Alice Masaryková

Celý život obdivovala svého otce a poměřovala se s ním.

S touto motivací i závazkem se jí nežilo vždy snadno: ALICE GARRIGUE MASARYKOVÁ, nejstarší dcera prezidenta Osvoboditele a svým způsobem první "první dáma" republiky na Pražském hradě; viděno mírně ironicky. Od jejího narození uplyne 3. května 130 let.


Odcitujme krátký úryvek z Čapkových Hovorů s TGM, v němž prezident Masaryk zmiňuje rodokmen své americké manželky Charlotty: "... rodina byla po otci dánská; matka byla Američanka a podle genealogů byly obě rodiny neobyčejně staré; Garriguové pocházejí z jižní Francie a prý byli potomky Kapetovců, dokonce Ludvíka IX. Svatého; také po přeslici je to rod starý, řekli bychom aristokratický. Jsou z ,otců poutníků', kteří opustili Anglii pro náboženské přesvědčení v XVII. století. Tož podle toho proudí v žilách mých dětí královská krev." O sobě pak dodává: "Po mně mají mé děti krev slovenskou, selskou a té je víc, snad není o nic mladší - slušný předek selský nebo dělnický není horší."

Tahle slova mohou objasňovat všechny druhy talentu, jimiž oplývala nejstarší dcera zakladatele československého státu. Milovala hudbu a literaturu, chtěla být lékařkou, ale posléze studovala filosofii, historii a sociologii. Byla učitelkou, aktivistkou za práva žen, poslankyní, svého druhu diplomatkou, vysokou úřednicí, zakladatelkou mnoha bohulibých organizací, publicistkou, osobou veřejně činnou a také člověkem, kterého komunismus okradl a vypudil z milované vlasti.



ČÍM VÍC ŘEČÍ UMÍŠ

"Mé jméno zvolil otec podle hrdinky románu Mučednice z Tillbury. Byla bych ráda tento román četla, ale ani v Britském muzea, ani jinde se mi nepodařilo jej vypátrat. Jeho hrdinka nesouhlasila se životem a politikou anglického dvora. (...) Pro svůj vzdor byla vězněna a později utopena. Doma mi říkali Elis - litovala jsem, že nemám české jméno a že se mé jméno jinak píše a jinak vyslovuje," uvedla Alice v memoárové knize Dětství a mládí, jako by naznačovala jistou symboliku. Její rodiče Charlotta Garrigue a Tomáš Masaryk se vzali v březnu 1878 v americkém Brooklynu, poté odcestovali do Vídně a našli si malý byt. Osmadvacetiletý PhDr. Masaryk, jenž z úcty ke své ženě rozšířil vlastní příjmení o Garrigue, se připravoval na dráhu univerzitního docenta. Příští rok, 3. května 1879, se manželům narodila dcera Alice a o rok později syn Herbert. Masarykovy příjmy za kondice studentům držely rodinu sotva nad vodou. Zlepšení materiálních podmínek nastalo po přestěhování do Prahy a zisku univerzitního profesorského místa. Poté přišly na svět další dvě děti - Jan a Olga. Alice do tří let mluvila anglicky a německy, teď se učila česky stejně jako matka Američanka a částečně i otec Slovák. Ten chtěl, aby jeho děti znaly další slovanskou řeč, a tak je po svých cestách do Ruska učil ruštinu. "Za tři roky jsme ji ovládali. Již jako dítěti se mi dostalo krásných vlivů Východu i Západu, toho nejlepšího, co poskytovaly," oceňovala Alice později známé otcovo krédo: "Čím víc řečí umíš, tím jsi víckrát člověkem."

LADY NAZDAR

Po obecné škole a měšťance studovala dívčí gymnázium Minerva a po maturitě v roce 1898 nastoupila na lékařskou fakultu. TGM měl v té době za sebou poslancování ve vídeňském říšském sněmu a veřejností velmi sledovaný boj proti padělaným Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému. Otec byl pro Alici vzorem, ale zároveň tu vznikly jisté zdravotní potíže: vada zraku doprovázená dívčím komplexem z nošení brýlí. Nejspíš proto po dvou semestrech medicíny přešla na studium filosofie, historie a sociologie. Nelze však vyloučit, že chtěla pokračovat v otcových oborech. Studovala na univerzitách v Praze, Berlíně a Londýně. Rigorózum z dějin složila na pražské univerzitě roku 1903. Následoval postgraduál v Lipsku a pak roční působení v centru pro integraci přistěhovalců při univerzitě v Chicagu. Tuhle možnost doporučil Masarykovým americký průmyslník Charles Crane, filantrop, mecenáš a slavjanofil. Muž, který později významně ovlivnil i vznik Československa: například roku 1918 se zasloužil o to, že Masaryk byl představen prezidentovi USA Woodrowu Wilsonovi. Alice se v Americe věnovala českým dělníkům, kteří sem přijížděli s rodinami za prací. Zajímaly ji sociální otázky, oblast, v níž se později realizovala. V Chicagu byla aktivní v imigrantských spolcích a vysloužila si dvě přezdívky: Lady Bohemia a Lady Nazdar; podle známého sokolského pozdravu.



KNOFLÍKOVÁ AFÉRA

Po návratu domů působila jako učitelka na českobudějovickém dívčím lyceu (1906-1910) a poté na podobné škole v pražských Holešovicích. Současně byla velkou oporou své matce, jíž se výrazně zhoršilo její onemocnění - maniodepresívní psychóza; touto dědičnou chorobou trpěl i syn Jan a později i Alice. V relativně poklidné předválečné době se "slečna doktor" čile zúčastňovala politického a společenského života. Založila sociologickou sekci Svazu studentstva, angažovala se ve Sdružení akademicky vzdělaných žen i v Československém abstinentním svazu. A pak ve druhém roce první světové války vypukla tzv. knoflíková aféra. Zavinila ji přílišná opatrnost členů Maffie, spolku usilujícího o zánik Rakouska-Uherska. Její členové z obav, že může jít o provokaci, předali policii knoflík s tajným kódem; proto knoflíková aféra. Po této diskreditaci bylo 28. října 1915 zatčeno několik lidí, mimo jiné i Alice Masaryková a Hana Benešová, žena spolupracovníka TGM. Přičemž Masaryk i Edvard Beneš, oba s nálepkou velezrádců režimu, dleli v cizině. V pražském vězení nebylo zle, Alice tu měla dokonce akvárium s rybičkami a pro oběd si posílala do restaurace. Vídeňský žalář byl horší, výslechy tvrdší a po obvinění z velezrady, jak psaly rakouské listy, jí hrozil trest smrti. Odezvou byla kampaň v americkém tisku za její osvobození, vyvolaná protesty tamějších českých spolků. Kampaň vedla k jejímu propuštění po osmi měsících. Angažmá ministerstva zahraničí USA v té věci bylo spíš spekulativní, nicméně celá událost přispěla k tomu, že svět zase o něco víc věděl o malé evropské zemi usilující o vlastní samostatnost. Když rakouský režim poté zakázal mladé učitelce práci ve školství, živila se do konce války soukromou výukou angličtiny a nadála pečovala o matku.



PRYČ S CEREMONIÁŘEM

Největší změny v jejím životě přinesl rok 1918. TGM se vrátil do Prahy jako hlava nové, Československé republiky a ona se vzhledem k matčině nemoci ujala role první dámy; tu zastávala po celou dobu otcova prezidentování. V roce 1918 byla zvolena poslankyní revolučního Národního shromáždění, a i když se po roce svého mandátu vzdala, patří jí navždy historický primát: v naší sněmovně promluvila jako první žena-politička.

Na Hradě si brzy zvykla o všem rozhodovat, takže se logicky dostala do sporů s Jiřím GuthemJarkovským, spisovatelem, znalcem etikety a ceremoniářem prezidentské kanceláře. Tomu neuniklo, což později uvedl i v memoárech, jak "cizí diplomaté potřásali hlavou nad tím, že o presidentově dceři ústava ničeho nepovídá, ač ona na všech otázkách bere podíl". Tento názor pak tlumočil TGM s tím, že dceřina přítomnost u oficiálních přijetí diplomatů je nemístná. Alici si tím znepřátelil, a tak byl již v roce 1922 zbaven funkce "obřadníka" a po dalších třech letech Hrad zcela opustil. Guth-Jarkovský dále uvedl, že před "paní doktor", jak se Alici říkalo, se kdekdo třásl, protože trpěla "záchvatovou nemocí". Čili exaltovaným, chorobně nadšeným chováním. Přísně totiž dbala o to, aby byla otci projevována maximální úcta. Vyzvedávala osudové zásluhy o stát i lidstvo jak u něho, tak u celé Masarykovy rodiny. "Pánbůh nás vyvolil, abychom v našem státě uskutečnili ideál pravé demokracie!" říkávala prý často. Po matčině smrti v roce 1923 vedla otcovu domácnost, hlídala jeho soukromí a také vybírala ty, kteří se s ním chtěli setkat. V tom se však někdy zmýlila, což bral TGM s nadhledem. "Ta naše Eliska, ta má ale exempláře ...," poznamenával sarkasticky.



VZTAH S PLEČNIKEM

Na Hradě projevovala Alice široký akční rádius a ve spolupráci se slovinským architektem Josipem Plečnikem se podílela na úpravách zdejších objektů - sálů, síní, konírny i zahrad. Vztah ryze pracovní se postupně změnil v přátelský a posléze milostný. Podle dochovaných dokumentů, jichž není mnoho, šlo teprve o druhé citové vzplanutí v Alicině životě. První se odehrálo v roce 1901, kdy kvůli své oční vadě navštívila vídeňského lékaře Richarda Fröhlicha, do něhož se zamilovala. Své city však nedokázala dát přijatelným způsobem najevo, proto trpěla. Tak se stalo, že její matka napsala lékaři dopis s návrhem, aby si dceru vzal. Leč Alice, když se to dozvěděla, vztah bryskně ukončila; klasický příběh pragmatické matinky a dcerušky s komplikovanou povahou.

Další její životní love story, a to s Plečnikem, se odehrála o dvacet let později. On nastoupil do hradních služeb roku 1921 a bylo mu devětačtyřicet, ona byla o sedm let mladší. Tisku zůstal vztah utajen, jen pár lidí si o něm šuškalo. Historik Radovan Lovčí v knize Alice Garrigue Masaryková (FF UK Praha, 2007) však zmiňuje dopis uložený v lublaňském Muzeu architektury. Alice v něm roku 1925 píše: "Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila. Je to pečeť mé víry ve Vás." Z citace není zcela jasné, co přesně vyjadřuje. Spíš se zdá, že pisatelka ohlašuje konec vztahu, což by potvrzovalo i tehdy panující veřejné mínění: Alice Masaryková je ta stará panna z Hradu, jež se divně obléká.



OPRAVOVALA ČAPKA

Jak již naznačil Guth-Jarkovský, "paní doktor" velmi uctívala a obdivovala otce. Kromě toho ale střežila i jeho osobní život, a to i po smrti manželky Charlotty. Tehdy mu bránila v navazování citových vztahů s dalšími ženami. Přitom dámských ataků vůči charismatickému státníkovi nebylo málo. Lze uvést přátelské vazby k pěvkyni Jarmile Novotné či sochařce Heleně Železné a samozřejmě přímo románek s moravskou novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Alice dbala také o mediální otcův obraz, a tak zasahovala do práce autorům při vzniku publikací o prezidentovi. Neváhala škrtat i spisovateli Karlu Čapkovi v rukopise Hovorů s TGM, což údajně vedlo k ochladnutí vztahů mezi literátem a státníkem. I když podle jiné verze Čapkovi údajně vadila Masarykova kritika jeho tvorby.

ČERVENÝ KŘÍŽ

Ambiciózní PhDr. Alice Masaryková byla v letech 1919-38 předsedkyní Československého červeného kříže i předsedkyní Mezinárodní konference sociální práce. Iniciovala zakládání nemocnic a sanatorií, propagovala očkování, organizovala pomoc při epidemiích, zřizovala letní dětské tábory a vyvařovny pro chudé. Žena bez vlastní rodiny našla životní naplnění ve filantropii. Nicméně i tak ji levicový tisk kritizoval; třeba za výstavbu vlastní vily v Bystričce u Martina. Bylo zajímavé, že otci i přes vysoký věk a horšící se zdraví rozmlouvala rezignaci na prezidentskou funkci. Jeho smrt ji pochopitelně hluboce zasáhla. A brzy následovaly další rány: po mnichovské zradě nové poměry v domácí politice a z toho plynoucí štvavé útoky části veřejnosti proti ní i "jejímu" Červenému kříži. A tak se vzdala předsednické funkce a krátce poté, koncem března 1939, dva týdny po vpádu Němců, odletěla z Prahy do Ženevy.



DVĚ EMIGRACE

Druhou světovou válku prožila v emigraci, a to většinou v USA. Stýkala se s krajany, přednášela, udržovala kontakt s československou exilovou vládou, ale nabídku na bližší spolupráci odmítala. Bez rodinného zázemí se cítila osamoceně, stesk po domově u ní vyvolával deprese, až se musela léčit v sanatoriu. Existenčně byla závislá na pomoci přátel a bratra Jana, ministra exilové vlády, s nímž se v září 1945 vrátila domů. I když ve svém bytě na Loretánském náměstí pořádala různá debatní setkání, veřejného života se téměř neúčastnila. Chtěla vydávat otcova díla, spolupracovala proto s Ústavem T. G. Masaryka. Po politickém převratu v únoru 1948 a po tragické smrti bratra Jana (přikláněla se k sebevraždě) projevovala přirozené obavy z nového režimu. Nicméně když před vánocemi 1948 letěla za rodinou sestry Olgy do Švýcarska, nebyla ještě k emigraci rozhodnuta. K té ji přesvědčila až Olga. Tak přišla o svůj majetek v hodnotě statisíců i o vilu v Bystričce, kterou jí režim zabavil; do bytu u Lorety se nastěhovali diplomaté a posléze komunistický divadelník E. F. Burian. Od roku 1950 žila trvale v USA, kde se scházela s krajany, psala memoáry a občas vystupovala v Rádiu Svobodná Evropa. Podobně jako matku i bratra Jana ji trápila maniodepresivita, navíc po mozkové příhodě zcela oslepla. Po zhoršení zdravotního stavu pobývala v českém domově pro seniory v Chicagu, kde 29. listopadu 1966 zemřela ve věku 87 let. Byla pohřbena v Masarykově mauzoleu v Chicagu, odkud její urna v roce 1994 putovala do Prahy a poté do rodinného hrobu v Lánech.

Inteligentní, vzdělaná, pracovitá, ale v osobním životě nepříliš šťastná Alice Garrigue Masaryková, která se setkala s mnoha světovými státníky, umělci či vědci, se bez nadsázky - ačkoliv to může znít pateticky - řadí k nejvýznamnějším ženám našich dějin. Už proto její příběh zaslouží připomenutí.