Disney na LSD | Reflex.cz
reklama
nahoru

Disney na LSD

MARTIN KRSEK17. září 2009 • 11:00
Disney na LSD

Causa Heinz Edelmann - autor Žluté ponorky

reklama

SEVEROČESKÝ RODÁK Heinz Edelmann se zapsal do dějin jako ten, kdo pro BEATLES nakreslil ŽLUTOU PONORKU. Za přínos animovanému filmu si vysloužil přezdívku "Disney na LSD". Přestože nikdy tvrdé drogy nebral, dokázal ve své bezbřehé fantazii vykonstruovat snový film, který je považován za vizuální testament psychedelické éry šedesátých let. Světoznámý grafik zemřel 21. června 2009 ve Stuttgartu ve věku 75 let.



"Zemřel český spoluautor Žluté ponorky". Pod tímto titulkem přivlastnila ČTK našemu národu muže, o jehož existenci tušil do té doby v České republice jen málokdo. Větší známosti se dočkal snad jen mezi členy českého Fanklubu Beatles, kteří kreslíře vyzdvihují jako jediného rodáka bytostně spjatého se slávou legendárních Brouků.

Sám Edelmann přitom práci na filmu Yellow Submarine v letech 1967-1968 považoval za nejhorší období svého života. A jak se vlastně ústecký rodák dostal k tak prestižní zakázce? Osobně ji zprvu za prestižní ani moc nepovažoval. "Jeden producent si zajistil práva na písně k Žluté ponorce a chtěl na nich rychle vydělat, nejlépe nějakým celovečerním filmem. Měl titul, ale chyběla mu myšlenka," popsal zákulisí Heinz Edelmann. Navíc členové Beatles nechtěli mít s filmem z počátku nic společného. S takovým věnem se výroba pořádně ani nerozjela. Časový skluz a absence vůdčího tvůrčího ducha přiměly produkci hledat nějakého zachránce.



Tradovala se legenda, že nabídku dostalo mnoho slavných osobností z oboru filmové animace, ale chtěli prý příliš vysoké honoráře. Jediný na seznamu byl ve skutečnosti Heinz Edelmann. "Manželkou autora speciálních efektů Charlie Jenkinse byla Němka, a ta znala moje ilustrace z německých časopisů. Doporučila mě a režisér filmu George Dunning si mě pozval," popisoval opakovaně klíčový okamžik sám výtvarník. Edelmann, ač osobně nebyl velkým fanouškem hudby Beatles, opustil vyhřáté místo v Düsseldorfu a vydal se za životní výzvou do Londýna. "Z letadla vystoupil zvláštně vypadající člověk s ospalýma očima," vzpomínal na první dojem ze setkání s budoucím uměleckým šéfem Al Brodax, producent filmu. Brzy však poznal, že má před sebou toho pravého, kdo mu pomůže natočit jeho dílo rychle a levně. Někoho, o kom později prohlásil, že je lepší než Disney.

POTÁPĚJÍCÍ SE PONORKA


"Byla to jedna z nejchaotičtějších produkcí ve filmových dějinách. Kompetence nebyly vůbec jasné. Neexistoval scénář a až do premiéry zasahovalo do tvorby deset různých skupin, jejichž představy se křížily. Přijel jsem do Londýna, abych se učil animaci, a pak jsem zjistil, že moje práce spočívala v základní otázce, co lze z toho torza udělat," popsal Edelmann pracovní podmínky. Navrhl prakticky všechny postavy včetně legendárních Brouků. Detailně studoval fotografie a filmové záběry prominentních hrdinů, aby vystihl jejich osobní charakteristiky. Čistě z jeho fantazie pak vytryskly ostatní snové postavy příběhu.



Při tvorbě ale musel z pozice uměleckého šéfa zároveň dohlížet na dvě stovky animátorů, koloristů a kreslířů pozadí. To bylo manažersky velmi náročné. Zvlášť když na projekt dostal pouhých šest týdnů. "Byl to pro mě šok. Pracovní podmínky byly neúnosné. Po třech týdnech jsem s děsem zjistil, že kreslíři nechápou, že je nutné pracovat i dvacet hodin denně. Každý si odjel na víkend a mně nezůstal ani asistent. Spal jsem na psacím stole. Byl jsem frustrovaný. Jen pocit profesionální pýchy mi nedovolil rezignovat, aniž bych alespoň něco navrhl."

Heinz Edelmann podal nadlidský výkon. Málo spal, zhubl patnáct kilogramů za deset dní, protože dostal úplavici. Přesto byl neustále připravený improvizovat, spojovat dílčí nápady v organický celek. To vydržel až do úplného konce, kdy musel s kolegy přes víkend vymyslet závěrečnou scénu filmu, neboť ta původní byla nepoužitelná.

ČERVENÍ MODRÁCI


Oč ve Žluté ponorce vlastně jde? Film je o souboji hudbymilovného národa mytické země Pepperlandu kdesi v hlubinách oceánu a podivných stvoření - Modráků "Blue Meanies". Modráci zákeřně přepadnou Pepperland a uvězní jeho orchestr - zdroj životní energie. Jednomu z napadených se však podaří uprchnout a ve Žluté ponorce jede hledat pomoc do světa lidí. Zachránci se stanou právě členové skupiny Beatles a po dobrodružné cestě přes mnoho fantaskních světů zachrání Pepperland a zajistí mír s Modráky.



Edelmann do příběhu zašifroval symbol studené války a Modráci reprezentovali socialistický blok ustupující síle květinové revoluce. Také to původně neměli být Modráci, nýbrž Červeňáci. "Nějaký asistent buď zcela nerozuměl mým instrukcím, anebo to udělal schválně, protože jsme třeba právě neměli dost červené barvy, tak je prostě vybarvil modře," řekl Edelmann. Jeho prosté vysvětlení zároveň dokresluje diletantství panující při natáčení.

Celý děj je ztvárněn pestrobarevnou pop-artovou kresbou s mnoha zvláštními efekty. To dodává filmu psychedelickou atmosféru promlouvající o nevázaném světě květinových dětí. Zajímavé je, že Edelmann to vše dokázal zachytit tak věrně, a přitom nikdy drogy nezkusil. "Mnozí spolupracovníci tvořili v jointovém rauši. Já jsem reprezentant konzervativní dělnické třídy, která se přilepí k chlastu na celý život. A tak jsem znal psychedelické zkušenosti jen z doslechu," komentoval s ironií tuto skutečnost.

Bez ohledu na to, jak originálně Edelmann film nakreslil, bez hitů a legendy Beatles by nikdy nedosáhl takové popularity.

"Setkali jsme se v takové odporné špeluňce v londýnské čtvrti Soho. Beatles pracovali v té době na albu Magical Mystery Tour a byli u Guru Maharishi Mahesh Yogi v Indii. K tomu zrovna zemřel jejich producent Brian Epstein. Měli jiné starosti než Žlutou ponorku," popsal své jediné setkání s nejslavnějšími hudebníky planety.



Někdy ještě dodal, že tehdy s Brouky společně poobědval a že se bavil hlavně s Johnem Lennonem. Povídali si o otvírání bran do vnímání, čímž asi myslel právě zážitky s užíváním LSD.

Po předpremiéře filmu se s ním ještě jednou členové Beatles spojili, aby mu vyjádřili pochvalu. "Film, který Beatles původně vůbec nechtěli, je ohromil. Dali pak souhlas, že se objeví na konci v živé akční scéně těsně před závěrečnými titulky," přiblížil reakci hvězd na dokončené dílo Heinz Edelmann. Chvála Beatles ale pro něho nebyla tak důležitá. "Nedělal jsem film pro Beatles. Snímek nedopadl tak, jak bych si představoval. To mě tížilo a žádná pochvala to nemohla změnit," poznamenal. Nicméně u kritiků se dílo setkalo s překvapivě vřelým přijetím, a bylo to z velké části právě zásluhou uměleckého šéfa.

ODSUNUTÝ NĚMEC?


K obecné popularitě Edelmannovi u nás příliš nepomohlo, že tady byl, a stále je, jednoznačně považován za odsunutého Němce. Jenže o jeho národnosti nemají příliš jasno ani v Německu. Zatímco bavorský zpravodajský server WuV označil autora Žluté ponorky za sudetoněmeckého výtvarníka, deník Spiegel o něm v nekrologu píše jako o rodilém Čechovi. Sám Heinz Edelmann svou národnost nejspíš striktně neřešil. Když se ho před čtyřmi lety ptal novinář v New Yorku, jaký jazyk je vlastně jeho mateřštinou, odpověděl: "Původně jsem vyrůstal jako dvojjazyčný, mluvil jsem německy a česky, ale moje čeština je nyní už téměř zapomenuta." Na svou vlast však nezapomněl. Před třemi lety ho velmi potěšilo, když mu rodné město Ústí nad Labem chtělo k poctě uspořádat malý Beatles-festival. Pozvání odložil kvůli zhoršenému zdraví, a to mu nakonec návštěvu domova už nedopřálo.



Heinz se narodil 20. června 1934 v ústecké čtvrti Střekov jako jedináček Wilhelma a Josefy Edelmannových. Otec měl národnost německou, matka, rozená Kladivová, českou. Podle toho, že rodiče pokřtili syna německým křestním jménem, lze předpokládat, že i u Edelmannových platila tehdejší zvyklost, že národnostní poměry ve smíšené rodině určuje muž. Po okupaci pohraničí se navíc Heinzova matka pod tlakem okolností vzdala československé státní příslušnosti. Děti ze smíšených rodin neměly v Sudetech na výběr. Všechny české školy nacisté ze dne na den zavřeli a zůstaly jen německé.

Heinz nastoupil do školy roku 1940. V městském archívu se dochoval posudek třídního učitele, který v mnohém prozrazuje jeho pozdější vlastnosti. "Kamarádský, pomalý a bázlivý, ale obzvlášť cílevědomý a pilný." V druhé třídě dostala budoucí hvězda světové grafiky z výtvarky jedničku, přičemž učitel podtržením zvlášť vyzdvihl úroveň kreslení.

Mimo školu zůstával Heinz v důvěrném kontaktu s českým prostředím. Od dvou let bydlel společně s "českou" babičkou a dědou. Když se pak otec, pracující jako skladník, musel v roce 1940 přestěhovat do Drážďan, zůstal chlapec po zbytek války vlastně už výhradně v okruhu české části rodiny. Po válce ale platila jiná kritéria pro určování národnosti. Rodina byla z počátku zahrnuta do kategorie "smíšená", což ji chránilo před odsunem. Po přešetření ale úředníci usoudili, že ani Josefa, ani její syn nejsou dost Češi. V srpnu 1946 tak Edelmannovi jednou provždy přišli o právo na domov v Československu. Heinzovi bylo dvanáct, když opouštěl Ústí, kam se už nikdy nevrátil. Pro jeho životní kariéru to ale přineslo paradoxně spíše pozitiva. Kdyby zůstal, sotva by ze socialistického Československa navázal spolupráci s nejslavnější kapelou všech dob.

NEJLEPŠÍ LÉTA


Nucený odchod rodiny z Ústí skončil naštěstí v západní zóně Německa. Talentovaný Heinz v roce 1953 nastoupil na Uměleckou akademii v Düsseldorfu. Absolvoval v roce 1959. Záhy se oženil se svou láskou Annou a vychovávali dceru Valentýnu, která dnes následuje otcovy profesní stopy.

Edelmann složil docenturu a začal učit užitou grafiku. Vedle toho maloval humoristické kresby pro různé časopisy a noviny, mimo jiné pro Playboy. Do dějin německé žurnalistiky se zapsal přes legendární časopis pro mladé "TWEN", jemuž deset let osobitě formoval grafickou tvář. Dále vynikal jako návrhář obálek knih. V roce 1960 se pokusil i o animovaný film. Snímek Nacistický pozdrav jako falický symbol ale nedokončil.



Vybudoval si jméno jako grafik s bezbřehou fantazií. "Nejlepší prostředek přemýšlení je tužka," poznamenal ke stylu své práce. Inspiraci hledal i ve tvrdém alkoholu, cigaretách a americkém biografu. Byl workoholikem znepřáteleným se spánkem, ale spokojeným se stylem svého života. Právě düsseldorfské období počátků své kariéry považoval za nejlepší léta. "Pro mě byla etapa 1955 až 1965 nejdůležitější v celém poválečném životě. Všechno, co přišlo v kultuře později, mělo kořeny tady. Ani muzika Beatles nepřišla na svět teprve v roce 1968," konstatoval výtvarník sotva rok před smrtí v rozhovoru pro německé rádio WDR.

ŽLUTÁ NÁLEPKA


Po skončení Beatles-projektu řešil Edelmann dva zásadní problémy. První bylo zdraví. Trápily ho obtíže se srdcem a oběhovým systémem, poruchy spánku a trávení, hrozila mu i hospitalizace. Dva roky se z vyčerpání vzpamatovával.

Druhou nepříjemností se mu stalo umělecké zaškatulkování. Dalších pět let dostával zakázky v duchu Žluté ponorky. Mezi zájemci o jeho služby figurovala i herečka Brigitte Bardotová. "Měl jsem teplotu 41 stupňů, pamatuji si matně, jak sedím vedle Bardotky ve valícím se rollsu a ona říká:,Pane Edelmanne, vy jste génius.'"

Po úspěchu Žluté ponorky sice plánoval s kolegy založit filmové studio, jehož prvním projektem mělo být zfilmování Tolkienova Pána prstenů coby rockové opery, ale celý projekt zkrachoval na nezájmu akcionářů v Hollywoodu, přestože agent studia už jednal o hudbě s Rolling Stones a pak s Bee Gees.

Začal se proto intenzívně věnovat knižním ilustracím. Už to nebyly ploché a barevně veselé pop-artové figury, používal potemnělé barvy, často kruté scenérie. Mezi jeho první větší dílo patří sto ilustrací pro dětskou knížku Kathrinchen ging spazieren o malé dívce, která osvobodí ducha a za to si může nechat splnit dvanáct přání.



Zásadním se pak stalo první německé vydání Tolkienovy trilogie Pán prstenů. Německá tolkienovská společnost vyzdvihuje, že roztodivné Edelmannovy ilustrace umožňují dodnes nekonečné množství pozoruhodných interpretací. Prosadil se také jako autor bezpočtu plakátů, především pro divadla a rádio WDR. Od osmdesátých let pravidelně kreslil ilustrace pro magazín jedněch z největších německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung. V roce 1989 se připomněl na mezinárodní scéně, a to když jeho kresba zavalitého ptáka z duhovým chocholem vyhrála soutěž na maskota pro Expo'92 v Seville.

I když se do kresleného filmu už nikdy nepustil, animovanou tvorbu Hollywoodu nepřestal nikdy sledovat a dost ji kritizoval. "Kreativita a fantazie jsou jako pojmy dnes zcela mrtvé," prohlásil v roce 2005 pro časopis FORM. Líbili se mu ale Simpsonovi a SpongeBob. Shreka dokonce označil za velkolepého.

Své filmové umění nakonec plně využíval pro animované reklamy - na švýcarské sýry, zmrzlinu, ovocné nápoje, kapesní baterie ... Jednou z posledních kampaní, na nichž se podílel, je i u nás známá reklama na zeleninové konzervy Bonduelle. "Grafik musí být modelem spotřebitele. Mohu propagovat jen to, co sám také konzumuji," říkával svým studentům. Naposledy na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu, kde působil jako profesor ilustrace až do roku 1999.

"Spolupráce s ním nebyla vždy lehká, protože i u kvapné práce trval na tom, aby poslední řádek v tisku byl správně vyrovnaný, v nouzi i ručně s nůžkami," vzpomněl na typické puntičkářství jeden z jeho pozdních spolupracovníků Robert Pütz z reklamní agentury Durrus.

Umělecký svět si Heinze Edelmanna vážil jako grafika a designéra se širokým záběrem. Přesto bývala jeho tvorba v širší veřejnosti redukována jen na Žlutou ponorku. Když v roce 2005 přebíral cenu The Masters Award Školy výtvarných umění v New Yorku, ptal se ho redaktor magazínu Animation World opět na stejné téma - Beatles. Edelmann hrozil, že už to říká naposledy. V posledním větším rozhovoru pro rádio WDR v loňském roce však znova trpělivě odpovídal na už tisíckrát položené otázky. Věděl, že té "žluté" nálepky se už nikdy nezbaví a že mu umožňuje občas upozornit i na jeho aktuální tvorbu, která kvalitou a kreativitou rozhodně nijak za beatlesovským filmem nezaostávala.

MARTIN KRSEK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama