Vincent van Gogh | Reflex.cz
nahoru

Vincent van Gogh

Matouš Karel Zavadil25. února 2010 • 12:26
Vincent van Gogh
foto: Profimedia.cz

Nepochopený vizionář na okraji společnosti, který za celý svůj život prodal pouhou jedinou malbu, a přesto dokázal předvídat vývoj moderního umění. To je Vincent van Gogh (30. 3. 1853–29. 7. 1890), jehož plátna dnes mají nevyčíslitelnou hodnotu. Osud malíře známého veřejnosti především kvůli skandální historce o uříznutém uchu a pobytu v ústavu pro choromyslné stále fascinuje milovníky umění po celém světě. I proto londýnská Royal Academy of Arts uspořádala zajímavý exkurs do duše mrtvého genia. Výstava nese název Skutečný van Gogh – umělec a jeho dopisy.

Londýn v zimě je jiný než Praha. Atmosféra předjaří je zde stále přítomná a sníh je vzácný. Hlučný provoz, rozpadlá, a především nefungující podzemka, pouliční gangy dotvářejí zvláštní atmosféru města nad Temží, kde zuřivé tempo obchodního srdce světa přehlušuje vše ostatní. Když jdete do galerie nedaleko Piccadilly Circusu, tak vás nejdříve upoutají davy Londýňanů postávající ve frontě před budovou a pak také osoba zoufalého umělce rozdávajícího pozvánky na svou vlastní výstavu. Nikdo mu ale nevěnuje sebemenší pozornost. Paradoxem je, že tento současný outsider na sebe upozorňuje právě před výstavou jiného geniálního outsidra, který svou nezdolnou vůlí dokázal, že žádné hranice v umění neexistují. Že stačí, aby člověk zůstal věrný svému talentu a vytrval.

Londýňané se dmou pýchou, když si v úvodním sále expozice mohu přečíst výňatek z dopisu od Vincenta van Gogha, v němž se vyznává z lásky k jejich městu v době, kdy pracoval v Paříži u obchodníka s uměním: „Dostali jsme malbu od De Nittse – Pohled na Londýn v deštivém dni. Chodil jsem přes Westminsterský most každé ráno a večer. A vím, jak to vypadá, když slunce zapadá za Westminster Abbey a Houses of Parlament, a jaké to je brzo ráno v zimě, když sněží a je mlha. Když jsem viděl tu malbu, uvědomil jsem si, jak moc mám rád Londýn …“ č. 39.

Po vídeňské Albertině v loňském roce se nyní podařilo také londýnské Royal Academy of Arts uspořádat pozoruhodnou výstavu, která se nezabývá pouze malbami a kresbami slavného Vincenta van Gogha, ale pokouší se divákům zprostředkovat trochu jiný pohled na tohoto legendárního předchůdce expresionismu. Konkrétně prostřednictvím jeho obsáhlé korespondence. Dopisy psal van Gogh především svému bratru Theovi, bez něhož by se nemohl nikdy plně soustředit na svou práci. Theo Vincenta celý život finančně podporoval a umožnil mu tak věnovat se pouze umění bez komerčních ambicí. Jeho situace byla velmi podobná situaci dalších postimpresionistů, jako byl například Paul Cézanne, jemuž svobodnou uměleckou tvorbu umožňovala renta po otci. Vystavená soukromá korespondence zahrnuje i van Goghovy dopisy adresované sestře a uměleckým kolegům (například Paulu Gauguinovi a Émilu Bernardovi).

Podobných dopisů napsal Vincent kolem devíti set a staly se cenným historickým dokumentem, což si uvědomila trojice vědců z Van Goghova muzea v Amsterdamu a po patnácti letech zkoumání malířovy korespondence představila publiku její obsáhlé vydání ve třech jazycích – francouzštině, nizozemštině, angličtině. Dopisy jsou zpřístupněny také na Internetu.

Londýnská výstava je vlastně redukovaným souborem projektu představeného loni v Amsterdamu. Je řazena chronologicky a představuje 35 dopisů, 30 kreseb a 65 maleb. Díky intimnímu komentáři autora získává jeho výtvarné dílo (vzniklé během pouhých deseti let) zcela nový kontext.

Začátky kariéry

Je známým faktem, že než se začal Vincent van Gogh věnovat umělecké tvorbě, dlouho nevěděl, co se sebou. Byl samouk, který jenom okrajově navštěvoval kursy kreslení a malby. Jeho tápání zapadalo do kontextu podobných bouřliváků z generace postimpresionistů, jakými byli Paul Gauguin či Henri de Toulouse-Lautrec. Výtvarné práci se začal Vincent na radu svého bratra intenzívně věnovat až v roce 1880. Ke světu, jenž ho zklamal, náhle přistupuje jako k objektu tvorby; umělecké prostředky mu dávají větší možnost vyjádřit silné a zjitřené emoce.

Jeho první kresby jsou ovlivněny především šerosvitem holandské malby, kam patří jak barokní krajináři, tak dokonalé umění Rembrandtovo. Vedle těchto národních vzorů konvenovala s van Goghovým naturelem také tradice francouzských krajinářů, tzv. Barbizónců. Ti začali jako jedni z prvních „revolučně“ malovat svá plátna přímo v plenéru. Také van Goghovo silné náboženské naladění se shodovalo s panteistickou představou „Barbizónců“, kdy je příroda vnímána jako cosi božského a nezkaženého.

Prvním dvěma částem expozice dominují především kresby uhlem doplněné prvotními malířskými pokusy. Je zde patrný enormní zájem o krajinný rámec, prostředí a o lidskou figuru či portrét. Představená díla demonstrují, jak se Vincent pomalu učí pracovat v exteriéru, jak si osvojuje prostor krajiny, proporce postav, proniká do problémů perspektivy a kompozice, zabývá se psychologií portrétovaných osob. Je vidět, že van Gogh byl bezpochyby talentovaný, nicméně, kdyby jeho dílo ustalo po této periodě, těžko by se zapsal do čítanek.

Na představeném souboru uhlových kreseb v části nazvané Rolníci může divák spatřit figury prostého venkovského lidu, které jsou většinou ohnuté, zkroucené či přímo deformované při namáhavé fyzické práci na poli či v domácnosti. Torza figur zmítajících se v pracovní agónii jasně vystihují budoucí malířovu expresivitu. Vrcholem tohoto období je ceněný obraz nazvaný Jedlíci brambor, na němž van Gogh podává svědectví o večeři chudých. Na výstavě toto dílo chybí, ale je zastoupeno živou skicou v dopise a autorovým komentářem („Chtěl jsem to udělat tak, aby si člověk uvědomil, že ti chudí lidé, kteří jedí ve světle lampy brambory a nabírají si přitom rovnou z mísy, sami zryli půdu, z níž ty brambory vyrostly. Ten obraz tedy evokuje práci rukou a napovídá, že ti sedláci si počestně zasloužili, aby jedli, co jedí. Chtěl jsem, aby nás, civilizované, upozornil na úplně jiný způsob života …“ (č. 404).

Barevná proměna

Jedlíci brambor - jeden z obrazů, k nimž se zachoval autorův komentářJedlíci brambor - jeden z obrazů, k nimž se zachoval autorův komentář
V dalších částech výstavy, nazvaných Barva, Japonské tisky a Portréty, už se divák může seznámit s obecně dobře známou podobou díla Vincenta van Gogha. Je zde představen soubor maleb, na nichž se začíná uplatňovat nejdůležitější složka malířova rukopisu, a tím je barva. Vznikly zejména během van Goghova návratu do civilizace. V roce 1885 krátce pobýval v Antverpách, v následujícím roce přesídlil spolu s bratrem Theem na dva roky do centra uměleckého dění – do Paříže. Po rušném Montmartru konečně následuje Arles na jihu Francie, kde vznikají jedny z jeho nejsilnějších maleb. Paleta Vincenta van Gogha se rozjasnila, definitivně opustil své šerosvitové období. Jednou ze zásadních inspirací je pro něj setkání s mimoevropským (zejména japonským) vizuálním uměním (Vincent a jeho bratr Theo se velmi brzy stali nadšenými obdivovateli, a hlavně sběrateli japonské grafiky).

Dalším zásadním vlivem bylo pro van Gogha seznámení s avantgardními uměleckými směry: impresionismem a pointilismem. Mezi lety 1886–88, kdy společně s Theem žili v samém centru uměleckého dění na pařížském Montmartru, setkává se s Edgarem Degasem, Camillem Pissarem, Emilem Bernardem, Henrim de Toulouse-Lautrekem a také Paulem Gauguinem. Ve svých dopisech tuto dobu komentuje slovy: „Je tady mnoho k vidění, například: Delacroix, abych jmenoval jen jednoho mistra. V Antverpách jsem ani nevěděl, co jsou to impresionisté, teď jsem je viděl, a třebaže dosud nepatřím k jejich klanu, velice jsem se obdivoval jejich obrazům: jednomu Degasovu aktu, jedné krajině Clauda Moneta ...“ č. 409.

Portréty s jasnýma očima

Goghovo Pšeničná pole s vyvházejím sluncem z roku 1889 už vykazuje duševní nerovnováhyGoghovo Pšeničná pole s vyvházejím sluncem z roku 1889 už vykazuje duševní nerovnováhy
Přirozeným centrem výstavy je část nazvaná Portréty. Tady už můžeme vidět divoké salvy barev, kdy van Gogh, poučen pařížským obdobím, začal uplatňovat v praxi právě barvu jako dominantní složku. Toto období jej zastihlo už na venkově v Arles, kde hledal lepší klima pro tvorbu než v hektické Paříži. Pod rukama mu vznikaly legendární portréty lidí z jeho okolí. Expozici vévodí jeden z mnoha Vincentových autoportrétů, nazvaný Jako umělec (van Gogh, podobně jako třeba Rembrandt, s oblibou portrétoval svou tvář v různých obdobích života). Jakkoli je jasné, že hlavní důraz kladl na vystižení psychologie portrétovaných i za cenu anatomických deformací, notoricky známé obrazy, jako Pošťák Roulin či Augustine Roulinová kolébá, vyrážejí dech i po sto dvaceti letech.

Řada portrétů přirozeně pokračuje slavnými alegoriemi Paula Gauguina a Vincenta van Gogha, dokumentujícími katastrofu, která se pravděpodobně udála v Arles. Van Gogh zde hodlal spolu se svým domnělým přítelem Paulem Gauguinem založit malířskou školu. Utopická vize skončila brzy v troskách. Oba umělci se sice pokusili v roce 1888 tvořit a žít pospolu v legendárním Žlutém domě, ale v důsledku dvou nesourodých povah docházelo k častým konfliktům, jež vyvrcholily známým sebepoškozením; van Gogh si v záchvatu šílenství uřezává ucho a nese ho darem místní prostitutce. Kolem celého incidentu jsou dodnes velké nejasnosti a my přesně nevíme, co takovou zuřivost u malíře vyvolalo. Nicméně z tohoto období umělecké symbiózy neslučitelných géniů pocházejí dva zajímavé alegorické portréty; plátna označená jako Van Goghova židle a Gauguinova židle jasně charakterizují oba malíře. Rozdílné naturely jsou zde jasně patrné v podobě agresívního nepřizpůsobivého, a především extrovertního Gauguina a podobně nepřizpůsobivého, leč introvertně či přímo submisívně laděného van Gogha.

 

Poslední krajiny

Poslední tři části výstavy znamenají pro milovníka umění očekávaný vrchol malířovy tvorby. Části výstavní expozice nazvané Arles odhalení jihu???!!!, Cykly přírody a Poslední krajiny dokazují, že Vincent van Gogh patří po zásluze mezi mistry světové moderní malby. Od počátku jeho prvního záchvatu šílenství 23. prosince 1888, kdy se uchýlil pod ochranu Ústavu pro choromyslné v nedalekém Saint-Rémy-de-Provence, se záchvaty pravidelně opakují. Ani pozdější léčba u soukromého doktora Gacheta Vincentovi nepomáhá. To mu však nedokáže zabránit v tvorbě, v níž se teď soustředí především na krajinu. Jeho obrazy se pozvolna mění pod vlivem choroby, která pohlcuje racionální složku osobnosti. Díky své nemoci jako by se van Gogh začal dívat na krajinu jinýma očima — všemu dominuje pulsující rytmus přírody. Realitu pohlcují křivky spirál a vlnovek. Pastózní rychlá malba bortí klasickou kompozici obrazu. Poslední Vincentovy krajiny jsou malovány s takovým temperamentem, že když stojíte před obrazy olivovníků a cypřišů, jež se majestátně tyčí v doširoka rozevřené krajině či před lány zlatavého obilí spalovaného slunečním žárem, cítíte, že se nevyhnutelně schylovalo k osudnému dni; 27. července 1890 se Vincent van Gogh v záchvatu deprese postřelil do hrudi a po dvou dnech zemřel. V posledním dopise, jejž našel jeho bratr Theo u zoufalého sebevraha, byla symbolická věta: „Pro svou práci riskuji život a můj rozum v ní napůl ztroskotal.“

Mýtus Vincenta van Gogha se definitivně uzavírá až smrtí jeho o čtyři roky mladšího bratra Thea, který umírá půl roku po něm. Oba jsou pohřbeni v Arles.

Autor je vizuální umělec

Matouš Karel Zavadil

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější