Hokej na jaře 1969 | Reflex.cz
nahoru

Hokej na jaře 1969

VÁCLAV TIKOVSKÝ2. dubna 2009 • 10:00
Hokej na jaře 1969

Začínal rok 1969 a kormidlo stále drží „muži Ledna“. Snad není dosud vše ztraceno, doufají lidé. Zdaleka však netuší, že jeho průběh bude tak dramatický, jak nakonec byl. Přihodilo se totiž něco, co rázem přehodilo výhybku: porazili jsme Sověty...

...na hokejovém mistrovství světa. Obrovská euforie zrodila události, které se řítily vpřed se zničující silou.


Ve Stockholmu se před čtyřiceti lety, 21. a 28. března, bojovalo o titul mistra světa a v prvním zápasu ČSSR-SSSR jsme zvítězili 2:0. Když ve 47. minutě Černý vstřelil druhou branku, rozzářily se tribuny barvami červeno-modro-bílé vlajky a transparenty psané česky (ale i azbukou, aby jim rozuměli i sovětští diváci) se rozvinuly v rukách několika stovek Čechoslováků. Radost byla obrovská - ve Stockholmu, ale především doma. U hokejových fanoušků možná o to větší, protože na mistrovství světa se stalo poprvé od roku 1954, kdy Sovětský svaz nedal svému soupeři ani jeden gól!

O TÝDEN POZDĚJI

Osmadvacátého března proti sobě nastoupili velcí rivalové znovu. A opět vítězství, byť tentokrát jen těsné! Skóre 4:3 se rázem změnilo v symbol, jenž doma vyvolal výbuch nadšení. Hesla "Za srpen!" "ČSSR-okupanti 4:3" zněla republikou. Tím to ale neskončilo. V Praze na Václavském náměstí, které zaplavil desetitisícový dav (odhady uvádějí, že kolem půlnoci na náměstí mohlo být kolem 150 tisíc lidí), čísi ruka zvedla dlažební kostku a vhodila ji do výkladní skříně Aeroflotu.

Tříštivý zvuk rozbitého skla zapůsobil jako elektrická jiskra: nový zážeh, tentokrát ničivého barbarství. Kdo první hodil kamenem? Šlo o náhodu, nebo se naplňoval scénář, který ještě nikdo neznal?

Jak řečeno, u kormidla dosud stáli "muži Ledna" - Svoboda, Dubček, Černík a Smrkovský, jejichž jména v srpnu 1968 křičela ze všech zdí a transparentů - a pro lidi představovali stále naději. Netušili, poněvadž svobodný tisk pozvolna umlkal, že o naději už mluvit nelze a že "muži Ledna" brzy zmizí ze scény.

Jako první předseda parlamentu Josef Smrkovský, který Sovětům zvlášť těžce ležel v žaludku. Ke změnám přispěl i požadavek, aby v souladu s nedávno vzniklým federativním uspořádáním republiky byly paritně rozděleny i důležité státní funkce. Jestliže byl prezidentem republiky Čech (Ludvík Svoboda), předsedou Federálního shromáždění musel být Slovák, stal se jím dr. Peter Colotka s jasně prosovětským zaměřením. Ostatně Slovensko už bylo "v lajně", o což se postaral soudruh Gustáv Husák. Z mužů Ledna zbyli tak jen tři, z nichž dva na té lajně už stáli také, ovšem to tehdy ještě nikdo nevěděl.

NEDOZÍRNÉ NÁSLEDKY

Na 16. leden, kdy vzplála živá pochodeň Jana Palacha, nelze zapomenout. Jeho ohnivá výzva nepokořit se, nepřistupovat na další oklešťování nezazněla do prázdna. Otřásla lidmi do hloubi duše, vyburcovala je a vnitropolitická situace se dramaticky vyostřila. Dokonce do té míry, že v televizi vystoupil prezident Svoboda ve své generálské uniformě a tragickým hlasem nabádal ke klidu a rozvaze. Poněvadž jakékoliv další neuvážené činy (generální stávka například, k níž Jan Palach vyzýval) by mohly mít ne-do-zír-né následky. Nikdo se ovšem nepokusil ony nedozírné následky specifikovat. Co mohly znamenat? Střelbu do lidí? Masové zatýkání? Deportace?



Mohly znamenat každou tuto akci zvlášť, ale i všechny dohromady. Stačí jen připomenout dost zoufalou otázku Jánose Kádára, kterou položil Dubčekovi při osobním setkání těsně před srpnovou invazí: "Cožpak vy opravdu nevíte, s kým máte co dělat?" Měl na mysli samozřejmě Sověty a na rozdíl od Dubčeka věděl zcela přesně, co dokáží: Maďary stály tzv. maďarské události v roce 1956 tři až čtyři tisíce mrtvých (údaje se ovšem různí, západní odhady připouštějí až deset tisíc) a 16 tisíc raněných.

U nás byla ovšem situace jiná. Především se nebojovalo. Vlna probuzeného národnostního cítění sovětskou invazi prakticky zastavila a 28. října Bratislava jásala a tančila opojená vyhlášenou "federáciou". Slovenské juchání se ve vzdáleném ozvuku přeneslo i do Prahy, kde se slavilo zlaté jubileum vzniku Československa. Na různých místech ovšem různě. Zajímavé dobové svědectví nám o tom zanechal Josef Frolík ve své knize Špión vypovídá. Uvádí, že toto výročí se slavilo na vnitru s nenávistnými výkřiky na adresu Smrkovského a Dubčeka: "Dubček ke zdi, Smrkáče pověsit!"

BREŽNĚV SE ZLOBÍ

Proces konsolidace v prosovětském duchu probíhal v bezpečnostním aparátu (zejména v StB) mnohem rychleji než v ostatních složkách společnosti, armádu nevyjímaje. Ale ani to Sovětům nestačilo. Ve druhé polovině února 1969 (tedy dost dlouho před hokejovými událostmi) navštívila Sovětský svaz desetičlenná delegace nejvyšších československých velitelů. Brežněv, tehdy ještě muž v plné síle, návštěvy využil k osobnímu setkání, při němž ostře kritizoval Dubčekovo vedení. "Všechno jde kamsi do ztracena," posteskl si. "Vaši slíbili, že prostředky masového působení vezmou do ruky, ale nic se nestalo. Je nám to podezřelé ... Jestli se takto situace bude dále rozvíjet, antisocialistické síly se budou dále prosazovat a věci se nebudou řešit, bude těžko a řeknu vám rovnou, že nevím, co se stane."

Nebylo jistě příjemné slyšet tak otevřeně lítostivé přiznání, navíc ve věci svrchovaně choulostivé. Proto generál Dzúr ruče slíbil, že se polepšíme. Ale bylo tu ještě vnitro, především StB, a to mělo sehrát roli nad jiné závažnou. Josef Frolík dosvědčuje, že staré manýry se začaly vracet do Státní bezpečnosti už v době, kdy Dubček ještě balancoval nad propastí. A klasickým příkladem bylo právě organizování nepokojů při oslavách hokejových vítězství, čímž se mělo dosáhnout sovětského ultimáta: buď půjde Dubček z funkce a na jeho místo nastoupí někdo ze "zdravého jádra" (nikoli ovšem Husák, tomu StB nikdy nefandila), nebo dojde k novému nasazení okupačních jednotek; ta obsadí města a zřídí normální okupační správu.

Podle Frolíka dal český ministr vnitra Josef Grösser na popud sovětských poradců pokyn jistému plukovníku Molnárovi, aby připravil napadení nějakého sovětského objektu v Praze. Obdobný úkol dostal krajský náčelník v Ústí nad Labem a další. Molnár se radil se svými věrnými, kteří prosluli tím, že 21. srpna zatkli Dubčeka a Smrkovského.



Pokud šlo o Prahu, na níž záleželo přirozeně daleko nejvíc, vymysleli dvě varianty: buď to bude prodejna Sovětské knihy - nebo reprezentační místnosti Aeroflotu. (Možná inspirace: při Palachově pohřbu 25. ledna byla neznámým pachatelem výkladní skříň sovětské letecké společnosti rozbita poprvé. Přešlo se to mlčením, příslušníci VB měli instrukci nejitřit občany jakýmikoli zásahy.)

Záměr tedy uzrál. Zbývala již jen volba okamžiku.

ODNESL TO AEROFLOT

Už při prvním vítězství našich hokejistů 21. března vyšli lidé do ulic, ale ještě ne všude a v dostatečném množství (v Praze asi dva tisíce osob). Teprve druhé vítězství - ono legendární skóre 4:3 - sehrálo roli počinové nálože.

Molnárovi ostří hoši vyrazili do ulic, ještě než skončil přímý přenos z utkání. První dělbuch na Václavském náměstí zaduněl v 21.35 někde nahoře u kina Blaník. V 21.45 se na pomníku svatého Václava objevila československá vlajka. Lidé v hromadné euforii jásali, zvedali ruce, mávali klobouky. Objevily se první láhve s alkoholem, lidé si připíjeli a objímali se. Kolem 22. hodiny po obou stranách Václavského náměstí zvolna projížděla auta, jejichž klaksony rytmicky troubily ... Jak zaznamenal reportér Mladé fronty, stařičká paní v brýlích řve s elánem, který by v jejích sedmdesáti nikdo nečekal: "Šááájbůůů!" A dav jí odpovídá. Už brzy se jí dočká ...

Před Aeroflotem byla složená kupa dlažebních kostek. (Náhoda? Vůbec ne! Přivezli je den předtím, ačkoliv se v okolí nic neopravovalo.) Teď se ale znamenitě hodila. Sklo zařinčelo do všeobecného jásotu.

Jedna kostka - žádná kostka: výloha byla v mžiku vybita a lidé (především Molnárovi lidé) vtrhli dovnitř a začali s rozbíjením zařízení. Zajímavá podrobnost: jak ke svému ustrnutí zpozoroval jeden z našich "hochů", mezi nasazenými "výtržníky" byl i důstojník východoněmecké Bezpečnosti. Několik let ho hledal jako osobu uvedenou na seznamu válečných zločinců a poprvé ho uviděl v Praze brzy po 21. srpnu. Jak vidno, Sověti neponechali pranic náhodě a pojistili se pro případ, že by snad naši "hoši" zaváhali.

Dílo "kontrarevoluce" bylo dovršeno zapálením trosek v místnosti a na ulici. Odhad škody činil milión Kčs (v tehdejší měně vskutku slušná suma). A kdože první hodil kámen? Ví se to?

Ano. Podle Josefa Frolíka Vilém Nový, zakládající člen KSČ, někdejší šéfredaktor Rudého práva, člen ústředního výboru KSČ a dlouholetý poslanec Národního (v době incidentu vlastně již Federálního) shromáždění. Nebyla to tedy ruka ledajaká, nýbrž ruka chráněná poslaneckou imunitou. Křepký pětašedesátník, již tehdy nositel Řádu republiky, v sobě zřejmě živil nejednu naději v pocitu, že zdaleka není všem dnům konec.



Jak uváděla zpráva MV České republiky vydaná o několik dnů později, na místě zasáhla hlídka VB, která současně přivolala další posilu, avšak přesto situaci zvládala jen se značnými obtížemi. Lidé totiž příslušníkům bránili v zásahu, část shromážděného davu je dokonce napadla (na místě zraněno deset policistů dlažebními kostkami nebo tyčemi, dva z nich těžce), takže "výtržníkům" se podařilo uniknout ...

Podobné nepokoje propukly v Ústí nad Labem, kde byla napadena sovětská komandatura, vytlučena okna a poškozena zařízení všech přízemních místností. Několik výtržníků (v uvozovkách či bez nich?) vzalo z vojenského nákladního auta stojícího před budovou kanystr s benzínem (zajímavé: byl tam a vědělo se o něm!), další výtržníci převrátili gazík stojící opodál, obě vozidla polili benzínem a zapálili. K hořícím autům pak ještě přitlačili i tři poblíž stojící motocykly s přívěsnými vozíky, které rovněž shořely. Způsobená škoda asi 150 tisíc Kčs. Další incidenty byly hlášeny z Liberce a Teplic, podobná hlášení došla i z Moravy, kde se největší shromáždění sešlo v Brně.

OKAMŽITÁ ODEZVA

Hokejová "radost až do rána" si o reakci přímo řekla. Do Československa, na sovětskou základnu v Milovicích, přiletěl již 31. března maršál Grečko, tehdejší ministr obrany SSSR - a nepřiletěl sám. Doprovázel ho zástupce ministra zahraničních věcí SSSR V. S. Semjonov, o němž zasvěcenci věděli, že vůbec není zjemnělým diplomatem nebo nějakou aparátnickou pápěrkou. V roce 1956 totiž velel Sovětské armádě při potlačování maďarského povstání, takže byl odborníkem na slovo vzatý. Ten by si s nějakými ne-do-zír-ný-mi následky nedělal hlavu ani v nejmenším. Rezolutně žádal omluvu sovětským představitelům - a co hlavně: začít skutečně bojovat s kontrarevolucí!

Druhý den odpoledne se konalo zasedání vojenské rady MNO v Praze, jíž se zúčastnilo osm československých generálů v čele s Martinem Dzúrem. Grečko nejprve navodil příslušnou atmosféru delším mlčením a pak oznámil, že přiletěl z pověření ÚV KSSS a sovětské vlády. Předložil fotografickou dokumentaci a vyjádřil se, že situace je u nás horší, než byla 21. srpna, a že pokud neučiníme opatření, bude zle.

Martin Dzúr se sice pokusil namítat, že nebyl pravomocný k nasazení vojska proti demonstrantům, ale Grečko žádné námitky nepřipustil. Jak dokládá zápis z onoho zasedání, s nímž jsem měl možnost se seznámit, čtyřiadvacetkrát zasáhl do jednání a trval na svém. Jde o přímý výpad kontrarevoluce, jehož by on využil a provedl by řadu opatření.

Současně oznámil, že dal sovětským velitelům pokyn, aby opět zavedli občanské hlídkování obrněnými transportéry, případně tanky. Při vzniku nebezpečí nepouštět demonstranty blíže než na 500 metrů a podle situace přijmout opatření na místě (rozuměj zahájit střelbu do lidí). Jestliže by se demonstrace opakovaly, vyhlásit "komendantskoje vremja" ( termín pro zákaz vycházení). Zkoumá se otázka zvýšení stavu sovětských vojsk o 10 až 15 tisíc mužů. Zavést hlídkování vrtulníky nad místy dislokace sovětských jednotek.

Sovětské velení bude samozřejmě informovat ostatní bratrské státy Varšavské smlouvy. Což byl bod velmi důležitý, neboť právě ony naléhaly od začátku roku 1969 na Sověty, aby se v ČSSR s kontrarevolucí tvrdě zatočilo, místo aby se "liberálničilo". Závěrem Grečko přiznal své rozčilení, ale nemůže jinak hovořit. Prosí odevzdat soudruhu prezidentovi a Dubčekovi ... (následuje nečitelné místo).

Nejspíše soudružské pozdravy, co jiného? Copak Svoboda, ten to měl u Sovětů dobré. Nejen proto, že jeho první kontakty se sovětskou rozvědkou se datovaly od roku 1939 (kteréžto detaily Grečko asi neznal), ale jistě také proto, že ve všech průzkumech veřejného mínění figuroval na prvním místě. Takového soudruha sotva lze postrádat ... Jinak se to ovšem mělo s Dubčekem. Jeho obliba sice byla také velmi značná, ale pro Sověty už byl zcela neúnosný.



PŘÍLIŠ DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ

Přestože naše mužstvo mělo po vítězství nad Sověty titul mistra světa na dosah ruky, prohraným zápasem se Švédy mu unikl. Mistry se stali Švédové, Sověti získali stříbro, na nás zbyl jen bronz. Jak již tehdy kdosi napsal, byl to patrně nejdražší bronz na světě.

Trenér reprezentačního mužstva Jaroslav Pitner byl vyšetřován pracovníky ministerstva vnitra, hokejistu Havla si pozval do své pracovny Antonín Kapek, už tehdy mocný muž. Nejen proto, že byl členem ÚV KSČ, ale i proto, že zastával funkci generálního ředitele ČKD, jednoho z největších pražských závodů, který měl nad Spartou patronát.

Přijetí hokejisty zahájil tím, že před ním vyrovnal na svůj ředitelský stůl pět tisíc korun. V tehdejší měně nešlo o nijak malou částku (představovala vysoce nadprůměrný měsíční plat) a vzhledem k tomu, že stokoruna byla nejvyšším nominálem, tvořila celkem utěšený pohled na padesát úhledně vyrovnaných bankovek. Soudruh Kapek požadoval vysvětlení, jakže to vlastně všechno bylo, a když mu Havel nemohl říci nic jiného, než že hoši bojovali, aby zvítězili, Kapek zklamaně pokýval svou papalášskou hlavou, bankovky shrnul do zásuvky a zamkl. Havel odešel s prázdnou. Co by se stalo, kdyby se snad provokace spojené s naším vítězstvím ve Stockholmu nezdařily? Existovala náhradní varianta? Samozřejmě. K výtržnostem by posloužil 1. máj nebo 9. květen. Prostě normalizace musela dostat zelenou, děj se co děj. Dostala ji a hokejové události 1969 vešly do historie.

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější