Kašpárek v rohlíku

Legenda praví, že Davida Dvořáka vše napadlo při cestě vlakem z jeho rodného Kolína do Českých Budějovic, kam vyrazil na pozvání tamního divadelního souboru, aby s ním připravil nové představení. Dávno předtím, v roce 1992, se Dvořákovi stala jiná příhoda, typická pro raná devadesátá léta, kterou popisuje: „Po třech semestrech sociální demografie na PřF UK jsem se v hospodě od kamaráda Zdeňka Běhala (jeden ze zakladatelů divadla Mimóza, součásti legendární Pražské 5 s největšími hvězdami herečkou Evou Holubovou a režisérem Tomášem Vorlem – pozn. red.) dozvěděl, že byl vypsán konkurs na ředitele Městského divadla v Kolíně. Všichni přítomní odsouhlasili, že bych se měl stát jeho budoucím šéfem, a přihlásili mě do konkursu, který jsem nakonec vyhrál a jako čerstvý dvacátník se tak stal zřejmě nejmladším ředitelem divadla na světě. Maminka brečela, táta konstatoval, že jsem si nasral do bot, a já si musel zvyknout, že i ředitelé chodí do práce a že jsou někteří podřízení, kteří mě nikdy nebudou mít rádi, protože jak jim přece může ředitelovat dvacetiletej kluk, který jim občas klade tak sedlácky logické otázky.“

A to si ještě vedle ředitelování kolínské stagiony založil autorské divadlo Igdyž, stal se jedním z ředitelů tamního festivalu Mimoriál, zaměřeného na neverbální divadlo, a aby toho nebylo málo, byl ještě několik let správcem kolínské synagógy, k čemuž dodává: „Na začátku jsem připojoval ke všem podpisům dovětek kolínský rodák, abych příslušností k maloměstu zdůraznil jisté outsiderství. Když ale pět let člověk řeší spousty anonymních dopisů a chodí na kobereček kvůli plakátu na divadelní festival, kde byla jako motiv použita mrkev na kolečkách, a dozvídá se absurdity typu: ,Pane Dvořáku, vy provokujete mrkví!‘ nebo je přítomen žraní vepřového kolene na rautu v synagóze za asistence ministra kultury, tak to přestane bejt legrace a vy si začnete připadat jako vedlejší postava ze seriálu Okres na severu.“

David pak dostal od písničkáře Luboše Pospíšila nabídku, zdali nechce jít dělat kreativního ředitele do České reklamní. Dal v divadle výpověď a několik let se pohyboval v reklamní branži. Tu dobu charakterizuje: „Zase jsem se učil a rozkoukával jako ředitel, abych nakonec opět pochopil tu nevídanou připrcatělost, tentokrát v oboru, kde zase žerete vepřový koleno, ale říká se mu suši a musíte bejt u toho zavěšený na jeřábu, protože to je kreativní. Vymejšlíte, kdo se s klientem vyspí, v horším případě jedete s ním a jeho rodinou na chatu. Klientská parta, ty nekonečně fluktuující marketingové týmy, pak naběhne na předávačku a v rámci své neurvalé snahy vyrýt své jméno na pomník bezejmenné a nesmyslné kampaně zničí vše, co zbylo z už beztak ustrašené a vykastrované koncepce či nápadu. Reklamní pracovníci jdou pak zapít frustraci z anonymity oboru, v nejlepším případě si koupí nějaké velmi netypické a ošklivé sportovní auto.“ Opět se tedy sbalil a společně s architektem Pavlem Nedvědem založili malou kreativní značku Commercial Underground.

KAŠPÁREK NEPŘIŠEL A NEUMŘEL

Asi před pěti lety u piva vyprávěl David Dvořák uměleckému šéfovi Loutkohry Jihočeského divadla Zdeňku Jecelínovi, jak sádruje svoje děti, i když nemají nic zlomeného, a on zariskoval a nabídl mu, aby pro jeho divadlo napsal a odrežíroval nějaké dětské představení. Vznikla tak hra Obr? Brrr ..., ve které poprvé zazněly písničky Kdo to neviděl a O-bla-ky, o-bla-ka z první desky Kašpárka v rohlíku. Prý jemně provokovala názorem, že čáp nenosí děti rodičům, ale rodiče dětem podle toho, jaké jsou. Řada lidí Dvořáka posílala k psychoanalytikovi. Ale Zdeněk Jecelín zariskoval podruhé a nabídl mu, aby vymyslel představení s podobnou strukturou, jako byl dávný kousek divadla Igdyž Etůdlování. Jenže Dvořák při prvním představení téměř vyčerpal písničkové nápady, a při cestách automobilem, kde písně dětem zpíval a vlastně si ověřoval jejich funkčnost, zjistil, že začíná docházet na docela neposlouchatelné rýmovačky. Řekl si, že by mohl zabít dvě mouchy jednou ranou a nechat složit písničky nové, jež budou opět fungovat jako zábava dětem v autě, ale zároveň se stanou základem budoucího představení. Tedy směs písniček, a jak říká fast food — rychloobčerstvovacích scének. V Budějovicích vznikl kabaret o Kašpárkovi, který nedorazil, a všichni přítomní to za něj musí zachraňovat, až se sami stanou Kašpárky a z té zodpovědnosti mají obrovitananánský strach. Výtvarník Matěj Němeček vše přehodil do komiksu a pod jeho rukama vznikla také první „číra“, jak v Kašpárku říkají čepicím vzdáleně připomínajícím punkáčské účesy – všimněte si mimochodem, že každý z vystupujících má dnes „číro“ jiného designu. Zároveň se z nich stal nejoblíbenější marketingový materiál kapely. Vlastně už dopředu poznáte, že někde kolem hraje Kašpárek v rohlíku podle toho, že se tam najednou objeví větší množina rodičů s podivně vypadajícími červenými molitanovými čepicemi na hlavách jejich potomků.

Mimochodem, před druhou deskou pak vzniklo představení Kašpárek navždy, občas přezdívané Kašpárek umřel, s nímž českobudějovické divadlo stále jezdí nejen po zájezdech, ale je také základem představení na nejrůznějších festivalech prezentujících tzv. Kašpárkovo městečko. Tady je na místě zmínit další pro Kašpárka důležitou postavu – původem grafika a Dvořákova spolupracovníka z firmy Commercional Underground Lukáše Botku. Pokud je vám jeho jméno povědomé, vězte, že se jedná o toho mladého muže, který prý vlastně nechtěně rozpoutal loňskou vajíčkiádu na předvolebních mítincích sociální demokracie. O vymýšlení nejrůznějších gagů a překvapení, jimiž jsou vystoupení Kašpárka v rohlíku proslulá, říká: „Na vymýšlení ptákovin jsme někdy sami dva s Davidem, jindy je David vymýšlí společně s Petrem Hanouskem, jindy zase v divadle v Českých Budějovicích; vlastně podle toho, kde se zrovna nachází. Začalo to křtem první desky v Paláci Akropolis před dvěma lety. Abychom představení ozvláštnili, instalovali jsme tam obrovskou postel, na které se děti mydlí polštáři. K naší radosti byly po křtu všechny polštáře rozcupované a všude se válel molitan.“ Hravost kašpárkovských akcí dorůstá někdy do celkem nečekaných rozměrů, jako například loni v Českém Brodě vozili děti po areálu v popelářských vozech. Důvod byl jednoduchý – písnička Strejda Jára je přece o popelářovi. Při zahájení tamního představení Kašpárek navždy zase používali pohřební vůz, protože Kašpárek je přece po smrti. Až později se ukáže, že v rakvi není Kašpárek, ale spousta plyšových hraček, a i Kašpárek (jenž na prsou z jisté nevědomosti nebo nostalgie nosí státní znak bývalé ČSSR) se na konci představení objeví.

PRVNÍ DESKA

Vraťme se však zpátky do doby před vznikem první desky. O té Dvořák vypráví: „Kabaret žil a jezdil jako menší divadelní produkce Loutkohry Jihočeského divadla, lidem se líbil, ale divadelním kritikům a pořadatelům divadelních festivalů pro děti o dost míň. A protože moje děti nikdy nebyly ve studiu a já si to chtěl také vyzkoušet, vyrazili jsme nahrávat k Ondřeji Ježkovi do studia Jámor. Ukázalo se, že to není klasické studio, ale vlastně sympatickej obejvák.“ Na to vzpomíná producent Ondřej Ježek: „Celý to působilo jako velikášský projekt, ale zároveň jako punk. Nejdřív za mnou přišel Ondřej Pečenka, kterému jsem dělal desku jeho projektu Folk3Mail, a já díky němu alespoň trošku tušil, že vlastně nikdo neví, jak to bude ve finále vypadat. Jediné, co existovalo, byl plán natočit písničky. Nejdřív do studia nahnali divadlo, a když se zjistilo, že to jsou sice nadšenci, ale desku neutáhnou, začali shánět sólisty. Když se jim nepodařilo pro písničku Strýček Jára přemluvit Tonyho Ducháčka, přišťouchl jsem jim Davida Kollera, jemuž jsem zrovna míchal desku. Vlastně to původně byla spousta lidí, která nevěděla, do čeho jde. Ale ve finále se jim i podařilo sehnat na zcela neznámý projekt neuvěřitelné sponzory, například jednoho z největších evropských výrobců džusů, a všechno dohromady nějak zafungovalo.“ Po Kollerovi se začali nabalovat další hosté, takže už na první desce zpívají i Márdi z Vypsané fixy, Blanka Šrůmová nebo Jarda Svoboda ze skupiny Traband. Album vyšlo v prosinci roku 2007, prodalo se ho na 5000 kusů a výše zmíněný jarní křest v roce 2008 v Paláci Akropolis už byl docela očekávanou událostí.

V létě pak Kašpárek objel několik velkých festivalů, vedle Rock For People například i celou sérii Českých hradů. K projektu se postupně přidávali Milan Cais z Tata Bojs, Tonya Graves z Monkey Business, Honza Kalina ze Sto zvířat, Lenka Dusilová a Gipsy. Ne že by vždy všichni vystupovali najednou (vyjma několik největších koncertů), protože každý z nich má své vlastní projekty, ale když mohou, tak se prostě na koncertech objevují jako hosté. Atmosféru, již Kašpárkův soubor vytváří, popisuje Milan Cais: „Pamatuju si, jak za mnou krátce po vydání první kašpárkovské desky přišel nějakej David Dvořák (kterého jsem do té doby vůbec neznal) a říkal mi, že by se mu líbilo, kdybychom s Tata Bojs, nebo aspoň já osobně s nimi nějak spolupracovali. My jsme měli v tom čase taky po vydání desky a na ní byla písnička Vítací, kde se zpívá: ,... ahoj, děti, pojďte se nám narodit ...‘ To byl možná důvod, proč mu to tak rezonovalo, nevím ... Musím říct, že podobně zapálených a upovídaných týpků už jsem pár potkal a ani se mi do toho moc nechtělo, i když se mi ty písničky líbily. Kontaktovali i našeho klávesistu Juru a i on se k tomu původně stavěl dost rezervovaně. No a současnost je taková, že Jura jezdí v podstatě 90 procent koncertů, já tam funguju jako jeden ze tří chlapů-zpěváků, Mardoša dělá pro Kašpárka dětský diskotéky a Dušan Neuwerth zvučí skoro všechny koncerty. Což je jenom malý důkaz toho, že ten plešatej chlápek v kšiltovce není jen spoluautor a režisér Kašpárka v rohlíku, ale taky někdo, kdo má speciální schopnost nadchnout a sloučit kolem sebe lidi, který si zamane. Jedinýho Vládíka (našeho kytaristu) zatím nelapili do svých černobílých kašpárkovských sítí.“

KAŠPÁREK V ROHLÍKU 2

Vloni pak přišel čas na další desku, jednoduše nazvanou Kašpárek v rohlíku 2, již pro změnu produkoval další z předních domácích hudebních producentů, výše zmíněný Dušan Neuwerth. Nechme opět hovořit Davida Dvořáka: „U druhé desky už jsem všechny burcoval a taktizoval jak ostřílený trenér. Jediné pravidlo, kterým jsem to celé svázal, bylo, že když někdo složí text s hudbou, nemůže písničku zpívat. Nejdůležitější ale vždycky bylo téma, tedy mít o čem psát. Dětská píseň svádí autory vždy na cestu ke zvířátkům. Obecně ve všech tvůrčích oborech u nás chybějí témata. Malíři skvěle malují, vědí dokonce, že je to poslání, neviditelná síla, ale v řadě případů nevědí, co malovat. Kluci hiphopujou, ale von ten Jižák a obecná lež nejdou propírat donekonečna.“

Výsledek možná překvapil i samotné tvůrce  – z několika písní se opravdu staly až ikonické popěvky. Třeba Márdiho cover slavné písničky skupiny The Clash Should I Stay Or Should I Go, tedy Čůrej sem a čůrej tam (čůrej jako velkej pán. Ve stoje i za běhu, žlutý srdce ve sněhu). Roztomile žvatlající a česky výjimečně zpívající Američanka Tonya Graves zase s gustem dává: „Černou, měj rád černou ... Černý padaj’ saze, bílý vločky sněží, černá nebo bílá, na tom nezáleží.“ A kdejaká holčička si možná k nemilosti vyučujících na prvním stupni před tabulí prozpěvuje popěvek Milana Caise: „Naše nová učitelka Angelina Jolie, hej.“

Hraje je Radio 1, hrají je na Radiožurnálu, jejich deska nesmí snad chybět v žádné autovýbavě rockera, jenž si pořídil rodinu. I pro hudebníky samotné má zkušenost s Kašpárkem v rohlíku často terapeutickou funkci. Tonya Graves k tomu říká: „Můj starší syn Sebastián do té doby, než mě viděl zpívat Černou, vždycky protestoval proti tomu, abych vystupovala na pódiu. Teď už se naopak těší, kdy že se na scéně objevím, samozřejmě také kvůli tomu, že tam může pobíhat s námi a ostatními dětmi.“

Postupně si Kašpárka v rohlíku začíná všímat i televize, objevili se v benefičním pořadu ČT Kuře a v ranní dětské silvestrové show, zvou je do zábavných pořadů na Nově, vystupovali ve třech zcela vyprodaných představeních na Nové scéně Národního divadla a vedle opět relativně velké letošní letní koncertní a divadelní šňůry připravují zatím svůj největší divadelní projekt pro otočné divadlo v Českém Krumlově s ohlášenou premiérou na 19. června. A v prosinci (12. 12.) se Kašpárek v rohlíku chystá do Mekky pro české hudebníky nejvyšší, do velkého sálu Lucerny, a protože většina jejich nejen pražských vystoupení bývá beznadějně vyprodána, doporučujeme nepropásnout čas, kdy se vstupenky dostanou do prodeje.