Rozporuplný Pius XII. | Reflex.cz
reklama
nahoru

Rozporuplný Pius XII.

Jaroslav Šebek9. října 2008 • 11:00
Rozporuplný Pius XII.

Asketicky vyhlížející muž v papežském rouchu byl určitě přesvědčen, že zůstane zapsán v paměti svých následovníků na delší čas. Přání se mu bezpochyby splnilo. Otázkou je, zdali přesně korespondovalo s jeho představami. Po jeho smrti o něm vyšly desítky knih a tisíce studií.

reklama

A debaty neutichají ani po padesáti letech (zemřel 9. října 1958). Těžiště zájmu o papeže Pia XII. leží v nejspornější etapě jeho života - totiž v době nástupu Hitlera k moci a za druhé světové války. A nejčastěji se zmiňuje mlčení k hrůzám nacistické diktatury a holocaustu. Proto má téměř jisté místo v desítce nejrozpornějších postav minulého století.


Na téma "Pius XII. a Židé" bylo napsáno mnoho knih, divadelních her, točí se filmy. Asi nejznámějším dílem je Náměstek, drama německého levicového dramatika Rolfa Hochhutha (napsal ho pět let po papežově smrti), kde čest katolické církve zachraňuje idealistický kněz Ricardo, jenž dobrovolně sdílí osud s vyvražďovanými Židy a zahyne v Osvětimi. Hlava katolického křesťanstva z díla vychází jako chladný a netečný cynik, jemuž je osud statisíců vražděných Abrahamových potomků lhostejný. V roce 2002 byl na motivy Hochhuthovy hry natočen Costou-Gavrasem také film AMEN. Kontroverze vyvolala již grafická úprava plakátu zvoucího na premiéru, který symbolizoval propojení mezi křesťanským křížem a svastikou. Loni v únoru byly ovšem publikovány informace, že Hochhuthovi dala podnět k sepsání jeho spisu sovětská tajná služba s cílem diskreditovat Vatikán a vylíčení Pia XII. jako zlého muže použít v ideologickém střetu mezi Východem a Západem (paradoxem je i fakt, že Hochhuthovým přítelem je jeden z největších popíračů holocaustu, David Irving).

Hochhuthovo drama však dalo v 60. letech podnět nejen k neutuchajícím mediálním přestřelkám, ale také k zahájení více či méně seriózního vědeckého zpracování této problematiky, do níž se zapojili papežovi názoroví příznivci i odpůrci. Spory kolem Pia XII. se však netýkají pouze války. Již předtím, konkrétně v letech 1917-29, zastával Eugenio Pacelli (vlastní jméno Pia XII.) úřad apoštolského nuncia v Bavorsku (respektive celém Německu) a v tomto postavení podporoval konzervativní pravicové síly, které se stavěly proti demokratickému politickému systému výmarské republiky. V poslední době zpřístupněné prameny ve Vatikánu a otevřenější postoj Jana Pavla II. k očištění historické paměti církve umožňují lépe rozkrýt i tyto části jeho života.

SPECIALISTA NA DOHODY

Pius XII. se narodil jako Eugenio Pacelli 2. března 1876 v římské aristokratické rodině, kde se služba u papežského dvora dědila z generace na generaci. Vyrůstal v době oslabení papežského vlivu a zániku církevního státu. Sjednocení Itálie totiž vykázalo papeže do omezeného okruhu kolem baziliky svatého Petra, což však současně znamenalo, že namísto snahy vyrovnat se s moderním světem a všemi přicházejícími "-ismy" se nositelé tiáry uzavřeli do vatikánských zdí. Doma tak slýchal malý Eugenio neustále řeči o zlatých starých časech za církevního státu. Tato raná zkušenost bezpochyby formovala jeho názory i rozhodnutí vstoupit do kněžského semináře, přestože se nejprve zdálo, že zdravotní problémy mu vysněný vstup na kněžskou dráhu znemožní. Vzpomínky jeho spolupracovníků ho popisují jako pilného a zbožného introverta beze zbytku plnícího své povinnosti, kterého přitahoval svět kuriální politiky a zákulisních jednání. Proto ho již záhy po kněžském svěcení nalezneme ve vysokých papežských úřadech, kde se věnoval otázkám církevního práva. Pacelli se především vypracoval na uznávaného specialistu na dojednávání mezistátních smluv. Dveře ke skvělé kariéře mu otevřelo úspěšné dojednání konkordátu se Srbskem, shodou okolností několik týdnů před vypuknutím první světové války. Zásluhy pak byly oceněny jmenováním na post papežského vyslance v Bavorsku (po první světové válce byly jeho kompetence rozšířeny na celé Německo). V Mnichově prožil dramatické dny nastolení vlády republiky rad. Během pouličních bojů vtrhli revoluční gardisté i do jeho rezidence a vyhrožovali mu smrtí. Do konce svého života nezapomněl na okamžiky, kdy pušky rudých spartakovců mířily na jeho hlavu. Pacelliho lékař ve svých vzpomínkách zmiňoval, že dokonce tuto událost prožíval ve svých snech ještě na sklonku života, a patřil proto k velikým odpůrcům komunismu.



Bedlivě sledoval nástup nacismu a již v listopadu 1923, po Hitlerově mnichovském pokusu o puč, upozorňoval na anticírkevní a antikatolický charakter nacionálně socialistické ideologie. Získal si postupně pověst mimořádně schopného diplomata a muže, který chtěl prosadit vliv papeže a církve ve světě a této vizi podřizoval vše, zvláště poté, co se po skončení mise v Německu stal jako státní sekretář vatikánským mužem číslo dvě (v roce 1930). Důkladně tehdy prostudoval Hitlerův Mein Kampf a byl si vědom, že nezadržitelný mocenský vzestup fanatika s knírkem může veškeré jeho úsilí obrátit vniveč. Proto se chtěl s Hitlerem domluvit a v létě 1933 se stal hlavním architektem konkordátu upravujícího vztahy mezi Německem a Vatikánem. Primárně se mu při jeho uzavření jednalo o zachování možnosti veřejného působení církve, byť v omezených možnostech nacistického panství.

NACISTY NEMĚL RÁD ...

Konkordát sice na jednu stranu zabránil v počáteční fázi nacistické vlády velkému církevnímu pronásledování, ale na druhou stranu pomohl legitimizovat nacistický režim na mezinárodním fóru (někteří kritici mu rovněž vyčítají, že na základě dohod mezi Hitlerem a Pacellim se musela rozpustit katolická strana Zentrum, která vystupovala jako nejdůslednější odpůrce Hitlera v německém občanském táboře).




Na Pacelliho se však začali obracet členové konzervativních uskupení, aby dal Vatikán najevo ještě vstřícnější postoj k hnědému režimu. Proto se o charakteru nacistického režimu začalo diskutovat z Pacelliho iniciativy v nejvyšších vatikánských grémiích. Během tajných jednání kardinálů v letech 1934-36 padala na Hitlerův systém ostrá slova. Nacismus byl označován za "návrat k pohanství", za "pohlcení lidského individua státním absolutismem" a za "kacířství nejhoršího druhu". Výsledkem byla příprava obsáhlého dokumentu, shrnujícího nejzávažnější výhrady vůči nacistické ideologii, včetně kritiky zbožštění rasy a národa. Připravovaný materiál na svou dobu velmi přesně charakterizoval základy totalitní moci a ohrožení, jež znamenala pro důstojnost a svobodu člověka. Měl však jednu podstatnou vadu na kráse. Nikdy nebyl publikován. Důvody je třeba hledat v zahájení španělské občanské války v červenci 1936. Během ní docházelo k rozsáhlým masakrům katolických kněží. Pacelli údajně považoval za příliš oportunní podrobit zdrcující kritice mocnosti Osy, které přitom současně pomáhaly generálu Frankovi v boji proti republikánům za záchranu katolického Španělska. Vzrůstající pronásledování křesťanů v Německu si však žádalo reakci. Proto Pacelli souhlasil s publikováním známé encykliky proti nacistům Mit brennender Sorge. Tvrdá reakce ze strany nacistické vlády jen utvrzovala Pacelliho v přesvědčení, že není třeba protistranu dráždit a raději se s ní nějak dohodnout.



Po nečekané smrti papeže Pia XI. 10. února 1939 (některé teorie uvádějí, že byl prý z Mussoliniho příkazu otráven) světové velmoci více než kdykoli předtím s napětím očekávaly nové obsazení Petrova stolce. Válka visela ve vzduchu a všichni čekali, na jakou stranu se Kristův náměstek přikloní. Někteří lidé viděli ve volbě jména Pius XII. snahu pokračovat ve stejné linii, jakou zastával jeho předchůdce. Žádných veřejných odsouzení nacistické totality se však nedočkali. Údajně proto, aby mu nikdo nemohl vytknout politickou zaujatost. Okamžitým úkolem nového papeže bylo zprostředkovat jednání mezi Německem, Francií, Polskem, Velkou Británií a Itálií. Ačkoli bezprostředně po převzetí úřadu tuto konferenci navrhl, setkal se ze strany oslovených zemí jen s odmítnutím. Od této chvíle až do skončení války pak vydával nekonečný řetěz výzev k míru, které však žádný efekt neměly.

... ALE VEŘEJNĚ K NIM MLČEL

Situace se radikálně nezlepšila ani po začátku druhé světové války, když dlouho přecházel mlčením hromadné exekuce polských farářů. A pokud veřejně neprotestoval k perzekucím katolíků, těžko je hledal vůči židovským obětem. Pro papeže byl v tomto směru varující zejména postup nacistického represívního aparátu v Nizozemsku v létě 1942 poté, co tamní episkopát ostře odsoudil deportace nizozemských Židů. V následné perzekuci byli odvetou zavražděni také mnozí pokřtění Židé, mezi jinými také známá filozofka Edith Steinová (1891-1942), prohlášená Janem Pavlem II. za svatou (mimochodem byla to právě ona, jež se na Pacelliho už v roce 1933 obrátila s výzvou, aby veřejně odsoudil protižidovské represe). Historické výzkumy se kloní k tomu, že papež s politikou přísné nestrannosti ztroskotal, protože válka svou nevídanou krutostí naprosto rozmetala všechny představy o právu a spravedlnosti, na jejichž dodržování Pius XII. tak úzkostlivě dbal. Jeho rozpačité přešlapování je v protikladu s aktivitami Pia XI., který energicky vystupoval proti nacismu i fašismu. Veřejný odpor Pacelliho předchůdce šel tak daleko, že se odmítl na jaře 1938 setkat s Hitlerem při jeho návštěvě Itálie, ačkoli Vůdce o návštěvu velice stál.



Piu XII. se v této souvislosti rovněž vytýká, že zastavil přípravy na vydání encykliky proti nacionálnímu socialismu a rasismu (pod názvem Societatis unio), zahájené skupinou jezuitských teologů (Gustav Gundlach, John La Farge) z podnětu Pia XI. v létě roku 1938. Je kritizován i za to, že nepodnikl jediné protiopatření, když byly pod okny jeho paláce hnány tisíce lidí do vlaků směřujících do vyhlazovacích táborů. Příliš úspěšné nebyly vatikánské úřady s intervencemi ani v těch zemích, kde měla katolická církev značný vliv na mocenské struktury. Buď byly vatikánské výzvy ignorovány (jako tomu bylo v Chorvatsku,) anebo k nim vláda přihlížela až ve fázi, kdy deportace židovského obyvatelstva z větší části proběhly (příklad ze Slovenska). Na druhé straně je třeba říci, že Vatikán se dokázal výtkám účinně bránit. Hlavním argumentem jsou především výsledky neoficiální diplomacie, směřující k záchraně obětí nacistického násilí. Spisovatel Pinchas Lapide zase ve své knize připomíná, že neoficiální papežskou diplomacií bylo zachráněno kolem 800 000 Židů, tedy více než zprostředkováním mezinárodních organizací, včetně Červeného kříže, anebo legendární misí švédského diplomata Raula Wallenberga v Maďarsku. Sám papež chtěl údajně hlasitě protestovat proti bezpráví páchanému na Židech, ale ke zdrženlivosti ve veřejných projevech vyzývali papeže Pia XII. i němečtí biskupové, kteří se obávali rozpoutání proticírkevních pogromů, podobných "křišťálové noci" z listopadu 1938, i někteří židovští představitelé (například římský rabín). Jeden z oficiálních papežských historiků, Pierre Blet, uvádí, že papež těžce nesl tuto schizofrenii a v jednom dopise napsal: "Tam, kde by chtěl papež hlasitě volat, je mu bohužel mnohdy nabízeno vyčkávací mlčení, tam, kde by chtěl jednat a pomáhat, je mu nabízeno trpělivé čekání." Zastánci papežské politiky během druhé světové války zároveň podotýkají, že s čistým štítem nevyšla z postoje k holocaustu žádná ze zemí protifašistické koalice. Každá ze stran debat kolem papežovy role za války si tedy hájí své stanovisko.

Za připomenutí však stojí i papežovy postoje k českým zemím, kde důraz na dodržování právních zásad byl vzhledem k vývoji našich poměrů ku prospěchu věci. Už v prosinci 1938 vyjádřil podiv nad tím, že západní velmoci nezamezily jednáním s Německem v Berchtesgadenu, Bad Godesbergu a Mnichově v září 1938, které vedly k Hitlerovu diplomatickému triumfu. A poté důsledně odsouval řešení náboženskopolitických poměrů, protože mnichovská dohoda ani vznik protektorátu nedávaly záruku spravedlivého hledání východisek. Odmítl tak jmenovat nové biskupy a nesouhlasil ani s návrhy na novou organizaci církevní správy v Sudetech. Zdrženlivost Vatikánu v otázce personálního obsazení uprázdněných biskupských míst později velmi oceňoval i prezident Beneš, přestože vztahy Vatikánu a exilové vlády byly spíše chladné (zvláště kvůli existenci nunciatury v Tisově slovenském štátě).



POVÁLEČNÁ IKONA ANTIKOMUNISMU

Po válce se však již zdrženlivě nechoval a stal se jednou z ikon boje proti bolševismu, často karikovanou v komunistickém tisku. V červnu 1949 vydal dekret, kterým rozhodl o církevní exkomunikaci členů komunistické strany. V reakci na porážku maďarské revoluce 1956 vyzval k větší angažovanosti křesťanů ve veřejné sféře a vyzýval je k většímu zapojení do politiky i do dalších společenských sfér. Hrozba komunistického vlivu v Evropě ho vedla i k podpoře integračních tendencí západní Evropy, jež měla přitom úzce kooperovat se Spojenými státy. Papež pociťoval rudé ohrožení i v samotné Itálii, kde po válce masívně narostla popularita komunistické levice a panovaly zde obavy z podobných scénářů vývoje, jaké se odehrávaly ve středovýchodní Evropě. Není také náhodou, že mezi hlavními aktéry prvních snah o jednotnou Evropu najdeme velké množství křesťansky orientovaných politiků, jakými byli například italský premiér Alcide De Gasperi, Francouz Robert Schuman anebo západoněmecký kancléř Konrad Adenauer.

Vedle toho byl autorem řady zásadních dokumentů věnujících se duchovním otázkám. Mimo jiné vyhlásil dogma o nanebevzetí Panny Marie. Teologové oceňují například postoje k biblickému studiu, které do té doby bylo spíše výsadou protestantů.

Přes všechny kontroverze určitě nelze o Piovi XII. říci, že byl Hitlerovým papežem (jak ho nazval třeba historik John Cornwell), současně však absence veřejného odsouzení hrůz nacistické diktatury vyvolává a bude jistě i nadále vyvolávat přinejmenším rozpaky. Jeho zastánci navíc budou vždy uvádět příklady ukazující ho v co nejpříznivějším světle, kritici na něm nenechají nitku suchou (olej do ohně emocí nepochybně přilévá i zahájený proces blahořečení). Jeho pontifikát je ale potřeba posuzovat věcně a zbytečně ho nedémonizovat. Detailnější a preciznější formulace odpovědí na otázky jeho života tak zůstávají otevřenou mozaikou, do níž bude možné stále dodávat nové kameny poznání.

AUTOR JE HISTORIK

Jaroslav Šebek


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama