Samuel Huntington

Samuel Huntington

Samuel Huntington

Odučil na americkém Harvardu celý lidský život, neuvěřitelných 58 let. Je autorem nebo spoluautorem sedmnácti knih, vědeckých i kacířských. Radil prezidentům ve věcech národní bezpečnosti, ale podle svých slov raději pomáhal studentům s diplomkami.

Loni na Štědrý den kontroverzní politolog Samuel Phillips Huntington, otec dvou synů a teorie o střetu civilizací, v jedenaosmdesáti letech zemřel.


O dětství a dospívání pozdějšího autora politických bestsellerů se z doslovů jeho publikací či z nekrologů, v závějích výrazů "pronikavě uvažující", "analytik" či "vizionář", mnoho nedočteme. Začněme tedy tím, že mladý Newyorčan z intelektuálního hnízda (narodil se 18. dubna 1927 jako syn vydavatele a povídkářky, vnuk význačného novináře) vyletěl do závratné výšky, na školu slovutného jména Yale (kde dnes mimochodem stojí mladé bakaláře jediný rok studia 44 000 dolarů jen na školném). Po získání bakalářského titulu si odskočil do armády a posléze se přes Chicagskou univerzitu prostudoval až k titulu PhD. z harvardské katedry politologie. Ve zdech nejslavnější a nejváženější univerzity světa vytvořil téměř celé své monumentální dílo a odučil tisíce studentů; jen na čtyři roky přesídlil do New Yorku na Columbijskou univerzitu.

Huntingtonovou první zásadní vědeckou publikací byla kdysi kontroverzní, dnes kanonická kniha Voják a stát (The Soldier and the State; 1957), která zkoumala vztah nadřazenosti civilních autorit nad ozbrojenými silami a podporovala profesionalizaci armády. Už tehdy se projevil Huntingtonův talent orat pole dosud neoraná, črtat velmi ostré kontury na extrémních stanoviscích, kam se málokterý odvážlivec vydá, a srozumitelně vysvětlovat velmi neotřelé představy. I když někdy pomocí poněkud generalizujících metafor, na něž už čekaly davy napružených kritiků. Nikdo z nich však nedokázal tak elegantně propojit znalost amerického politického systému, historie, národní bezpečnosti a strategie, americké národní identity, světového politického i ekonomického vývoje a procesů demokratizace. S takto širokým spektrem zájmů se ostatně v dnešní době, přející specializaci a expertům, již nesetkáme - a nikdo se neodváží tak naplno a troufale vykřikovat věci, které nechceme slyšet. Třeba to, že západní civilizace je trvale v nebezpečí.

NÁZOROVÉ STŘETY PO STŘETU CIVILIZACÍ

Slavnou teorii střetu civilizací zveřejnil její autor již jako vážený vědec ověnčený cenami za vynikající publikace nejprve jako článek v odborném časopise Foreign Affairs v roce 1993. Tehdy, po zhroucení komunistických režimů, vzrostla poptávka po výkladu měnící se ideologické mapy zemí, po návodu k použití překrásného nového světa, v němž nezůstal kámen na kameni. A sociální vědci se v inspirativním a dynamickém prostředí mohli doslova přetrhnout, aby nově zrozené jevy a procesy pojmenovali a definovali.


















Huntington se ve Střetu civilizací? pustil na tenký led prognostiky a porušil snad všechna přikázání sociálních věd. Článek vzbudil ohromný ohlas a údajně se dočkal největšího počtu reakcí čtenářů za posledních padesát let. Také proto jej Huntington revidoval a výrazně rozšířil v knihu s názvem evokujícím Marxův plnovous s dělnickým hnutím v závěsu: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order).

Obsáhlá kniha, z jejíhož názvu již zmizel onen dotazy a námitky provokující otazník z titulu článku, spatřila světlo (amerického) světa roku 1996 - tentokrát s obroušenými hranami a větším počtem odkazů na literaturu a poznámek pod čarou, než měl sebevědomý a podle mnohých nedotažený článek. Odvážný, harvardským věhlasem zaštítěný autor vizionářsky označil za základní stavební prvky dnešního, pluralitního světa civilizace soustředěné kolem náboženství - ve 21. století se možné války budou týkat nikoli států, ale celých civilizací. Těch napočítal osm: západní, latinskoamerickou, islámskou, sinickou (čínskou), hinduistickou, východní pravoslavnou, japonskou a ... s přimhouřenýma očima prý můžeme za civilizaci považovat i tu africkou, jejíž sever je ve skutečnosti vyloženě islámský a další části díky někdejšímu kolonialismu stále vyznávají normy Západu. Na nezbytné mapce, která teorii doprovází, najdeme svět rozdělený do osmi barevných ostrůvků, jako když se dítě učí znát jednotlivé kontinenty. Takhle jednoduché to je - člověk přiřadí barvy a má nový řád světa z krku. Podle Huntingtona jsou mezi civilizacemi historicky a kulturně jasně vymezené hranice, které tvoří tzv. zlomové linie; na nich hoří potenciální ohniska konfliktů. Ty budou rozdmýchány kvůli pohybu mocenské rovnováhy nastolené v dějinách mezi Západem a zeměmi třetího světa, tedy často koloniemi Západu. Asijské civilizace v čele s Čínou, říší středu, začnou nabývat na síle díky rostoucímu počtu obyvatel, ale i zbraní; nezápadní společnosti se uzavřou západním vlivům a obrátí se ke svým tradicím, jež vystupňují; islám se tak stane militantnějším. Největší nebezpečí srážek podle profesora Huntingtona hrozí mezi civilizací západní a čínskou nebo islámskou; islám je v knize ostentativně popisován jako trvalá hrozba pro takzvaný Západ.



JEDENÁCTÉ ZÁŘÍ JAKO ARGUMENT

Připadá vám to jako Tolkienovo vyprávění vnoučkům o bojích v Mordoru, kde se snoubí šero se šerem? Vzpomeňte si na 11. září a na dva majáky západní kultury, jak spolu se zděšenými televizními diváky klesají na kolena. Český překlad Střetu civilizací ostatně v nakladatelství Rybka vyšel na podzim 2001, krátce po zmíněném teroristickém útoku - a předmluvu nadepsal její autor Michael Žantovský, dnes český velvyslanec v Izraeli, Střízlivé proroctví Samuela Huntingtona.

Právě v souvislosti s následnými atentáty nabraly Huntingtonovy pesimistické a podle jeho oponentů "empiricky nepodložené", "xenofobní" a "rasistické" argumenty na popularitě. V oslavné ódě na globalizaci zaznělo troubení na poplach, které převálcovalo i teorie o konci dějin jeho oponenta Francise Fukuyamy. Tento Huntingtonův žák vyložil nový řád světa jako triumf liberální demokracie, jíž po vyčerpání ideologických konfliktů odolávají pouze enklávy vzdoru - islámské země a Čína.

Huntingtonova kniha vyprovokovala vášnivé názorové přestřelky na obou polokoulích glóbu (jak ostatně naznačuje text orientalisty prof. Luboše Kropáčka v boxu u tohoto článku). Tvrzení, že po skončení studené války přestanou masy proti sobě hnát tradiční motivy ideologie a národa, ale že nás budou proti sobě štvát tak "měkké" zbraně jako náboženství či kultura, se mnohým jevilo jako scénář banální počítačové hry. Tomuto přirovnání podle kritiků přitakává fakt, že Huntington zachází s abstraktními pojmy jako s uzavřenými, ostře ohraničenými, zapečetěnými a zakonzervovanými - tedy že není schopen vnímat dynamiku věcí. Jeho nemilosrdný oponent Edward Saíd (profesor srovnávací literatury na newyorské Columbijské univerzitě; zemřel před pěti lety) pak postihuje jeden ze zásadních problémů jednoduše pochopitelné a zdánlivě logické, a přece tolik kritizované teorie: "Personifikace obrovských entit nazývaných Západ a islám je unáhleně popsaná, jako kdyby neobyčejně komplikované pojmy, jako identita a kultura, existovaly ve světě kreslených pohádek, kde se bez milosti řežou Pepek námořník a Pluto."



Podle islamisty Kropáčka Huntington také pozapomněl, že vztahy mezi Evropou a jejími muslimskými sousedy neměly vždy jen povahu konfrontací, ale přinášely také vzájemné obohacování. Zdá se, že teorie střetu civilizací velkou měrou přispěla k současnému západnímu vnímání islámu jako osy zla, jakkoli islámů existuje více (někdy se zdá, že skoro tolik jako muslimů; tedy téměř jedna a půl miliardy). Někteří političtí komentátoři a pozorovatelé stojící mimo akademickou půdu pak v knize viděli pokus o teoretické ospravedlnění amerických vojenských zásahů v muslimských zemích.

Huntington se, a nejen zde, často uchyluje ke koloniálnímu pohledu "the West and the rest" - Západ a zbytek světa (tak se ostatně jmenoval i jeho článek pro britský magazín Prospect). V jeho pojetí, jak upozorňují zejména antropologové a orientalisté, však toto rozdělení vyznívá spíš ve smyslu Západ a odpad. Právě díky své problematičnosti však byla Huntingtonova teorie velmi cenná - poukázala na problém a rozvířila debatu.

PRONIKAVÝ MYSLITEL, NEBO PSEUDOVĚDEC?

Samuel Huntington hodně cestoval, nepozoroval světové dění jen z akademické slonovinové věže. Kromě psaní knih odvedl množství náročné "černé" práce při budování a řízení univerzitních center, institutů a think-tanků, navíc jakožto oddaný demokrat působil v roce 1968 jako poradce prezidentského kandidáta Huberta Humphreyho pro zahraniční politiku (Humphrey svůj boj o kožené křeslo v Oválné pracovně těsně prohrál s republikánem Nixonem). Později, v letech 1977 a 1978 za prezidenta Cartera, pracoval Huntington jako poradce v Radě národní bezpečnosti a vlády USA i jiných států.

Dokázal věci postavit do kontextu a vidět globálně - situaci za humny i za mořem sledoval z výšky a zrak měl jako ostříž. Byť někdy docházel k problematickým závěrům.



V kontroverzní knize Politický řád v měnících se společnostech (Political Order in Changing Societies; 1968) tak nastínil politický a ekonomický vývoj zemí třetího světa a poukázal na nutnost posílení systému a autorit v rámci politické hierarchie. Právě na základě této knihy byla dvakrát zamítnuta jeho nominace do Americké akademie věd - yaleský matematik Serge Lang odhalil prokazatelně chybně použitou metodologii, na jejímž základě Huntington mimo jiné bez bližšího časového určení tvrdil, že Jihoafrická unie (od 31. 3. 1961 republika) "byla spokojenou společností". Lang ostatně nebyl prvním ani jediným, kdo obvinil harvardského učence ze šíření pseudovědy.

ODPOČINEK VÁLEČNÍKA

Závěrečným dílem muže, který neváhal popularizovat těžko uchopitelná, i když pro laiky velmi vděčná témata, je opět velmi diskutovaná kniha Who Are We? (česky 2005; Kam kráčíš, Ameriko?) - ta vyšla v květnu 2004, jen rok před tím, než se Huntingtonův zdravotní stav zhoršil. Sam, jak mu říkali přátelé včetně Henryho Kissingera, tu cestuje do hlubin Američanovy duše, zabývá se jeho identitou, náboženstvím, problémem imigrace a asimilace - a činí tak s vlasteneckým patosem, který lze označit za zárodek xenofobie. Kontroverzi vzbudily zejména kapitoly týkající se ohrožení integrity Spojených států hromadným hispánským přistěhovalectvím: "Jak dokazuje sovětská zkušenost, ideologie je slabé lepidlo na to, aby udrželo pohromadě lidi postrádající společné rasové, etnické a kulturní zdroje." Huntington se v textu velmi osobně angažuje, popisuje sám sebe jako "patriota" a "demokrata" a jakožto potomek přistěhovalců, kteří kdysi učinili krátký proces s Indiány, volá po návratu k původním (!) anglosaským protestantským kořenům a hodnotám z tehdejší doby. Zpochybňuje přínos multikulturalismu a staví se proti španělštině, pokud by měla být na území USA užívána ve stejné míře jako angličtina. Tvrdí, že hispánský "manana" styl a bílá, protestantská kultura jsou neslučitelné (v jižní Kalifornii vzniknuvší "Amexika" však oproti jeho tvrzení vůbec není špatné místo pro život). Za největší úspěch své vlasti v procesu utváření "americké duše" označuje potlačení rasových a etnických projevů jejích obyvatel a to, že v multietnické společnosti jsou jednotlivci posuzováni jen podle svých zásluh (což by potvrdil jen málokterý Američan). Zdá se, že v Samuelu P. Huntingtonovi sen o americkém snu nikdy nezemřel - a že navíc opět zaměstnal své kritiky na plný úvazek.



Ať totiž jeho teorie považujeme za vědu, vize, nebo výmysly, musíme chtě nechtě souhlasit s Huntingtonovým vrstevníkem a kamarádem, ekonomem Henrym Rosovským: "Lidé na celém světě studují jeho myšlenky a debatují o nich. Podle mě byl jednoznačně jedním z nejvlivnějších politologů posledních padesáti let."



KONFRONTACI NEHLÁSÁ, ALE VARUJE PŘED NÍ
V početných nekrolozích věnovaných Samuelu P. Huntingtonovi se ozývají pochvalné charakteristiky i kritická zamyšlení směrem k budoucnosti. Mezi kladnými hlasy nelze přehlédnout označení "věštec kulturních konfl iktů 21. století". Huntingtonův rozsáhlý politologický odkaz je přitom redukován na tezi o hrozícím střetu civilizací. Ostatní díla, neméně aktuálně závažná, zůstávají v jejím stínu.

Myšlenka střetu civilizací nalezla zálibné přijetí u jestřábů na Západě i v islámském světě. Média však přehlížejí, že Huntington ozbrojenou konfrontaci nehlásá, ale varuje před ní. Přesto jeho teze posloužila těm, kdo si libují v militantních postojích a v novinářských zkratkách.

Huntington odešel, ale jeho teze žije dál vlastním životem nepostrádajícím rozmáchlá gesta. Přitom Huntingtonovy názory není dobré chápat fundamentalisticky; vždyť konflikty jsou motivovány převážně politickými a ekonomickými zájmy, jež jsou druhotně ideologizovány. Náboženství nesmějí sloužit zášti, naopak mají rozvíjet svůj potenciál míru.

LUBOŠ KROPÁČEK


AUTOR JE ISLAMISTA, PROFESOR ÚSTAVU BLÍZKÉHO VÝCHODU A AFRIKY NA FILOZOFICKÉ FAKULTĚ UNIVERZITY KARLOVY




ROZHODUJÍ VOLBY
Samuel P. Huntington je znám především svým kontroverzním dílem Střet civilizací, které se zdálo, a mnohým dodnes zdá, být pravděpodobným předestřením vize světového politického řádu po skončení studené války. Vstoupil v něm na půdu prognostiky, mnoha politology zatracovanou.



Snad ještě výrazněji však Huntington promluvil do výzkumu procesu demokratizace. Zde je stěžejní jeho kniha Třetí vlna, v níž nechtěl předvídat budoucnost, ale analyzovat již proběhlé a z toho vyvodit poučení. Rozebírá pády nedemokratických režimů v několika desítkách zemí: od Surinamu přes Barmu po Československo.

Téměř dvacet let po prvním vydání knihy může překvapit, jak definoval demokracii - nikoli idealisticky, až moralistně, jak zní dnešní převládající tón, ale minimalisticky: demokracie znamená především volby. Mohou-li lidé v předem stanoveném termínu vyjádřit svou spokojenost či nespokojenost s politickou reprezentacního rozlišování. Pokud přijmeme jeho náhled, zmizí u řady dnešních zemí potíže s jejich klasifikací, ať už jde o Bělorusko, Čínu a některé africké země, kde se sice volby a referenda konají, avšak nemohou reálně přinést změnu, nebo o některé sporné případy nedávné minulosti - Srbsko, Ukrajinu či Albánii.

Ačkoli Huntington ve Třetí vlně nepočítal s rozpadem Sovětského svazu či Jugoslávie, tamní nástupnické režimy potvrdily jeho názor, že země s křesťanskou tradicí mají lepší předpoklady pro úspěch demokracie.

STANISLAV BALÍK


AUTOR JE VEDOUCÍ KATEDRY POLITOLOGIE FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ MASARYKOVY UNIVERZITY