Bitva u Poltavy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bitva u Poltavy

VÁCLAV TIKOVSKÝ9. července 2009 • 11:00

Nástup Ruska na evropskou mocenskou scénu

reklama

Bitva u Poltavy (1709) nesporně patří k událostem, které se významně zapsaly do evropských dějin. Po ní totiž vstoupilo na evropskou politickou scénu velmocenské Rusko, a to za hřmění děl a jako vítězná mocnost. Bez nadsázky lze prohlásit, že od jejího data se začaly psát nové dějiny nejen východní Evropy, ale i Pobaltí a Ruska samotného. Sedmadvacátého června (podle starého kalendáře; podle nového 8. července) uplynulo od bitvy tři sta let.


Vstup nové východní velmoci na evropské kolbiště mnohé změnil. Změny samozřejmě probíhaly postupně, Rusko - dříve než začalo upevňovat svou novou pozici v Evropě - muselo pokračovat v bojích s Turky a krom toho také uplynulo dlouhých deset let, než byl v roce 1721 uzavřen nystadský mír, ale vliv Ruska byl cítit stále silněji. Ať už tím, že sílící Prusko zahájilo své snažení ovládnout ruský trůn sňatkovou politikou, nebo přímým vměšováním Ruska do evropského dění. Na začátku všech těchto událostí však stojí Poltava.
TŘI AKTÉŘI
Bitva u Poltavy samozřejmě nespadla z nebe. Byla výsledkem dlouhé a únavné severní války (1700-1721), v níž proti sobě stálo Švédsko a Rusko se svými spojenci - Polskem, Saskem, Dánskem, později i Pruskem -, zosobněné svými panovníky.
Vládce Ruska car Petr I. (1672-1725), zvaný Veliký, byl bezpochyby postavou titánskou.
Dodnes se v ruských dějinách tyčí jako velký reformátor, tvůrce absolutistické monarchie západního typu a jeho dějinná velikost je nezpochybnitelná. V době, o níž vyprávíme, mu bylo 37 let a byl v rozmachu svých mužných sil.

Jeho soupeř, švédský král Karel XII., byl o deset let mladší, nicméně i přesto představoval pro Petra tvrdého protivníka. Byl mužem nezkrotné odvahy, energický a se schopnostmi vladaře. Projevily se v bitvě u Narvy (1700), kde Petrovo vojsko na hlavu porazil; vrchní velitel Petrovy armády vévoda de La Croix (nenechme se mýlit jménem, car běžně zaměstnával cizince) byl zabit a čtyřicetitisícové vojsko rozprášeno. Karel to dokázal s 8500 Švédy. Pro Petra to znamenalo téměř katastrofu, pro Karla XII. v jistém ohledu také: jeho sebevědomí nesmírně vzrostlo. Přestal považovat Rusy za soupeře a to se mu později stalo osudným.
Třetím aktérem nastávajících dějů se měl stát hetman Ukrajiny Mazepa. Do dějin vstoupil jako zrádce, který otevřel svěřenou mu zemi nepříteli, jako padouch, jehož jméno bylo přibito na pranýř a pohaněno katem - ale byla to jeho pravá a skutečná tvář? Přes nános tří staletí, jež dnes spočívají na jeho činech, se na tuto otázku pokusíme odpovědět.
A možná připomeňme ještě postavu čtvrtou: Jde o jistého Daniela Krmana, humanisticky vzdělaného Slováka, jenž byl vyslán s poselstvím ke Karlovi XII. A své dojmy a poznatky pečlivě zachytil ve svém deníku. Vzniklo tak jedinečné dobové svědectví očitého svědka mnohých událostí, mezi jinými i poltavské bitvy, byť ji sledoval jen zpovzdálí.

KAREL XII. NA POSTUPU
Po vítězství u Narvy se švédský král dopustil chyby. Místo aby dál pronásledoval Petra I., obrátil svou pozornost k rozbití koalice, kterou proti němu car zorganizoval. Poskytl tak Petrovi dar vskutku královský: několik let času, během nichž se Petr dokázal vzpamatovat, z gruntu reorganizovat svou armádu, upevnit hranici s Turky na jihu Ruska a připravit se k novému střetnutí s Karlem. Ten mezitím, po mezihře v Polsku, vytáhl na Ukrajinu.
Tažení bylo provázeno mnoha nesnázemi, nicméně král se přesto rozhodl pokračovat. Ani hlas, jemuž jindy dopřával sluchu, hlas jeho rádce Pipera, tentokrát nedoznal odezvy. Přestože Piper naléhal, aby švédské vojsko nepoli), stupovalo do nitra temné a nehostinné Rusi, kterou navíc ustupující Petr plenil a pálil, král neústupně trval na svém. Potáhne až do Moskvy a v moskevském Kremlu nadiktuje Petrovi podmínky kapitulace!

,,Jeho nejjasnější Veličenstvo riskuje," šeptali si zasvěcení. ,,Vojsko je po té pohromě u Lesné bez zásob ..." Což byla krutá pravda. Petr I. totiž 28. září (9. října) 1708 u vesnice Lesné na území Běloruska překvapil pomocný sbor generála Lewenhaupta, jenž měl přivézt zásoby z Pobaltí. Švédové utrpěli drastické ztráty na lidech (celkem 6307, z nichž asi tisíc se opilo alkoholem ukradeným ze zásobovacích vozů, než je opustiztratili všechno dělostřelectvo, a hlavně celý trén. Sedm tisíc vozů se zimní výstrojí, potravinami a municí ... Karel se rázem ocitl v kritické situaci. Hluboko v širé neznámé zemi, stovky verst od svých základen. Zůstala mu jen vidina, že s pomocí svých neohrožených Švédů Petra přesto srazí na kolena.
Byl skutečně tak tvrdohlavý - anebo za jeho rozhodnutím pokračovat v tažení dál do nitra země něco vězelo?
Vyjde to najevo až posléze. Švédský král má bezpečnou zprávu, že vládce levobřežní Ukrajiny hetman Mazepa přechází na jeho stranu.
Chce mu otevřít zemi, dostavit se ke Karlovi s dvaceti tisíci kozáky, jimiž posílí jeho vojsko. Společně pak rozdrtí Petra I. Není to snad skvělá šance, kterou Karlovi sesílá samotný Bůh, a již by proto bylo hříchem nevyužít?
MUŽ VE HŘE
Kdo byl oním mužem, na něhož Karel tak spoléhal?
Ivan Stěpanovič Mazepa byl postavou už za svého života obestřenou aureolou výjimečnosti. Původně se jmenoval Jan Kolodyński a rodem, jak již jméno napovídá, byl nejspíš Polák. Pocházel ze šlechtické rodiny, rok narození známe pouze přibližně (někdy kolem roku 1644), studoval u jezuitů, měl tedy latinské školy.
Po studiích vstoupil do služeb Jana Kazimíra a stal se dvořanem.
Nebyl jím však dlouho, poněvadž už v roce 1663 odchází na svůj statek ve Volyni, tehdy pod polským panstvím, ale neklidná krev mu nedá. O dva roky později se účastní povstání pana Lubomirského, získává pro něj příznivce, avšak povstání je potlačeno a Mazepa ztrestán. Dokonce potupně ztrestán: je namočen do roztavené smůly, vyválen v peří a posléze připoután provazem na koně a vyhnán do stepi. Vysíleného hlady a žízní, ztýraného několikadenním blouděním, se ho ujmou kozáci a zachrání jej.
Podle jiné verze, kterou nám zachoval Daniel Krman ve svém deníku, tento trest Mazepu stihl pro milostné dobrodružství. Byl přistižen in fl agranti s manželkou jistého polského velmože a ten ho takto ztrestal ...
Počínaje rokem 1687 se stává hetmanem levobřežní Ukrajiny. Když se vlády na Rusi chopil Petr I. (1696), Mazepa si získá jeho přízeň a důvěru, v roce 1705 z jeho pověření podporuje Augusta II. v boji proti Švédům. Ve stejném roce však s částí kozáckého staršinstva uzavřel tajnou dohodu se Stanislavem Leszczyńským a Karlem XII. o včlenění celé levobřežní Ukrajiny do polského státu. Mazepovi údajně přislíbili knížectví, jež by zahrnovalo vojvodství Vitebské a Polocké.
Mazepovu neklidnou duši vábí dobrodružství, vysoká hra. Podmínky pro povstání na Ukrajině - zdá se - existují. Petr se snaží oklešťovat kozácké svobody. Dosazuje do kozáckých posádek své Moskaly jako velitele, zavádí pravidelné rekvírování kozáckých koní pro svou armádu - což se svobodomyslným kozákům pranic nelíbí.
V roce 1708 Mazepa tedy vyvolá povstání.
Karlovi slibuje dvacet tisíc kozáků, avšak nastane rozčarování. Dostaví se na sraz s bídnou šestinou tohoto počtu. Cože se stalo?
Máme věřit verzi, kterou nám dochoval Daniel Krman? Mazepův současník a člověk, jenž se v průběhu popisovaných dějů vyskytoval v jejich blízkosti? Ve svých zápiscích nám sděluje, že Mazepovým životem se opět mihla milostná historka. Ačkoliv již vstoupil do sedmé dekády svého žití, jeho vzpínající se mužství mu nepopřává klidu. Zaplete se se ženou jednoho z kozáckých plukovníků a ten se pomstí zradou celého povstání. To zkrachuje, neboť car se o něm dozví, Mazepa je prohlášen za zrádce, vyobcován z církve kyjevským patriarchou, jeho jméno je rukou katovou přibito na šibenici a veřejně pohaněno. Nezbývá mu, než aby se uchýlil pod ochranu Karla XII.

OSUDNÁ BITVA
Pro Karla ovšem znamená jeho selhání pohromu.
A situace je o to horší, že si její vážnost ani tentokrát nepřiznává. Obezřetný Piper sice znovu radí k ústupu za Dněpr, poukazuje na nutnost odpočinku pro vojsko, kromě toho v Polsku jsou nesrovnatelně lepší zásobovací možnosti, a co nelze přehlédnout: blíží se zima! Jenomže mluví do dubu, král si ani tentokrát nedá říct.
Zima na Ukrajině bývá vždycky zlá, ani přelom let 1708-1709 nečinil výjimku. Mrazy, špatné ubikace, nedostatek všeho, k tomu kozácké a kalmycké přepady, to vše tvrdě doléhalo. Když nastalo jaro a Švédové se opět pohnuli, neznámou zemí je vedl - kdo také jiný - Mazepa. V květnu dorazil k řece Vorskle, na níž stálo malé opevněné město Poltava. Ruská posádka pod vedením generála Allarda, zkušeného vojáka a inženýra, byla dobře zásobena, aby mohla čelit Švédům.
Karel se rozhodl, že Poltavu musí dobýt. Ale aby tak mohl učinit, měl už jenom něco přes osmnáct tisíc mužů, ani ne polovinu onoho počtu, s nímž se vydal na dlouhou pouť nejprve Polskem a potom Ukrajinou, musel Poltavu napřed oblehnout. Když se tak stalo, stihla ho zpráva, že se blíží car Petr s armádou padesáti až šedesáti tisíc mužů.
Na ústup nepomyslel. Ostatně, ustoupit nebylo kam: v zádech mu ležela Poltava. Takže se sám nakonec ocitl v obklíčení. A jako by na tom nebylo dosti, 17. června byl při jedné potyčce raněn do nohy a musel být přenášen na nosítkách.
Sedmadvacátého června 1709 došlo k bitvě.
Petr zaútočil a Švédové - tvrdí a otužilí od přírody, zocelení navíc dlouhodobou strázní - se mu postavili na odpor. Strhla se strašlivá řež, v níž nezdolní Seveřané předvedli divy statečnosti a podařilo se jim dosáhnout jistého úspěchu: počáteční útok jejich levého křídla a středu se totiž úspěšné rozvíjel. Petr zaváhal; v jednu chvíli dokonce pomyslel na ústup, ale pak si uvědomil, že jeho číselné převaze Švédové nebudou moci delší dobu čelit. Podnikl prudký útok sedmi tisíc jezdců a nasadil 40 000 mužů pěších záloh. Švédové zakolísali, postup byl zastaven, nicméně neustupovali, bili se jako tygři; nelítostně rubali Moskaly, nakonec však drtivá přesila přece jen zvítězila.

Švédská pěchota byla po několikahodinové řeži prakticky zničena, jezdectvo na útěku, na bojišti zůstalo ležet devět tisíc Švédů. Dva dny nato dostihl Menšikov, Petrův oblíbenec a jeho pravá ruka, zbytky prchající švédské armády u Perevoločné a dílo zkázy dokonal. Karel XII. jako zázrakem živ, jen s roztříštěnou patní kostí, se zachránil útěkem přes Dněpr, Mazepa také.
Se zuby zaťatými bolestí a vztekem, zmáčený vodou a zčernalý dýmem bitvy na druhém břehu přísahal, že se vrátí s novou armádou a zplundruje tuto zemi. Avšak tím na výsledku bitvy pranic nezměnil ... a bilance byla vskutku nevýslovně skličující: švédské ztráty činily celkem 9234 padlých a raněných, 18 794 zajatců, zatímco Rusové ztratili 1345 padlých a 3290 raněných (údaje podle Ervína Hrycha: Velká kniha vojevůdců, bitev a zbraní, Praha 2000).
CO ZRODILA KATASTROFA
Bezpochyby Petrův triumf, neboť pro Karla Poltava byla a zůstala katastrofou. Mohl se jí vyhnout? Jakkoli je tato otázka problematická, neboť co se stalo, nelze odestát, pokusme se na ni odpovědět. Nejspíše ano, kdyby ... nebyl jeho cestu zkřížil Mazepa.
Neboť Mazepa to byl, kdo ho nalákal vidinou dvaceti tisíc kozáků a otevřené země do hloubi Ruska. Mazepa to byl, kdo ho přivedl k Poltavě. K pevnosti, která byla připravena k obléhání, k pevnosti, jejíž posádka věděla, že jí přitáhne na pomoc sám car, k té pevnosti, u níž ztratil nejen vojsko, ale i nejlepší velitelské kádry. A konečně Mazepa s ním prchal do Moldávie (do Bender, jak se tehdy říkalo) pod ochranu sultána, kde Karel uvízl na celých dlouhých pět let.
Během této doby byl vzdálen politickému dění nejen doma, ale i v Evropě, během této doby prakticky zmizel z politické scény. Třebaže samozřejmě nezahálel: on to byl, kdo inspiroval rusko-turecký konfl ikt propuknuvší o dva roky později, který stál Petra Azov, před léty těžce dobývaný. Musel ke své pomstě ale použít cizí ruce, on sám se do Ruska už nikdy nevrátil ...

Zastavme se však ještě u Petra a položme si otázku, zda byl skutečně tak geniální, že dokázal Mazepovu zradu zcela anulovat, ba dokonce obrátit ve svůj prospěch. Anebo bylo všechno jinak a nic nebylo ponecháno náhodě? Lze totiž předpokládat, že Mazepova zrada byla pouhou inscenací, za níž se skrýval úkol zavést Karla XII. do slepé uličky. Do široširých stepí, v nichž se ocitl bez spojení s mateřskou zemí, a konečně vytvořit předpoklady pro jeho porážku a zneškodnění. Zdá se to fantastické?
Třeba ne tak úplně.
Podle naznačených indicií mohl být Mazepa daleko spíše než zrádce tím, čemu dnes říkáme ,,agent vlivu". Plnil předem daný úkol: přijal roli zrádce, přijal potupu, že kat přibije jeho jméno na šibenici, neboť si byl vědom, že na konci příčinné řady, kterou svým činem odstartuje, bude Karlova záhuba. V Benderech sice zemřel (3. září 1709), ale to již jeho poslání, totiž zničující poltavská bitva, bylo splněno.
Důkazy? Neexistují. Švédský archív vzal za své při překotném ústupu přes Dněpr, v jehož vlnách se potopil, a petrovské archívy tuto tajnou diverzní hru sotva zaznamenaly. Jaký měl Mazepa motiv, jestliže na ni přistoupil?
Vlastenectví? Vezmeme-li v úvahu Mazepův původ a dobrodružné zaměření jeho povahy, pak asi sotva. Tedy získání dalšího bohatství?
U muže tak bohatého i tento motiv mohl stěží působit podnětně. Roli nasazené páky sehrálo tedy zřejmě cosi jiného. Takže zbývá už jen přinucení. Pohrůžka, že přijde o hlavu, jestliže se ke hře nepropůjčí. Je to možné?
Inu, Petr, šlo-li mu o výsledek, vybíravý rozhodně nebyl. Takže zřejmě ano ... Ale to už se nikdy nedozvíme.
Faktem zůstává, že Poltava byla velkým Petrovým triumfem. Otevřela cestu ke zmíněnému nystadskému míru (10. září 1721), jímž Rusku připadla značná část Pobaltí a jihovýchodní část Finska, a otevřela mu cestu k dalším výbojům. Rusko vystřídalo Švédsko v pozici severské velmoci a stalo se vládcem Baltu. Koncem 20.
století byla tato pozice značně otřesena, Pobaltí získalo opět nezávislost. Jinak ovšem stejně jako Pobaltí ani Poltava se v historii neztratila. Vyrostla, stala se významným městem Ukrajiny, za druhé světové války jí dokonce připadla důležitá role: stala se cílovým letištěm pro americké bombardéry, které na něm přistávaly při svých kyvadlových letech z Itálie. Tehdy ovšem byla součástí mohutného ruského (sovětského) impéria, které dnes už může být pro ruské nacionalisty jen tesknou vzpomínkou.
I přesto však dodnes zůstala jedním z rozhodujících předělů ruské historie.

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama