Miroslav Horníček | Reflex.cz
reklama
nahoru

Miroslav Horníček

Pavel Kovář20. listopadu 2008 • 00:01
Miroslav Horníček

Desátého listopadu by se dožil devadesáti let herec, spisovatel, dramatik a režisér Miroslav Horníček, jeden z nejoriginálnějších českých divadelníků druhé poloviny dvacátého století. Kdyby nic jiného, tak miliónům lidí dodával svým inteligentním humorem radost a optimismus v dobách komunismu, zejména za tzv. normalizace.

reklama


A přitom vlastně do přímého politického střetu s totalitním režimem nikdy nešel, což tak úplně neplatí například o jeho tichém, ale jasně čitelném nepodepsání Anticharty v lednu 1977 na shromáždění v Národním divadle. Neseděl tady s národními a zasloužilými umělci, protože "musel náhle" odcestovat do nejmenovaných západočeských lázní na léčení. A jelikož se nevědělo, kde pobývá, pracovníci kulturního oddělení ÚV KSČ se marně pokoušeli získat jeho dodatečný podpis pod Provolání čs. uměleckých svazů, což těžce nesli. Tuhle informaci otiskl po jeho skonu v internetových Britských listech člen Jazzové sekce Karel Mašita s dovětkem: "Ta prostá lidská slušnost Miroslava Horníčka nebyla právě tou nejsilnější stránkou mnoha jiných jeho tuzemských uměleckých kolegů."

RYCHLE MU TO MYSLÍ

Ptáme-li se dnes, kým vlastně byl, nabízí se například citace z jeho literární prvotiny, útlé knížky fejetonů Dobře utajené housle (1966), kde mimo jiné píše o svém dětství:

"Když je muž malý, má trojí možnost: být chlapcem, hochem nebo klukem. To není jen trojí zvuk téhož významu. (...) Vzpomínám-li na svá dětská léta, musím ke své lítosti přiznat, že jsem nikdy klukem nebyl. Byl jsem, řekněme, chlapcem. Ano, byl jsem chlapcem, kromě nedělí, kdy mne matka oblékala za hocha a vedla na promenádu. (...) Býval jsem oblékán v námořnický obleček s dlouhými kalhotami a s čepicí zvíci dýně, ušitou panem Endrštem, a stupiditu mého vzezření silně zvedala ofina, kterou jsem byl rovněž nucen nosit, neb moje matka to shledávala slušivým. Vzpomenu-li ještě, že mi říkávala - zvláště pak v přítomnosti jiných dam - Mirčo, nemohu pochopit, že jsem těmi lety prošel bez těžkého ublížení na těle a vlastně živ."

Mimochodem, v této knížce označil za kluka svého otce, jenž například na ony promenády v plzeňských městských sadech nikdy nechodil a míval svůj nenapodobitelný humor.

A nyní přeskočme desítky roků, do druhé poloviny padesátých let a do vyprodaného Divadla ABC, kde hrával po boku Jana Wericha. Ten našel po emigraci Jiřího Voskovce v Horníčkovi partnera, o němž prohlásil: "Mám možnost pozorovat ho zblízka na jevišti, ukrutně rychle mu to myslí. Je to herec, o jakých říkával Honzl: inspirované herectví. Řemeslo ovládá perfektně, má příjemný, šťastný projev, smysl pro humor, je rozený klaun, a proto ho mám rád."
















MARNÉ PŘÁNÍ RODIČŮ

Jak se stal chlapeček v námořnickém oblečku oním klaunem, Werichovým partnerem? Byla to dlouhá cesta. Na jejím počátku se ani nechce věřit, že plzeňský rodák (10. listopadu 1918) se jako školák a student dlouho styděl recitovat verše. Později si však doma tajně přednášel dlouhé monology ze Shakespeara, až trému porazil. V amatérském souboru Studentská avantgardní scéna působil zprvu jako výtvarník, ale záhy hrál i režíroval. V roce 1935 ho uchvátili Voskovec a Werich, když hráli v Plzni Baladu z hadrů. Líbila se mu představení souboru D 34, v němž působil jeho strýc Emil Bolek. A tak divadlem okouzlený jinoch nesplnil přání rodičů, aby studoval inženýrství. Po maturitě na reálce pár let úředničil ve Škodovce a v nemocnici, ale hlavně žil ochotnickým divadlem; také čas od času šlapal na kole z Plzně do Prahy na některé představení. Od roku 1941 získal angažmá v plzeňském Městském divadle, vystupoval v činohře, operetě i baletu. Po skončení války v roce 1945 odešel do pražského Divadla Větrník a setkal se s nastupující, mladou generací dosud neznámých herců, jako byli Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Stella Zázvorková. Když Větrník ani ne po dvou letech zanikl, většina herců přešla do malostranského Divadla satiry, u jehož zrodu stáli bratři Oldřich a Lubomír Lipských. Soubor, který tepal společenské poměry, poúnorový komunistický režim v roce 1949 zlikvidoval. A tak se tehdy již populární Horníček překvapivě ocitl v Národním divadle.

TO NENÍ ROLE, ALE POTRAT

Nebyl to však šťastný krok, šest let ve zlaté kapličce doslova protrpěl: jednak svou hereckou nezralostí (pro samouka příliš velký skok), jednak nucením do herectví podle Stanislavského. V repertoáru první scény byly ovšem například hry jako Velká tavba o budovatelích vysoké tavicí pece, kdy po scéně pobíhali herci v montérkách a vášnivě diskutovali o pětiletém plánu.

Z Národního divadla ho vlastně vysvobodil Werich, jenž si pro Divadlo estrády, později Divadlo ABC, hledal nového spoluhráče místo Voskovce. Vyprávěl o tom Miloš Kopecký: "Horníčkův strýc, herec Emil Bolek, doporučil Mirka Werichovi. Ten se byl v Národním na něj podívat a po představení mu řekl památnou větu: ,To, co jsem dneska od vás viděl, není zahraná divadelní role, ale potrat!' Nicméně správně usoudil, že Horňas je ten pravý, a vybral si ho za parťáka."
















Werich s Horníčkem sehráli v následujících šesti letech řadu skvělých představení, i když zpočátku si o třináct let mladší Horníček na partnerství s titánem Werichem těžko zvykal. Diváci obzvlášť milovali jejich forbíny, improvizované dialogy na předscéně. Například ve hře Caesar zaznělo: "Jsem svobodný římský lid, tak jsem tady zavřenej." - "Já jsem taky lid, taky svobodnej, a tudíž taky zavřenej." - "Kolik jste dostal?" - "Deset let." - "A za co?" - "Za nic." - "Tak už je to lepší. Donedávna za nic dávali dvacet." V době politických procesů se vyprodané hlediště mohlo utleskat tak jasným jinotajům.

"Když se mi někdy něco s Werichem povedlo, tak mi on do smíchu či aplausu diváků zašeptal: ,Vole!' To si říkali i s Voskovcem a bylo to takové přátelské pohlazení. Já si to ,vole' vůči němu někdy taky myslel, ale nikdy se neodvážil je říct," vzpomínal později Horníček, jenž i po letech vzhlížel k Janu Werichovi jako ke svému učiteli.

TVRĎÁK STRAŠIL ŘEDITELE

Začátkem šedesátých let se dvojice H+W rozpadla. Werich odešel z Divadla ABC unaven vysvětlováním na ÚV KSČ, proč na jevišti zaznělo to či ono. O odchodu uvažoval i Horníček, který od roku 1959 hostoval v nově vzniklém Semaforu, a zanedlouho to také udělal. Stalo se tak poté, co napsal hru Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, v níž měli vystupovali dva herci: on a Miloš Kopecký. Byl to však krok do neznáma. Potíž byla v tom, že nový ředitel Divadla ABC dostal z Tvrďáku strach. "Báli se však i další ředitelé divadel, text totiž nebyl politicky košer," vzpomínal Kopecký. Hra založená na vtipném dialogu s narážkami na společenské poměry se dočkala premiéry po dlouhých vyjednáváních až v březnu 1962 v Ostravě. Zde nad ní rafinovaně převzal záštitu mládežnický kolektiv Dolu Hlubina. Po tomto politickém posvěcení Tvrďák procestoval křížem krážem celou republiku. Během necelých tří let měl přes dvě stě padesát repríz a pamětníci na něj dodnes vzpomínají.

KINOAUTOMAT A HOVORY

Na vrchol životní intelektuální formy dospěl Miroslav Horníček koncem padesátých let a udržoval se v ní další desetiletí. Tehdy se přiblížil k velikosti Werichova formátu, ale zároveň je nutné dodat, že jeho humor jak na jevištích, tak v literárním projevu vyzníval vlastně apoliticky. I když političtí dohlížeči byli vynalézaví a ve všem dokázali nalézt jinotaj. Například namítali, že použitím slova kremrole myslel Kreml. Když se ohradil: "Říkám-li kremrole, myslím kremroli, říkám-li jablko, myslím jablko!", oni odvětili: "Hm, jablko ... A neznamená to náhodou: ,Já, blbý komunista?!'" Nelze se tedy divit, že se při své tvorbě pohyboval na zvláštní nenapadnutelné vlně, jíž však zároveň oslovoval kdekoho. A tak byl u všeho podstatného, co se v české kultuře té doby odehrávalo; mimo jiné lze třeba uvést, že seznámil Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Není tedy divu, že dostal roli průvodce filmovým představením Kinoautomat na Expu 1967, Světové výstavě v Montrealu. Při něm se děj filmu na určitých místech zastavil a diváci rozhodovali, jak bude pokračovat. "Bylo to podivuhodné dobrodružství - být při tom a sehrát 364 představení našeho Kinoautomatu, který se stal jednou z největších událostí Expa. Sehrát je anglicky bez znalosti jazyka a setkat se s řadou významných osobností," napsal na přebalu své knížky Javorové listy. Skutečně neuměl anglicky a text se naučil nazpaměť. Na jeho projevu však tento handicap nebyl vůbec znát.



Po návratu z Montrealu se s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustil do televizního projektu - Hovory H. "Napadlo mě to na Expu. Tam jsem viděl rozhovor skvělého anglického herce Petera Ustinova s jeho kolegou. Mluvili tak vážně a seriózně, že jsem měl pocit, že hovoří dva vědci o atomové energii, a lidé kolem nich řvali smíchy. Tehdy mne napadlo - takhle má vypadat skutečný humor. Ti na jevišti mají být vážní, smát se má hlediště." Když televize vysílala Hovory H, ulice zely prázdnotou. Zval si hosty, jakými byli například Werich, Pivec, Sovák, Lasica, Satinský, rozmlouval s nimi o neobvyklých tématech a v hledišti i před obrazovkami vládlo veselí. Pořad běžel v letech 1968-69, s nástupem normalizace byl podle očekávání zrušen.

DVA PÍSAŘI

Nicméně o Horníčkovo kultivované herectví a humor společnost nepřišla. V roce 1972 vznikl desetidílný televizní seriál Byli jednou dva písaři. Scénář podle námětu Gustava Flauberta napsal Jaroslav Dietl, v hlavních rolích vystupovali Horníček (Pécuchet) a Jiří Sovák (Bouvard), režíroval Ján Roháč. Příběh dvou zábavných podivínů se odehrával v 19. století na francouzském venkově; v počátcích normalizace věc tematicky neškodná, nicméně pro televizní publikum krátký únik ze šedé reality. "Dietl tehdy řekl: Kluci, já vám postavím takovou psí boudu a v té si dělejte, co chcete," vzpomínal později Jiří Sovák na Dietlovy scénáře, které Horníček často dotvářel podle momentálních nápadů. "Tohle natáčení s Jiřím Sovákem, který byl moje velká herecká láska, považuju za jedno z nejhezčích období v životě. Kdyby to šlo, tak bych spálil všechny své filmy kromě Dvou písařů. Nesnáším sám sebe na plátně. Všichni ostatní jsou tam dobrý, jen já jsem špatnej, nesnesitelnej. Taky není náhoda, že jsem moc netočil, oni režiséři věděli, že jsem nemehlo," zhodnotil Horníček jak seriál, tak obecně své herectví. "Zní to jako paradox, ale Mirek byl na hereckou profesi moc inteligentní. Hrál přes mozek, nikoliv přes srdce, což bylo na závadu ... Zato byl vynikajícím autorem, režisérem a analytikem. Vždy úžasně vtipný a pohotový. Jedině on mohl Werichovi nahradit Voskovce, jiný by na to nestačil," vzpomíná herec Lubomír Lipský, který se s Horníčkem znal od roku 1946, hrál s ním v řadě představení i filmů a také s ním několik desítek let bydlel ve vile na pražských Vinohradech.

Veřejnost i odborná kritika natolik respektovaly Horníčkův všestranný tvůrčí talent, že jeho herectvím se nikdo příliš nezabýval. Ano, byl ochotníkem bez hereckého vzdělání stejně jako například jeho souputníci Brodský či Kopecký, vynikající charakterní herci, ale on byl především vtipný glosátor nebo konferenciér, nikoliv však laciný bavič v tom dnešním, někdy až vulgárním pojetí. To, že hrál ve filmech špatně, jak sám přiznával, diváci tak příkře neposuzovali. Ostatně, nenatočil mnoho filmů, v nichž se nám dnes vybaví. Snad jen Byl jednou jeden král s groteskní rolí Krásného prince, komedie Kam čert nemůže a do třetice Táto, sežeň štěně.



MIMO OBRAZOVKU

Seriál o písařích byl vlastně posledním slavným a televizně prezentovaným Horníčkovým představením. Poté se zaměřil převážně na literární a dramatickou tvorbu. Psal hry pro nejrůznější divadelní scény, v nichž buď hrál, nebo je režíroval: Dva muži v šachu (1974), Malá noční inventura (1976), Můj strýček kovboj (1977), Setkání s Veronikou (1980), Dva na smetišti (1988, spolu s tehdy olomouckým divadelníkem a nedávným ministrem kultury Pavlem Dostálem). A protože v mládí uvažoval o dráze výtvarníka, pustil se úspěšně do tvorby koláží a vystavoval je. Vystupoval také s folkovou skupinou Český skiffle Jiřího Traxlera, skvěle četl na LP desce Supraphonu román Tři muži ve člunu, nezapomenutelné byly jeho televizní silvestry. Ještě jednou vzpomíná Lubomír Lipský: "Mirek byl opravdu tvůrce s neustálými nápady a nic jiného ho vlastně nezajímalo. Já byl často naštvanej na režim, a když jsem o tom zavedl řeč, jeho to míjelo ... Celé dny seděl u stroje a ťukal nebo dělal koláže. Doba ho nehnětla, nebyl roztrpčený. Občas k nám přišel a četl, co napsal. Díky němu vládlo v našem domě skvělé soužití, byty se nezamykaly. Byly to dlouho krásné časy."

Poslední roky Horníčkova života však poznamenaly potíže se zrakem a s onemocněním cukrovkou. Těžce ho pak zasáhlo úmrtí obětavé manželky. Když zemřel 15. února 2003 v Liberci, na obrazovkách České televize byl téměř symbolicky, a to již poněkolikáté reprizován seriál o písařích ... Oslovoval diváky mnoha generací, kteří na jeho inteligentní projev, typické zabarvení hlasu či úsměv nepochybně nikdy nezapomenou.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama