Osudové devítky | Reflex.cz
nahoru

Osudové devítky

J.P.Kučera8. ledna 2009 • 09:30
Osudové devítky

Stojíme snad před nadcházejícím rokem 2009 v rozpacích? Mnozí možná ano, protože byli přesvědčováni, že jakýmisi podivuhodnými náhodami či snad tajemnými předurčeními, jakousi vyšší tajemnou silou byly české dějiny postrkovány ke svým dalším (ne)blahým zítřkům především v letech, jimž panovala osmička.

O tomto tajemství českých dějin dokonce vyšly důvtipné knihy a články. Lze to dobře chápat. Tvůrci těchto konstrukcí využívali svých historických znalostí podobně jako já, který nyní na prahu nového roku vzdorovitě pozvedám svůj hlas a volám: ne osmičky, to devítky byly hybatelem českých dějin!


O co lze takový vzdor opírat? Nuže, stačí se jen trochu zamyslet a nutně dojdeme k závěru, že s těmi osmičkami se to přehání. Tak třeba: mistra Jana Husa upálili 6. 7. 1415, prameny tu mluví jasnou řečí a po nějaké osmičce ani památka, přestože je to datum jako hrom, dokonce den volna. A co jiný velikán našich dějin, bohatýr Žižka? V roce 1408 jen lapka, 1418 jen nevýznamný stařík postávající u králových dveří a v roce 1428 už dávno mrtev, čili zase, po nějaké osudové osmičce ani památka. A co naše jednota bratrská, nejlíbeznější květ české reformace? Bratr Řehoř ji založil už roku 1457 a osmičkářům zbývá jen nářek nad jeho netrpělivostí. A co vzpoura proti prvnímu nemilovanému Habsburkovi roku 1547? Zase žádná osmička.

Čili povězme si krátce: ať budeme osmičky hledat sebepečlivěji, o mnoho víc než desetina jich nebude. Neplatí to jen pro středověk, nýbrž i pro novověk, osmičková koncepce prostě selhává. Je ovšem pravda, že otec národa Palacký se slibně narodil v roce 1798, jenže své populární velké dílo začal vydávat v roce 1836. Lépe na tom s osmičkami není ani velký T. G. M. a v osmičkovém debaklu probíhá i veřejná činnost obou jeho václavských nástupců.

Uvedená fakta jistě dostačují k tomu, abychom k osmičkové osudovosti zaujali náležitě skeptický postoj a bystřejší pohled na české dějiny nás nenechává na pochybách, že přišel čas koncepce devítkové. Osudové devítky! Pro devítkovou strategii mluví jistě už to, že je o stupínek blíže koncepci nulové, která by byla ideální. Než však k té dospějeme, podívejme se blíže na obsah koncepce devítkové.

MARNÉ TRUMFY OSMIČKÁŘŮ!

Neudržitelnost osmičkové koncepce snad nejlépe ukazuje právě to, čím se osmičkáři nejraději ohánějí. Tak v prvé řadě rok 1618, ona všeobecně známá třetí pražská defenestrace, vedoucí české dějiny k pobělohorské katastrofě. Jenže tato událost nebyla ani zdaleka tak dějinotvorná, jak se nám osmičkáři snaží namluvit. Císař ve Vídni se s českými stavy chtěl dohodnout a jejich nechutný čin jim prominout. Osudový tedy nebyl rok 1618, nýbrž až rok následující, devítkový, když stavovské vojsko dobývalo Vídeň a generální sněm sesadil krále Ferdinanda II. z českého trůnu.

Podobné je to s druhým velkým trumfem osmičkářů, s datem památné vítězné akce našich komunistů v únoru 1948. Také v tomto případě osmičkáři dějinotvorný význam události hodně přeceňují. Klíčovou událostí nebyl únor 1948, nýbrž květnové volby roku 1946, v nichž komunisté získali 40,17 procenta hlasů. Každý, kdo to chce vědět, ví, že česká společnost si komunistickou stranu zcela demokraticky zvolila únor neúnor a že "naše demokratické síly", od Beneše po Jana Masaryka, uboze selhaly. (Na své by si ovšem mohli přijít i trojkaři, protože smlouvu o věčném přátelství se SSSR neomylný Beneš podepsal už v roce 1943, ale hlavně triumfuje devítka, ryzí komunistické řádění začalo až v roce 1949.)



Rozhodujícím trumfem osmičkářů by samozřejmě mohl být rok 1888, rok založení Klubu českých turistů, ale oni se dovolávají spíš osmého měsíce roku šedesát osm. Do jisté míry právem. Těžko popírat, že je to datum významné, snad dokonce nejosudovější v celých českých dějinách, pokud už si myslíme, že nějaké takové datum existuje. Je faktem, že tehdejší události hanebně poznamenaly celou československou společnost. Na druhou stranu je jasné, že ani při mimořádné historické závažnosti tohoto data jeden letopočet k obhájení osmičkové koncepce nestačí.

Naopak koncepce devítková nabízí doslova ohromující vír osudových dějinotvorných událostí a devítkáři se přitom ani nemusí hned ohánět katastrofálním předjařím roku 1939, legendárním podzimem 1989 či úlevným rokem 1999, v němž (už sice jen) Česko vstoupilo do NATO a byť upoceně, přece jen podruhé jako svobodná země vyhrálo hokejové mistrovství světa.

Osudové devítky jsou směsicí dobrého a zlého, byť ty horší, jak už je v povaze dějin obecných i českých, převažují. Patří k nim třeba datum 18. ledna 1409. Tehdy jinak sympatický český král Václav IV. v obtížně zvládnutelné situaci vyhlásil Dekret kutnohorský, dokument připomínaný sice v hodinách dějepisu, ale bez poukazu na jeho skutečný význam, že totiž mladou a snad i nadějnou českou univerzitu nasměroval k husitské bídě a k provinčnosti, z níž se až na několik osamělých světlých let už nikdy nevyhrabala, a jak vidno z kroků současné vlády, jež evidentně pohrdá vzděláním, už nikdy nevyhrabe. Ještě závažnější než úpadek pražské univerzity se může jevit známá válka "pivem proti pivu", která se rozhořela mezi Prahou a Rakovníkem a již ukončil až král Rudolf II. dekretem z roku 1579 prohlašujícím, že "rakovnické pivo smí do Prahy voziti leč ten, komu císař neb komora dovolí". Radost pražských sládků z panovníkovy spravedlnosti trvala jen, než zjistili, že císař či komora dávají povolení všem, kdo o ně požádají. Jakkoli se brzy mohli utěšovat potvrzením náboženské svobody, které si na nešťastném Rudolfovi hrubým nátlakem 9. července 1609 vynutili nekatoličtí stavové. Jenže čím je náboženská svoboda proti ušlému zisku? Ostatně tenhle Majestát byl jen bezvýznamným kusem papíru, protože pokud vůbec kdy "fungoval", tak maximálně deset let.



ZDRAŽENÍ PIVA, BENEŠ A AGRÁRNÍCI

Nepoměrně závažnější dopad mělo další devítkové datum roku 1799, protože tehdy byl máz piva zdražen na pět krejcarů. Následky se dostavily téměř okamžitě - ve Francii se Napoleon prohlásil konzulem a papeže Pia VI. z té zprávy trefil šlak. Ale ani Napoleonův výboj do střední Evropy nezabránil tomu, aby v Praze v devítkovém roce 1829 nezačala fungovat hromadná doprava - omnibusy pro 15 až 20 osob začaly jezdit ze Staroměstského náměstí na Malou Stranu. Bohužel to byla nadlouho poslední vlídná devítka, těch špatných naopak přibývalo, obzvlášť v roce 1849, když v Kroměříži vojsko rozehnalo ústavodárný sněm a nad Prahou a jejím okolím byl vyhlášen stav obležení. Navíc byly k mnohaletému žaláři odsouzeny nejlepší síly sotva probuzeného národa, například Sladkovský, Sabina, Frič nebo E. Arnold.

Ještě významnějším se stalo datum události, k níž ovšem nedošlo v našich zemích, nýbrž v Itálii. Je to čtyřiadvacátý červen roku 1859 a má stejně velký význam jak pro české, tak pro evropské dějiny. Toho dne jsme na celé čáře prohráli bitvu u Solferina (už o tři týdny dříve také u Magenty) a tak jsme ztratili Lombardii. Náš otřesený císař tváří v tvář svým vojevůdcovským schopnostem se rozhodl propustit nenáviděného ministra vnitra Bacha (muže v našich dějinách nespravedlivě osočovaného) a nadále se přiklonit k ústavnosti a parlamentarismu. Tak v Čechách a na Moravě mohla ožít politika sice malá, ale konečně naše, česká, vedená téměř všudypřítomným Františkem Ladislavem Riegrem, zetěm Palackého, mužem, kterého leckterý pohyblivý duch (například Jan Neruda či Bedřich Smetana) bytostně nesnášel.

I kdybych v obavách z rozvláčnosti chtěl přeskočit následující desetiletí, smlčet některé klíčové devítkové události prostě nejde. Tak třeba 29. 9. 1869 úřady schválily stanovy Tělocvičného spolku paní a dívek v Praze. V životě mnoha význačných žen to byla událost prvořadá (iniciativu měl samozřejmě Tyrš, muž pokrokově dbalý tvarů ženského těla) a dámy z nejvýznamnějších, třeba Karolina Světlá, doslova tonuly v nadšení.

Zatímco ženy a dívky cvičily, muži se nenudili, protože v roce 1869 v našich zemích naplno pracovalo 999 pivovarů, a i když jejich počet v následujících letech trvale klesal (v roce 1899 jich bylo už jen 599), úhrnný výstav piva utěšeně stoupal (9 431 999 hektolitrů).



Přejít nelze ani rok 1889, kdy se na Moravě kromobyčejně silným krupobitím ohlásilo globální oteplování, protože tam neměli nikoho, kdo by je popíral. V Praze k ničemu podobnému nedošlo, ovšem žižkovské ulice ozářily Křižíkovy obloukovky, a navíc Pražané dostali šanci navštívit výstavu půvabného národního slovenského vyšívání. Jan Neruda si pochvaloval její úspěšnost, my však dobře víme, že byť snad i úspěšná, ke smíření česko-slovenských animozit to nestačilo.

Rok 1899, který byl ještě devítkovější než rok 1889, zdobí založení významného utěšlivého ústavu, totiž branického pivovaru (i Staropramen je devítkový, jen o 30 let starší). Ruku v ruce s branickým pivovarem byla založena Česká strana agrární, jedna z nejdůležitějších budoucích součástí československého stranického systému až do doby, než jí komunisté se zasloužilým prezidentem Benešem v čele zakroutí krk. To si mstivý Beneš vyřizoval účty z roku 1936 (3+6=9), kdy ho agrárníci nechtěli za prezidenta.

Zcela mimořádnou událostí tohoto silně devítkového roku bylo založení Českého výboru pro hry olympijské Jiřím Guthem-Jarkovským. Osudovost tohoto aktu je plnou silou patrna až dnes, kdy ze svých peněz bez mrmlání platíme velkolepě realistické olympijské plány našich nedostižných politických borců. Avšak pozor! Jakkoliv jsou tyto smělé plány účinným penězovodem, přece jen z hlediska devítkové dějinné koncepce hodně škobrtají, protože není příliš pravděpodobné, že by grandiózní rok pražských olympijských her mohl být rokem devítkovým.

Zůstaneme-li ještě chvilku u roku 1899, pak je třeba s lítostí konstatovat, že tehdy český sněm schválil zvýšení pivní daně.



Nepěknou tvář ukázala česká dějinná devítkovost v dubnu 1919, kdy parlament ČSR mladičkou republiku na dlouhá léta politicky destabilizoval přijetím poněkud zlodějské pozemkové reformy. Revoluční nadšení se tehdy odvážně pokusilo vyrovnat účty s Němci, a dokonce "odčinit Bílou horu", "navrátit národu půdu uloupenou". Nasytit "hlad po půdě" bylo náležité především proto, že šlechtické velkostatky byly buď německé, nebo prorakouské. Střízlivých hlasů se tehdy ozvalo málo, vlastně byl slyšet jediný, historika Josefa Pekaře. Reforma namířená proti německé aristokracii slavně zvítězila. Ačkoliv jistě měla i pozitivní rysy (a opačně, třeba její dopad na naše stavební památky byl katastrofální), německé propagandě v každém případě přišla její nacionalistická interpretace vhod stejně jako tragédie ze 4. března 1919, kdy asistenční jednotky československé armády zastřelily při demonstraci 54 Němců včetně žen a mladistvých. Po léta to byla výtečná munice německých propagandistů nenávistně útočících na první republiku.
BOLŠEVIZACE A PYTLÁKOVA SCHOVANKA

Je známo, že dvacáté století překypuje nechutnými událostmi a české dějiny s ním drží krok. Je jich tak hojně, že vlastně plně odpovídají všem číselným koncepcím. Devítkové však nejvíc. Není snad třeba zdůrazňovat rok 1929, v němž propukla světová hospodářská krize. Do našich zemí sice dorazila poněkud opožděně, avšak mnohé české ženy zoufalý vývoj tušily a prozíravě začaly navštěvovat kursy bridže. Taková podívaná naplňovala karbaníky od Boha, jako byl třeba Karel Poláček, beznadějným žalem.

Nedosti na tom. Ke svému pátému sjezdu se ve stejném roce sešla KSČ, a i kdyby to býval byl sjezd devátý, nemohlo být hůř. Na tomto osudovém sjezdu se KSČ plně bolševizovala. Odtud měla platit charakteristika, kterou výstižně zformuloval filosof Milan Šimečka: "Stupeň bolševizace člověka lze měřit podle míry nehorázností, jaké je vám schopen říkat do očí." Zpočátku se sice zdálo, že razantní vystoupení "karlínských kluků" bude mít společensky a politicky příznivé následky, neboť stranu opustili významní intelektuálové a umělci (Olbracht, Hora, Seifert, Vančura) a takřka závratně klesl počet jejích členů, ze 149 999 členů roku 1928 na 24 999 členů v roce 1930. Jenže Gottwald to s vydatnou pomocí SSSR ustál a stranu dovedl k vítězství, které je totožné s katastrofou republiky. Po těžké protektorátní zkoušce se občané s tou svou omílanou prvorepublikovou demokratickou tradicí a ještě omílanějším tatíčkem pominuli na rozumu a zvolili si KSČ jako vedoucí společenskou sílu. Když pak Devátý sjezd KSČ, proběhnuvší samozřejmě v silně devítkovém datu 25. až 29. 5. 1949, vyhlásil generální linii výstavby socialismu, tragičnu nastávající kruté grotesky už nic nebránilo.



Jistě, právě tehdy se český národ ještě na malý okamžik vzchopil, jako by chtěl na poslední chvíli oživit své lepší já. R. Jaroš, M. Noháč, J. Neuberg a F. Vlček vytvořili scénář Pytlákovy schovanky, Martin Frič jej natočil a české obecenstvo zhlédlo. Filosofičtější, a především češtější pozdrav časům nenávratně prchlým si nelze představit. Jenže nostalgické gesto komunistickou devítkovou mašinérii zastavit nemohlo a nadšení českého národa pro socialistické ideje a její výtečné představitele bylo mohutné.

A děly se věci. V roce 1959 si čeští kuřáci mohli při cigaretce čítat v právě vyšlé knížce Nemoci končetinových cév v klinické praxi a o deset let později (1969) jedna česká paní vyhrála mistrovství Evropy v pachtivém běhu na půldruhého kilometru - žádná jiná ženská na celém světě se tehdy na této vzdálenosti nedokázala tak rychle pachtit.

Patřičná vzpomínka náleží i v témže roce vykonanému hokejovému pokoření SSSR čtveřicí číslic 2, 0, 4, 3. Ty zdánlivě chladné číslice, jejichž součet nás už nemůže překvapit, překypovaly radostí a rychle se staly symbolickými. Patrně tehdy vrcholila devítková politická turbulence českých dějin - za napsání "2:0" na zeď hrozil kriminál, za napsání "4:3" hrozilo totéž, i když vzhledem k rozdílu pouhého jednoho gólu bývala policie přece jen shovívavější, a tak se tu a tam spokojila s pouhou fyzickou domluvou.

Ano, Sbor národní bezpečnosti se v těch dobách měrou nezanedbatelnou zasluhoval o to, že strana a s ní celá společnost kráčely vpřed k světlým zítřkům a soudruh prezident Gustáv Husák to kráčení potvrdil a posvětil svým plánem zásadního protireformního tažení. Je snad zbytečné dodávat, že plán předložil v plně devítkovém datu 29. 9. 1969.

Aby se k plnění kráčelo lépe a radostněji, předsednictvo ÚV KSČ dne 9. 10. 1969 prozíravě nařídilo zřídit na vysokých školách nové katedry, na nichž naše vrcholová inteligence vyučovala marxismus-leninismus. Turbína brainwashingu v závratných otáčkách zvesela hvízdala, takže moudří voliči zapírali svou lidskou důstojnost a bez uzardění poslouchali a opakovali lži a stupidity, že se tomu dnes, v zajetí stupidit poměrně jiných, ani věřit nechce.



Jestliže devítkovost takto triumfovala, nutně se to nemohlo neprojevit i v dalším devítkovém roce - 1989. Tenkrát Ladislav Horáček založil Paseku, po půlstoletí první soukromé nakladatelství v Čechách. A v létě se zdražovalo, aniž se to mohlo svádět na globální krizi. V témže roce si pár komunistů převléklo kabát a začalo spílat komunistům. A jelo se dál. Když v devátém měsíci roku 2005 na nejvyšším šprušli popularity českých politiků stanul Vítězslav Jandák, devítkovost kvetla plně.

MALÉ ÚTĚCHY

A dost! Nebývaly vždy špatné ty časy devítkové. Příkladně v první fotbalové lize devítkového ročníku 1989/90 Olomouc úhrnem nastřílela 39 gólů a 29. 9. 1999 vyhrála v Příbrami. A tento článek má právě 9999 znaků. Jak nevyzpytatelnou a zákrutivou cestu před námi magie číslic otvírá! V tom bloudění snad alespoň jedno je jisté: nastávající rok zřejmě nebude mít 369 dní, avšak i když méně, každý z nich bude plně devítkový a v tomto začarování se české dějiny tak nějak devítkově budou pohybovat, potulovat a potácet. Dejme si říci - osudovým osmičkám je odzvoněno!

AUTOR PŘEDNÁŠÍ HISTORII A FILOSOFII NA FSV UK

J.P.Kučera


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější