Cormac McCarthy | Reflex.cz
nahoru

Cormac McCarthy

LADISLAV NAGY11. června 2009 • 11:00

Americký spisovatel Cormac McCarthy (75) pronikl do povědomí českého čtenáře až díky úspěšnému filmu bratří Coenů Tahle země není pro starý, natočenému podle jeho stejnojmenného "morálního thrilleru".

A také díky románu Cesta, za nějž tento "VIZIONÁŘ ZKÁZY" před dvěma lety získal Pulitzerovu cenu. Letos v květnu pak vyšel v češtině McCarthyho největší román, Krvavý poledník.



Jen málokterý současný spisovatel je tak obtížně filmově zpracovatelný jako McCarthy. Síla jeho deseti románů a dvou divadelních her nespočívá v příběhu, nýbrž v jazyce: v lyrickém zachycení krajiny a ve zvláštní formě řeči, kterou se mluví v dialozích a jež dokonale vyjadřuje sociologický i psychologický kontext, v němž se protagonisté pohybují.

Čtyřoscarový snímek Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2007) nebyl prvním zfilmováním románu tohoto klasika moderní literatury. Už před devíti lety zrežíroval herec Billy Bob Thornton první část McCarthyho "hraničářské trilogie" s názvem Všichni krásní koně (All the Pretty Horses, 2000); do romantického westernu postavil bok po boku hvězdného Matta Damona a krásnou Penélope Cruzovou. Jenže snímek zájem českého čtenáře o McCarthyho nepodnítil: kniha Všichni krásní koně se u nás rozhodně bestsellerem nestala a ještě hůř dopadlo pokračování, vynikající román Hranice. "Zkusili jsme to, ale zájem čtenářů tehdy prostě nebyl," říká Milan Gelnar, ředitel nakladatelství Argo, které se o McCarthyho české překlady stará. "Přesto jsme McCarthyho nezavrhli a říkali si, že bychom to měli zkusit ještě jednou. Když jsme se pak dozvěděli, že jeho tehdy aktuální román chtějí zfilmovat bratři Coenové, napadlo nás, že by to mohla být příležitost," dodává Gelnar. A nápad to byl dobrý - napodruhé McCarthy v češtině uspěl. Vyšel již zmiňovaný román Tahle země není pro starý, vzápětí nato jeho zatím poslední kniha, temně apokalyptická vize Cesta, a před několika týdny i McCarthyho nejpůsobivější dílo - Krvavý poledník. Chystá se i překlad závěrečného dílu hraničářské trilogie - Města na planině.

Dva filmy podle McCarthyho románů by se ještě v tomto roce měly objevit v kinech. Pravdě podobná je říjnová premiéra sci-fidramatu Cesta s Viggem Mortensenem a Charlize Theronovou v hlavních úlohách, zatímco osud Krvavého poledníku v režii Todda Fielda je už od dob, kdy se měl projektu chopit Ridley Scott, ve hvězdách.

Sečteno a podtrženo, McCarthy si své české čtenáře našel a je to moc dobře. Lze jen potají doufat, že časem se dostane i na úchvatný román Suttree, rozsáhlou fresku zachycující životní osudy stejnojmenného protagonisty, jenž přežívá ve zvláštní skupince vyvrhelů a ztroskotanců na břehu řeky Tennessee. Jsou-li hraničářská trilogie, Krvavý poledník a Tahle země není pro starý zvláštním, napůl ironickým remakem westernu, pak Suttree, na němž autor pracoval s přestávkami přes dvacet let, je stejně osobitou poctou dvěma velkým postavám jižanské literatury, totiž Williamu Faulknerovi a Flannery O'Connorové.



AUTOR V ÚSTRANÍ


Cormac McCarthy patří k těm spisovatelům, kteří se důsledně vyhýbají pozornosti médií.
Rozhovory poskytuje velice zřídka - snad jediným delším interview je to, které v roce 1992 otiskl list New York Times. Na televizní obrazovce se spisovatelův ostře řezaný obličej objevil jednou; to když se před dvěma lety u příležitosti získání Pulitzerovy ceny za Cestu nechal vyzpovídat populární Oprah Winfreyovou. Jinak žije stranou literárního života nedaleko od Santa Fe, v krajině, již si zvolil za nový domov a které složil hold ve svých posledních románech. Majestátní pouště amerického Jihozápadu s jejich divokou, až brutální krásou, ale také blízkost Mexika, odlišné kultury, jiného jazyka a jiných zákonů tvoří pozadí hraničářské trilogie, Krvavého poledníku i thrilleru Tahle země není pro starý. A postavy, jež se v těchto knihách objevují, nelidský aspekt tvrdé krásy krajiny dokonale odrážejí. Redaktor Richard Woodward, který s autorem vedl zmiňované interview v deníku New York Times, trefně poznamenal, že McCarthy ve svých příbězích čtenáři nenabízí "anestetikum psychologie". Skutečně, McCarthy nám do postav dává nahlédnout pouze skrze jejich činy a slova; žádné psychologizování a vysvětlování se prostě nekonají. O to děsivěji mnohé scény působí. Je tu však ještě jeden rozměr: absence psychologických portrétů v kombinaci s majestátní přírodou všude kolem dodává McCarthyho příběhům mytický rozměr - a on navíc sám velice umně s mytologickým prvkem pracuje. To, co se na první pohled může jevit jako gangsterka, případně western, je ve skutečnosti čímsi, co těmto žánrům předchází, totiž mýtem, archetypem. Jsou hrubé, děsivé, oholené na dřeň - ale takové mýty bývají.

McCARTHY VS. FAULKNER


Sám McCarthy přišel na Jihozápad poměrně pozdě. Narodil se 20. července 1933 na Rhode Islandu (mimochodem ve městě jménem Providence, tedy "Prozřetelnost") na východním pobřeží Spojených států, ale záhy se rodina stěhovala na Jih, konkrétně do Tennessee, kde jeho otec působil jako právník a kde McCarthy později navštěvoval místní univerzitu, kterou nedokončil, ale zato zde potkal svou první ženu. S ní se odstěhoval do Chicaga, kde napsal svůj románový debut, knihu s názvem Sadař (Orchard Keeper). Na románu vydaném v roce 1965 je zřejmá silná inspirace Faulknerem, ale zároveň osobitý talent, ačkoli svou literární úrovní se s pozdějšími opusy může měřit jen stěží. K Sadařovu vydání se váže zajímavá historka: McCarthy zaslal rukopis do nakladatelství Random House, tedy jednoho z největších a nejrespektovanějších nakladatelských domů ve Spojených státech, údajně proto, že jméno jiného nakladatele ho nenapadlo. Tam text shodou okolností přistál na stole Albertu Erskinovi, dlouholetému redaktoru Williama Faulknera. Erskine McCarthyho redigoval dalších dvacet let a jistě i jeho muselo zarazit, nakolik má k jižanskému klasikovi blízko: dialekt, výrazná, někdy až patetická rétorika, zvláštní interpunkce - to vše jako by si Cormac McCarthy od svého učitele vypůjčil. Přesto jsou jeho knihy úplně jiné.



POMALÁ CESTA K UZNÁNÍ


Přestože McCarthyho začalo okamžitě vydávat prestižní nakladatelství a o jeho knihách mluvily obdivně takové postavy americké literatury jako nositel Pulitzerovy i Nobelovy ceny Saul Bellow, cesta k širšímu uznání pro tohoto svérázného autora rozhodně nebyla snadná.
A je otázka, zda o ně vůbec stál. Jeho prvních knih se v "hardbacku", tedy v pevném vydání, neprodalo nikdy přes 5000 výtisků, a tak byl McCarthy, jenž tvrdošíjně odmítal přispívat do časopisů a novin či přednášet na kursech psaní, odkázán na nejrůznější granty a stipendia (snad nejtemnější autorovo dílo, román Venku tma, paradoxně vzniklo díky grantu Rocke fellerovy nadace na prosluněné Ibize). Jedno ze stipendií zavedlo spisovatele do Irska a v Evropě se seznámil se svou druhou manželkou, Annie DeLisleovou. S touto "palubní zpěvačkou" zaoceánské lodi se později - po letech samotářského putování od motelu k motelu - usadil nedaleko Knoxvillu, třetího největšího města státu Tennessee. "Žili jsme v naprosté bídě," svěřila se Annie novináři Woodwardovi. "Mýt jsme se museli chodit do jezera. Někdo mu nabídl dva tisíce dolarů, jen aby přišel na univerzitu a vyprávěl tam o svých knihách. A on odpověděl, že všechno, co chtěl říct, je už řečeno v nich. A tak jsme další týden jedli fazole."

Během pobytu v Tennessee McCarthy napsal Dítě boží, další z děsivých, rozostřených vizí oscilujících kdesi mezi skutečností a zlým snem. Zatímco v románu Venku tma se příběh točí kolem incestu a vraždy novorozeněte, Dítě boží vypráví příběh masového vraha a sexuálního devianta Lestera Ballarda. O několik let později však vyšel román Suttree, nejdelší a nejoptimističtější autorova kniha. McCarthy v ní zužitkoval bohatou zásobu zkušeností z barů kolem Knoxvillu. "Většina mých přátel z té doby už je po smrti," svěřil se McCarthy Woodwardovi a dodal, že sám s pitím přestal: "Jestli u psaní existuje nějaké riziko povolání, pak je to chlast."

Román inspirovaný skutečnými událostmi se odehrává na počátku padesátých let v Tennessee a jeho hlavním hrdinou je muž jménem Cornelius Suttree, jehož postava je ozvěnou protagonistů velkých modernistických románů, hlavně Joyceova Odyssea a Proustova Hledání ztraceného času. Suttree opustil bohatou rodinu i svět vzdělání a spojil svůj život s řekou, která jej živí a jež mu poskytuje podněty k meditacím o životě. V jistém smyslu lze v tomto příběhu číst autobiografické rysy. "Nestal jsem se tím, čím mě chtěli mít. Již poměrně záhy jsem si uvědomil, že ze mě žádný ctihodný občan nebude," svěřuje se syn respektovaného, zámožného právníka, a Suttree je tak možno vnímat jako vyrovnání rodinných účtů. Snad nejlépe ze všech svých knih zde McCarthy dokázal zachytit neuvěřitelně široké spektrum postav: prostitutky, transvestity, alkoholiky, feťáky, kazatele, a dokonce i čarodějnice. Ti všichni tvoří Suttreeho svět, který není uspořádaný a líbivý, ovšem ve své pestrosti je krásný, uhrančivý.



CESTA NA JIHOZÁPAD


Po rozchodu s druhou ženou se McCarthy odstěhoval nejprve do El Pasa a později přesídlil k Santa Fe, tedy do srdce kraje, který se měl stát jevištěm jeho dalších románů - již zmiňované hraniční trilogie (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině), předposlední knihy Tahle země není pro starý, ale především Krvavého poledníku, mistrovské pocty americkému Jihozápadu, kterou právě vydalo nakladatelství Argo. "Jihozápad mě vždycky fascinoval. Ať půjdete na světě kamkoli, všude budou znát kovboje, Indiány, mýtus o Západu," říká autor, který vtiskl Jihozápadu jeho moderní literárně mytickou tvář. Kdosi napsal, že pokud měl být Suttree mccarthyovskou verzí Joyceova Odyssea, pak je Krvavý poledník moderní podobou Moby Dicka. Samozřejmě, každé přirovnání kulhá; nicméně je třeba uznat, ale rovněž je to znepokojivá satira americké historie. Western, žánr, který tradičně dodává jistou legitimitu dobývání Západu, je zde postaven na hlavu - Krvavý poledník je inspirován skutečnými událostmi z poloviny 19. století, kdy bandy bílých vrahů, placené místními politiky, vyvražďovaly Indiány na hranici mezi Texasem a Mexikem. "Život bez krveprolití prostě neexistuje. Ta představa, že se náš živočišný druh může nějak vyvíjet, že všichni můžeme žít v dokonalém souladu, je podle mě velice nebezpečná. Ti, kteří jsou tímto pojetím zasaženi, jako první zaprodají své duše a obětují vlastní svobodu," podotýká trefně autor a dlužno dodat, že to neplatí zdaleka jen o Jihozápadě. Příběh psaný nádherným, rytmizovaným jazykem připomínajícím báseň je zvláštní parodií ideologie o zjeveném údělu, na níž byly Spojené státy vybudovány. Odkazy k celé tradici americké literatury - od Marka Twaina až po Jacka Kerouaka - jako by měly naznačit, že ona vznešená americká kultura stojí na velice vratkém (a krví zalitém) základě. A jelikož Krvavý poledník je do značné míry mytickým příběhem, lze to vztáhnout na každou kulturu a civilizaci. O to je kniha znepokojivější.

CESTOU APOKALYPSY


Právě mytičnost dává McCarthyho knihám obecný rozměr. Jsou pevně zasazeny v amerických reáliích, a přesto nejsou svázány s jedním místem a dobou. Jsou nadčasové - jako například Cesta, poslední autorův román, apokalyptický příběh, jenž staví na hlavu další americký mýtus, totiž "cestu na Západ". Kniha se odehrává v bezčasí po jakési katastrofě, která přišla velice náhle. Regály obchodů stále zaplňuje zboží, ale nikdo je neprodává, protože peníze stejně ztratily cenu. Oblohu halí kouř, všude kolem jsou spáleniště a otec s malým synem vyrážejí na cestu napříč kontinentem. Na rozdíl od předchozích poutníků však neputují za poznáním, nýbrž za přežitím. Cesta je temný román, prosvětlený vztahem otce a syna - a McCarthy sám říká, že kdyby se mu v poměrně pozdním věku nenarodilo druhé dítě, syn John, román by nevznikl. Stejně jako v předchozích románech i zde čelí protagonisté gangům vrahů. Ti, kteří zabíjejí pro zisk, jsou normální, na to si McCarthyho čtenář již zvykl; ovšem pak jsou tu ti, již zabíjejí z pouhého rozmaru - a právě oni dodávají McCarthyho příběhům (Cestu nevyjímaje) tu těžko postižitelnou zlověstnost. Romanopisec sám říká, že literatura, která se nezabývá smrtí, ho nezajímá, že jí nerozumí. Je-li možné jeho znepokojivé příběhy nějak shrnout, pak právě konstatováním, že život je vždy balancováním na hraně smrti. A že je ta hrana nejen ostrá, ale i zrádně klikatá a vratká, to tento výjimečný autor dokazuje v každé své další knize.



UKÁZKA Z KNIHY CORMAKA McCARTHYHO KRVAVÝ POLEDNÍK




"Projeli přes vysokohorskou louku pokrytou divokým kvítím, přes lány popelivky a ostálky, přes temně nachové hořce a bujné liány modrého svlačce, přes ohromnou kanafasovou pláň plnou rozličných drobných kvítků, jež se táhla do dálky až k nejvzdálenějším vrubozubým stolovým horám ponořeným do modrého oparu, až ke křišťálovým pohořím, jež se zvedala z nicoty jako hřbety mořských zvířat v devonském úsvitu. Znovu se rozpršelo a oni jeli shrbení pod pršiplášti, jež si vysekali z napůl vydělaných mastných kůží, krčili se v těch primitivních mnišských kutnách před šedým šlehajícím deštěm a vyhlíželi jako strážci nějaké temné sekty, jejichž posláním jest v oné zemi obrátit na víru zvířectvo samo. Krajina se před nimi prostírala zastřená a potemnělá. Jeli dlouhým soumrakem, slunce zapadalo a měsíc nevyšel, na západě se zas a znova otřásaly dunící obrysy hor, zahořely a vzápětí je pohltila temnota a na slepé noční zemi syčel déšť. Vyjeli výš přes úpatí hor mezi borovice a holé skály, vyjeli výš mezi jalovce, smrky a tu a tam kolem ohromných aloí, kolem trčících stvolů bledě kvetoucích juk, jež se s nadpozemskou mlčenlivostí tyčily mezi stále zelenými stromy."

LADISLAV NAGY

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější