První podnikatel | Reflex.cz
reklama
nahoru

První podnikatel

Josef Vlček12. listopadu 2009 • 10:00
První podnikatel

CITOVÉ INVESTICE MICHALA HORÁČKA

reklama

Už od svých patnácti se živil jako černý bookmaker na závodišti v Chuchli. V osmdesátých letech se proslavil reportážemi v Mladém světě. Ve stejné době začal s úspěchem psát hudební texty. V roce osmdesát devět založil s Michaelem Kocábem iniciativu Most, jež zprostředkovala dialog mezi komunistickou mocí a disentem. V devadesátých letech spoluzaložil sázkovou kancelář Fortuna. S Petrem Hapkou průběžně vydával jednu úspěšnou desku za druhou. Jeho lyrikálu Kudykam momentálně nelze uniknout. Michal Horáček je nejednoznačná osobnost ...



Michal Horáček je ročník 1952. Rodilý Pražák, dokonce ze Starého Města. Jeho prastrýcem byl Jaroslav Heyrovský, první český nositel Nobelovy ceny, zbožná babička milovala pražské kostely a otec divadlo.

Bylo mu patnáct, když ho kamarádi poprvé zatáhli na závodiště v Chuchli. Tehdy si také poprvé vsadil. Propadl kouzlu sázení a za pár týdnů z něj byl černý bookmaker. Od koníčků k dalším hazardním hrám byl jen krůček. Z Horáčka se stal valchař.

Studoval novinařinu, ale jako spousta dalších studentů ze začátku sedmdesátých let pochopil, že život je někde jinde, než kam ho směrovala škola. Někdy ve čtyřiasedmdesátém si zfalšoval žádost o devizový příslib a vycestoval na 14 dní do USA. Mohl si to dovolit, jako hazardnímu hráči se mu občas zadařilo, a byl dokonce jedním z mála tehdejších studentů, kteří jezdili do školy svým autem. Fiátkem.

Při návratu ze Států ho ještě na letišti v Ruzyni zavřeli. Byl obviněn z padělání a pozměňování úřední listiny a jen shodou okolností a díky chytré výpovědi svého dědečka vyfasoval podmínku. Dva roky na čtyři, jak to stručně popsal Ladislavu Vereckému, který v roce 2002 napsal knihu rozhovorů s Horáčkem pod názvem Kdo víc vsadí, ten víc bere, plnou zábavných a zromantizovaných historek o pražském hráčském podsvětí.

Horáček tehdy Vereckému zapomněl říct, že právě v cele poprvé zkoušel psát texty. Tak jako celá jeho generace byl uhranutý Dylanem, Donovanem a Cohenem a myslel si, že populární hudba je tu proto, aby lidem sdělovala poselství stejná nebo ještě závažnější než hudba vážná nebo poezie.

Ze školy ho tehdy samozřejmě vyloučili. Na svobodě se proto věnoval práci, která spolu s prací v kotelnách, antikvariátech a v geodézii odjakživa patřila k oblíbeným zaměstnáním českého intelektuálního podzemí. Pracoval v družstvu invalidů Meta. Navlékání korálků a podobně. Vydělával patnáct stovek, ale do práce nechodil. Plat rozděloval méně movitým kolegům a dál se věnoval bookmakerskému řemeslu.

RADIKÁLNÍ REDAKTOR MLADÉHO SVĚTA

V roce 1986 se Horáček, který nebyl ani členem SSM, stal redaktorem tehdy nejpopulárnějšího "svazáckého" týdeníku Mladý svět. Na přímluvu Rudolfa Křesťana. Znovu v pravý čas. Gorbačovská perestrojka byla v plném proudu a začal být hlad po investigativní žurnalistice. Do toho nejvyššího se sice tepat nemohlo, ale bylo tu pár modelových situací, na nichž se dala docela dobře vykreslovat celková situace společnosti. A tak ne za texty, jejichž autora posluchač neřeší, ale za rozkrývání jednoho takového jevu získal Horáček svou první celonárodní slávu. Článek OSA Nostra, jenž popisoval rozdělování peněz v Ochranném svazu autorském podle principu zasloužilým umělcům za nehratelná díla balíky, zatímco nejhranějším skladatelům popu jen drobné, se stal žurnalistickou bombou prvního řádu. Podobně jako jiný, který popisoval praxi dovozu a vývozu umělců v tehdy monopolní agentuře Pragokoncert.

Pamětníci si připomenou další Horáčkovo dílo na pokračování, jež Mladý svět otiskoval v průběhu roku 1989, Dopisy z lásky a nenávisti. Byly to fiktivní dopisy historickým osobnostem, které v sobě skrývaly aktuální témata. I když se Michalu Horáčkovi nechce do jejich souborného vydání, prý protože si málo ověřoval historické prameny, ale nejspíš i proto, že jejich nabubřelý patos je dnes až neuvěřitelně směšný, není lepšího dokumentu o zjitřených náladách doby než krátké texty, psané typickým horáčkovským květnatým jazykem. "Dostával jsem tehdy týdně stovky dopisů. Cítil jsem, že žiji se svými čtenáři, že s nimi dýchám. To jsem už nikdy potom nezažil," vzpomíná ještě dnes.

Svou žurnalistickou praxi nepřeháněl. V té době renomovaný hazardní hráč a hvězda mezi českými textaři byl pro řadu svých tehdejších kolegů spíš "prvním redaktorem Mladého světa, který jezdil do práce v meďouru", než obětavý dělník u žentouru, jenž spotřebuje každý týden nekonečná kvanta textu.



TEXTAŘ - DÍL PRVNÍ

Rozumíme-li Horáčkovu životnímu příběhu dobře, i do světa textařů se dostal přes koníčky. Nebožtík Hanuš Bunzel, legendární manažer, guru a vzor všech předlistopadových pop mafií, taky rád sázel. A když kolega Horáček, kapsy plné nevydaných textů, z nichž některé napsal ještě v ruzyňské cele, zatoužil po seznámení s nejlepším textařem a svým vzorem Zdeňkem Rytířem, splnil mu přání. Jako mnoho jiných věcí i tohle udělal v pravou chvíli. Rytíře textování přestávalo bavit, možná v koutku duše toužil také po trošce zpěvácké slávy, a tak pozvolna přenechal ambicióznímu textaři velkou část své klientely, Petra Spáleného, Michala Tučného a další. "Naopak mi nikdy nedal Lenku Filipovou, i když jsem o to dost stál."

Česká pop-music měla v té době obrovskou spotřebu textů. Odhadem přes 60 % veškeré produkce byly přetextované zahraniční hity, a tak tu vzniklo povolání jinde jen málo vídané, ale velmi žádané: textař. Horáček proto vyletěl mezi špičku skoro bleskově. "Byl jsem šťastnej, že mě někdo bral vážně. Bral jsem všechno, od Gotta po Hurychovou, protože jsem se chtěl naučit řemeslo." Božský Karel toho určitě nelitoval. Jestliže za nejlepší Gottovu desku druhé poloviny osmdesátých let považujeme Posla dobrých zpráv, určitě je to také díky Michalu Horáčkovi, který výstižně zachytil to, o čem tehdy pojem Gott byl.



Hyperaktivní textař však byl v té době už úplně jinde. Seznámil se, údajně 6. ledna 1984, s Petrem Hapkou, tehdy víc filmovým než pop skladatelem, a za šťastné konstelace hvězd mu vnutil pár textů. Nevypočitatelný bohém chtěl v té době natočit pár písní, možná celou desku s Hanou Hegerovou. Byl totiž jedním z mála českých skladatelů, jehož písně velká šansoniérka brala. Stačí si poslechnout jeho Kázání v kapli Betlémské, které natočila nějakých osmnáct let před tím, než Horáček zazvonil u Hapkových dveří. Neotřelými nápady překypující textař se mu k náročnému projektu hodil.

Výsledkem jejich spolupráce bylo album Potměšilý host. Těžko říci, že je to nejzdařilejší album Hany Hegerové, vždyť každá její deska je jako sbírka perel, ale v každém případě je to deska nejucelenější a nejspíš i nejoblíbenější. Levandulová, výjimečně zdařilé dueto s nezpěváckým Petrem Hapkou, nepochybně patří do Top 10 nejlepších původních českých písní osmdesátých let.

Potměšilý host byl však jen předehrou k prvnímu majstrštyku dvojice protikladných osobností, k Penziónu Svět. Pro Horáčka má Penzión velký význam. Vytvořil neobvyklou koncepci autorského alba, na němž díla určitého skladatele interpretují různí umělci. Ani ve světě bychom moc podobných experimentů nenašli, snad jedině bizarní deska Franka Sinatry Water Town se tomu vzdáleně blíží. Ke vzniku Penziónu možná napomohlo také to, že v dohledu nad českým popem té doby přežíval strach z kultu pop hvězd a byl rozmělňován tím, že se víc mluvilo i o autorech písní. Kde jinde ve světě vycházela alba - profily skladatelů nebo textařů? Snad jen v Sovětském svazu.

To není zlehčování, spíš další shoda okolností, která Horáčkovi jako mnohokrát předtím i potom pomohla někam dál.

Z písní z Penziónu Svět je dnes klasika. Dokonce se někdy zdá, že i sám Horáček poměřuje všechno své další konání touto deskou. Netají se tím, že titulní píseň je jeho nejlepší text. Ostatně právě s ní startuje i scénické provedení nedávno premiérovaného divadelního útvaru Kudykam. A znovu: pokud chcete někomu popsat atmosféru, jež v českém intelektuálním prostředí vládla těsně před listopadem 1989, doplňte ji závěrečnou písní Benefice černých koní. Je to něco, jako byla v šedesátých letech Dylanova The Times They Are A-Changin´: "I černý koně můžou zvítězit a to je důležitý!"

Horáček je už jasně vyprofilovaný textař či, chcete-li, básník. Texty, které píše, mají své specifické rysy, jež dodnes přitahují, nebo naopak dráždí publikum. Je velkým ctitelem silných, někdy možná zbytečně svalnatých jazykových obratů. Chrlí ze sebe vodopády slov i v momentech, kdy by stačilo mnohem, mnohem méně. Je dravý. Nikdy nemá dost, je mu jedno, jestli píseň trvá sedm minut, nebo představení tři a půl hodiny. Je dráždivě košatý a předpokládá u posluchače velmi slušné kulturní zázemí, nebojí se v textech citovat, moralizovat, vymýšlet rýmy banální i krkolomné. Až na píseň Rozeznávám je mu slovo křehkost cizí. Někdy je to literatura a jindy jen literátština. Berte ji nebo nechte být.

PODNIKATEL

V listopadu 1989 se Michal Horáček s Michaelem Kocábem stali přesně podle Warholova receptu na hvězdnou čtvrthodinu výraznými osobnostmi politických změn. Zvláště v prvních dnech byli pod hlavičkou své iniciativy Most skoro u všeho a prostředkovali dialog mezi opozicí a komunistickým předsedou vlády Ladislavem Adamcem. "Šel jsem do Mladého světa. Měli jsme mít poradu, ale cestou jsem se zastavil v Laterně magice, a tak už jsem tam nedošel."

Horáček své hvězdné hodiny později popsal v deníkovém bestselleru Jak pukaly ledy. Naposledy vyšel s Havlovou předmluvou v roce 2007, ale možná by si časem zasloužil reedici s odborným komentářem, jenž by Horáčkovo vyprávění srovnal a postavil do souvislosti se vzpomínkami jiných.



Když v létě roku 1990 kniha vycházela, Horáček už byl někde jinde. V politice se přes něj přehrnula vlna jiných, kteří chytili nový vítr, ale v bookmakerovském řemesle na něj jen tak někdo neměl. Čtveřice kolegů z Chuchle založila v únoru 1990 sázkovou kancelář Fortuna. Údajně to byla první česká akciovka složená pouze ze soukromých osob.

"Jeden z kluků za mnou zašel do Mladého světa, kde jsem ještě občas působil, a povídal: Hele, to bysme měli dělat. Vždyť to umíme. Od rána do večera jsem sice psal Jak pukaly ledy, ale přesvědčil mě. Původně jsme mysleli, že budeme přijímat sázky na dostihy, ale zakrátko se ukázalo, že široká populace nerozumí nějakým dostihům a daleko raději si vsadí na Slavii nebo Vítkovice." Na tomto principu se Fortuna stala sázkařským fenoménem devadesátých let.

V divokém právním prostředí návratu ke kapitalismu prožívala sázkařská čtveřice těžké časy. První tři roky to byla podle Horáčka "práce na 14 hodin sedm dní v týdnu".

V průběhu let se z Fortuny stal vážený podnik. "My, co jsme žili na hranicích zákona už za bolševika, jsme byli zvyklí bát se úřadů. Byli jsme poctiví. To je to, co říkal Bob Dylan: You must be honest to live outside the law. Vrátilo se nám to, když jsem po patnácti letech přemluvil své společníky, abychom sto procent Fortuny prodali. Měli jsme poctivě splacené všechny bankovní půjčky, některé dokonce v předstihu. Mohli jsme předložit tak průzračné účetnictví, že kupci byli úplně nadšení. A mohli jsme vzít nejvyšší nabídku a ta byla vynikající. Bylo to sto miliónů dolarů. Dolar byl tehdy za pětadvacet korun. Pak jsme se sice museli dohodnout na nějakých ústupcích, ale oni byli spokojeni a my také," netajil se mi Horáček, když jsme čekali, až řidič jeho maybachu s kouřovými skly najde v přeplněné Praze místo k parkování.

K prodeji Fortuny přemluvil své partnery na Mikuláše roku 2005. Po tom, co Fortunu prodal, se o její osudy dál nezajímal: "Vždycky jsem to považoval za nástroj, ne za cíl. A jakmile jsem ho odložil, přestal jsem se o něj starat."

LOVEC TALENTŮ

I když práce ve Fortuně zabírala Michalu Horáčkovi většinu času, našel si pár chvil na to, aby spolu s Petrem Hapkou vytvořil sérii dalších společných alb. V roce 1997 to byla Citová investice, v roce 2001 Mohlo by tu být i líp a o pět let později Strážce plamene.

Většina písní posledních patnácti let vznikala složitým způsobem. Hapka s Horáčkem si mohli dovolit studio na tak dlouho, jak bylo třeba, než vznikla verze blízká jejich perfekcionistickým představám. Například album Strážce plamene vznikalo tři a půl roku. Podle Horáčka dokonce existuje na každé desce řada písní, v nichž vyzkoušeli několik zpěváků. Různé a různorodé verze závěrečné písně Kudykamu by údajně dokonce vydaly na celou jednu desku. Jednou možná vyjdou i tyto snímky, aby zdokumentovaly v Česku neobvyklý "work in progress". Tady se totiž často točí z jedné vody načisto.

Zdaleka ne všechno se populární dvojici povedlo. Penzión Svět nasadil hned na počátku laťku, kterou je těžké znovu přeskočit. Na každé desce se najdou jedna nebo dvě věci, jež vyrazí dech, zatímco zbytek se s odstupem času rozplyne v šedi. Ostatně, v tom je celá podstata popu devadesátých let.



Horáček minulého desetiletí už není jen textařem, ale i lovcem talentů. Podíváme-li se na sérii jeho společných desek s Petrem Hapkou, zjistíme, že to byl on, kdo vnutil českému publiku česky zpívajícího Richarda Müllera a nerockového Michaela Kocába, kdo dokázal, že Dan Landa je víc než uřvaný skinhead, kdo přemluvil Nohavicu, aby zpíval jiný než svůj song. Jestliže si Lucie Bílá v uplynulých dvou nebo třech letech začala kolíkovat možnou budoucí pozici stárnoucí rockové šansoniérky, pak možná proto, že pod vedením skladatelské dvojice Hapka & Horáček ji zkusila poprvé. Jako zpěváka, byť velmi svérázného, uvedl do povědomí i samotného Petra Hapku. Už jen to řadí Michala Horáčka mezi nejúspěšnější osobnosti českého talent scoutingu. A to ještě nepadlo ani slovo o dalších albech, která rozjel v mezičase, v nichž spolupráci s nepraktickým Hapkou dočasně nahradil někým jiným.

Průlomovou deskou se stalo v roce 2000 album s typicky horáčkovským megalomanským názvem Richard Müller/hlas, Michal Horáček/slova, Jan Saudek/obrazy. (Je zajímavé, že v názvu chybí ten, kdo se na úspěchu alba nejvíc podepsal.) Horáček tehdy objevil vynikajícího slovenského skladatele, šéfa skupiny IMT Smile Ivana Täslera, který nakonec napsal hudbu k většině skladeb, jež pak nazpíval neodolatelným způsobem, a navíc česky Richard Müller. Pro Horáčka to byl zajímavý krok stranou - práce s jinými skladateli ho evidentně osvěžila a inspirovala. S Müllerem není lehká práce, to vědí skladatelé i novináři, ale nahrávání ho zastihlo ve vynikající formě. Písně Baroko, Nina Ricci, a hlavně Srdce jako kníže Rohan podal s takovým drajvem, že ještě dnes je posloucháme s velkým obdivem. Müller později pobaveně vyprávěl, že když jde někde v Čechách po ulici, slýchává za sebou: "Hele, tohle je ten starej Růžička!", a co je horší, občas prý na svou českou přezdívku i slyší.

Horáček dává k dobru, že dalšího svého černého koně, Jardu Svobodu, šéfa skupiny Traband, objevil někde na pouti v Roudnici, blízko svého nynějšího bydliště. V cirkusovém stanu se prý na koncert Trabandu dívalo asi pět lidí.

Výsledkem jejich spolupráce bylo album Tak to chodí (2000). Na rozdíl od jiných Horáčkových desek, kde skladby bez ladu a skladu spojuje spíš duch doby, kdy vznikaly, se kdesi v dáli nese společný jmenovatel, blízký Nohavicovu Divnému století. Je to zmizelý předválečný svět, hlavně svět židovské Prahy, prapodivně se prolínající s dnešní dobou. Svoboda působil dojmem omládlého Hapky a Horáček byl tentokrát mimořádně úsporný. Co víc si ještě přát, když mezi zpěváky se navíc objevilo široké spektrum dalších, kteří "rostli stranou". V této konstelaci musela vzniknout krásná deska. Prý se jí prodaly jen tři tisíce kusů.

Horáčkova posedlost umělci z okrajů hudebního spektra, napůl herci a napůl zpěváky, která začala spoluprací s bývalou herečkou Hanou Hegerovou, vyvrcholila v loňském projektu Ohrožený druh, na němž shromáždil pod praporem svých textů a lehce italského pelu plejádu známých i neznámých šansoniérek. Není to možná tak atraktivní kolekce písní jako předchozí desky, ale pěvecké výkony Szidi Tobias, Nadi Válové nebo Hany Robinson jsou pozoruhodné. Jako kdyby Horáček intuitivně cítil, že jeho poetika se pozvolna opotřebovává a potřebuje impuls nových inspirací. Předpokládáme, že tímto vykročením novým směrem měl být Kudykam.

KUDYKAM S TÍM BALÍKEM?

V době Ohroženého druhu pracoval Michal Horáček už na díle, které mělo být jeho vrcholným kouskem, na scénické kompozici ve verších, něčím mezi muzikálem, Nezvalovou Manon Lescaut a Komenského Labyrintem světa. Říká se, že v tom utopil přes dvacet miliónů. Jestliže vždycky miloval nadměrné velikosti ve svých textech, v divadle své mánii popustil uzdu. Kudykam nabídl obrovské množství rolí, přes čtyři stovky kostýmů a 2009 veršů, jež pokryly přes tři hodiny dlouhou podívanou, která podle některých afektovaných kritik znesvětila Smetanovo divadlo. Za své dílo posbíral - z velké části zaslouženou - přehršli kritiky, ale svádět to jen na dílo samotné je příliš jednoduché. V mnoha okamžicích se člověk musí ptát, kde spala při přípravě díla dramaturgie a produkce. Vždyť většina chyb byla až školácká a snadno odstranitelná. Anebo možná, že mělo zůstat jen u knižní verze s CD. Ani Karl Kraus se nikdy nesnažil inscenovat své Poslední dny lidstva. Horáčkova vlastní Benefice černých koní se tentokrát nekonala. No co, každý hráč musí umět prohrávat.

Josef Vlček


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama