Německo 1989- 2009 | Reflex.cz
reklama
nahoru

Německo 1989- 2009

Čestmír Lang5. listopadu 2009 • 10:00
Německo 1989- 2009

Před dvaceti lety padla berlínská zeď

reklama

Je večer 9. listopadu 1989. Člen politbyra ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa (SED) Günter Schabowski svolal tiskovou konferenci. Všechny zajímá jediné: KDY BUDOU OTEVŘENY HRANICE? Komunistický pohlavár se zaplétá do detailů nového zákona o cestování, až nakonec připustí přímou otázku: Kdy bude otevřena berlínská zeď? Schabowski dlouho hledá a listuje ve svých papírech a pak přečte odpovídající pasus: "Bezvízový výjezd z NDR je možno uskutečnit ihned na všech hraničních přechodech, včetně Západního Berlína."



Západní média tuto zprávu okamžitě převzala. První občan NDR překročil hranici po deváté večer.


Už v noci se na dálnicích z Berlína tvořily západním směrem až stokilometrové zácpy. Před bankami v západoněmeckých příhraničních městech stály už příští ráno dlouhé fronty čekajících na stomarkovou bankovku, která příslušela každému východnímu Němci při první cestě na Západ. Vize proměny NDR v samostatný demokratický stát, která vířila v mozcích reformních komunistů a levicových intelektuálů, se během této noci rozplynula jako pohádkový sen. "Fußvolk" měl jen jediný cíl: konzumovat stejně, jako se konzumuje na Západě.

PRODEJ KOSTEK A LIDÍ


K prvním větším projevům politické opozice došlo v NDR počátkem roku 1989. Skrývaly se pod nálepkou mírového hnutí. Jejich centrem byly kostely a modlitebny evangelické církve. Na rozdíl od převážně zglajchšaltované katolické církve v Česku byla evangelická církev jedinou institucí, jíž východoněmecký režim ponechal určitou svobodu. A tak právě zde nalezly azyl nejrůznější skupiny mladých disidentů. Jejich aktivity v průběhu roku 1989 zesilovaly bez ohledu na skutečnost, že jejich řady byly prosyceny agenty Státní bezpečnosti. Především Nikolaikirche (kostel svatého Mikuláše) v Lipsku se postupně stal největším diskusním a informačním centrem odpůrců režimu.

V polovině roku 1989 existovala podle historika Klause-Dietmara Hankeho řada příznivých předpokladů pro uskutečnění východoněmecké revoluce. Prvním byla samozřejmě Gorbačovova politika glasnosti a nezasahování do vnitřních záležitostí dosavadních sovětských satelitů. Gorbačovův postoj přitom nebyl veden ani tak humanismem, jako spíš pragmatismem. V roce 1987 spadla ekonomika NDR do hluboké hospodářské krize, jíž nepomohl ani miliardový kredit zprostředkovaný Franzem-Josefem Straußem. Komunistickému vedení bylo známo, že zadlužení státu dosáhlo takové výše, že v roce 1991 se dá s velkou pravděpodobností očekávat totální krach ekonomiky. Politbyro počítalo s tím, že sovětské vedení z geopolitických či prestižních důvodů NDR zachrání, například snížením cen dovážených surovin. Ale Gorbačov vůbec nereagoval.



Snaha získat devizy vedla komunistickou gerontokracii k pozoruhodným výkonům. Následující příběh pochází ze vzpomínek jednoho německého spisovatele: "Když jsem v létě 1989 procházel centrem Drážďan, narazil jsem na ulici, která byla ze dne na den neprůjezdná. Co se stalo? zeptal jsem se kolemjdoucího. Nic zvláštního, odpověděl. Prodali staré dlažební kostky na Západ." V polovině roku 1989 byla zásobovací situace v NDR tak napjatá, že západní marka začala fungovat jako druhá měna.

Další faktor: Od konce roku 1987 mohli dosud velmi opatrně reagující občané NDR sledovat politický vývoj v Polsku. Jaruzelskému se po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 nepodařilo zlikvidovat hustou síť odporu proti totalitnímu režimu a v únoru 1989 byly ve Varšavě zahájeny rozhovory u kulatého stolu mezi komunistickou vládou a opozicí.

Na tomto místě je třeba říct, že výchozí situace Německé demokratické republiky byla v mnohém odlišná od stavu společnosti v dalších socialistických státech. Ponecháme-li stranou dělnické demonstrace proti zvýšení norem ve východním Berlíně v roce 1953, nezažil východoněmecký stát až do roku 1989 žádné pražské jaro ani nebyl otřesen povstáním, jak tomu bylo v Maďarsku nebo Polsku.



Do stavby berlínské zdi v srpnu 1961 mohl také každý z obyvatel NDR bez problémů odejít do Spolkové republiky: stačilo jen zajet do východního Berlína a na Friedrichstrasse nasednout do odpovídajícího vlaku západoberlínské městské dráhy. Tuto možnost využily tři milióny dobře kvalifikovaných východních Němců a také několik stovek nebo snad tisíců Čechů. Stavba berlínské zdi tak byla pro NDR vzhledem k neustálému odlivu pracovních sil na Západ otázkou přežití.

Ještě více než pražská komunistická garda ignorovalo koncem osmdesátých let východoněmecké vedení Gorbačovovu politiku perestrojky. Reakce občanů byla podobná jako v Československu: sabotování každodenní práce, víkendové útěky na chatu a - na západ od Drážďan - poslech západní televize a rozhlasu. Od stavby berlínské zdi do konce roku 1988 se podařilo šesti stům tisícům východoněmeckých občanů odejít na Západ na základě žádosti o výjezd nebo po přímém útěku přes hranici (při tom přišlo několik set osob o život). Spolková republika zaplatila v letech 1972 až 1988 asi 3,5 miliardy západoněmeckých marek za více než třicet tisíc politických vězňů - cena jednoho propuštěného a jako zboží "exportovaného" odpůrce režimu na Západ byla stanovena na sto tisíc marek.



UTÍKAJÍ!


V březnu 1989 prohlásil maďarský předseda vlády Németh v Moskvě: "Musíme vnějšímu světu otevřít nejen okna, ale i dveře." Od konce července se pak na ambasádu Spolkové republiky v Budapešti uchýlilo 171 lidí a budova musela být z hygienických důvodů uzavřena. Mezitím už kempovaly stovky mladých východních Němců na zelených plochách na okraji Budapešti. Maďarská strana se rozhodla reagovat. Devatenáctého srpna při tzv. Panevropském pikniku nedaleko Šoproně vy užilo šest set mladých Němců několikahodinové otevření hranic s Rakouskem k útěku. Devátého září oznámila maďarská vláda Honeckerovi, že příští den stahuje pohraničníky z rakouské hranice. Toho využilo asi padesát tisíc východoněmeckých turistů k útěku na Západ.

NDR okamžitě zakázala cesty do Maďarska a požádala československé úřady, aby zostřily kontroly na hranici s Maďarskem. Přeplněné trabanty se z maďarských hranic vracely do Prahy. Do zavření hranice mezi NDR a Československem, k němuž došlo 3. října, se na zahradě pražského Lobkovického paláce (velvyslanectví SRN) ocitlo více než čtrnáct tisíc utečenců s nejistou budoucností. Po dlouhých vyjednáváních mezi spolkovým ministrem zahraničí Genscherem a jeho východoněmeckým protějškem Fischerem byli nakonec posláni v zapečetěných vagónech přes Bad Schandau do Spolkové republiky. Zůstalo po nich jen moře trabantů. O tom, kolik za uprchlíky Spolková republika zaplatila, se dodnes mlčí.



První velká prohra Honeckerova režimu? Jeho samozvaná ikona měla tou dobou jiné starosti. Sedmého října se jím milovaná NDR chystala oslavit čtyřicet let své existence. A dorazit měl soudruh Gorbačov, v hlubokých vrstvách gerontokratických mozků stále ještě vnímaný statusem Leonida Brežněva. A tak soudruh Erich komentoval v Neues Deutschland pražské události jen se strohostí šéfa jezuitského řádu: "Ti všichni svým chováním pošlapali morální hodnoty a sami se vyřadili ze společnosti."

ROZHODUJÍCÍ TÝDNY


Změněná politická situace vedla 11. září k založení občanského uskupení Nové fórum. Počátkem října pak vznikly tři nové strany, které více méně odpovídaly politickému spektru Spolkové republiky: křesťanští konzervativci, liberálové a sociální demokraté. Vlna uprchlíků a úspěch akce v Praze otvíraly oči i normálním, do té doby ušlápnutým občanům. Ale strach z nevypočitatelných reakcí režimu je stále ještě zadržoval. Tím spíše, že východoněmecká televize vysílala začátkem října hned dvakrát film o krvavém potlačení pekingské studentské demonstrace s detailními fotografiemi mrtvých a komentářem, podle něhož se jednalo o oprávněné potlačení kontrarevoluce.

Měl být dnem rozhodující konfrontace sedmý říjen, na který připadly oslavy čtyřicátého výročí NDR?

Mnozí to čekali, ale nakonec došlo jen k nevelkým srážkám s policií, když asi tři tisíce lidí skandovaly Gorbi, Gorbi. Policie je zatlačila do čtvrti Prenzlauer Berg a teprve tam na ně vyrazila s obušky a stříkačkami. Více než tisíc osob bylo zadrženo.



Rozhodující obrat přinesl až 9. říjen. Večerní demonstrace v Lipsku se zúčastnil dosud nepředstavitelný počet sedmdesáti tisíc občanů. Demonstranti požadovali legalizaci Nového fóra a svobodné volby. Policie byla sice připravena na násilné rozehnání demonstrace a zatčení organizátorů, ale zůstala zaskočena množstvím demonstrantů a nezasáhla. Při následujících periodicky se opakujících demonstracích byli režimní komunisté zatlačeni do defenzívy a v noci z 9. na 10. listopadu padla berlínská zeď.

V následujících týdnech a měsících bylo stále zřejmější, že neexistuje jiná volba než rychlé sjednocení obou německých států. Důvod byl prostý. Občané NDR po pádu berlínské zdi masově hlasovali nohama (odtud termín Fußvolk). Od otevření hranic do sjednocení Německa (3. října 1990) odešly více než dva milióny lidí na Západ. A tento exodus nezastavilo ani zavedení měnové unie, která jen výměnou východní marky za západní v kursu jedna ku jedné přinesla automaticky více než dvojnásobné zvýšení životní úrovně v NDR.

Zavedení měnové unie ale současně způsobilo, že zaostalý průmysl NDR prakticky ztratil drtivou většinu svých zákazníků na východě Evropy. Západní marka nemilosrdně odkryla všechny slabiny státních podniků: bez subvencí nebyly schopny soutěžit.



Sám jsem tehdy pracoval v západoněmeckém ocelářském koncernu a mé rozhovory se spolupracovníky se točily kolem moderní hutě ve východoněmeckém Eisenhüttenstadtu: "Proč Thyssen nepomůže bratrům na Východě ě a huť nekoupí?" ptal jsem se naivně. Kolegové se smáli: "Náš management si počká, až ta fabrika zkrachuje, a pak ji dostane zadarmo, a ještě se subvencemi. Jedině, kdyby šlo o vážnou konkurenci, stálo by za to podnik koupit a rychle zavřít ..."

Pro bratry na Východě si bonnský newspeak vymyslel označení "nové země" (neue Länder), který jakoby sugeroval územní zisk a nutnost kolonizace. Pro zavření socialistických podniků zase zdánlivě neutrální termín Abwicklung - ten byl ve skutečnosti eufemismem pro likvidaci. Vznikla státní společnost Treuhand, jejímž úkolem bylo nabídnout likvidované podniky k prodeji zájemcům z celého světa.

Ze státních úřadů byli odstraněni všichni špiclové Stasi. Přes tyto zásahy se Kohlově CDU, která od počátku zastávala tvrdou antikomunistickou politiku, nepodařilo vystopovat část komunistických miliónů. Přesto k tunelování českého typu došlo jen ve výjimečných případech. Několik špičkových komunistických funkcionářů se podařilo postavit před soud, ale nedostali delší tresty než dva roky a většinou byli po polovině trestu propuštěni. Například šéf Státní bezpečnosti Erich Mielke, nejnenáviděnější postava komunistické hierarchie, byl odsouzen na šest let. Po dvouletém vězení byl osmaosmdesátiletému muži zbytek trestu odpuštěn.

OSSIES A WESSIES


A jak vypadá situace ve sjednoceném Německu dnes, dvacet let po pádu berlínské zdi? Změnilo se východní Německo opravdu v kvetoucí krajiny, které sliboval počátkem roku 1990 všem spoluobčanům tehdejší kancléř Helmut Kohl? Zavedením tzv. solidárního příspěvku pro každého pracujícího se za dvacet let podařilo nashromáždit neuvěřitelnou sumu jednoho a půl biliónu eur, jež byla investována do průmyslu, zlepšení infrastruktury a stavebnictví východního Německa. Velká i menší města Východu výrazně změnila tvář. Sasku a Durynsku se podařilo snížit míru nezaměstnanosti na úroveň průměru západních spolkových zemí. Ale sever a východ nových zemí se nadále vylidňují: nezaměstnanost v Meklenbursku a Braniborsku se pohybuje kolem dvaceti procent.

V červenci letošního roku byla provedena rozsáhlá anketa mezi východoněmeckým obyvatelstvem. Její výsledky byly šokem pro bratry a sestry na Západě. Více než 40 procent dotázaných odmítá demokracii jako politický systém, více než polovina respondentů je toho názoru, že dějiny NDR jsou po pádu zdi prezentovány jednostranně negativně. Za největší nespravedlnost pak dotazovaní považují o průměrných 15 procent nižší mzdy ve srovnání se Západem.



Pro většinu západních Němců jsou Ossies jakousi málo pochopitelnou entitou: mluví jinak (rozuměj sasky), jsou prý hlučnější a drsnější, volí komunisty (dříve PDS, nyní Die LINKE) a místo biřmování dávají přednost komunistickému rituálu přijetí mladých (Jugendweihe). Některé spolkové země, jako Berlín nebo Braniborsko, zrušily povinnou výuku náboženství.

V intelektuálních kruzích se vžil výraz "lamentující Ossi". Tomu jsou připisovány tři typické vlastnosti: pasivita, pesimismus a paranoidní rysy. Vzhledem k tomu, že pouze každý druhý Wessi navštívil od sjednocení východní Německo (obvykle baltské pobřeží, do něhož se mimořádně investovalo), panuje na západ od Labe značně rozšířený názor, že ti z východní zóny se vlastně nemají vůbec špatně: jezdí po nových silnicích, bydlí v rekonstruovaných bytech nebo v novostavbách, ženy tam mají vyšší důchody a to všechno financujeme my - ze Západu.

A tak zatímco byly ještě před několika lety na Východě v módě (n)ostalgické parties vyzdobené komunistickými proprietami, začíná se teď na západě Německa šířit vlna nostalgie na dobu před sjednocením. Její refrén? V bonnské republice byla na trhu práce mnohem menší konkurence, protože chyběli Ossies ochotní pracovat za nižší mzdu, a naše školy jsou v katastrofálním stavu - není divu, když kvůli solidárnímu příspěvku chybějí peníze na jejich opravy.

Čestmír Lang


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama