Vladimír Dvořák | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vladimír Dvořák

Pavel Kovář30. prosince 2009 • 10:00
Vladimír Dvořák

Guru televizní zábavy, na kterého se stále vzpomíná

reklama

"Vladimír Diviš, rázující po místnosti, už neudržel nervy na uzdě, skočil ke mně, popadl mě za klopu saka a zařval: ,Co si o sobě, člověče, myslíte? Dyť my vás můžeme zničit!' Jako bych o tom někdy pochyboval! Janu Zelenkovi se Divišovo extempore vůbec nelíbilo, a proto ten kobereček rychle ukončil." - Citace z knihy Všechny náhody mého života (1991) podává důkaz, že její autor VLADIMÍR DVOŘÁK, letitý šéf zábavy v Československé televizi, to často nemíval jednoduché.



Výše zmíněné scéně v kanceláři normalizačního ředitele Zelenky předcházela porada, při níž byl Dvořák vyzván cosi zhodnotit. Řekl, že to rád udělá, ale obává se nezájmu některých kolegů, kteří usínají, a dodal, že porada mu připadá jako bramboračka - ke všemu špatně uvařená. Byl zvyklý říkat, co si myslí, a tímhle poradu víceméně ukončil. Za chvíli ho volali, ať přijde do ředitelovy kanceláře. "Zelenka mi klidným hlasem vytkl, že jsem jeho i nové náměstky zkompromitoval před lidmi, kteří to zlomyslně uvítali, a že jsem mu tou bramboračkou hodil klacek pod nohy," dodává Dvořák v pamětech.

ODMÍTL VSTUP DO KSČ

Ono zničení, jímž mu vyhrožoval nový náměstek Diviš, se však nekonalo. Nicméně o pár let později, v roce 1976, byl Dvořák z místa šéfredaktora odvolán; uveďme, že do ČST nastoupil v roce 1968 jako nestraník a přímo do této funkce. Odvolání předcházela příhoda, jež se odehrála po jeho padesátinách: náměstkyně Milena Balašová, další velký normalizátor, mu radostně oznámila, že zařídí jeho přijetí do KSČ, byť strana podle stanov padesátileté členy nepřijímá. Za to jí zdvořile poděkoval a dodal, že nesouhlasí s kádrovou politikou rozlišující lidi podle toho, zda mají, či nemají legitimaci. Dodal, že ho řízení redakce těší, ale nemíní si práci takto pojišťovat. Nato prý náměstkyně lehce zrůžověla, podotkla, že je to jeho soukromá věc, odvolán nebude, a skoro žertovně řekla, že "tu bramboračku budou spolu vařit dál". Uplynul však rok a vše bylo jinak: jeho tušení se vyplnilo, ze šéfredaktora se stal dramaturgem. Nicméně podstatné bylo, že v televizi zůstal a víceméně dělal to, co předtím a co ho bavilo - zábavné pořady. Pro televizi byl totiž nepostradatelný.

V těchto dnech, kdy uplynulo deset let od jeho úmrtí (28. prosince 1999), to potvrzuje jeden z jeho spolupracovníků, režisér a dramaturg František Polák: "Chytrý a vzdělaný Vladimír měl na starost velké zábavné pořady, vesměs velice úspěšné a oblíbené. Bez něj by nevznikaly, takže ho vedení televize skutečně moc potřebovalo."

MUŽ MNOHA TALENTŮ

Devět dětských let prožil v rodném Písku; narodil se 14. května 1925 v rodině výpravčího. Po přestěhování do Prahy otec vypravoval vlaky z Denisova nádraží, v jehož budově na Těšnově Dvořákovi bydleli. Malý Vladimír projevoval nadání kreslířské i literární. Jako jedenáctiletý si ušetřil na psací stroj a napsal fejeton, jejž otiskli v Píseckých listech, v Mladém hlasateli mu vyšla povídka Lovci orchidejí. Když se však rozhodoval o studiu po maturitě, překvapivě chtěl být malířem. Leč maminka si přála, aby měl titul, a tak vyhrál kompromis - bude profesorem kreslení. Protože ho však studium nebavilo, přešel na fakultu žurnalistiky nově založené Vysoké školy politické a sociální. Ve stejném roce 1946 však skončil třetí v soutěži o rozhlasovou hru a hned nato napsal rozhlasovou pohádku. I ta se líbila, i tu v rádiu vysílali a on v ní dokonce dostal roli (o niž si mimochodem sám řekl). Po smutné válečné době chtěl rozhlas vysílat zábavné pořady, nejlépe kabarety. A tak jedenadvacetiletý Vladimír s kamarádem Petrem Poustkou napsali kabaretní scénář Nuda útočí. Uspěli a bylo jim slíbeno kvalitní herecké obsazení. V tu chvíli ale Dvořák sebevědomě namítl: "Už je to obsazeno, vedu vlastní, byť amatérský soubor, úlohy máme rozděleny." Čili ochotníci si v rádiu zahráli. Zároveň došlo k něčemu mnohem podstatnějšímu: v rozhlase mu na podzim 1946 nabídli místo a on kývl. Psal scénáře, účinkoval, učil se za pochodu. Již o rok později režíroval rozhlasový přenos hry Voskovce a Wericha Pěst na oko z Divadla u Nováků. Holobrádek spolupracoval s titány, jak opojné to pro něho muselo být! A nedosti na tom, v dubnu 1947 hlásaly plakáty na nárožích: v kavárně Vltava se natáčí Rozhlasový kabaret Vladimíra Dvořáka pod názvem Zdálo se mně, má panenko, kde mj. účinkují Allanovy sestry, Standa Procházka, Setleři a orchestr Jaroslava Maliny. Mohl při takovém pracovním záběru ještě studovat? Těžko. Takže žurnalistiky nechal, přešel na filozofii, kde už po dvou semestrech vzal matčin sen o synově titulu definitivně za své.



Z CIRKUSU K ESTRÁDÁM

Komunistická strana zvítězila drtivě ve volbách roku 1946, a tak již před uchopením moci v únoru 1948 začala posilovat svůj vliv. "Když nevstoupíte do KSČ, tak vás tu neudržím!" řekl Dvořákovi koncem roku 1947 ředitel rozhlasu Mirko Očadlík. Vstoupil, i otec byl komunista, ale nepomohlo to. Protože jak měl rád americký jazz a anglosaskou literaturu, tak nesnášel dobové častušky či agitky. Navíc o něm přišel do rozhlasu posudek místní organizace KSČ, že nenavštěvuje schůze a nezdraví Čest práci! ... Koncem roku 1950 dostal výpověď. "Soudruhu, na odpovědnou práci redaktora zábavy jsi ještě příliš mladý!" zdůvodňoval šéf, mládenec o tři roky starší.

Půl roku pracoval jako úředník v Gramofonových závodech; místo mu sehnal jeho bývalý profesor na gymnáziu, hudební skladatel Jan Seidel. I sem však zavítala reorganizace. Tisíce úředníků putovaly do výroby, ale tomu se vyhnul: po přímluvě Jana Wericha, kterého poznal v rozhlase, dostal místo v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky. V cirkusu Praga, trvale stojícím na Karlově náměstí (na rohu Resslovy ulice), uváděl vystoupení artistů. Snaha kultivovat cirkusové prostředí byla násilná, necítil se v takové roli dobře, a tak s úlevou přijal uvádění estrád umělců po českém a moravském venkově. V zájezdové sestavě byli například herečka Hana Vítová, komik Vlasta Burian (již nemocný), tanečník Joe Jarský, harmonikářka Jarka Čadková, žonglér Béda Lak. Takto absolvoval další školu života, "obohacenou" téměř dennodenním cestováním v poruchových a netopících autobusech.



TEXTAŘ A HEREC

Z dob rozhlasového působení se znal s Karlem Vlachem, na jehož popud začal psát y k písničkám jeho orchestru. Časem jich byly desítky, jen namátkou: O nás dvou, Dobrou noc, Váš dům šel spát, Je po dešti, Marína, Rolničky, Buď pořád se mnou (melodie z filmu V pravé poledne), Chviličku spát, Nelly Gray ... Pilný a všestranný autor však napsal i svého druhu první muzikál - Sto dukátů za Juana. Chtěla to po něm parta ochotníků z dejvické Hanspaulky, ale protože ta se záhy rozpadla, premiéru uvedl rozhlas v květnu 1953. K úspěchu pomohl šlágr Kristýnka, původně v podání herce Vladimíra Salače, později Richarda Adama i Waldemara Matušky.

Když se v Karlových Varech léčil po žloutence, poznal tam Vlastimila Brodského. "Vedle stálého angažmá na Vinohradech dostal nabídku hrát pohostinsky v Divadle estrády ve hře Pan Barnum nepřijímá. A protože se hrála denně, Vlastu napadlo, že kdyby někdy nemohl, já za něj zaskočím. A že to bylo v titulní roli, spolu s Josefem Hlinomazem, to neviděl jako problém. Já se však přímo zděsil, protože jsem divadlo nikdy nehrál," vzpomínal Dvořák. Ale zkusil to, obstál a pět let byl hercem brzy slavného Divadla ABC. Hrál s Werichem, Horníčkem, Kopeckým, Zázvorkovou. "Jenomže Werich rozšiřoval soubor, herců tu bylo plno a já si moc neškrtl." Pak odmítl ve hře Androkles a lev němou roli, navíc v kašírované lví hlavě, a tím byly jeho herecké dny sečteny. Odchod po dohodě urychlilo i narůstající napětí mezi principálem Werichem a vtipným glosátorem, leč stále ještě kandrdasem Dvořákem.



NAŠEL SI BOHDALOVOU

Když se roku 1953 skromně rozběhlo vysílání Československé televize, režisér Jiří Jungwirt získal Dvořáka pro spolupráci autorskou i konferenciérskou. Svou premiéru na obrazovce si televizní novic, mající věčné obavy ze své nefotogeničnosti, odbyl počátkem roku 1954 v estrádě Než přijde jaro. O dva roky později napsal scénář kabaretu Černá hodinka a k němu si do televize přivedl mladou herečku Jiřinu Bohdalovou, s níž pořad uváděl. "Jak se vůbec seznámili?" Otázka, kterou dlouho dostával od novinářů skoro v každém rozhovoru, ho časem nudila. Takže stručně: kdysi pozval jistou dívku, do níž se zamiloval, ale ona váhala, do vypůjčeného bytu. Přišla, ale ne sama, nýbrž s kamarádkou. Ta snědla většinu chlebíčků, dost pila, breptala a chichotala se. Pak dívky společně odešly. Tou kamarádkou byla Jiřina Bohdalová ... Po několika letech, kdy už byl ženatý, přišel domů a spatřil tam stejnou ženskou, byť trochu jinou - vtipnou a příjemnou, navíc manželčinu kamarádku z dětství.

Televizní kabaret Černá hodinka měl úspěch. Po jeho odvysílání se ve vrátnici Měšťanské besedy netrhl telefon, diváci volali Dvořákovi i Bohdalové, aby je chválili. Kdo mohl tušit, že tu začíná více než čtyřicetiletá spolupráce ojedinělé dvojice komiků? Poslední Televarieté se totiž natáčelo v březnu 1998.



DOKONALÝ PROFESIONÁL

Po odchodu z divadla byl na volné noze, psal pro televizi i rozhlas, řadu vlastních pořadů sám uváděl, za mnohé jmenujme Hledáme písničku pro všední den či Písničky na zítra, nezapomínal ani na písňové texty. V televizi komentoval přenosy ze zahraničních písničkových festivalů - ze Sopot či San Rema. Byl univerzálně použitelným a dokonalým profíkem. Řady KSČ opustil v tichosti zřejmě po vyhazovu z rozhlasu v roce 1951, a tak když na jaře 1968 probíhal tzv. obrodný proces, mohl mu ředitel ČST Jiří Pelikán nabídnout jako nestraníkovi šéfredaktorský post. Jenomže brzy přišla sovětská okupace a po ní normalizace. Jako mnoho jiných uvažoval, zda v televizi zůstane. Nakonec neodešel, a to z několika důvodů: chtěl zúročit vše, co se v životě naučil; chtěl, aby obrazovka skýtala lepší zábavu; chtěl dát jistotu kolegům, kteří se obávali příchodu nového šéfa neznajícího poměry; a konečně i z obav, že jinde by nemohl konat svou práci a těžko by uživil rodinu se třemi dětmi (nedávno, v roce 1962, se podruhé oženil). I když byla cenzura jakoby zrušena, přesto existovaly stálé autorské střety s vedením ČST. I Dvořák je občas měl, ale byl natolik chytrý, že se jim většinou šikovně vyhýbal, aniž by ztrácel noblesu. "Jako nestraník se obklopoval kvalitními lidmi. S tak charakterním člověkem a profesionálem byla radost pracovat. Na poradách moc nemluvil, ale když něco řekl, mělo to váhu. Vedení televize vědělo, že ho potřebuje, a on věděl, že ono to ví. Režimu se však nikdy nezaprodal," vzpomínají dodnes jeho kolegové.



TELEVARIETÉ

Tento mírně revuální pořad vymyslel v roce 1970. Měl nahradit okoukané estrády. Během prvních pětadvaceti dílů se Televarieté měnilo, až mu posléze hrozilo zrušení. Ve srovnání s nablýskaným Ein Kessel Buntes vypadalo totiž jako chudý příbuzný. "S jeho zánikem jsem se nemohl smířit, a tak jsem navrhl jeho adaptaci včetně návratu dvojice Bohdalová-Dvořák po pěti letech," napsal v pamětech; první díl nově pojste jatého Televarieté vznikl v roce 1977. "Celkem jich bylo až do roku 1998 natočeno čtyřiasedmdesát," říká produkční Alexander Nardelli. "Rád na tu práci vzpomínám. Televarieté se zkoušelo dva až tři týdny, vždy po několika dnech, kdy Jiřina a Vladimír pilovali scénky do nejmenších detailů. Dělali si čárky, kde a kolikrát přijde smích diváků. Těch muselo být možná deset či patnáct. Bylo v tom poctivé řemeslo, které dnes chybí." Podobně vzpomíná i dramaturg Televarieté František Polák: "Vladimír byl perfekcionista. Psal chytrý humor, pravda, ne moc intelektuální, ale pro všechny lidi. Diváci ze střední a starší generace se dnes ptají, proč se už netočí podobné pořady. Odpověď je ale snadná: bez Vladimíra Dvořáka to nejde. Nova něco podobného zkoušela i s dvojicí Bohdalová-Šíp, ale nefungovalo to."

JINÝ TREND HUMORU

"Vladimír připravoval Televarieté i po odchodu do penze v roce 1991. Na dotočných pak říkával, že tohle byl poslední díl, že příště už ho nic vtipného nenapadne," pokračuje Nardelli. "To opravdu tvrdil, ale pak zase přinesl perfektní scénář pro sebe a Jiřinu. Byla tu však ještě jiná věc: moc trpěl tím, kam se v nové době ubírá humor, jak hrubne a přibývá v něm vulgarity, k čemuž se sám nikdy nesnížil. Nerozuměl tomu a trápilo ho to," dodává Polák. "Poslední díly Televarieté už to nebylo ono. Nastoupil totiž jiný trend humoru, jiný pohled na humor a Vladimír jako by se přestal hodit," smutně a věcně podotýká jeho dlouholetá kamarádka Jiřina Bohdalová.



V té době se objevily i zdravotní problémy náruživého kuřáka, k nimž se na jaře 1994 přidal těžký úraz nohy: na Štvanici mával na taxi, vkročil do vozovky a přehlédl jiné auto. Přesto se po několika operacích vrátil, byť o hůlce, a natáčel další Televarieté. Pouze poslední natáčení, plánované necelé dva měsíce před jeho smrtí, se už neuskutečnilo.

Charismatický člověk všestranného nadání, textař, scenárista, komik, jenž ve své době dokonale pochopil možnosti televizní zábavy, zanechal po sobě to, čemu se říká vzletně - v tomto případě však zcela výstižně - velký odkaz. Je pravda, že občas působil na své okolí nepřístupně, ale to byla jen jakási obranná slupka. Je jisté, že Vladimír Dvořák ve scénkách s Jiřinou Bohdalovou se k nám bude na obrazovce stále vracet.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama