Beneš v září 1938 | Reflex.cz
reklama
nahoru

Beneš v září 1938

VÁCLAV TIKOVSKÝ25. září 2008 • 02:00
Beneš v září 1938

Bylo to patrně nejvypjatější období jeho života. Šlo o všechno: především o stát, jemuž pomáhal na svět a který po dvacet let budoval. Šlo o životy tisíců a desetitisíců lidí. A v neposlední řadě také o jeho vlastní život, který byl připraven nasadit.

reklama

Byla to veliká dějinná zkouška a mělo se ukázat, jak v ní obstojí. Sedmdesát let, jež nás od oné doby dělí, nijak tyto skutečnosti nezeslabuje.


Prezident dr. Edvard Beneš, nástupce Masarykův, k jehož odkazu se vždycky hlásil, byl od léta onoho roku pod nepřetržitou palbou. Hitlerovské Německo stupňovalo své požadavky, pokud šlo o sudetské Němce. Pod heslem práva na sebeurčení žádalo odstoupení českého pohraničí a neváhalo hrozit válečným konfliktem, jestliže tento požadavek nebude splněn.

Termín psychologická válka byl tehdy neznámý, nicméně hitlerovci její praktiky znali a s podivuhodnou dovedností je uplatňovali. Nikoli pouze proti Československu. Od Hitlerova nástupu k moci je používali i proti Západu. Svým zbrojním programem, úspěšnou intervencí ve Španělsku, hladkým anšlusem Rakouska a v neposlední řadě obratně vedenou propagandou se Německu dařilo vzbuzovat dojem velké, náhle probuzené síly. Na Západ, který propagandistické triky neprohlédal, začínal padat strach ...

ZDRCUJÍCÍ ÚDER

Beneš dlouhá léta usiloval o smluvní zajištění bezpečnosti své země, především s Francií, ale jak zářijová krize narůstala, musel si klást otázku, zda jsou tyto spojenecké svazky dostatečně pevné. Noc 21. září přinesla nečekaně krutou odpověď.

Ve dvě hodiny byl probuzen francouzským a britským vyslancem a měl sotva tolik času, aby přehodil župan přes svůj noční úbor. Pánové Newton a de Lacroix mu sdělili, že Francie a Anglie se usnesly doporučit československé vládě, aby přijala Hitlerovy požadavky.

Rozespalý Beneš se dotázal, jak důrazné je toto doporučení. Pánové odpověděli, že značně důrazné, protože v případě, že by Československo nevyhovělo, Francie ani Anglie nemají v úmyslu chránit je před Hitlerovým útokem. Beneš se zeptal francouzského vyslance, je-li mu známo, že Československo má s Francií obrannou vojenskou smlouvu, podle níž je Francie povinna v případě německého napadení poskytnout ČSR účinnou pomoc. Pan de Lacroix odvětil, že o tom ví, avšak že časy se mění ...

Úder kladivem by nemohl působit drtivěji. Beneš, který si o schůzce pořídil stenografický záznam, už do rána oka nezamhouřil. A věru, že měl o čem přemýšlet.

Od jara onoho roku se nacistickým záborem Rakouska obranná situace ČSR zhoršila o celý řád: jižní hranice nebyla kryta betonovým pevnostním pásmem. Urychleně se sice začaly budovat dřevozemní objekty, ale Beneš dobře cítil provizornost takového řešení. Kromě toho věděl, že ani betonové objekty, z nichž mnohé byly skvělé a podle názoru zasvěcených odborníků dokonce lepší než pevnosti francouzské "maginotky", nejsou dosud osazeny dělostřeleckou výzbrojí, což přece jen snižovalo jejich hodnotu.

Navíc si uvědomoval, že republiku nesvírá jen dlouhá hranice s Německem, ale že nepřátelské úmysly vůči nám má i Polsko. To si činilo nárok na Těšínsko a na Oravu a Spiš na Slovensku.

Pak zde byla otázka Maďarska, s nímž mladá republika v devatenáctém roce bojovala o Slovensko. I zde byla situace krajně nejistá a Beneš se musel obávat, že i ono - podporováno Německem - proti nám zaútočí. Dá se za této situace republika vůbec hájit?

Beneš v oné hluboké a pro něj strašlivé noci, jak přiznává ve svých pamětech, odpověď dlouho a marně hledal. Otázku nakonec zodpověděl lid této země: 250 000 Pražanů demonstruje následujícího dne před parlamentem, Hodžova vláda padá a nová, s generálem Syrovým v čele, vyhlašuje mobilizaci.



ODHODLÁNÍ BOJOVAT

Z Benešových pamětí je známo, že 26. září, při třetím zdárně probíhajícím mobilizačním dni, si Beneš povolal náčelníka své vojenské kanceláře divizního generála Ing. Silvestra Bláhu a sdělil mu neobvyklé rozhodnutí: válka prý bude hrozná, bojovat bude každý s každým, avšak on, prezident, zůstane při případném ústupu s těmi, kteří se budou bít do poslední chvíle, a pak s nimi padne. Což prý bude nutností vojenskou i politickou, v žádném případě nesmí být zajat.

Prezidentovo rozhodnutí připojit se přímo k vojákům vyvolalo patřičný rozruch. Nikdo z vyšších velitelů se mu však neodvážil odporovat, vývoj událostí byl příliš dramatický. Očekávalo se totiž, že Praha bude bombardována, a to možná už téže noci. Mělo to být poslední ultimátum před vpádem Wehrmachtu na naše území.

Nelze se proto divit, že Edvard Beneš dospěl k názoru, že jeho předpokládaný pobyt u jednotek vyžaduje patřičného stejnokroje. Začal proto rázně jednat a jako starý člen malostranského Sokola se obrátil na místního krejčího Hojtaše, odborníka na stejnokroje všeho druhu. Ten navíc znal od léta prezidentovy míry, poněvadž mu pro slet šil sokolskou čamaru. Následující historku mi svého času vyprávěl spisovatel Filip Jánský, který ji měl z první ruky, od samotného Hojtaše.

Nejspíše den předtím dostal vzkaz, aby ušil čepici, plášť a dva důstojnické stejnokroje, a až bude hotov, telefonicky oznámil, že je vše připraveno ke zkoušce. Na krejčovské zkoušky chodil prezident nerad a říkalo se dokonce, že se u krejčích dává za úplatu zastupovat pánem stejných tělesných rozměrů. S pomocí tovaryšů a externího kalhotáře Hojtaš dílo přes noc dokončil a zavolal na Hrad na udané číslo. Byl kamsi přepojen, kde se nikdo nehlásil, jen si lehce odkašlal, na což Hojtaš reagoval obdobně a stručně prohodil, že zájemce může přijít. První občan republiky zprávu s díky kvitoval a chystal se zřejmě sluchátko položit, když tu náhle Hojtaš, snad v záchvatu jakéhosi svatého nadšení, začal do mluvítka hlasitě mluvit: "Ano, zde krejčí Hojtaš z Újezda se klaním, pane prezidente, očekávám váš laskavý příjezd! Látka je prvotřídní, celý stejnokroj jsme pečlivě propracovali, jistě budete plně spokojen..." Chvilku ještě cosi vyprávěl, na druhém konci drátu se však ozvalo cvaknutí a nastalo ticho.

Vznikla krajně nepříjemná situace. Rozhovor mohl být odposlechnut, je přece vyhlášeno nejvyšší ohrožení bezpečnosti státu. Kdyby se prezident rozhodl použít automobilu, bylo by to spojeno s jistým rizikem, ale nakonec ... Co se takhle nenápadně projít v pěkném podzimním dni? Beneš neměl chvíli volna už řadu týdnů, a nedávno ho lékař varoval před možnou srdeční příhodou. Proto nezaváhal, nikomu nic neřekl a prošel volným krokem Matyášovou branou, strážní si ho ani nevšimli. Koho by napadlo, že ten osamělý postarší drobný pán bez svrchníku, jenž prochází prvním nádvořím Pražského hradu, je vrchním velitelem veškeré československé branné moci!

ZTRATIL SE PREZIDENT ...

Pondělí 26. září patřilo k velice vypjatým dnům onoho času. Hitler vyřval jeden ze svých projevů plný výhrůžek, že již déle nestrpí neslýchané bezpráví, které se děje sudetským Němcům. Byl to nesporně nanejvýš varovný příznak, že situace spěje k dramatickému vyvrcholení. Když se nyní prezident Beneš na okamžik zastavil na rampě u Zámeckých schodů a zahleděl se na úchvatné panoráma města, jistě se mu sevřelo srdce při pomyšlení, že možná již za několik hodin na něj dopadnou těžké letecké pumy. A nejspíš v tu chvíli prožil těžký duševní svár zcela protichůdných pocitů. Na jedné straně prudké odmítnutí třeba jen stínu možnosti zničení milovaného města, ale současně ... drtivý pocit, že kostky jsou již vrženy a že události se budou neodvratně řítit vpřed. V dané chvíli existuje jediná možnost: čelit jim, nedat se, nedat se za žádnou cenu!

Sestoupil bez pozornosti kohokoliv po Zámeckých schodech a dole v Thunovské musel projít kolem německého vyslanectví, jež tam bylo tehdy umístěno (dnes v budově sídlí Český červený kříž). Nemohl ovšem vědět, že uvnitř již čekají na zvláštní rozkaz z Berlína dva esesáci, kteří měli zavraždit vyslance Eisenlohra a vyvolat tak záminku k napadení ČSR. Spokojeně sešel kopeček u Frágnerovy lékárny, minul portál chrámu svatého Mikuláše a připadal si prý tak dobře, jako už dlouho ne.

V polovině Karmelitské ucítil vůni, kdesi pekli svatováclavské koláče, jinde hrál harmonikář, svět byl plný příjemných jevů i šelestů. Osaměle po ulici nešel již téměř tři roky, od prosince 1935, vždycky se o něj starali různí pánové. K Hojtašovi dorazil v pořádku a značně ho překvapil, a aby také ne: sám a pěšky ... Od léta trochu pohubl a stejnokroje bylo nutné poněkud upravit, jeden z nich hned na počkání. Hojtaš mu ho chtěl už zabalit a zavolat podle projeveného přání taxík, když prezident náhle upozornil na chybějící hodnostní označení. Nevěděl však jaké, Hojtaš ovšem také ne, a zkoušel proto telefonovat na ministerstvo obrany i hlavní štáb v Praze XIX, ale marně. Velké bloky budov osiřely, všude se hlásil jen dozorčí ve službě.

Beneš prý byl zaražen a Hojtaš neměl tušení, že právě následujícího dne, 27. září 1938, chtěl prezident poprvé vyrazit mezi vojáky a trochu se ukázat v novém stejnokroji - jistě by tím názorně předvedl, jak svůj záměr nedat se myslí vážně. Hojtašovi se neobvyklého zákazníka zželelo a rozsekl věc po svém: "S vaším laskavým dovolením, pane prezidente! Udělám vám cosi zvláštního, co nikdo jiný nemá a mít ani nebude ..."



Hned také udělal, naskicoval pár tahů, z látky uchované pro jiné účely spíchl zlaté lipové listy na čepici i na blůzu. Tím víc se všechno zpozdilo, na Hradě už jistě byli neklidní, ztráta hlavy státu při mobilizaci určitě nebyla maličkostí; prezident se proto ohlásil.

Konečně bylo vše hotovo, předjela velká limuzína zahraniční výroby, otevřením dveří samočinně naskočilo světlo ve vysokém zadním kupé. Když prezident nastupoval v blížícím se soumraku, v novém stejnokroji, celé kupé zazářilo. Nejspíše v tu chvíli prožíval jistou úlevu a uspokojení. Třebaže v něm přetrvávala obava z očekávaného náletu, jenž měl zničit Prahu a zlomit vůli národa k odporu, on získal pocit, že našel svou zlatou přílbici, kolem níž se shluknou věrní a odhodlaní obránci. V boji možná posledním, ale čestném a statečném ...

Popsanou epizodu Beneš ve svých pamětech (vcelku pochopitelně) pominul; nicméně při březnovém nacistickém záboru zhruba o půl roku později bylo na Hradě objeveno několik jeho stejnokrojů, které ovšem v popisované době jedinkrát neoblékl. Naproti tomu se zmiňuje, že 27. září navečer opustil Prahu a přenocoval na blíže neurčeném místě. Jeho tehdejší osobní tajemník Prokop Drtina však zpřesňuje tento údaj na 26. září a doplňuje, že na prezidentův odchod naléhali hlavně dr. Hodža a generál Bláha. S přihlédnutím k atmosféře popisovaného dne je tento údaj věrohodný, nálet na Prahu se vskutku očekával.

VARIANTA MÍROVÉHO ŘEŠENÍ

Bombardéry naštěstí nepřiletěly. Hitler totiž neztrácel naději, že nakonec dostane, co bude chtít - ohne einen Schuss (bez jediného výstřelu). Proto neváhal dále stupňovat napětí: u prezidenta Beneše se příštího dne, tj. v úterý 27. září, přihlásil britský vyslanec (jak si pečlivý E. B. poznamenal, v 17.30), aby mu předal zvláštní poselství. Britský premiér Chamberlain v něm československého prezidenta upozorňoval, že následujícího dne, v den sv. Václava, ve dvě hodiny odpoledne německá vojska překročí hranice ČSR, jestli do té doby československá vláda nepřijme německé podmínky.

Válka nervů vrcholí. Beneš už se cítí silně unaven. Takže tedy zítra promluví děla? Nepochybuje, že Hitler chce válku a nehrozí nadarmo. V mysli mu možná vytane Hitlerovo posměšné spílání z minulého dne, že Herr Beneš má sedm miliónů Čechů - ale za ním, za Hitlerem, stojí pětasedmdesátimiliónový národ. Zdrcující přesila ...

A proti ní stojíme sami, bez pomoci Francie, která nechce bojovat a ráda akceptuje nanejvýš zdrženlivý britský postoj.



Je zde sice příslib pomoci sovětské, ta je však problematizována tolika okolnostmi (neexistencí společné hranice počínaje), že na ni sotva lze spoléhat. Máme za těchto podmínek bojovat? Máme bojovat - abychom nakonec stejně prohráli?

Únava se hlásí, Benešovo odhodlání k boji se začíná drolit. A do toho přichází Mussoliniho výzva svolat do Mnichova "mírovou" konferenci čtyř velmocí: Itálie, Francie, Velké Británie a samozřejmě Německa. Skýtá nějakou naději? Beneš žádá, abychom byli přizvání, ale zcela bez výsledku.

GENERÁLOVÉ ŽÁDAJÍ BOJ

Když se roznesla po Praze a po republice zpráva, že se v Mnichově schází konference, která má situaci rozhodnout, armádní velení se přihlásilo ke slovu. Náčelník generálního štábu a hlavní velitel zmobilizované armády generál Krejčí přijel z Moravy zpět do Prahy. Dohodl se se třemi zemskými veliteli, tj. generály Vojcechovským, Lužou a Prchalou, a společně s generálem Syrovým, nyní ministerským předsedou, se přihlásili u Beneše na Hradě. K audienci je přivedl generál Bláha.

Odehrávala se v krásném hradním sále, který kdysi býval Masarykovou knihovnou. Jak Beneš uvádí, jeden po druhém se vzrušeně ujímali slova. Jejich sdělení shrnul do následujícího znění:

"Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, zmobilizovaná a na hranicích a v pevnostech rozložená armáda by nesnesla, abychom nyní jejich nátlaku povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jíti. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit; armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje."

Byl to rozhovor velmi ponurý, vypovídá Beneš. Viděl slzy v očích některých generálů a slyšel z jejich úst prosby i výstrahy. Nejenže ho dojaly, přinutily ho k zaváhání, k pochybnostem, zda činí správně, když se už téměř přiklání k možnosti kapitulace. Ale nakonec se rozhodl pro tuto odpověď: "Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják. To, co žádáte, je vaší povinností žádat a dělat, je to ke cti československému vojsku. Máte pravdu, lid náš chce to, co žádáte i vy, a je krásné, že v této těžké chvíli národ a armáda takto cítí a jsou tak plně zajedno.

Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všecky složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek."

Potom vysvětluje generálům, jak hluboce se mýlí, jestliže se domnívají, že Anglie a Francie by šly do konfliktu s námi. Nemají to v úmyslu ani v nejmenším, a nejen to: půjdeme-li do války sami, budou proti nám postupovat jako vůči viníku vzniklé války. Opakovaně to vyjádřily, takže si nelze dělat žádné iluze. Připomíná dokonce, že nás opustily dávno před vypuknutím zářijové krize. Kromě toho se proti nám postavilo i Polsko, které zaslalo své ultimátum. "Bylo by ode mne lehkomyslné," uzavřel Beneš své exposé, "kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli, v izolované válce.

Ale pamatujte na to, co vám nyní říkám. Ano, je to hrozné, čeho se na nás obě tyto země dopustily. To, co nyní přichází, je však jen začátek velké evropské tragédie. Válka - veliká válka evropská - přijde, dojde k velkým rozvratům a revolucím. Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností; budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu. Já sám musím postupovat tak, abych zachránil stát aspoň do nejbližší války. Připravujte se na ni, budeme v ní hrát ještě svou roli."

HABEŠANÉ BYLI BOSÍ ...

Třicátého září je už vlastně po všem. Skupina poslanců z různých stran (K. Gottwald, L. Rašín, V. Klíma, J. David, J. Stránský, F. Richter, F. Tykal, B. Stašek) se pokouší dostat k Benešovi, aby protestovala proti přijetí mnichovského verdiktu. Podaří se jim to až teprve po obědě, ve dvě hodiny, kdy je prezident přijímá.

Je bledý, má strhané rysy a uhýbavý pohled. Mlčky poslancům tiskne ruce a gestem je vybízí, aby se posadili. Začíná vysvětlovat pohnutky přijetí kapitulace. Existuje vlastně důvod jediný: kdybychom mnichovskou dohodu nepřijali, měli bychom sice čestnou válku, ztratili bychom však samostatnost a národ by byl vyvražděn ...

"Pane prezidente, nesouhlasím," namítá poslanec Klement Gottwald, "nesouhlasím s vámi. Bosí a bezbranní Habešané se bránili a my se podrobujeme. Jen se podívejte, jak se brání španělský lid! Máme skvělou armádu, národ je jednotný. Vždyť ostatní svět by nás nemohl nechat osamoceny. Ještě nyní měla by se ukázat naše síla. Ještě není pozdě, požadavky mnichovské by se neměly přijímat."



Beneš jako by nevnímal. Unaveně se vrací ke svým argumentům, ale chybí mu přesvědčivost. Poslanci s ním viditelně nesouhlasí. "Nemůžete mě, pane prezidente, přesvědčit," říká znovu Gottwald Benešovi do očí. "Měli jsme se bránit ..."

V tomto okamžiku si patrně ani jeden z nich neuvědomí, že spolu ještě mnoho prožijí. Jako spojenci - i jako protivníci. A co hlavně: uplyne dalších deset let, prezident Beneš bude mrtev a na Hradě se objeví nový prezident. Bude jím tento muž, který nyní nesouhlasí. Klement Gottwald.

Tyto události jsou však dosud skryty hluboko za časovým horizontem. Ve chvíli, kdy Beneš jedná se skupinou poslanců, má před sebou pouhé dva dny v prezidentském úřadě. Druhého října podá demisi a za dvacet dnů poté odlétá do emigrace.

Není pochyb, že Mnichov znamenal těžký debakl nejen pro republiku, ale i pro Beneše osobně. Celý život pak v sobě nesl dilema: Měli jsme bojovat i za cenu těžkých ztrát a bez vyhlídky na vítězství - anebo zachránit, co se zachránit ještě dalo pro dny příští? Mnichovský komplex ... Dokázal se však v průběhu dalších událostí vzchopit a postavit do čela druhého odboje. A dosáhnout vítězství.

Mnichovský komplex nezasáhl ovšem jenom jeho psychiku. Za svého života jsem se setkal s mnoha veterány bojů o obnovení Československa a pro všechny bez výjimky mnichovská kapitulace znamenala nezhojitelně bolestnou vzpomínku. Mnozí, ba velmi mnozí říkali: "Samozřejmě, ztráty by byly nepochybně velké. Ale bojovat jsme měli: bylo čím - a bylo za co."

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama