Podzim onoho roku před čtyřiceti lety byl krásně barevný, jako kdyby se příroda snažila vynahradit tragické chvíle doléhající na zemi ve střední Evropě, která se malinko (a na chvíli) napila z poháru svobody.
Pojem normalizace, tehdy dosud téměř neznámý, měl záhy vstoupit do jejího života a poznamenat jej na dlouhých dvacet let. Začátkem podzimu 1968 se její nástup začal připravovat.
Skupina čelných představitelů tehdejšího režimu se vrátila z Moskvy časně zrána 27. srpna 1968. Přiletěla i se čtyřmi předními politiky odvlečenými z vlasti ve dnech srpnové invaze (A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský a Fr. Kriegel), což se považovalo za velký úspěch. Neboť mnozí lidé, znalí nevybíravých způsobů "přátel nejvěrnějších", již nad nimi zlomili hůl.
Alexander Dubček ještě téhož dne přednesl velmi emotivní projev přerušovaný zámlkami hlubokého pohnutí a tajených slz, v němž sliboval pokračování tzv. polednové politiky, známé též pod heslem obrodného procesu ve straně a společnosti. On sám ve vizi pokračování patrně věřil a byl k němu odhodlán, pokud setrvá ve funkci prvního muže ve státě. Řada lidí z jeho okolí, tvářící se dosud jako jeho soudruzi, ba přátelé, však již věděla, že Saša to má spočítané a že půjde. Kdy a za jakých okolností, to se ještě přesně nevědělo, nicméně o tomto základním faktu bylo již rozhodnuto. Rozhodli o něm sovětští demiurgové s Brežněvem v čele, kteří již v zákulisí připravovali nástup garnitury patřící ke "zdravému jádru".
KDO BUDE STÁT V ČELE?
Mužem číslo jedna po neúspěšném "koni" Aloisi Indrovi, který měl stanout v čele Sověty očekávané dělnicko-rolnické vlády (k čemuž nedošlo), byl bezpochyby Vasil Biľak. Jeden čas dokonce patřil k tzv. mužům Ledna, byl ve hře od samého počátku, poněvadž měl již prsty v přípravách na svržení Antonína Novotného. Nechyběl ani v cause srpnové invaze, neboť zřejmě on přišel s ideou zvacího dopisu, o nějž se opírala sovětská argumentace o oprávněnosti invaze, třebaže v jeho hlavě se asi nezrodila. Ale patřil k jeho signatářům (což později popíral) a měl spolupůsobit při pokusu o nastolení již zmíněné dělnicko-rolnické vlády.
Co všechno by to znamenalo, lze dnes již pouze odhadovat, nicméně zcela jistě ostrý zvrat v tehdejším politickém kursu. Je velmi pravděpodobné, že by došlo k rozsáhlému zatýkání, procesům nejen s "kontrarevolucionáři", ale i s "progresivisty", k ostré normalizaci již na podzim 1968. To se naštěstí kolaborantskému křídlu nepodařilo - a Vasil Biľak tedy utrpěl zřetelný nezdar. Nedal se jím však odradit, třebaže musel vzít na vědomí, že Sověti si kromě něj začali pěstovat nového muže.
Ti byli poněkud překvapeni zjištěním, že do moskevských jednání (23.-26. 8. 1968) o něm vlastně nevěděli. Až během nich pochopili, že by pro jejich politiku mohl být prospěšný. Nikoli ovšem hned, protože byl Dubčekův krajan a tehdy ještě prohlašoval, že "s Dubčekom stojím, s Dubčekom odchádzam". Dost dobře nešlo otočit na obrtlíku. Nicméně točit se začal už v průběhu podzimu 1968. Když se naše delegace vrátila z říjnového jednání v Moskvě, po Praze začal kolovat posměšný slogan: "Narodil se nový Rusák. Jmenuje se Gustáv Husák."
BĚLOVLASÝ HRDINA
Byl zde ovšem ještě jeden muž, a to dokonce před Biľakem i před Husákem, kdo Dubčeka odepsal. Též jeden z "mužů Ledna", respektive z těch, jež polednová vlna vynesla do nečekaných výšin. S Dubčekem se mnohokrát objímal, stáli bok po boku, oba na vrcholu moci, tisíckrát zdraveni rozjásanými davy. Nebyl to nikdo jiný než tehdejší prezident v uniformě armádního generála - Ludvík Svoboda.
Tehdy byl slaveným hrdinou, neboť on to byl, kdo se vydal do Moskvy pro zavlečené "muže Ledna" - a on je také dokázal přivézt zpátky. Dokonce i s Františkem Krieglem, který jediný nepodepsal kapitulační Moskevský protokol a jehož si Sověti hodlali ponechat v matičce bělokamenné ještě tak dva tři týdny. (František Kriegel si ovšem nečinil nižádné iluze, co by ho čekalo: "Co mi mohou udělat? Zavlečou mě na Sibiř a nechají mě tam shnít. Anebo mě rovnou odprásknou ... Počítám s tím." Autentický výrok z moskevského zajetí.)
Nicméně už před odjezdem do Moskvy, krátce poté, co odmítl podepsat ustavení již vzpomenuté dělnicko-rolnické vlády (což mělo velký, ba rozhodující význam: zhatilo to původní sovětský scénář řešení československé krize), se Svoboda nechal slyšet, že Saša bude muset asi složit funkci. Poněvadž jinak bude se Sověty těžká řeč. A on se s nimi dohodnout chtěl, jiné řešení neviděl.
Měl sice ještě jednu alternativu, o níž nám dochoval svědectví Zdeněk Mlynář (Mráz přichází z Kremlu), a to zastřelit se a tímto způsobem demonstrovat svůj nesouhlas se sovětskou intervencí. Navrhovala mu to prý jakási žena, která se nějak oné osudové noci provolala na Hrad. Svoboda se jí pokusil vysvětlit, že tím by nic nevyřešil, nicméně ona trvala na svém: "Ach, pane prezidente, ale bylo by to krásné, kdybyste se zastřelil ..."
Prezident ovšem velmi správně odhadl, že na Brežněva by toto gesto vůbec nezapůsobilo. Správně uvažoval, že by se o něm nejspíš ani nedozvěděl, a když, tak by se toto náhlé úmrtí svedlo na srdeční záchvat. Bože, o jednoho starého pána víc nebo míň, co na tom sejde! Naproti tomu cesta do Moskvy otevírala možnost vyjednávání, a tedy jakousi naději ...
Realita však všechny naděje smetla. Sověti totiž položili na stůl jasné a nekompromisní požadavky. Poněvadž stírací efekt plynoucího času je neúprosný, zajisté neuškodí, jestliže je stručně připomeneme. Za prvé: legalizovat srpnovou invazi. Za druhé - anulovat jednání vysočanského sjezdu KSČ, který se sešel ve dnech invaze, a prohlásit ho za nelegální a protistranický. Za třetí - vytvořit podmínky pro rozmístění vybraných jednotek "spřátelených" vojsk. Za čtvrté - provést kádrové změny ve vrcholných orgánech podle předloženého seznamu. A konečně za páté - zavést důslednou cenzuru sdělovacích prostředků; především okamžitě zastavit protisovětské relace jako nepřátelské, a tudíž naprosto nepřípustné. Místo toho obnovit družbu.
Všem zúčastněným, snad s výjimkou příslušníků "zdravého jádra", jakými byli Biľak, Kolder, Švestka, Jakeš a ještě několik dalších, toto ultimátum vyrazilo dech. O nějakém jednání, v něž doufali naši "představitelé", Sověti nehodlali diskutovat. Došlo sice k několika schůzkám, nakonec i k separátním rozhovorům po dvojicích (dokonce i mezi čtyřma očima, Svoboda se asi dvakrát sešel s Brežněvem), ale od nastolených požadavků, následně zapsaných do protokolu, nehodlali ustoupit.
Našim se posléze přece jen podařilo získat příslib postupného stahování vojsk z území ČSSR (ovšemže bez bližšího časového vymezení), ale to byl asi tak jediný ústupek, k němuž Sověti přivolili. Atmosféra v naší delegaci kolísala mezi depresemi, že se nedá nic dělat, až ke vzdorným rozhodnutím tohle prostě nepodepsat. A tehdy vstupoval do jednání Svoboda, který neváhal vyvíjet zcela otevřený nátlak: "Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili k tomu, že máte obsazenou zem! Tak se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí!" (Citace podle Z. Mlynáře.) A tak nakonec přece jen podepsali ...
A co s Dubčekem, který vzdoroval do poslední chvíle? Mimo jiné také Svobodu upozorňoval, že tzv. československá delegace, která se v Moskvě sešla, nemá ústavní oprávnění k jednání. Ale Svoboda tuto připomínku přešel argumentem, že mimořádná situace nelegální kroky omlouvá.
Nuže tedy, co s Dubčekem? Přimět ho k rezignaci na funkci prvního muže ve straně a ve státě? Ukázalo se, že věc ani zdaleka není jednoduchá. Dokonce že ani není dost dobře možná. Protože vrátit se z Moskvy s degradovaným Sašou, to by z něj rázem udělalo hrdinu - a ze Svobody zrádce, jak se obával. Přičinlivý Biľak nakonec vymyslel řešení, které Sovětům vyhovovalo: "Vymáchat Dubčekovi hubu v marasmu, do něhož přivedl stranu a republiku." Až se vrátí, bude se pěkně podílet na realizaci přijatých usnesení a hotovo. To mu srazí hřebínek.
Brežněv ocenil Svobodovo působení v Moskvě 31. srpna osobním telefonátem do Prahy, kdy mu poděkoval a popřál mnoho úspěchů v další práci. Svobodovi toto jeho gesto nesmírně zvedlo sebevědomí. A to nevěděl, že současně byla vydána směrnice posílit autoritu prezidenta ČSSR. Návrh bulharského lídra Todora Živkova (familiárně zvaného Toďa) na souběžné poradě "pětky", tj. zemí zúčastněných na invazi, aby v ČSSR byl zaveden režim vojenské diktatury, padl pod stůl. Po podepsání Moskevského protokolu už byl zbytečný. "Zdravé jádro" si už bude vědět rady.
PŘIJME PARLAMENT KAPITULACI?
Podzimní mlhy přišly tenkrát o něco dříve. Nejdřív při zemi, takové ty lehké závoje, co se brzy zvednou, aby udělaly místo stoupajícímu slunci, dny byly ještě hřejivě teplé, přestože smutek se už pomalu pokládal na všechno. První takty božích bojovníků rádio už dávno přestalo hrát a květiny u pomníku svatého Václava, donedávna stále ještě čerstvé, pomalu uvadaly.
Invazní vojska se postupně stáhla z měst do polí, "komendantskoje vremja" (ruský ekvivalent pro policejní hodinu) už bylo zrušeno, ale v Praze stále fungovalo deset ruských komandatur, tzn. v každém obvodu jedna. Večer Prahou projížděly lehké hlídkové "broněviki" a voják ve věži podával do mikrofonu hlášení o situaci. Dohromady se nic nedělo, ulice byly pusté, lidé seděli u svých večeří a dívali se na zprávy. Sověti však nepřestávali udržovat atmosféru jistého napětí a strachu. Kontra zalezla, ale kdybychom jen na chvíli polevili v bdělosti, kdoví, co všechno by se mohlo přihodit ...
Obava dost zbytečná. Plenární schůze Národního shromáždění, tehdejšího parlamentu, vydalo sice 28. srpna, tedy po podepsání Moskevského protokolu, prohlášení, v němž i nadále považuje obsazení ČSSR vojsky pěti států za protiprávní, odporující Chartě OSN i Varšavské smlouvě, ale to už byly jen dozvuky. Československá delegace v OSN den předtím oznámila, že se již nezúčastní jednání Rady bezpečnosti o situaci v ČSSR, a oficiálně požádala Radu zastavit jednání o vstupu vojsk na československé území. Tím byla causa Československa na mezinárodním fóru uzavřena.
Za této situace se přiblížilo říjnové zasedání Národního shromáždění, jež mělo moskevské dohody schválit, čímž by se uzavřela československá causa i na domácí scéně. Znění moskevských dohod zůstávalo pro veřejnost stále tajné, třebaže podstatné body se již mezi lidi dostaly. Panoval všeobecný názor, že jde o naprostou kapitulaci. Národnímu shromáždění přicházely stovky rezolucí ze závodů, družstev, ze všech složek veřejného života, aby se dohody nepřijímaly. Současně se však již projevovala únava, postupná rezignace, názor, že "nějak bylo, nějak bude". Dne 18. října NS moskevské dohody schválilo a přijalo.
František Kriegel, jeden z těch, kteří hlasovali proti, svůj názor znovu vyjádřil o několik měsíců později, 30. května 1969, když ho vylučovali ze strany, jejímž členem byl od roku 1931: "Odmítl jsem podepsat takzvaný Moskevský protokol. Učinil jsem tak proto, že jsem v protokolu viděl dokument, který měl spoutat ruce a nohy naší republiky. ... Smlouva se nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů."
KREML NEZAPOMÍNÁ ...
Zrychleme nyní děj a přenesme se o několik let kupředu. Gustáv Husák, jehož hvězda začala vycházet na podzim 1968, prokázal Sovětům nemalé služby. Byl to on, kdo postupně sjednotil "zdravé jádro" k vítěznému nástupu na jaře příštího roku (1969) a na dubnovém plénu "zboural" Dubčeka. Ale jak doba železným krokem kráčela vpřed, situace se dále vyvíjela. Dosáhl sice prezidentského křesla na Hradě (1975), ale Vasil Biľak zůstal jeho silným konkurentem. Ba více: všichni, kdo byli alespoň trochu zasvěceni do mechanismu normalizační moci, ho shodně označovali za muže číslo jedna s hvězdičkou. Husák byl představitel, daleko viditelná figura, hlavní tribunový panák. Ale skutečným místodržícím a trumfovým esem sovětské politiky v tehdejším Československu byl Biľak. Samozřejmě i on byl postavou z tribun, ale mezi prdelními ksichty ostatních normalizátorů jeho tvář, na níž dovedl vykouzlit hřejivý úsměv, zářila jako drahokam. Což nepochybně představovalo jistou kvalitu, ale ta sama by nestačila. Musel zde být ještě důvod daleko hlubší, daleko podstatnější, který z něj činil hlavního aktéra, třebaže často za scénou.
Roduverní Slováci Biľaka "nebrali", protože byl Rusín. U Čechů mu zase škodilo, že ho považovali za Slováka ..., ačkoliv Vasil vyspělost českého prostředí uznával, koneckonců, znal je z dob svého mládí, neb se zde učil krejčovině. Za normalizace platila hláška, že vrcholem elegance je mít sako od Biľaka, což byl žert přece jen poněkud krutý, poněvadž kolovala i další fáma, totiž že na Vasilově výučním listu stálo varování: "Nepouštět na pánská saka ..." Co chudáku Vasilovi zbývalo než sloužit Sovětům? A že sloužil opravdu dobře a věrně, dokazovaly záběry z předávání Leninova řádu k jeho šedesátinám. Připadaly na rok 1977 a mohli jsme je zhlédnout v dokumentu věnovaném V. B., který uvedla Česká televize před několika lety.
Bylo až dojemné sledovat skromnost, s jakou toto vysoké vyznamenání přijímal. V "děkovačce" se vyznával z lásky k Sovětskému svazu, k leninskému učení a ujišťoval pevností svého přesvědčení a nezištností své služby. Jeho řeč byla překládána do ruštiny, což bylo zcela zbytečné, poněvadž velký Leonid Iljič všechno to, o čem věrný Vasil hovořil, věděl už dopředu. Nicméně rituál tak kázal. Následovalo státnickosoudružské objetí a obvyklá líbačka. Oba byli trochu dojati, kamera to zachytila. U Brežněva to nebylo nic zvláštního, dojímal se snadno, ale zřetelně pohnut byl i Vasil. Zapomenuta byla ona noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy zasedal ústřední výbor KSČ a do zasedání přišla zpráva, že Sověti obsazují naše území. Tehdy ztratil nervy. Padla slova o zvacím dopisu - a nebylo asi pochyb, kdo má v této věci prsty. Ano, tehdy ztratil nervy. "Tak co se na mě tak koukáte? Na co čekáte? Tak mě lynčujte!" Velmi silný, vskutku emotivní moment, který by patrně i po těch letech vyvolal jisté pohnutí ...
Ale jeho pohnutí by bylo ještě větší, kdyby třeba jen tušil, že uplyne dvanáct let od okamžiku dekorování Leninovým řádem - a táž strana, která nyní dojatě tleská jeho jubileu i vysokému vyznamenání, ho vyloučí ze svých řad. Ne, to nemohl tušit ani on, ani nikdo jiný, na této osudové hříčce by asi shořeli i ti nejlepší jasnovidci. Třebaže, pravda, v minulosti se cosi podobného občas přiházelo (viz dekorace Slánského Řádem Klementa Gottwalda k padesátinám a potom zatčení, věznění, proces a provaz). Ale na sklonku let sedmdesátých? Vyloučeno!
ROZHOVOR NA MOSTĚ
Nemohu v sobě potlačit ještě jednu vzpomínku patřící do podzimu 1968. Vzpomínku na setkání se spisovatelem Filipem Jánským, autorem Nebeských jezdců. Režisér Jindřich Polák natočil v průběhu osmašedesátého roku podle jeho knihy film a s autorem jsem se během onoho roku dost často stýkal. Nyní jsme stáli na Karlově mostě, byl jeden z oněch krásných slunečných dnů, jimiž se podzim loučí, než odejde, a probírali jsme poslední události.
Kupodivu Richard (jeho skutečné křestní jméno, Filip Jánský byl pseudonym) nepropadal přílišnému pesimismu, který se přece jen začínal objevovat. Byl zřejmě ovlivněn faktem, že film o našich západních letcích byl natočen a bude se promítat (jak doufal, což se ovšem nesplnilo), a kladně hodnotil i další přínosy šedesátého osmého roku. Lidem spadly klapky z očí, pokud je snad ještě měli, pohnulo se s rehabilitacemi, ve Kbelích byla otevřena poměrně rozsáhlá expozice, velmi oceňující západní letce. Veřejnost jim začínala projevovat vážnost a uznání, stali se nezpochybnitelným pojmem. Causou našich válečných letců byl upřímně zaujat, byla hluboce vrostlá do jeho života, pro ni se angažoval především. Věci ostatní vnímal spíše periferně.
Hranice byly dosud otevřené, zeptal jsem se, zda zůstane, nebo odejde. Odcházelo tenkrát mnoho lidí. Ale on zavrtěl hlavou. "Já už v emigraci byl, jednou mi to stačí. Nehledě na to, že kdybych odešel, zakázali by film. Ostatně, naše místo je tady. Práce je tu ještě habaděj, nemyslíš?" Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že o emigraci vážně uvažoval, zcela přirozeně; velmi dobře chápal, že vítr se obrací a hřejivé paprsky svobody brzy zhasnou. A co potom? Jan Wiener, kamarád od "třistajedenáctky" žijící dlouhá léta v USA, s nímž udržoval kontakt, mu již poslal letenku, ale Richard ji nakonec nevyužil. Letěl na ni někdo jiný.
"A co major Sokolov?" napadlo mě náhle. Vzpomněl jsem si totiž na jistý starý příběh, který mi Richard před několika týdny vyprávěl a nedopověděl. Vrhl na mě nechápavý pohled, zřejmě si již nevzpomínal. Major Sokolov? Těch jsou tu teďka hejna, kterého že to myslím?
"No přece toho blonďáka, sympaťáka, kterého jste znával ještě za války ..." "Jo ty myslíš nejspíš Gríšu, Gríšu Solovjeva, viď? Kde toho je konec, kamaráde ... Myslím, že zakukal někde na Magadanu, už po válce samozřejmě. A co že mi to tehdy říkával?" Zahleděl se do vzpomínky hodně vzdálené.
"Bože, co to jenom bylo ... Namluvili jsme spolu všelijakých řečí, kdo by si to všechno pamatoval. Ale jedna věc mi přece jenom utkvěla, to máš pravdu. Kde jednou stane noha sovětského vojáka, jo, to je asi vono, kde jednou stane noha sovětského vojáka ... tam už zůstane. To si asi myslel, viď?"
Stáli jsme na mostě přes řeku, která se oslnivě třpytila, Richard házel rackům kousíčky masa a zálibně je pozoroval.
"Tohle je na dlouho," řekl po chvíli. "Von Gríša taky ještě říkával, že pevnosti se špatně dobývaj'. Vítěznou vlajku na nich zřídkakdy vztyčí první sled. Ten bývá vybit, vystřílen do posledního maníka. Ani ten druhý nemívá dost sil. Zvítězí až ty další. Tady to bude stejný. My jsme to vyhrát ještě nemohli. Ale oni to taky nevyhráli. Teď jsou tady. Ale na věky tu nezůstanou ... A my si svoje ještě řeknem, neboj se." Řeka se třpytivě leskla a dál tiše plynula ...
