Tyran Enver Hoxha | Reflex.cz
nahoru

Tyran Enver Hoxha

JAROSLAV ŠAJTAR31. října 2008 • 01:00
Tyran Enver Hoxha

Albánský vůdce Enver Hoxha (v našem tisku a populární literatuře se často vyskytoval ve zčeštěné podobě Hodža) vládl „zemi orlů“ železnou rukou jedenačtyřicet let, čímž se mezi komunistickými pohlaváry řadí na třetí místo – za Fidela Castra a Kim Ir-sena.

I když jeho ultrastalinistický režim, vyznačující se kultem osobnosti, bizarností a krutostí překonával všechny ostatní evropské státy kráčející ke "světlým zítřkům komunismu", víme toho o něm i o jeho protagonistovi žalostně málo.


Přitom na rozdíl od ostatních evropských socialistických zemí, jež po Chruščovově odsouzení Stalinova kultu osobnosti vesměs upustily alespoň od těch nejbrutálnějších forem represí, Hoxha v nich neustával po celé období své vlády. Narodil se před sto lety, 16. října 1908, v jihoalbánském městě Gjirokastře, centru řecké menšiny, jež ho nazývá Argyrokastro, v rodině zámožného muslimského obchodníka z etnické skupiny Tosků. Na počátku životní dráhy jej nejvíce ovlivnil strýc Hysen Hoxha, zastupující Enverovo rodiště při vyhlášení nezávislosti "země Škipetarů" na osmanské říši 28. listopadu 1912. Později se stavěl nepřátelsky ke zpátečnické vládě krále Zoga I., což sehrálo klíčovou roli ve formování Enverových idejí.

LÉTA UČEDNICKÁ ...

Již v šestnácti letech se Enver Hoxha stal tajemníkem Společnosti studentů z Gjirokastry, jejichž středisko vláda po roce zakázala. Mladý Enver absolvoval v létě 1930 s vynikajícím prospěchem francouzské gymnázium v Korçi. Zajímaly ho dějiny, literatura a filozofie země galského kohouta. Zde si také poprvé přečetl Manifest komunistické strany, jejž mu zpřístupnil dělník Koçi Bako. Poprvé se rovněž dočetl o Velké říjnové socialistické revoluci, která spolu s ideály Francouzské revoluce vytvářela Hoxhův myšlenkový vývoj.

V témže roce získal stipendium a studoval přírodovědeckou fakultu na univerzitě ve francouzském Montpellieru. Jenže biologie ho příliš nebavila, a tak po roce přesídlil do Paříže, kde hodlal pokračovat ve studiu. Přitahovala ho filozofie nebo práva. Navštěvoval proto přednášky na filozofické fakultě Sorbonny. Přispíval do deníku francouzských komunistů l'Humanité a prostudoval Marxův Kapitál a Engelsova Anti-Dühringa. Když to na něj prasklo, Zogova vláda mu zrušila stipendium a Hoxha se musel z ekonomických důvodů s pomocí přátel přestěhovat do Bruselu, kde našel práci tajemníka na albánském konzulátu. Stal se posluchačem právnické fakulty. Jestlipak si na toto období vzpomněl, když roku 1966 nechal zrušit ministerstvo spravedlnosti? O místo přišel, když konzul díky Zogovým agentům odhalil, že v úřadě skladuje revoluční materiály. V té době mladý Enver střídavě studoval ve Francii a pracoval v Belgii.

Když se ocitl bez práce i bez peněz, a tudíž nemohl dokončit univerzitní studia, v létě 1936 se vrátil do Albánie, setkal se s průkopníkem albánského komunistického hnutí Alim Kelmendim, v rodném městě navázal kontakt s nepočetnými místními komunisty a vrátil se do Korçe, kde zúročil znalosti francouzštiny jako profesor na francouzském lyceu.

... A LÉTA REVOLUČNÍ

Za vedení komunistické skupiny v Korçi Hoxhu nejednou zatkli a jeho jméno v Albánii pronikalo do povědomí veřejnosti. Levicový intelektuál představoval v zemi s osmdesáti- až pětaosmdesátiprocentní negramotností, kde převládaly feudální vztahy, cosi exotického.

V březnu 1938 se dostal do SSSR, kde si průpravu revolucionáře zdokonaloval v Ústavu Marxe-Engelse-Lenina a v Ústavu cizích jazyků. Přeložil do albánštiny několik prací sovětských předáků a v dubnu se setkal se Stalinem a Molotovem. Koba mu bezvýhradně učaroval. Po Hoxhově příchodu k moci nesly Stalinovo jméno ulice, a dokonce nechal město Kuçova přejmenovat na Qyteti Stalin (Stalinovo Město).

















Když 7. dubna 1939 Mussoliniho Itálie okupovala Albánii, Hoxhu z rozhodnutí exekutivy Kominterny přemístili do vlasti. Italský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Osmého listopadu 1941 se v Tiraně konala sjednocovací konference albánských komunistů, jež rozhodla o sloučení dosavadních roztříštěných skupin. Za jednoho ze sedmi členů prozatímního ústředního výboru Komunistické strany Albánie (PKSh) zvolili Hoxhu, jehož hvězda začala strmě stoupat. V březnu 1943 ho první národní konference PKSh zvolila generálním tajemníkem. Enver inicioval vytvoření Albánské národně osvobozenecké armády a stal se jejím politickým komisařem. Stál u zrodu národně osvobozeneckých rad. V květnu 1944 jej kongres Národně osvobozenecké fronty v Përmetu zvolil předsedou Antifašistického národně osvobozeneckého výboru, v podstatě prozatímní vlády, a jmenoval plukovníka Hoxhu vrchním velitelem partyzánské armády, jež se rozrostla z 20 000 osob na podzim 1943 na 70 000, z toho 6000 žen, o rok později.

Podle oficiálních, zřejmě silně nadsazených údajů operovalo v Albánii přes 700 000 fašistických vojáků, patnáct italských a německých divizí. Národně osvobozenecká armáda vyřadila z boje celkem 68 639 nepřátel (26 594 padlých, 21 245 raněných a 20 800 zajatých), 2100 tanků a obrněných vozidel, 1331 děl a minometů a 1934 nákladních aut.

Devětadvacátého listopadu 1944 byla celá Albánie osvobozena od německých okupantů, kteří sem vtrhli po kapitulaci Itálie, a všech domácích sil stojících mimo rámec Národně osvobozenecké fronty - stoupenců liberální Národní fronty (Balli Kombëtar), takzvaných ballistů, i krále (zoguistů). Albánie se navíc mohla pyšnit, že jako jediná země budoucího východního bloku se osvobodila sama, bez přičinění Rudé armády. Pravda, značného vlivu zde dosáhli jugoslávští komunisté, početně mnohem silnější a zkušenější než albánští, kteří s nimi úzce spolupracovali.

NA NOVÝCH CESTÁCH

Po osvobození všude visely Hoxhovy, Stalinovy a Titovy portréty. Na školách se povinně vyučovala srbocharvátština. Zároveň probíhala bezohledná likvidace kolaborantů, opozičních představitelů i třídních nepřátel přesně podle nových vzorů - sovětského a jugoslávského. Arshi Pipa uvádí v knize Albánský stalinismus, že v letech 1944 až 1948 bylo popraveno deset tisíc osob a sto tisíc uvězněno, a to v zemi čítající v roce 1945 pouhých 1 122 044 obyvatel! V srpnu 1946 vystoupil Enver Hoxha, nyní již předseda vlády nově vyhlášené Albánské lidové republiky, jako vedoucí albánské delegace na pařížské mírové konferenci s brilantním projevem, v němž se postavil proti územním nárokům Řecka a hájil právo svého národa na členství v antifašistické koalici. "Z miliónové populace bylo 28 000 lidí zabito, 12 600 raněno, 10 000 bylo z politických důvodů vězněno v Itálii a Německu a 35 000 posláno na nucené práce ..." Z toho vyplývá, že Hoxhův režim stačil za první čtyři roky své existence perzekvovat více Albánců než fašisté a nacisté za pět let okupace. Pěkný start!





















V roce 1948 došlo k roztržce Stalina s Titem. Hoxha, jenž podporoval stanovisko Moskvy, se tvrdě vypořádal s organizačním tajemníkem strany, ministrem vnitra a stoupencem projugoslávské orientace Koçim Xoxem, jenž nechal popravit jeho švagra, ballistu Bahriho Omariho. "Jugoslávský agent, nositel antisovětismu a iniciátor chystaného puče proti Hoxhovi" Xoxe byl v létě 1949 popraven. S třídními nepřáteli se "komandant", jak Enverovi přezdívali stejně jako později Castrovi, víceméně už vypořádal, přišel tedy čas vyčistit vlastní řady. A v tom "strýček Enver", jak mu říkali snad po vzoru prezidenta Vietnamské demokratické republiky Ho Či Mina, pokračoval až do konce života. Postupně koncentroval ve svých rukou obrovskou moc. Od roku 1954 byl prvním tajemníkem ústředního výboru strany, v letech 1944 až 1954 vrchním velitelem armády, v letech 1946 až 1954 předsedou rady ministrů a v letech 1944 až 1953 zároveň ministrem obrany a zahraničí.

Když na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti, nenalezl u "komandanta" pochopení. Na podzim téhož roku inscenoval Hoxha proces s bývalou členkou politbyra ÚV Komunistické strany Albánie Liri Gegovou, jejím manželem generálem Dalim Ndreuem a Petrem Bulatim, nepřímo obviněnými ze špionáže ve prospěch Jugoslávie. Všichni tři skončili na popravišti. Liri Gegová přitom byla údajně těhotná! O justiční vraždě Milady Horákové u nás ví každý, ale komu něco řekne jméno popravené Albánky?

Aby Hoxhu nikdo nemohl osočit z pronásledování pouze titoistů, stejně razantně zatočil i s prosovětsky naladěnými soudruhy. Učinil tak ještě před roztržkou s SSSR. Tentokrát na náklonnost k Sovětskému svazu doplatil velitel albánského námořnictva kontradmirál Teme Sejko a bývalý zástupce v Radě vzájemné hospodářské pomoci, na jejíž činnosti se Albánie přestala podílet, Tahir Demo. Neoznačili je sice za sovětské agenty, zato však za vůdce komplotu organizovaného "v součinnosti s jugoslávskými revizionisty, řeckými monarchofašisty a americkým 6. loďstvem" a zastřelili je. Popravené ani nepohřbili a pronásledovali i jejich rodiny.

Při sovětsko-čínské roztržce roku 1961 se Hoxha postavil na Maovu stranu. "My Albánci raději zůstaneme bez chleba, než abychom zradili principy marxismu-leninismu," prohlásil. Dlužno podotknout, že za jeho vlády k tomu neměli daleko, neboť Albánie přes dílčí úspěchy (odstraňování negramotnosti, zlepšení zdravotní péče, zrovnoprávnění žen) zůstávala nejchudší a nejizolovanější zemí Evropy.

NÁBOŽENSTVÍ JE OPIUM LIDSTVA

V roce 1945 žilo v Albánii 72,8 % muslimů, 17,1 % pravoslavných a 10,1 % katolíků. Roku 1967, při vyhlášení "kulturní a ideologické revoluce", inspirované čínskou "Velkou proletářskou kulturní revolucí", nazval Hoxha Albánii prvním ateistickým státem na světě. Došlo k uzavření všech 2169 kostelů a mešit, zákazu obřadů i náboženských symbolů. Za pokřtění dítěte hrozil knězi trest smrti, za vlastnictví bible dávali dvanáct let vězení. Část církevních budov sice zůstala zachována jako kulturní památky, ale zbývající přeměnili na kina, sportovní sály, zemědělské objekty a kluby. Řecká jména prohlásili za nezákonná. Slovník lidových jmen z roku 1982 obsahoval tři tisíce schválených, sekulárních jmen.



Papežský nuncius monsignore Dias řekl, že ze tří set katolických kněží přítomných v Albánii před příchodem komunistů k moci přežilo jenom třicet. Zato v roce 1969 upustili od vybírání přímých daní.

HOXHOVY KULICHY

Po invazi pěti armád Varšavské smlouvy do Československa, již Albánie odsoudila, v záchvatu proletářského internacionalismu nám dokonce nabídla leteckou pomoc a v září téhož roku z paktu vystoupila, začala v celé zemi masová výstavba bunkrů zvaných Hoxhovy kulichy. Nikdo přesně neví, je-li jich tři sta tisíc, nebo osm set tisíc. Lemují pobřeží, komunikace, někde stojí na zahradě. Eva Houšková ironicky píše v průvodci Albánie neznámá: "Šedobílé betonové stavby ,albánské Maginotovy linie' se zřejmě řídily několika zvláštními pravidly strategie, která se přizpůsobovala mentalitě místních pohlavárů: a) Albánii ohrožoval celý svět. Důkazem je počet opevnění. Na čtyři obyvatele Albánie připadá jeden bunkr. b) V některých částech země se očekávala ofenzíva horských myslivců nebo horolezců. Svědčí o tom bunkry nasměrované proti horským masívům. c) V Albánii se vyskytovali i třídní nepřátelé. Dokazuje to několik bunkrů, jejichž střílny míří proti sobě. d) Potenciální útok na albánský lid očekávali komunističtí předáci v zimě. V jiném ročním období je totiž devadesát procent opevnění skryto v třímetrové kukuřici."

V zájmu objektivity dodejme, že v názoru na jejich vojenskou hodnotu se rozcházejí i odborníci. Hoxha, mluvící o "imperialistickorevizionistickém obklíčení Albánie a komplotu ve světě", plánoval v případě napadení partyzánskou válku stejně jako Tito. Tady se střetl s ministrem lidové obrany, náměstkem předsedy vlády a členem politbyra ÚV Albánské strany práce (jak se komunistická strana v listopadu 1948 přejmenovala) Beqirem Ballukuem, kladoucím důraz na modernizaci. Spor vyústil podle očekávání: Balluku, náčelník generálního štábu Albánské lidové armády a kandidát politbyra ÚV ASP Petrit Dume, náčelník Hlavní politické správy armády Hito Çako a náměstek ministra obrany Arif Hasko spolu s dalšími vysokými důstojníky byli roku 1974 obviněni z přípravy puče a tajně popraveni.

Zbývalo zúčtovat ještě s kritiky hospodářské politiky. Předseda Státní plánovací komise Abdyl Këllezi a ministr průmyslu Koço Theodosi byli popraveni následujícího roku, ostatní skončili na dlouhá léta ve vězení.

VYVRAŽDĚNÍ KLANU

Velmi inteligentní a vzdělaný, ale chorobně podezíravý, mocichtivý, všemi mastmi mazaný, mstivý a obratný franštinář Hoxha nakonec zúčtoval i s druhým mužem albánské hierarchie, ministerským předsedou a někdejším interbrigadistou Mehmetem Shehuem, politikem snad ještě krutějším než on sám a jeho potenciálním následníkem. V prosinci 1981 podle oficiální verze spáchal sebevraždu, jenže sebevrazi se zpravidla nestřílejí zezadu. V létě 1982 "strýček Enver" označil Shehua za "zrádce strany a lidu, polyagenta stojícího ve službách americké, britské, jugoslávské i sovětské špionáže".

Hoxhovi apologeti tvrdí, že Enver kromě malárie a pohlavních nemocí vymýtil také gjakmarrji - krevní mstu. Ve skutečnosti ji nahradila mnohem děsivější krevní msta na státní úrovni. Shehuovu manželku Fiqret, členku ÚV ASP a ředitelku Vysoké stranické školy, otrávili ve vězení, kde se ocitli i její dva synové. Třetí unikl jen díky studiu ve Švédsku. Shehuova švagra Kadriho Hazbiua, ministra vnitra a šéfa obávané Státní bezpečnosti (Sigurimi), odpovědného za Mehmetovu vraždu, shodili do moře zavřeného v kovové kleci. Popravili rovněž ministra zdravotnictví Llambiho Ziçistiho a synovce Mehmeta Shehua Feçora.



SMUTNÉ DĚDICTVÍ

Devátého dubna 1985 postihla armádního generála Hoxhu, sužovaného cukrovkou a senilitou, srdeční zástava. Na úsvitu 11. dubna v Tiraně zemřel. Svým nástupcem určil Ramize Aliu, jenž si ho získal uměním dokonale napodobovat Enverovu mimiku. Hysterie během jeho státního pohřbu připomínala Stalinův funus. Experiment s vybudováním beztřídní společnosti si vyžádal podle albánských emigrantů až půl miliónu obětí, tedy 15 až 25 procent populace "země orlů", z nich podle emeritního profesora Havajské univerzity Rudolpha Rummela sto tisíc mrtvých (podle ruského demografa V. V. Erlichmana 12 000 popravených a zabitých, 200 000 uvězněných, z nichž 10 000 zemřelo, 40 000 poslaných do vyhnanství a tisíc zabitých antikomunistických partyzánů, úhrnem tedy "jen" 23 000 mrtvých). Shoku (soudruh) Enver se rozkmotřil se všemi spojenci - Jugoslávií, SSSR a roku 1978 i s ČLR. Zanechal po sobě manželku Nexhmiji, ředitelku Ústavu marxisticko-leninských studií (jak vidět, straničtí funkcionáři neopomínali zrovnoprávnit především své ženy) a autorku vzpomínek Můj život s Enverem, která letos ve svých 87 letech chystala oslavy manželova jubilea, syny Ilira (po pádu komunismu napsal ve vězení knihu Můj otec Enver Hoxha) a Sokola a dceru Pranveru (Jaro), architektku, jež s manželem navrhla otcovo muzeum v Tiraně. Hoxhovo literární dílo obnáší pětašedesát svazků s výmluvnými názvy: Jugoslávská samospráva - kapitalistická teorie a praxe, Imperialismus a revoluce, Poznámky o Číně, Se Stalinem, Eurokomunismus je antikomunismus, Chruščovci, Titoisté, Supervelmoci aj. Přes všechny hrůzy provázející jeho éru na něj někteří Albánci, zejména starší generace, nostalgicky vzpomínají. Nakolik je to důsledek vymývání mozků nebo rozčarování z anarchie následující po zhroucení vlády jedné státostrany, je těžké odpovědět.

JAROSLAV ŠAJTAR

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější