a v podstatě u nás platil až do roku 1950. Že Habsburkové chtěli vládnout zemím katolickým, bylo logické z důvodů jejich oddanosti Římu stejně jako z důvodů politických. Logické bohužel bylo i to, že za sídelní město si po památné epoše císaře Rudolfa II. nezvolili Prahu, nýbrž Vídeň. Nějaký habsburský národ pod jejich svrchovaností nikdy nevznikl, a tak není divu, že vděku se od "svých národů" nikdy nedočkali. Od Čechů určitě ne už proto, že český národ, zhýčkaný podivuhodnými státnickými schopnostmi krále Karla IV., nabyl neochvějného přesvědčení, že jeho státnost je samozřejmá a bezpečná. Málokoho dnes vůbec napadne, že nebýt Habsburků, možná by se český národ ani neměl kde národně probouzet. Zálusk na naše země si dělali mnozí: v 15. století uherský schopný dravec Matyáš Korvín, později Sasové, Bavoři i Prusové. Už dokonce bylo podepsáno několik smluv, v jejichž důsledku českým zemím mohl hrozit osud Polska, osud zániku. Ostatně když pak nemilovaní Habsburkové opustili historickou scénu, staly se české země po krátké periodě masarykovské demokracie snadným soustem Hitlera a pak faktickou součástí nerozborného SSSR.

Proč tento úvod? Pohled do rodinné kroniky našich Habsburků prozrazuje, že právě před rovnými čtyřmi sty lety se ve Štýrském Hradci narodil v pořadí pětadvacátý český král. Jmenoval se Ferdinand a v roce 1637 se jakožto Ferdinand III. stal českým králem, aby v zemích Koruny české vládl plných dvacet let.

OTEC NENÍ SYN


Byl synem krále Ferdinanda II. a bohužel v historickém povědomí, pokud v něm (nejen u nás) vůbec nějak figuruje, pak právě jen ve spojení se svým otcem Ferdinandem II. Toto splývání otce a syna je však politováníhodnou chybou a křivdou. Ferdinand II. má v českých dějinách špatnou pověst, ba zřejmě je vůbec nejtemnější postavou ze všech českých králů. Právě proti němu přece povstali čeští stavové, to před ním prchali exulanti do nehostinné ciziny, to on nakázal nesmyslně krutou exekuci na Staroměstském náměstí, to s ním začala germanizace českého národa a jeho násilná rekatolizace, to on sehrál šalebnou hru se svým generalissimem Valdštejnem.



Oč horší však je pověst otce, o to patřičnější je vážit spravedlivě jeho synovi. Když Ferdinand III. v roce 1637 nastoupil jako devětadvacetiletý na trůn (českým králem byl korunován už v roce 1627), byl na vladařské úkoly dobře připraven. Vzdělávali ho jezuité a ti mu vštípili rozsáhlé znalosti historické, geografické, právnické, teologické a filosofické, rovněž se seznámil s vojenskými teoriemi a sluší se připomenout i jeho skvělou vybavenost jazykovou - vedle samozřejmých němčiny, latiny a italštiny ovládl i španělštinu, češtinu, maďarštinu a francouzštinu. A jako většina Habsburků byl uměnímilovný, vášnivě sbíral obrazy, psal poezii, avšak především byl výtečným hudebníkem, který sám komponoval, přičemž jeho mše, magnificaty či moteta lze na koncertech barokní hudby slýchat ještě dnes, a to rozhodně nikoliv jako nějakou kuriozitu "komponujícího císaře-amatéra", nýbrž jako díla dosvědčující skutečný kompoziční talent a bezpečné zvládnutí skladatelského řemesla.

PRAHA V ROZKVĚTU


Ač byl Ferdinand III. od přírody fyzicky slabý, cvičením svou kondici výrazně zlepšil a dobře se osvědčil i na poli válečném, i když válčení rozhodně nemiloval. Sotva se zorientoval ve složité diplomacii třicetileté války, začal usilovat o skončení válek, v nichž se Evropa už desetiletí zmítala. Jeho postoj souvisel s nedůvěrou k jakémukoliv násilí, což by ostatně u dobrého křesťana nemělo překvapovat. Ferdinand III. samozřejmě podporoval rekatolizaci ve svých zemích, která v době, kdy se ujal vlády, ještě zdaleka nebyla u konce, přičemž válečné vlny protestantský živel ustavičně oživovaly. Ve třicetileté válce měla rekatolizace, respektive konfesijní záležitosti vůbec, úzké politické vazby. V této souvislosti je třeba si uvědomit snad nejtragičtější moment českých dějin neblahého sedmnáctého století. Spočíval v tom, že exulanti usilující o návrat do vlasti k majetkům splnění svých cílů nutně spojovali s porážkou své vlasti. Velká postava Jana Amose Komenského tuto tragiku přímo zosobňuje.


















Tragika exulantů vyvrcholila při významné historické události, totiž památné a slavné obraně Prahy proti švédským kořistníkům v červenci roku 1648, kdy se zas jednou mohla osvědčit "zmužilost staročeská". Uhájení Prahy při probíhajících mírových jednáních mělo značný význam a Ferdinand III. to ocenil. V listě z dubna roku 1650 pochválil statečnost pražských měšťanů, kteří po několik měsíců pod těžkou dělostřelbou hájili zcela obležené město, a polepšil Pražanům městský znak.

Ferdinand uznale napsal: "Zmužilostí svou staročeskou skrz neustálé, horlivé a udatné odporování skutkem dokázali, takže pro zachování Nám jakožto králi a pánu svému dědičnému a vysoce vznešenému našemu domu rakouskému, též vlasti své stálé věrnosti týmž nepřátelům nijakž se poddati, žádnými lahodnými slovy ani oulisnými velikých věcí připovídáním uchlácholiti, ani těžkými pohrůžkami města vzdáti, neméně pak hroznou denní i noční z velikých i menších kusů střelbou, házením ohnivých kulí a granátův, též kamení, minirováním a těmi podobnými nástroji se ustrašiti a od poddané věrnosti se odtisknouti nechtěli."

Odměna nebyla malá. Po třiceti letech města pražská "svou krví smazala" hanbu své účasti na "ohavném spiknutí", dostala zpět svá stará privilegia, čili byla opět povýšena na první místo mezi královskými městy, konšelé se směli nazývat "slovutní" a města byla na plných čtyřiapadesát let osvobozena od platů z vinic a zahrad ve městech a jejich okolí. Také byla rozšířena jejich policejní a soudní pravomoc. A ani na tom králova vděčná velkorysost nepřestala. Vedle pětatřiceti nobilitovaných měšťanů král do šlechtického stavu pozdvihl i téměř padesát příslušníků akademické legie.



České dějepisectví, které by se jinak radostně sápalo po osvědčení válečné "zmužilosti staročeské", při líčení událostí roku 1648 tonulo v rozpacích a není divu. To, co se tehdy událo, bylo povážlivé. S nepřítelem, který Prahu přišel dobýt a vyplenit, přišlo, podobně jako při saském vpádu do Čech a do Prahy v listopadu 1631, mnoho exulantů bojujících v cizině za - jak se domnívali - samostatnost českou. Paradoxně na druhé straně, mezi obránci města, zmužilost staročeskou osvědčovali zlopověstní jezuité. Jejich statečnost i konečný úspěch v náročném programu rekatolizace pak po staletí hlásal mariánský sloup vztyčený v září 1650 na Staroměstském náměstí. Ferdinand III. při něm zřídil nadaci, která měla zajišťovat po celý rok každou sobotu a každý svátek za přítomnosti preláta, či alespoň kanovníka u sloupu zpěv loretánských litanií.

Pro Husův národ to byla opravdu ostuda, jíž učinil přítrž až v roce 1918 bohém Franta Sauer se svými kumpány, když, zalykajíce se nesnesitelností třistaleté poroby, za jásotu přihlížejících osvobozených sloup vandalsky zničili. A tak byl smutný osud Staroměstského rynku už skoro (ještě jej čekal požár roku 1945) dovršen. Nádhernou renesanční kašnu primátora Krocína "bestia triumphans" zbourala už roku 1862, nyní padl mariánský sloup, a tak na náměstí zůstal jen absurdní, ohyzdný Husův pomník z roku 1915, o němž dokonce i jeho tvůrce věděl, že se na Staroměstské náměstí nehodí.

VELKOLEPÉ SLAVNOSTI


Král a císař Ferdinand III. Prahu nejen ocenil za statečnost, ale zdá se, že si ji také oblíbil. Protože tu často pobýval, postaral se o to, aby alespoň Hrad, vyrabovaný Švédskem placenými německými žoldnéři, zase vypadal jako královská rezidence. Ostatně přestavba tzv. středního křídla Pražského hradu začala už roku 1642, tedy dávno před obležením. Ve Svatovítském chrámu byla korunována jeho třetí manželka a také budoucí český král Leopold.



Byly to velkolepé, typicky barokní slavnosti, při nichž se radovali všichni Pražané, alespoň pokud si nenechali zkazit náladu korunovační daní a neveselým faktem, že museli na Hrad denně dodávat 16 skopců, šest jehňat, šest telat, 130 kuřat, 30 holubů, 15 kachen, 46 slepic, 20 hus, 38 kapounů, 16 krocanů, 1500 chlebů, k tomu týdně dvě bečky ryb a úhořů a také samozřejmě spoustu sýra, sádla, vajíček, mouky. Z něčeho muselo samozřejmě žít i 450 koní, na nichž a s nimiž dvůr do Prahy přijel. To byly nemalé výdaje, ale stálo to za to. Praha po dlouhých válečných letech opět zářila jako v památných časech zádumčivého a melancholického císaře Rudolfa II. Jenže to bylo až do slávy roku 1729 naposled. Následník Ferdinanda III., opět zdatný skladatel Leopold I., za celé své půlstoleté panování Prahu navštěvoval jen ojediněle. Vídeň sice až do konce 17. století zůstávala proti Praze jen maloměstem, ale ve století následujícím už prožila bouřlivý rozkvět, kdežto Praha se pozvolna stala onou zvláštní velkoměstskou provincií, jíž je dodnes. Lze tedy říci, že král (a císař) Ferdinand III. byl posledním českým králem, který z Prahy alespoň tu a tam skutečně vládl, a je dobré připomenout, že dokonce i českému sněmu, byť nijak přehnaně, vrátil některé kompetence, které ztratil po bělohorské porážce.

KARLO-FERDINANDOVA UNIVERZITA


Je však ještě jeden významný důvod, proč by měl být Ferdinand III. lépe zapsán v srdcích milovníků českých dějin. Jeho jméno je totiž neodlučně - a to doslova - spjato s jednou významnou položkou "rodinného stříbra českého národa", totiž s Karlovou univerzitou. Také Karlova univerzita je významnou položkou českého národního mýtu. To, že ji Karel IV. ve svém mohutném zakladatelském záchvatu v dubnu roku 1348 založil jakožto "stůl připravený k pohoštění", vrní česká děcka snad už v kočárku. Sotva však tato univerzita, první "chrám moudrosti" na východ od Rýna a na sever od Alp, za vydatné podpory Karlova syna, krále Václava IV., dosáhla nepochybného renomé, byla osudově oslabena, dokonce téměř zničena husitstvím, načež už jen živořila o jedné fakultě, konkurenceneschopná, omezená jen na české země.

Když do Prahy v roce 1556 přišli jezuité a v Klementinu založili svou akademii, vyvstala této trosce univerzity tvrdá konkurence, které jakožto instituci spravované utrakvisty po Bílé hoře samozřejmě podlehla. Mistři museli opustit sice staroslavné, jenže značně zchátralé Karolinum, do něhož pak nejprve vtáhli žoldnéři Ferdinanda II. a pak jezuité, jimž král Karolinum posléze věnoval. Nelze říci, že by jezuité, kteří měli svou dobře fungující akademii, o problémy s rozkotanou univerzitou nějak obzvlášť stáli, ale nakonec poněkud danajský dar přijali. Spokojená vlastně mohla být především sama Karlova univerzita, protože se dostala do rukou těch, kteří vzdělávat chtěli a uměli. Přesto ten listopadový den roku 1622, kdy zástupci rektora museli odevzdat klíče od univerzity, byl dnem trapným i tragickým.

Avšak pokud bylo Tovaryšstvo Ježíšovo spokojeno, neodhadlo dobře vývoj věcí příštích. Boj o univerzitu totiž teprve začínal a rozhodující slovo v něm nakonec měl mít celkem logicky český král Ferdinand III. Jezuité sice rychle dokázali univerzitu opět zúplnit (práva a medicína měly být přednášeny v Karolinu, teologická a filosofická fakulta byly v Klementinu), ale nemohli rozhodovat tak, jak si mysleli a oč usilovali, totiž zůstat zcela nezávislí na státní moci. Žádali, aby rektorem univerzity byl vždy bez jakéhokoliv vnějšího zásahu představený jejich klimentské koleje, a také kancléřem univerzity měl být jedině jezuita. Tento požadavek však zasahoval do pravomoci pražského arcibiskupa, neboť kancléřem univerzity byl po tradičním právu jedině on.



V tomto kompetenčním sporu se jezuitům nečekaně vynořil velmi silný soupeř, nový, teprve pětadvacetiletý arcibiskup Arnošt Vojtěch Harrach. Také on sice byl odchovanec jezuitů, ale v myšlení zůstal na patres hodně nezávislý, obzvlášť když jeho pozici posílil získaný kardinálský klobouk.

Situace kompetenčního sporu mezi klementinskými jezuity na jedné a arcibiskupem na druhé straně vyústila až do faktické existence dvou univerzit, jezuitské, nazývané Ferdinandova, v Klementinu, a Karlovy v Karolinu. V řadách studentů obou vratkých a nezajištěných institucí dokonce docházelo k otevřeným potyčkám, a dokonce i pouličním krvavým šarvátkám. Spor se táhl celá léta, přičemž zbožný Ferdinand II. si s gradující situací vůbec nevěděl rady a svou váhavostí spory jen vyhrocoval.

K radikálnímu řešení se odhodlal až Ferdinand III., který ve svém řešení uznal i zásluhy studentů při hájení Prahy. Nové uspořádání univerzity král stanovil v listopadu roku 1653, v únoru příštího roku byl vydán tzv. unijní dekret a v březnu bylo sloučení slavnostně vyhlášeno v Týnském chrámu. Kancléřem nově vzniklé univerzity, nesoucí nyní (až do roku 1918) jméno Karlo-Ferdinandova (Universita Carolo-Ferdinandea), byl nadále pražský arcibiskup. Tím se králův zájem o univerzitu neuzavřel, naopak, novým poměrům na univerzitě se věnoval i nadále, přičemž především upravil poměr univerzity a místodržitelství, respektive státní moci. V důsledku těchto právních úprav se Karlo-Ferdinandova univerzita stala novodobou, do jisté míry státní univerzitou s velmi dobrou úrovní.

Ferdinand III., "znovuobnovitel" pražské almae matris, se o její rozvoj nezasloužil jen svými univerzitními reskripty a dekrety, nýbrž i tím, že byl skutečným mírotvorcem, jenž velmi dbal o to, aby se poměry v rozbité zemi co nejrychleji napravily. K nápravě poměrů patřil i příkaz pobořit četné hrady, které se podle jeho mínění mohly stát oporou nepřátel.

Úvaha o českém králi Ferdinandovi III. tedy končí zapeklitou otázkou. Bylo jeho rozhodnutí rozbourat nám naše skvělé hrady vedeno strategickou úvahou, směřující k bezpečnosti země, nebo tu zase vyhřezla stará rodová nechuť k českému národu s jeho holubičí povahou? Nemusí to však být ani tak, ani tak, při králově umělecké citlivosti je docela dobře možné, že chtěl českou zahrádku obohatit o její nejromantičtější prvek a umožnit tak budoucím českým turistům naplnit jejich romantické tužby, aby se mohli zcela dobrovolně, už Balbínem počínaje a Máchou pokračuje, plahočit od zříceniny ke zřícenině, načež s dojetím ze staré slávy české vítězně stanout v jejich rozkotaných zdech.

 

JAN P. KUČERA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama