AUTORKA KNIHY DRUHÉ POHLAVÍ „Tímto dílem zneuctila francouzské muže!“ prohlásil spisovatel a filozof Albert Camus, když v roce 1949, před šedesáti lety, vydala v pařížském nakladatelství Gallimard knihu LE DEUXIEME SEXE. Za první týden se jí prodalo dvacet tisíc a brzy způsobila skandál v celém světě.
Není divu, že byla brzy poté přeložena do 40 jazyků. V češtině však vyšla až v roce 1967 pod titulem DRUHÉ POHLAVÍ.
Takže když autorka přijela na podzim 1963 do Prahy se svým životním partnerem, spisovatelem a filozofem Jeanem-Paulem Sartrem, text knihy u nás znal málokdo. Socioložka Jiřina Šiklová, tehdy asistentka na filozofické fakultě UK, vzpomíná: "Sartrův příjezd byl obrovskou událostí. Nezapomínejme, že existencialismus, jehož on byl představitelem, se tady dlouho zakazoval. Velká posluchárna na filozofické fakultě byla proto zaplněna do posledního místa. Když svou přednášku, tlumočenou A. J. Liehmem, skončil a uvedl Beauvoirovou slovy, že nyní promluví významná feministka, skoro celá posluchárna se vyprázdnila. Mě však ona zajímala, i když jsem její knihu také neznala, a tak jsem asi s třiceti lidmi zůstala. Odchod publika byl samo zřejmě hodně trapný, Liehm to Beauvoirové vysvětloval tím, že tahle tematika není pro našince zajímavá, protože ženy v Československu už dlouho vykonávají stejná povolání jako muži. A skutečně, pokud kniha Druhé pohlaví svou analýzou nerovnoprávného postavení žen ve společnosti provokovala západní svět, u nás tomu bylo jinak. Nám byla emancipace tehdejším režimem přímo vnucována. Proto ten nezájem publika. Já sama jsem vnímala přítomnost Beauvoirové i tak, že je od Sartra hezké, když svou partnerku při návštěvě Prahy nějak uplatňuje. Mám-li o ní říci svůj osobní postřeh, tak byla inteligentní, hezká, byť poněkud kostnatá, takový anglický typ, nepříliš elegantně oblečená s vlasy staženými k hlavě a ve tváři měla výraz ženy-bojovnice. Z její přednášky jsem si psala poznámky, ale dneska bych už je nenašla."
ŽIVOT SE SARTREM
Plným jménem Simone Lucie-Ernestine-MarieBertrand de Beauvoir se narodila 9. ledna 1908 v Paříži do středostavovské rodiny vyznávající přísnou křesťanskou a měšťanskou morálku. Navštěvovala dívčí katolickou školu, kde se žákyně učily být dobrými matkami i poslušnými manželkami. Později však studovala filozofii na Sorbonně, kde poznala o tři roky staršího Sartra, osudového muže svého života, a stala se z ní ateistka, filozofka, feministka a spisovatelka. Promovala v roce 1929 a o dva roky později získala profesuru; byla nejmladší profesorkou v zemi. Filozofii vyučovala na středoškolské úrovni v Marseille, Rouenu a Paříži a později na Sorbonně. Roku 1943 ukončila učitelskou dráhu vydáním románu Pozvaná a od té doby se věnovala jen psaní. Ve své románové prvotině líčila intimní vztahy nekonvenčního partnerského trojúhelníku, vycházejíc z vlastních zkušeností, tedy i ze svobodomyslného vztahu se Sartrem. S ním založila v roce 1945 časopis Les Temps Modernes a současně vydala další román - Krev těch druhých. Ve zmíněném časopise pak zveřejňovala úryvky z připravovaného sborníku Druhé pohlaví, a to ještě před jeho vydáním.
ŽENA JE TA DRUHÁ
Základní myšlenka knihy považované za její opus magnum zní: ženy žijí po staletí v tzv. imanenci čili režimu obnovování základních životních funkcí, zatímco muži v transcendenci čili řádu tvoření, takže po nich zůstává trvalé dílo. Beauvoirová se dále domnívá, že ženy imanenci přijímají částečně z pohodlnosti, byť se jim to nevyplácí, a jsou tak odsouvány do druhořadé pozice. Nicméně přijaly svou "druhost"; proto titul Druhé pohlaví. Beauvoirová konstatuje, že jim toto postavení bylo připisováno po staletí sociálními řády, a nechápe souhlas žen s tímto nespravedlivým stavem. Zmiňuje i názory v dějinách respektovaných mužů, cituje například Aristotela, který o ženách řekl, že trpí přirozenou nedostatečností, nebo výrok svatého Tomo: "Žena je nepodařeným mužem a bytostí zcela akcidentální (vedlejší - pozn. autora)." Odmítá také postoj katolické církve, a to nejen ono biblické "žena vznikla z přebytečné kosti Adamovy", ale přístup k ženě v tom smyslu, že smysl ženského bytí je existovat takzvaně pro druhého, a nikoliv "pro sebe", jak rovněž stojí v bibli. Proto Beauvoirová nesouhlasí s tím, aby žena byla vazalkou muže i hegemonisticky smýšlející církve.
LÉČKY NA ŽENY
Aby autorka Druhého pohlaví zaujala, musela provokovat. Zmiňme proto několik jejích nejznámějších výroků:
"Manželství a mateřství jsou klasické léčky, nastražené na ženy." - "Cit je tehdy svobodný, nezávisí-li na žádném cizím přinucení, je-li prožíván v upřímnosti a beze strachu." - "Místo toho, aby si milenci uhájili dynamický vztah jeden k druhému, staticky se sobě přizpůsobují. Tím dochází k tomu, že si nemají co duševně vyměňovat a sexuálně co nabídnout." - "Žena se nemůže stát paní domu, když nepřijme nadvládu manžela." - "Žena je jako tajný agent, kterého zastřelí, když se dá chytit, anebo zahrnou poctami a odměnami, když má úspěch." - "Být na okraji světa není příznivá situace pro toho, kdo chce přetvořit svět."
NEHOTOVÁ KNIHA
Esejistické texty Druhého pohlaví napsala pod vlivem existencialistické filozofie, byť sama později odmítala nálepku existencialistky. O knize dodnes všeobecně platí, že sehrála dějinnou roli v tom, že jednak nastartovala druhou vlnu feminismu ve světě, jednak pomohla emancipačnímu hnutí v západní Evropě na přelomu 60. a 70. let minulého století, což nelze nikterak zpochybnit. Na druhou stranu nelze pominout fakt, že kniha je svou celkovou koncepcí neutříděná a postrádá jasně stanovenou strukturu. Dalo by se říci, že jde o jakýsi sběrný materiál, tak říkajíc teprve připravený ke zpracování. S tímto dojmem dnes souhlasí i Jiřina Šiklová. V doslovu českého překladu (od Josefa Kostohryze a Hany Uhlířové), který byl v oddílech Osud a Mýty zkrácen, uvedl profesor Jan Patočka, že "kniha Beauvoirové nepřináší návrh, jak v budoucnu nově uspořádat vztahy mezi mužem a ženou, že po stránce rad a konkrétních myšlenek o tom, co dělat, z ní čtenář nenačerpá mnoho novinek, ale je to psychologické, sociologické, a hlavně filozofické vademekum, tedy příručka, k této otázce."
Nicméně po vyjití Druhého pohlaví proběhla začátkem roku 1967 na stránkách Literárních novin polemika. Hlavní slovo v ní měl Jan Patočka, filozof Ivan Sviták a socioložka Irena Dubská. Nejkritičtěji se vyjadřoval Sviták, citujme namátkou: "Metodou Beauvoirové je spojování banálních zkušeností s nehlubokou spekulací, zašifrovanou v nepřístupné terminologii. (...) Specifické pohlavní funkce ženy jsou stále omílány, partie o svatební noci a defloraci jsou opakovaně protlachávány, jako by šlo o instruktáž, a nekonečně trapné banality o manželství jsou kořeněny čtivými pikanteriemi." Negativní reklama, taky reklama - čtenářský úspěch knihy byl u našich čtenářů v časech socialistické pruderie značný.
POHLED SIAMSKÉ KOČKY
Beauvoirová způsobila sice svým Druhým pohlavím rozruch v západním světě, ale feminismu či emancipaci se pak příliš nevěnovala. Psala povídky, romány i memoáry a se Sartrem vytvořila "intelektuální pár století". Stali se partnery, i když bydleli odděleně, odmítli uzavřít sňatek a rozhodli se, že nebudou mít děti. Tím, jak tvrdili, vyjádřili odpor k pokrytecké morálce, jež vládne v manželstvích z povinnosti. Beauvoirovou si tak představme v pařížských kavárnách po boku Sartrově i jiných literátů "hledět snivým pohledem blankytných očí siamské kočky kamsi do dálek nad cigaretový oblak v sále", jak napsal spisovatel, jazzman a herec Boris Vian. Z jejího díla uveďme románovou kroniku Mandaríni (1954) o životě poválečné levicové inteligence ve Francii, za niž dostala Goncourtovu cenu, dále memoárové knihy Paměti spořádané dívky (1969) a V nejlepších letech (1960). V románu Síla okolnosti (1963) líčila Sartrův i svůj myšlenkový vývoj. Poslední dny své matky popsala v knize Velice lehká smrt (1964). Bilanci svého literárního života se věnovala v Zúčtování (1972), zatímco beletristické vzpomínce na Sartra dala název Obřad odloučení (1982).
"VDOVA" PO SARTROVI
Sartre a Beauvoirová podnikli řadu zahraničních cest, například do SSSR, USA, Egypta, Číny či na Kubu. I když po válce Sartre sympatizoval s komunismem, komunistou se nestal a po sovětské invazi do Maďarska v roce 1956 se klonil spíš k alternativám socialistických režimů v Jugoslávii, Číně či na Kubě. Právě při návštěvě karibského ostrova v roce 1960, samozřejmě s Beauvoirovou, napsal jeden z nejvěrohodnějších portrétů Fidela Castra. V roce 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena za literaturu, kterou však na protest proti buržoazním hodnotám společnosti nepřijal. Nadále se angažoval v mnoha politických i sociálních problémech, jako byly vietnamská válka či studentská hnutí ve Francii roku 1968. Poté se vzdálil svému pojetí existencialistického marxismu a v závěru života bylo blízko maoismu a radikálnímu levičáctví. Beauvoirová o něho, chřadnoucího a ztrácejícího zrak, pečovala až do jeho smrti roku 1980, v nedožitých pětasedmdesáti letech. Po jeho pohřbu na montparnasském hřbitově, kam ho doprovázelo čtyřicet tisíc přátel, trávila zbytek života jako "jeho vdova", byť jí úředně nebyla; poslední roky v invalidním křesle. Zemřela 14. dubna 1986 v Paříži a je pochována po Sartrově boku. Po jejím skonu vyšla řada knih o životě slavné dvojice intelektuálů a také byl zveřejněn letitý spisovatelčin vztah s americkým literátem Nelsonem Algrenem, její další celoživotní láskou. Objevila se i skandální svědectví o jejím sexuálním životě, vztazích jak s muži, tak se ženami, snímky jejích odvážných aktů z mládí ... To však nikterak neumenšilo její odkaz. Jako veřejně známá osobnost se stala idolem několika generací žen, které v ní nalezly sebevědomou představitelku nového životního stylu. Proto bude bez ohledu na úctyhodný literární odkaz považována hlavně za teoretičku ženského hnutí, jež místo potomstva zanechala ženskému světu své myšlenky.
O NĚCO JIM ŠLO
Když si svět 9. ledna 2008 připomínal sté narozeniny Beauvoirové, zaznělo v mnoha komentářích, že právě ona, Jean-Paul Sartre a Albert Camus (1913-1960) byli posledními třemi slavnými literáty poválečné Francie, kteří podobně jako další spisovatelé světové historie brojili proti sociálnímu bezpráví, rasismu, kolonialismu či imperialismu, usilovali o změny a pomáhali pokroku. Zmíněná trojice se tak přiřadila ke světovým autorům, jakými byli namátkou Anatole France, Romain Rolland, Emile Zola, George B. Shaw, Victor Hugo, Franz Kafk a, Bertolt Brecht, Maxim Gorkij, Ernest Hemingway a další, jimž rovněž o něco šlo. Komentáře pak s lítostí konstatují, že novodobí spisovatelé se dnes ve svých dílech odmítají zabývat vážnými problémy světa, snad s výjimkou hodnocení dějin, přičemž současný, globální svět nabízí velké množství závažných aktuálních námětů. Vzniká tak prázdné místo, které nemá v dosavadních dějinách světové literatury obdoby. Vysvětlení, že v postmoderní době je zaujímání pevného a angažovaného názoru odsouzeno k posměchu, je podle všeho na místě, byť samozřejmě vyznívá nihilisticky. O to větší je pak historický význam a odkaz díla "paní Satyrové".
