Ante Pavelić | Reflex.cz
nahoru

Ante Pavelić

JAROSLAV ŠAJTAR15. července 2009 • 11:00

U kolébky státu, který ročně pro jeho nádherné pobřeží navštíví na osm set tisíc Čechů, stál muž, jenž pro Srby, Židy a Romy zůstává ZTĚLESNĚNÍ SATANA. Ante Pavelić. Naopak například italský prozaik Curzio Malaparte o něm řekl, že to byl "hodný člověk, naplněný prostou a velkodušnou lidskostí, vyplývající z bohabojnosti a křesťanského milosrdenství. Měl strach z krve, ale na obranu chorvatského národa neváhal použít mimořádných prostředků."


Dodejme, že ve jménu jím vydaných zákonů byly prolity hektolitry krve, jíž se tak bál. Jeho osud je mimo jiné příkladem trestuhodné nedůslednosti západních mocností při stíhání válečných zločinců.

Narodil se před sto dvaceti lety, 14. července 1889, v hercegovské vesnici Bradina otci Milemu a matce Mariji. Do základní školy chodil na různých místech Bosny a Hercegoviny - podle toho, kde jeho otec-dělník pracoval. Na gymnáziích studoval v Travniku, Senji, Karlovci a Záhřebu, kde také roku 1910 maturoval. Vstoupil do Chorvatské strany práva a po maturitě se zapsal na právnickou fakultu. Roku 1915 získal titul doktora práv a pracoval jako notář u A. Horvata, předsedy Chorvatské strany práva, až do roku 1918, kdy se stal praktikujícím advokátem - on, jenž se později bude podílet na vydávání obludných zákonů a uvrhne statisíce nevinných lidí do naprosto bezprávného postavení. V té době se oženil s Marou Lovrenčevićovou, s níž měl syna Velimira a dcery Mirjanu a Višnju.



Z ADVOKACIE DO POLITIKY

Pavelić byl v letech 1915 až 1919 tajemníkem Chorvatské strany práva. Roku 1919 vstoupil do nacionalistické organizace Mladé Chorvatsko, jež se zasazovala o nezávislost Chorvatska a připojení Bosny a Dalmácie. V letech 1919 až 1927 působil jako poslanec záhřebského magistrátu a poté Lidové skupštiny Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (jak se nový stát nazýval od 1. prosince 1918; název Království Jugoslávie se objevil až roku 1929), kde požadoval pro Chorvatsko autonomii.

Po návratu z evropského kongresu měst se obrátil na Itálii se žádostí o spolupráci při zničení Jugoslávie, za což nabízel vyjít vstříc jejím zájmům. Při parlamentních volbách roku 1927 byl zvolen za Chorvatský blok. Ve svých projevech vystupoval proti velkosrbské politice. Je třeba říci, že kritika poměrů měla opodstatnění - Chorvati se v novém státě cítili hůře než v Rakousko-Uhersku. Například v roce 1930 bylo ze 125 vyšších úředníků na ministerstvu vnitra 113 Srbů, na ministerstvu spravedlnosti 113 ze 136. Ze 165 generálů královské armády sloužících v letech 1929 až 1941 měli jen dva chorvatskou národnost. Zato na chorvatském území dbalo na pořádek a bezpečnost šedesát tisíc čím dál víc nenáviděných srbských příslušníků ozbrojených složek.



Když v létě 1928 začal poslanec radikální strany, černohorský Srb Puniša Račić, přímo v parlamentu střílet na poslance Chorvatské selské strany, Pavelić založil list Chorvatský domobranec s otevřeným programem samostatnosti a zahájil formování stejnojmenné polovojenské organizace.

TEROR JAKO POLITIKA

Když král Alexandr I. Karađorđević roku 1929 vyhlásil takzvanou diktaturu 6. ledna, Chorvaty nazývanou tříkrálovou, Pavelić se zdržoval ve Vídni a v Budapešti. Když v Sofi i 20. dubna téhož roku podepsal s vůdci Vnitřní makedonské revoluční organizace deklaraci o vzájemné pomoci Chorvatů a Makedonců při destrukci Království SHS, bělehradský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Počátkem roku 1930 Pavelić založil v Itálii nacionalistickou UHRO: Ustašu - chorvatskou revoluční organizaci (ustaša je chorvatsky povstalec), mající tajné výcvikové tábory v Itálii a Maďarsku. Za cíl si kladla založení nezávislého Chorvatska, a to všemi prostředky, včetně propagandistických akcí, atentátů a diverzí. Velebitské neboli lické povstání z roku 1932, útok na četnickou stanici a blízký výcvikový tábor, sice žádnou celonárodní chorvatskou revoltu nepodnítilo, zato však světovým veřejným míněním otřásl atentát spáchaný 9. října 1934 v Marseille na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua, jemuž oba podlehli. To už bylo moc i na Mussoliniho, a tak Italové Paveliće až do roku 1936 věznili v Turíně a poté do roku 1939 internovali v Sieně. Jeho hvězdná chvíle však měla teprve přijít.



Šestého dubna 1941 Německo zaútočilo na Jugoslávii. Později se k němu přidala Itálie a Maďarsko. Chorvatští vojáci masově dezertovali, docházelo ke vzpourám, řada chorvatských důstojníků spolupracovala s nepřítelem. Když 14. tanková divize Wehrmachtu 10. dubna vstoupila do Záhřebu, místo odporu narazila na rozjásané davy, jež ji vítaly květinami jako osvoboditele ze srbského jařma. Téhož dne ustašovci vystoupili z ilegality a plukovník Slavko Kvaternik vyhlásil jménem nepřítomného vůdce (poglavnika) Paveliće Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska - NDH). Pavelić dorazil do chorvatské metropole až 15. dubna a následujícího dne sestavil první vládu, jejímž předsedou a zároveň ministrem zahraničí skromně jmenoval sám sebe, přičemž zastával i funkci hlavy státu.

Sedmnáctého dubna Jugoslávie kapitulovala. Kromě Dánska, Lucemburska a Nizozemska se Němci během druhé světové války žádné země nezmocnili tak rychle (a v žádné jiné později nenarazili na tak silné partyzánské hnutí). Zaplatili za to pouze 151 padlými, k čemuž není potřeba žádného komentáře. Srbové, ověnčení aureolou tvrdých a houževnatých bojovníků z první světové války, se nezmohli na vážnější odpor. Jugoslávská armáda přišla o 4661 mrtvých a 142 802 registrované zajatce (skutečný počet byl mnohem větší).

KONEČNĚ SAMOSTATNÍ

Podle knihy Ivana Košutiće Chorvatská domobrana ve druhé světové válce čítal Nezávislý stát Chorvatsko 6 474 331 obyvatel, z toho jenom 4 868 831 Chorvatů, na ploše 100 265 km2.



Přes počáteční euforii nemalé části Chorvatů se postupně ukazovalo, na jakých pilířích stojí Pavelićova diktatura a že "Endehazije", jak nový stát nazývali odpůrci, se nachází ve vazalském postavení vůči silnějším členům Osy - Itálii a Německu. Většina Chorvatů sice vytvoření samostatného státu schvalovala, nikoli však metody a ideologii, o něž se opíral. Po útoku třetí říše na SSSR Pavelić nemeškal ujistit Hitlera svou podporou. "Křížové výpravy proti bolševismu" se podle výše zmíněného Košutiće zúčastnilo 8250 chorvatských legionářů. Nelze jednoznačně říci, jak odhodlaně bojovali za poglavnika. Velitel německé 6. armády, obklíčené ve Stalingradě, generálplukovník Friedrich Paulus o nich prohlásil: "Ze všech spojenců jsou nejlepšími vojáky." Podle publikace Dragana Saviće a Borise Cigliće Chorvatská esa druhé světové války dosáhli chorvatští stíhači na východní frontě 299 potvrzených vítězství a vykazovali 21 stíhacích es, mezi nimiž zazářil s dvanácti vzdušnými vítězstvími karlovacký Čech Eduard Martinko. Tyto úspěchy nicméně zastiňuje značné množství dezercí jak k západním Spojencům, tak i na sovětskou stranu, a dokonce i k partyzánům. Na sovětskou stranu přeletěl i Mato Dukovac, se 44 potvrzenými sestřely nejúspěšnější chorvatské stíhací eso.

Čtrnáctého prosince 1941 vyhlásilo Chorvatsko válku Británii a USA, což se ukázalo jako šílenství. Možnosti způsobit oběma velmocem jakékoli vážnější škody NDH prakticky neměla, zato pocítila ničivost jejich náletů, při nichž zahynulo ve vlastním Chorvatsku podle Marice Karakaš Obradovové 5246 osob a další 2603 v Bosně a Hercegovině, tehdy patřící k NDH.



PEKLO NA ZEMI

Nejstinnější součást Pavelićova režimu tvoří zvěrstva páchaná v masovém měřítku na srbské, židovské a romské menšině, ale rovněž na antifašisticky smýšlejících Chorvatech a příslušnících jiných národů. Třicátého dubna 1941 vydal poglavnik po vzoru norimberských zákonů nařízení O rasové příslušnosti a O ochraně árijské krve a cti chorvatského národa. V této souvislosti je pikantní, že podle Gregoryho Peroche, francouzského historika chorvatského původu, měli jak Pavelić, tak jeho pravá ruka - Slavko Kvaternik - židovské manželky ... Zemi pokryla síť ustašovských koncentračních táborů, v nichž podle Dragana Cvetkoviće z bělehradského Muzea obětí genocidy zahynulo 80 022 lidí, což je sice mnohonásobně méně, než tvrdila jugoslávská a posléze srbská propaganda, nezmenšuje to ovšem hrůzy, jež se v nich odehrávaly. Nejhorší pověst získal komplex lágrů Jasenovac-Stara Gradiška, přezdívaný "balkánská Osvětim", kde zemřelo 41 467 osob.



Srbští a chorvatští publicisté se dodnes - stejně jako v případě občanské války v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech minulého století - nemohou shodnout, kdo "vystřelil první". Chorvati ospravedlňují ustašovský teror jako reakci na řádění "srbokomunistických a četnickokomunistických band", jak pravila ustašovská terminologie. Srbové pro změnu viní Chorvaty z rozpadu první i druhé Jugoslávie a razí teorie o genocidní povaze chorvatského národa. Zprvu emigrantští, po Titově smrti také domácí autoři se předháněli ve zveličování obětí vlastního národa. Nezní moc přehnaně, řekneme-li, že právě licitování s množstvím mrtvých a rozdmýchávání nacionalistických vášní, proti nimž Tito stavěl heslo "Bratrství a jednota", zavdaly jednu z příčin krvavých občanských válek a následného rozpadu Jugoslávie. Dnes už se počet mrtvých na území NDH v seriózních pracích nevyčísluje více než miliónem, ale revidovaný soupis obětí v řadách národně osvobozeneckého hnutí, na němž pracuje Muzeum obětí genocidy v Bělehradě, snižuje tuto cifru na 441 626 osob.

Běsnění takzvaných divokých ustašovců v prvních měsících po porážce Jugoslávie znepokojilo dokonce i německé představitele, neboť si uvědomovali, že Pavelić, přezdívaný "balkánský řezník", tím doslova vhání Srby do řad partyzánů jiného Chorvata: komunisty Josipa Broze, řečeného Tito, který nakonec z bratrovražedné války vyšel jako vítěz. Nemýlili se, neboť počet partyzánů na území jen dnešního Chorvatska vzrostl navzdory těžkým ztrátám ze sedmi tisíc v roce 1941 na 150 000 do konce roku 1944. "Endehazije" se ocitla nad propastí.



AŽ DO HOŘKÉHO KONCE

Jakmile od Německa, prohrávajícího na všech frontách, odpadal jeden evropský spojenec za druhým, nervozita zavládla i v nejvyšších kruzích chorvatského státu. Mladen Lorković, Pavelićův blízký spolupracovník a ministr vnitra, a ministr obrany Ante Vokić, tvůrce neblaze proslulé ustašovské Černé legie, pojali fantasmagorický plán přivést Chorvatsko na stranu Spojenců a nastolit liberálnější režim, o čemž poglavnika informovali, nikoli ovšem o tom, že jej chtějí svrhnout. Oba spiklenci vypracovali plán státního převratu, jenž se provalil. Pavelić provedl čistku ve státním aparátu, oba pučisty nechal držet v domácím vězení a před koncem války je dal bez soudu zlikvidovat. To už NDH, poslednímu spojenci třetí říše v Evropě, zvonil umíráček.

Ve snaze zachránit, co se dá, se Pavelić uchyloval k dříve nepředstavitelným krokům. Během jednání v dubnu 1945 se dohodl s četnickým generálem Svetomirem Đukićem na zastavení bojů, a navíc mu navrhl společný boj proti komunistům. Ustašovci a četnici, kteří si nedávno vzájemně uřezávali genitálie a vydloubávali oči, teď měli vytvořit společnou hráz proti komunismu!

Ještě 4. května, kdy se Titova armáda blížila k Záhřebu, ustašovská vláda žádala Spojence, aby Chorvatsko obsadili a spasili je před komunismem. Samozřejmě že memorandum zůstalo bez odpovědi. O dva dny později Pavelić s vládou opustil Záhřeb, do něhož 8. května bez boje vstoupily Titovy jednotky. Patnáctého května v Jugoslávii skončila druhá světová válka, nikoli však období teroru. Následovala totiž krvavá vendeta ze strany partyzánů, jíž podle některých odhadů padlo za oběť tři sta tisíc lidí. Dodnes ve Slovinsku nalézají masové hroby.

Za Titovy vlády došlo v letech 1946, 1950 a 1964 ke třem jmenným soupisům obětí v řadách národně osvobozeneckého hnutí. Žádný z nich se za Titovy éry nedočkal zveřejnění. Ustašovci, četnici ani další "nepřátelé" lidu v nich nefigurovali. První uváděl pro Lidovou republiku Chorvatsko 138 984 obětí, druhý 159 193 a třetí pro Socialistickou republiku Chorvatsko 194 749. Revize posledního soupisu zvýšila jejich počet na 213 396, z toho 61 833 partyzánů. Podle již zmiňovaného Cvetkoviće ze 151 187 mrtvých civilistů na území dnešní Chorvatské republiky byli ustašovci odpovědní za smrt nejméně 62 177 osob, Němci minimálně za 11 595, Italové za 2303 a četnici za 508 (podle Graovce za 2905), přičemž u zbývajících obětí se nepodařilo určit pachatele. Připomeňme ovšem, že zdaleka nejvíc lidí zahynulo v Bosně a Hercegovině, hlavním bojišti gerilové války. Jména jako Kozara, Neretva, Sutjeska a Drvar jsou součástí partyzánské epopeje.



SPRAVEDLNOST JE KRÁTKÁ

Na rozdíl od desítek tisíc Chorvatů proradně vydaných Brity partyzánům, kteří je nemilosrdně zmasakrovali a zbytek hnali "křížovou cestou" zpět do Jugoslávie, se Pavelić, nesoucí rozhodně větší vinu než řadoví domobranci a ustašovci, ukrýval v klášterech Sankt Gilgenu u Salcburku, pak v Bad Ischlu, kde ho již v květnu 1945 odhalila britská policie. Poté zůstal pod dohledem policie americké. Nosil sutanu, vydávaje se za kněze. Do roku 1948 žil v Římě pod jmény páter Gómez a páter Benarez v klášteře těšícím se privilegiu exteritoriality.

S pomocí římského duchovenstva v listopadu 1948 odplul do Buenos Aires vybaven pasem vydaným Mezinárodním červeným křížem na jméno Pál (Pablo) Aranyos. Do Argentiny nepřicestoval jako chudák; propašoval údajně 250 kilogramů zlata a 1100 karátů drahokamů. Roku 1956 založil Chorvatské osvobozenecké hnutí. Desátého června 1957 na něj ve městě Lomar del Palomar kdosi spáchal atentát, jenž mu způsobil těžká zranění. Účast jugoslávských tajných služeb nelze vyloučit. Z Argentiny se proto raději přestěhoval do Frankova Španělska, kde zemřel 28. prosince 1959 v Madridu, a to klidně v posteli. Kromě statisíců barbarsky povražděných a zmrzačených lidí po sobě zanechal politický román Krásná blondýna a politickou rozpravu o komunismu Hrozný omyl. Jeho dcera Višnja zveřejnila roku 1968 knihu Zážitky.

JAROSLAV ŠAJTAR

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější