Vlak do nikam

Vlak do nikam Zdroj: Flicker

Legenda o kouzelném vlaku žije i v dalších generacích hudebních fandů
Vlak do nikam
Neopakovatelná atmosféra vlaku, který jako rockový světlonoš projel Kanadou z Toronta do Calgary. K jeho hudebním strojvůdcům patřili Jerry Garcia z kapely Grateful Dead a Janis Joplinová, která si za jízdy vedla vpravdě jedinečný deník.
Neopakovatelná atmosféra vlaku, který jako rockový světlonoš projel Kanadou z Toronta do Calgary. K jeho hudebním strojvůdcům patřili Jerry Garcia z kapely Grateful Dead a Janis Joplinová, která si za jízdy vedla vpravdě jedinečný deník.
Neopakovatelná atmosféra vlaku, který jako rockový světlonoš projel Kanadou z Toronta do Calgary. K jeho hudebním strojvůdcům patřili Jerry Garcia z kapely Grateful Dead a Janis Joplinová, která si za jízdy vedla vpravdě jedinečný deník.
7
Fotogalerie

Vlak do nikam

Kontrarevoluce 1968 začala plíživě. Nejprve to byly davy víkendových hippies, kteří nabourali soudržnost komun sanfranciských dětí květin. Celosvětová medializace setřela pel nevinnosti generace lásky a míru. Ulice v sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury byly přeplněné neobutými okorálkovanými týpky, kteří si chtěli – alespoň v sobotu a v neděli – „ROZPÍNAT MYSL“. Nároží i kluby pověstné křižovatky jen kousek od parku Golden Gate byly osazeny jednotkami dealerů s tripy všech druhů. Původní, jistěže idealistická idea se vytrácela kamsi, až se ji tedy původní obyvatelé Haightu rozhodli pohřbít. Slavnost nazvaná Pohřeb hippiesáka byla první tečkou.

Druhou přinesl poměrně logicky show-business, který vtrhl do sanfranciských (ale i losangeleských a newyorských) tančíren (tehdy se tomu fakt tak říkalo) a klubů a s nenápadnou brutalitou sobě vlastní začal nivelizovat hudební revoluci téhle generace. Jestliže si hippies ještě na obřím festivalu ve Woodstocku stvrdili svou „sílu v jednotě“, další tečkou za revolucí myslí byl Altamont, rockový festival, kde se láskyplná atmosféra změnila v ovzduší strachu, násilí a hysterie. A tu vůbec největší tečku za mírem a láskou ráznou ranou udělalo vraždící komando Charlese Mansona, které většina Američanů identifikovala jako hippies.

 

POSLEDNÍ VEČEŘE

A přece ještě jednou, ještě naposledy, pokusila se parta muzikantů ze San Franciska i odjinud vyvolat zpátky někdejšího ducha společného souznění duší i těl. Grateful Dead, Janis Joplinová, The Band, Delaney And Bonne, Mountain, Traffic, Ten Years After, bluesman Buddy Guy, písničkáři Eric Andersen a Tom Rush a ještě někteří další vyrazili speciálně vypraveným vlakem napříč Kanadou z Toronta do Calgary s další koncertní zastávkou ve Winnipegu. Celou akci vymyslel Kanaďan Frank Duckworth: „Idea téhle cesty vlakem spočívala v romantice. Měla připomenout staré zašlé časy, kdy vlak byl víceméně jediným prostředkem komunikace, a dát je do souvislosti s rock´n´rollem coby nejživotnější formou komunikace koncem šedesátých let.“

Devětadvacátého června 1970 se souprava dvanácti vagónů s oranžovo-černým nápisem Festival Express dala do pohybu Lokšuklokšukššššššlokšuk!

Poslední hippie trip vedl Bohem zapomenutou krásnou kanadskou krajinou s exoticky znějícími názvy zastávek: Unaka, Kowkash, Minnipuka, Ophir, Saskatchewan … Každý účastník zájezdu měl pro sebe malé kupé na spaní, obzvlášť vybavený byl jídelní (spíš picí) vůz, z několika vagónů byly vytvořeny regulérní bary a jeden byl zařízen jako zkušebna pro hudebníky. Zde se čtyřiadvacet hodin denně mohutně jamovalo a na každé stanici, kde vlak stavěl, se okolo srocovaly spousty zvědavců, které přilákala hlučná hudba valící se z oken vlaku. Během těch pěti dnů si ve „zkušebně“ zahrál skoro každý s každým. Leslie West a Felix Pappalardi z Mountain hráli jakési dřevní blues, najednou se připojil Jerry Garcia a Delaney Bramlett – hráli bez přestávky dvě hodiny. K nejčastějším a nejvytrvalejším frekventantům patřili Garcia a vlastně všichni z Grateful Dead a taky Janis Joplinová (už s Full Till Boogie Bandem), v té době asi největší hvězda celého vlaku s ročním příjmem přes tři sta tisíc dolarů. V batohu prý měla nekonečné množství tequily a horu citrónů. „Janis jela hlavně kvůli partě, těšila se na společnost ve vlaku, na nekonečné pití a sjíždění,“ uvádí Ellis Amburn v knize Pearl. „Tenhle vlak je plnej talentů, ty vole, a bude to strašnej mejdan, chápeš, vole, ten kšeft jsem vzala hlavně kvůli tomu, povídám, vole, to vypadá jako dobrej mejdan, tam musim, vole, bejt. To bude rock´n´rollová pneumonie a horečka v rytmu boogie-woogie … Jééééééé, rozumíš, tý voe!!!“ pravila nehledanými slovy Janis Joplinová krátce po odjezdu zúčastněnému reportérovi časopisu Rolling Stone Davidu Daltonovi. Ten se jí později odměnil, když ji ve svém svědectví nazval jakýmsi „prezidentským duchem celého vlaku“. Janis Joplinová později spočítala, že během pěti dnů ve vlaku měla 65 (!) pohlavních styků. Klobouk dolů.

 

LOBOTOMIE

Svědkové nekonečných jamů vzpomínají právě na Janis, na srdcervoucí podání country písničky Merla Haggarda The Bottle Let Me Down, na její duety s Rickem Dankem z Bandu i na to, jak vlastně poprvé zkoušela svou „životní“ písničku, dnešní klasiku, Kristoff ersonovu Me And Bobby McGee s tklivým doprovodem Garciovy kytary. Prý ji brzy zpíval celý vlak.

Samotné koncerty se vydařily, kupříkladu ten výtečný v Calgary můžeme ocenit ještě po letech – jeho podstatná část vyšla na Janisině posmrtném dvojalbu Janis In Concert. „Jestli byl Woodstock svátkem pro publikum, pak tedy ,vlak‘ byl svátkem pro muzikanty,“ napsal později manažer Janis Joplinové Albert Grossmann.

Ve Winnipegu, poslední noc ve vlaku, začalo všem docházet, že je konec, a možná leckdo podvědomě tušil, že to není jen konec tohoto železničního putování. Že sněhové koule jsou v pekle bez šance.

„Poslední večeře“ ovšem stála za to. Ten večer došlo ve vlaku pití. Dobrovolníci okamžitě začali obíhat vagóny a vybírat peníze. Na první zastávce nakoupili alkohol zhruba za 400 dolarů. V roce 1970 by se tím možná naplnila menší vodní nádrž. Garciovi životopisci uvádějí, že to bylo poprvé a naposledy, kdy se Jerry zhvízdal alkoholem. Když společně s Joplinovou zpíval nekonečnou verzi beatlesovské I‘ve Just Seen A Face, vypadalo to, že vlak vyjel z prostoru a času, že už nikdy nikam nedojede. Svým způsobem tomu tak opravdu bylo. Ráno začalo opileckým hulákáním Amazing Grace a Goodnight Irene a skončilo příšernou kocovinou. „Potřebuju lobotomii,“ kvílel všemi tripy ošlehaný šéf Grateful Dead. A v přeneseném smyslu ji dostaly v následujících letech všechny děti květin.

 

CELULOIDOVÉ SVĚDECTVÍ

Film Festival Express z roku 2003 patří k těm nejvzácnějším (nejen) rockovým dokumentům. Producent Gavin Poolman (syn původního producenta záznamu Willema Poolmana) společně s režisérem Bobem Smeatonem (držitelem Grammy za dokument Beatles Anthology) a hudebním producentem Eddiem Kramerem (nedávno rekonstruoval „nové“ album Jimiho Hendrixe) umně zkombinovali tehdejší filmové záběry s rozhovory s těmi, kteří „to“ přežili.

Původní režisér Frank Cvitanovich se se záběry moc nepáral – bez jakéhokoli kašírování prostě hezky zasyrova nechal snímat i ty nejšílenější scény z téhle železniční anabaze, včetně reakcí na rozhodnutí vancouverského starosty Toma Campbella koncert zrušit coby „protistátní hippiesáckou akci“. Přes některé, dost otřesné scény, se podařilo přece jen zachytit i úžasné okamžiky – vzácné, dojemné a hudebně velmi silné. K takovým jistě patří jamování v jen mírně přiožralém a zfetovaném duchu: Rick Danko, kytarista slavné kapely The Band, Jerry Garcia z Grateful Dead a Janis Joplinová byli v obrovské pohodě a hudba, jež na filmových záběrech předvádějí, se vznáší metr nad zemí.

Hudebník Kenny Gradney, který hrál s Delaney & Bonnie, vzpomíná ve filmu, že to bylo „mnohem lepší než Woodstock“!

„Woodstock byl zážitek pro publikum, Express Train byl zážitek pro muzikanty,“ tvrdí hudební publicista David Dalton.

„Takový pojízdný cirkus,“ míní Ken Pearson, člen doprovodné kapely Janis Joplinové. „Vlak plnej magorů, co se řítí kanadskou přírodou,“ komentuje cestování Phil Lesh z Grateful Dead. „Byl jsem strašně nevyspalý,“ vzpomíná legendární bluesman Buddy Guy. „Prostě proto, že kdykoli jsem si chtěl jít lehnout, napadlo mě, že bych tak mohl přijít o nějaké zážitky.“

Z druhého pohledu bylo ovšem zřejmé, že rozjařené a poněkud chaotické chování davů nezvládají ani narychlo nasazené speciální jednotky kanadské policie.

Původní idea promotérů koncertů Kena Walkera a Thora Eatona nevybírat vstupné byla sice nakonec zavržena, ale čtrnáct dolarů nebylo zase tak moc a atmosféra na koncertech byla výtečná. Přesto byl Festival Express ve finále fi- nančním propadákem. Proto se producenti rozhodli natočené záběry zkrátka uložit – prý než seženou peníze – k ledu.

 

POZTRÁCENÉ FILMOVÉ PÁSY

Jak se stalo, že se filmové pásy najednou záhadně ztratily, nikdo už neví. Po třech dekádách se na ně přišlo vlastně náhodou. Zčásti byly – uprášené a potrhané – v Poolmanově garáži, kde je objevil jeho syn Gavin, na zbytek přišli kanadský „Karel Čáslavský“, badatel Garth Douglas, a filmový historik James Cullingham v kanadském Národním filmovém archívu v Ottawě. Z původních pětasedmdesáti hodin záznamu se jich nakonec podařilo najít a rekonstruovat čtyřicet šest.

Po čtyřech letech stříhání originálů a dotáček rozhovorů s pamětníky byl v roce 2003 film představen na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu, o rok později se dokonce objevil (bez valného ohlasu) na festivalu v Karlových Varech.

Mnohem důležitější bylo vydání filmu na dvou DVD (2004). Autoři získali z prodeje přes milión dolarů, a navíc je mohl hřát pocit, že většina recenzentů dala dokumentu plný počet hvězdiček: „Jeden z nejkrásnějších filmů všech dob,“ básnil respektovaný Hollywood Reporter.

 

SKRYTÝ PŮVAB JANIS JOPLINOVÉ

Ze všech filmů, které tuhle vlastně ne moc krásnou ženskou zaznamenávají, je Festival Express asi nejprůkaznějším svědectvím o její kráse „pod závojem“. Janis Joplinovou zastihlo putování ve vrcholné formě ve všech ohledech. Film zachycuje především její první koncert ve Winnipegu. Nenalíčená, neučesaná nekontrolovaně tluče hned v první skladbě Cry Baby hlavou o pódium, vlasy v modrém nasvícení létají okolo ní jak šílená svatozář. Zpocený, jaksi předčasně zvrásnělý obličej však vyzařuje štěstí. „Víte, co je život?“ zaječí do publika. „Vy zatracený blázni, ten je přece právě teď a tady!“

Poslední koncert, v Calgary, Janis zpívá Tell Mama. Rozbrečí se, proud slz. „Konečně někdo udělal lepší mejdan než já,“ povídá. „A tenhle dárek je pro mne? To musí bejt kartón tequily!“ a rozbalí to: „Týýýýý voe!!! Že mě sem zas brzy pozvete?!“

Do konce života jí zbývaly tři měsíce.

Kdepak, Festival Express není veselý film, stejně jako nebylo vesele před čtyřiceti lety. Ještě před Janis umřel Jimi Hendrix, pak Jim Morrison a taky mraky bezejmenných květinových dětí, které si tak úporně pletly vitamín s amfetaminem, jako kdyby věděly, že doba, která nastává, už není pro ně.

VE FILMU FESTIVAL EXPRESS JSOU K VIDĚNÍ A KE SLYŠENÍ:
Eric Andersen, The Band (a Rick Danko ve vlaku), Buddy Guy Blues Band, Delaney & Bonnie & Friends (C. C. Rider, bez Erika Claptona ovšem), The Flying Burrito Brothers, Grateful Dead, Ian and Sylvia a Great Speckled Bird, The Ides of March, Janis Joplinová, Mashmakhan, Mountain (Leslie West brnká ve vlaku), Tom Rush, Traffic, Ten Years After, Seatrain, Sha Na Na (jen na koncertech, nejeli totiž vlakem)