Jerome Klapka Jerome | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jerome Klapka Jerome

JAN P. KUČERA7. května 2009 • 11:00

"Je to opravdu zvláštní: usedl jsem s pevným úmyslem napsat něco moudrého a originálního, ale právě teď mě za nic na světě nic moudrého a originálního nenapadá. Dnešní čtenáři požadují na četbě, aby je zušlechtila, poučila a povznesla. Tento text však nepovznese ani krávu."

reklama

Autorem výroku je TVŮRCE JEDNOHO Z NEJLEPŠÍCH HUMORISTICKÝCH ROMÁNŮ všech dob, Tří mužů ve člunu, který se narodil přesně před sto padesáti lety: Jerome Klapka Jerome (2. 5. 1859 - 14. 6. 1927).


Úvodní citát pochází z rozsáhlého díla spisovatele, jenž byl pevně přesvědčen, že smíchy se svíjející tělo, otevřená zarudlá tvář a rozevřená ústa, vydávající celou škálu pronikavých skřeků, nesvědčí o stavu hlubšího štěstí víc než například melancholická zadumanost či mírná rozšafnost.

A přece stovkami stran svého díla vyvolával právě smích, jak se koneckonců na spisovatele-humoristu sluší a patří. Získal si tím lásku a vděčnost miliónů čtenářů z celého světa. U odborníků a arbitrů obecného vkusu si ovšem moc uznání nevysloužil: co prý jsou jeho ubohé analýzy třeba konverzačních příruček, jeho analýzy smutku v lodi, v níž se nenacházela hořčice ani otvírák na konzervy, jeho analýzy hereckého umění operních pěvců proti jedinečné komice postav takového Shakespeara.

PŘEZÍRANÁ LITERATURA

Nu ovšem, je třeba přiznat, že obstát v konkurenci mohutné anglické literatury Shakespearem počínaje až po Jamese Joyce a další velikány 20. století není věru snadné. Bohatství anglické literatury je pro nás, vychované na duu Babička-Švejk, k nimž se stačí už jen přiučit Čapka a Hrabala a člověk má maturitu v kapse, jen těžko představitelné. Ale snad právě proto jsou Britové velmi přezíraví k dílům autorů, kteří jsou srovnáni do regálů nižších pater literatury. A tak se ti "zdola" na ostrovech nestávají maturitními otázkami a jen zřídka se dostanou na stránky i obšírnějších dějin anglické literatury. Jenže ani nám, národu malému a lokajskému, není takové přezírání a přihrádkování nikterak cizí. Jestliže si britští literární vědci mnohem víc cení nechutné, obscénnostmi nabité brutální krváky Shakespearovy než vlídně humorné knížky Jeroma Klapky Jeroma, obdobně čeští znalci se zcela nekriticky koří bezbřeze nudným románům Skoročecha Kundery, ač ty zajisté neobstojí ani vedle několika stránek Jirotkova Saturnina. Tak to zkrátka je a něco s tím dělat se zřejmě nedá, neboť arbitři obecného vkusu jsou bytosti bez vyššího smyslu pro skutečné hodnoty, plebejští měšťáci čili snobové.



NEZBADATELNÁ DUŠE FOXTERIÉRA

Ponechme nezničitelnému snobství, co jeho nezvratně jest, a připomeňme si, že právě letošní květen nám ona nepříliš ceněná nižší literární patra nanejvýš příhodně připomíná dvěma kulatými výročími. Na dvou suterénních šuplíkových cedulkách stojí dvě jména: Jerome Klapka Jeroma a Sir Arthur Conan Doyle. Oba se narodili před sto padesáti lety, prvně jmenovaný 2. května, druhý 22. května, a byli to nejen vrstevníci, nýbrž i blízcí přátelé. Zatímco Doyle je považován za tvůrce, téměř zakladatele literární detektivky, Klapka je především klasik literárně umělecké psychologie. Vždyť mimořádnou psychologickou hloubku mu nemůže upřít nikdo, kdo pečlivě prostudoval jeho dílo ne-li největší, tedy zajisté nejpopulárnější, čili Tři muže ve člunu (o psu nemluvě). Jasně vysvitne při srovnání s F. M. Dostojevským. Také Dostojevskij jistě je hluboký psycholog, to tady nemůže být zpochybněno, jenže zatímco po přečtení, ba už při četbě jeho největšího humoristického románu Ves Stěpančikovo má čtenář nutkání vzteky rozkopat vše, co se mu postaví do cesty, a "jen anatomické ohledy mu zabrání rozkopat sebe samého" (J. K. Jerome), po přečtení Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) nás naplňuje láska a důvěra ke všemu stvořenému. A navíc, oproti Dostojevskému, Jerome výtečně rozumí nejen duši lidské, nýbrž i duši psí, přinejmenším té nezbadatelné foxteriéří.

Důvod, proč literární věda hodnotu a laskavost Jeromova humoru opomíjí, tkví v pohodlném a komicky zjednodušeném škatulkování, které autorova cenná díla odsunuje na vedlejší kolej jakési literatury "zábavné" či "oddechové". Tento kruciální omyl podporuje skutečnost, že Jeromova psychologická pozorování jsou podána nevídaně nepatetickou, neokázalou formou. Navíc jim přitěžuje ještě jeden zálud: vyvolávají smích. To je samozřejmě podezřelé už samo o sobě. Smějící se člověk - záhada nad záhadu, zvláštní hříčka přírody, podivný jev, s nímž si ani žádný z vrcholných filosofů nevěděl rady. Jen jeden moudrý prastarý mýtus záhadu částečně poodhalil líčením, jak Bůh stvořil svět tím, že se zasmál. Je-li smích záhada sám o sobě, což teprve spisovatel, který smích záměrně vyvolává? Samozřejmě "se ví", že smích je koření života a každé zasmání prý prodlužuje život o jeden den. Ale je-li tomu tak, postačuje to k ospravedlnění spisovatele-humoristy?



Nic takového! Když však už má to výročí, je snad přece jen na místě připomenout těm, kdo mají zalíbení v té jeho slavné knížce, že nebyl autorem jen jí jedné (respektive dvojjedné), tedy Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) a Tří mužů na toulkách, nýbrž že vytvořil dílo rozsáhlé a mnohostranné, z něhož ostatně nemalá část, totiž eseje, romány i jedna divadelní hra, vyšla i v českém překladu, ať už za první republiky, či v době zcela nedávné. Celé to dílo je mimo jiné zajímavé už tím, jak odráží pestrý život svého tvůrce, protože Jerome byl autor ve velké míře autobiografický.

Tato autobiografičnost, plná ironie a sebeironie, vtiskuje jeho dílu rys o to sympatičtější, že Jerome žil životem bohémského konzervativce, pro něhož nepatetický, trochu staromódně humanistický pohled na život byl naprostou samozřejmostí. Jeho knihy jsou chválou malých lidských slabostí, aniž by ovšem neřesti světa zcela přehlížely (politicky měl Jerome blízko ke svému dobrému známému, byť přece jen "levičáčtěji" zaměřenému G. B. Shawovi). To byla jeho životní filosofie. A jsme-li už u filosofie, je zajisté vhodné filosofii nakloněným milovníkům toliko zábavné humoristické četby připomenout, že "skrytým králem myšlení" není Martin Heidegger, nýbrž dávno před Heideggerem onen mladík na pramici, který z ní v zamyšlení vykročil, načež se pevně přimkl k bidlu a v tomto nedůstojném postavení - stále zamyšlen - zvolna klesl do vln Temže (Tři muži ve člunu).

"MŮJ ŽIVOT A MÁ DOBA"

Četní milovníci Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) snad ani nevědí, že jejich autor napsal i velice zajímavé paměti Můj život a má doba. Stejně jako jeho ostatní prózy, dramata či eseje (sám velice aktivní a pracovitý Jerome miloval lenošení, snil o něm a často o něm psal, i svůj měsíčník nazval Lenoch) ani tyto paměti nejsou žádnou hlubokomyslnou knihou, na první pohled se zdají být jen jakousi snůškou anekdot. Byl by to jen krátkozraký, přezíravě nespravedlivý soud. Jeromovy paměti totiž přesně odrážejí právě onen nepatetický a intelektuálně nerozkolísaný přístup k životu a ve svém celku také podávají neotřelý pohled na Anglii na přelomu 19. a 20. století. Pro čtenáře Tří mužů na toulkách je například dobré zvědět, že Jerome byl vášnivý cyklista, a proto ve svých pamětech s takovou láskou vylíčil propuknutí cyklistické horečky v Londýně.



Patrně nejzajímavější a zároveň nejcharakterističtější pasáže pamětí jsou věnovány jeho účasti v první světové válce. Když vypukla, bylo Jeromovi pětapadesát. Vzhledem k pokročilému věku ho vojenský úřad odmítl, zkusil se tedy uplatnit přes YMCA (i u nás dobře známá a prospěšná, v roce 1855 v Paříži založená charitativní organizace Young Men´s Christian Association) a nakonec se do války dostal jako řidič sanitního vozu za bojovou linií Červeného kříže. Musela to být těžká zkouška, ale i tu popsal bez jakéhokoliv patosu, neřkuli s pocitem nějakého hrdinství. Svou účast, naplnění úkolu prostě pomáhat, pojal se stejnou životní moudrostí, jež je charakteristická pro tolik jeho drobných esejů. Vždy se neochvějně držel zásady, že žádné rozčilování ničemu nepomůže (is it worth fretting?) a i hrůzy, s nimiž se setkal na frontě, snášel statečně. Ale přece jen - dva romány, které napsal bezprostředně po válce, a z nich především Všechny cesty vedou na Kalvárii, už nemají s humoristickou literaturou pranic společného a Jerome ani později už nic humoristického nenapsal. Strašná válka pramen jeho humoru úplně vysušila, dvacáté století ho zkrátka dostihlo a poslední fotografie bývalého humoristy to výmluvně dosvědčují.
Spisovatelovu životní zásadu oceníme i při celkovém pohledu na jeho život. Trpkého si prožil dost a dost, i když, vyjma světovou válku a nakonec těžký úraz, jenž vedl k smrti, tragického v něm nic nebylo. Ale dlouho trpěl svízelnou hmotnou nouzí, takže ač jeho dětským snem bylo stát se učencem, finanční poměry rodiny mu nedovolily dokončit ani střední školu - o to víc je třeba ocenit houževnatost a úspěšnost, s nimiž sebevzděláváním získal široké vědomosti. Než se prosadil jako spisovatel (poprvé eseji z divadelního prostředí Na jevišti, pak Lenivými myšlenkami lenivého člověka a definitivně Třemi muži ve člunu), vystřídal řadu zaměstnání, tři roky kočoval s hereckou společností hrající slátaniny, pak nějaký čas učiteloval, dělal skladníka, pak pomocníka v advokátní kanceláři. To vše mu dalo bohaté životní zkušenosti, které vyústily do jeho vlídné životní moudrosti. Mnohé Jeromovy postřehy neztratily dodnes vůbec nic ze své aktuálnosti. Například radil čelit zdražování tabáku tím, že člověk se rozhodne za každou cenu kouřit ty sice nejhnusnější, avšak také nejlevnější doutníky. Když pak takový odhodlaný člověk kouří to v močůvce máčené seno dostatečně vytrvale, hle, "neuběhne ani rok a už na ně dokáže pomyslet, aniž se mu zvedal žaludek".



ZÁBAVNÝ SERIÁLOVÝ PRŮVODCE

Ač se jeho knihy četly a jeho hry úspěšně hrály, přece jen se mu Tři muži ve člunu stali osudnými - pro naprostou většinu čtenářů se stal autorem jedné jediné knihy. Přitom byl přesvědčen, že napsal i knihy, v nichž je "víc humoru, víc myšlenkové hloubky a znalostí lidské povahy", velice si cenil například svého románu Oni a já. Jenže úspěch Tří mužů ve člunu byl tak rychlý a brzy doslova celosvětový, že se s ním smířil. Jak už to bývá, toto jedinečné dílko vzniklo vlastně náhodou. Temži znal Jerome dobře - absolvoval na ní například svou svatební cestu - a původně chtěl napsat jen jakýsi zábavný seriálový průvodce po jejích památkách Příběhy Temže. Poslechl však radu redaktora jistého časopisu a vtiskl svému "průvodci“ tvar, jejž všichni známe. Tři muži tedy vycházeli zprvu časopisecky, ale vzápětí i v podobě knižní. Od té doby v Anglii vycházejí téměř každý rok a v pozoruhodně krátkých intervalech i v jiných zemích, jako třeba u nás. Do češtiny je poprvé přeložil náš pozdější tragický prezident Emil Hácha (s bratrem Theodorem, roku 1902), a jak ze zkušenosti kdekoho z nás víme, vycházejí dosud, jakkoliv někdy i v překladech poněkud pochybných, zakládajících své oprávnění ani ne tak na vystižení ducha originálu, jako spíš jen na hledání jiné varianty a la název jediné choroby, jíž Jerome netrpěl (z úvodní kapitoly), takže z otlačených kolen služek se stává horečka omladnic, sklon k samovolným potratům atd. Jerome knihu napsal před uzavřením Dohody o ochraně autorských práv, čili zisk z ní ani v maličkém zlomku neodpovídal slávě, jíž kniha dosáhla. Je alespoň potěšitelné zaznamenat, . To není zrovna malé umění a v jeho důsledku k nám přichází výročí usměvavé i rozesmáté.



JEROME KLAPKA JEROME: TŘI MUŽI VE ČLUNU
KAPITOLA III

Všiml jsem si, že lidé, když jedou někam k vodě, dělají gigantické přípravy na koupání, ale když tam jsou, mnoho se nekoupou. Stejně je tomu, když jedete k moři. Já si vždycky umíním - když o tom uvažuji v Londýně -, že každý den ráno časně vstanu a půjdu se před snídani vykoupat, a zbožně si zabalím plavky a osušku. Mám zálibu v červených plavkách. Jdou mi k pleti. Ale když přijedu k moři, mám jaksi pocit, že po té ranní koupeli netoužím tolik jako v Londýně.



Naopak, spíš mám chuť zůstat v posteli do poslední chvíle a potom sejít k snídani. Jednou nebo dvakrát zvítězila ctnost, vstal jsem v šest, napolo jsem se oblékl, vzal plavky a osušku a omrzele vyškobrtal ven. Potěšení jsem však z toho neměl žádné. Zdálo se, že když se jdu ráno koupat, mají pro mne připravený zvlášť řezavý východní vítr; seberou všechny špičaté kameny a položí je navrch, nabrousí skaliska a pokryjí jejich hrany tenkou vrstvou písku, abych je neviděl, a vezmou moře a postrčí je o dvě míle dál, takže se celý schoulený a roztřesený zimou musím brodit vodou hlubokou šest coulů. A když dorazím k moři, je rozbouřené a chová se celkem urážlivě.
Popadne mě obrovská vlna a vši silou mě srazí do sedící polohy na skalisko, které tam bylo schválně pro mne dopraveno. A dříve než vykřiknu "ouvej!" a zjistím, o kterou část těla jsem přišel, vlna se vrátí a odnese mě doprostřed oceánu. Zoufale se snažím dosáhnout břehu, uvažuji, jestli se mi ještě kdy podaří spatřit domov a přátele, a lituji, že jako chlapec jsem nebyl hodnější ke své sestřičce. Právě když se vzdávám veškeré naděje, vlna ustoupí a nechá mě na písku roztaženého jako mořskou hvězdici. Vstanu, ohlédnu se a vidím, že jsem plaval, zápase o život, v hloubce dvou stop. Přebrodím se na břeh, obléknu se a plazím se domů, kde musím předstírat, že se mi to líbilo.

JAN P. KUČERA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama