Petr Muk | Reflex.cz
reklama
nahoru

Petr Muk

Luděk Staněk3. června 2010 • 00:15
Petr Muk
foto: Isifa.com

V den, kdy Petr Muk zemřel (24. 5. 2010), začalo tradiční facebookové šílenství. Spousta lidí, překvapená a šokovaná zprávou o smrti populárního zpěváka, se jala kybertruchlit. Mezi citovými výlevy si fanoušci posílali i videa. A když jste si jich prohlédli několik za sebou, došlo vám jedno. Pro velmi mnoho lidí Petr Muk začal existovat někdy před dvaceti lety. A zajímat je přestal jen o pár let později.

reklama

 

JEN SI ZKUSTE VYBAVIT nějakou jeho původní píseň - naskočí vám nejspíš něco z toho, co udělal na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Doba skupin Oceán a Shalom, doba, kdy ještě dával víc rozhovorů hudebním a společenským časopisům než bulváru. Doba, kdy lidé řešili spíš jeho židovství než to, kolik kilo antidepresív měsíčně spolyká. Doba, kdy prodal desítky tisíc desek v prvních týdnech po uvedení na trh a kdy hrál s kapelou po klubech, a ne s Kateřinou Brožovou a puštěným CD za zády na mítincích ČSSD. Pokud se pokoušel vrátit zpátky na začátek, od muzikálového karaoke ke svobodné tvorbě, zemřel ve chvíli, kdy se mu to téměř povedlo.

 

NÁVRAT KE KOŘENŮM

Letos, poprvé po pěti letech, vydal Petr Muk desku. A, po pravdě řečeno, další by asi ani vydat nemusel, pokud by nechtěl. Byl etablovaný na pražské muzikálové scéně, což mimo jiné znamenalo, že byl finančně zajištěný. Mohl žít relativně pohodlný život celebrity druhého řádu. Jednou za čas se nechat vyfotit na večírku u příležitosti otevření nějaké cukrárny či řeznictví, občas dát do nedělní přílohy novin nepříliš oduševnělý rozhovor na téma, kam jezdí nejraději na dovolenou a jakou barvu má jeho spodní prádlo (abyste chápali, že si nevymýšlím, oba rozhovory skutečně proběhly – Chorvatsko a bílé slipy), a mít klid. Na Petra Muka ale tohle bylo málo. Posledních pět let poměrně razantně pracoval na tom, aby to změnil. Dva roky se snažil stabilizovat svoji bipolární poruchu (maniodepresivita), která jednak kvůli špatné léčbě, jednak i kvůli neukázněnosti pacienta v polovině první dekády nového tisíciletí znovu udeřila. Srovnal svůj osobní život a založil novou rodinu. A vrátil se ke kořenům. Dal se dohromady se členy skupiny Deep Decline, pražské revivalové kapely, která se specializuje na přehrávání skladeb Depeche Mode a The Cure. Tedy skupin, jimiž byl na začátku své kariéry výrazně ovlivněn. Pokud něco zásadně změnilo posledních několik let jeho života (a to pozitivním způsobem), bylo to právě setkání s Deep Decline a deska, kterou s nimi natáčel.

 

OCEÁN A SHALOM

Proč byla deska pro Muka tak důležitá? Ano, chybělo mu živé hraní, ale dost možná také tušil, že potřebuje úspěch. Jako člen skupiny Oceán, na přelomu osmdesátých a devadesátých let snad nejkultovnější české kapely, věděl, jaké to je, být nahoře. A se Shalomem, který rozjel v roce 1992, to zažil také. Ale už v tomhle období se objevily stíny na duši. Někde mezi Shalomem a Oceánem se poprvé v tisku přiznal k myšlenkám na sebevraždu. Bylo to shodou okolností právě v Reflexu. „Loni (myšleno v roce 1991, pozn. red.) jsem skutečně dvakrát vážně uvažoval o udušení z oběšení. Ve chvíli, kdy jsem propadl do nepředstavitelného duševního marasmu a uvědomil si rozpad vlastní rodiny … začal jsem přemýšlet, jak to provedu. Měl jsem nepředstavitelný pocit, že už nemám sílu ani potřebu žít. Uvažoval jsem, jak to udělat, aby mě už neoživili, a tenhle způsob mi připadal nejjistější.“

 

V dobách největší slávy Oceánu – zleva Pavel Kučera, Jan Vozáry, Dušan Vozáry a Petr MukV dobách největší slávy Oceánu – zleva Pavel Kučera, Jan Vozáry, Dušan Vozáry a Petr Muk

 

Jak se zdá, nebylo to jeho nejšťastnější období, ale každopádně bylo jeho nejúspěšnější po profesionální stránce. Na rozdíl od Oceánu, ve kterém se cítil svázaný, měl v Shalomu prostoru, kolik chtěl, mohl bez nejmenších problémů dávat světu na odiv své tehdy značně exaltované židovství a vůbec si užívat to skvělé kombo, po kterém touží každý umělec – slávu, úspěch a tvůrčí svobodu. Až na to, že Petr Muk si moc neužíval. Než bys řekl „žid“, Shalom se fanouškům omrzel a druhá deska Brány vzkazů už byla, alespoň z pohledu tehdejších prodejů, naprostý komerční propadák. Dávalo to smysl – synth pop, na němž Muk až doposud svůj úspěch postavil, byl ve zrychlené porevoluční době vystřídán diskotékovou taneční elektronikou, která už si na vypjaté emoce nepotrpěla. A část fanoušků podle všeho unavilo i neustálé akcentování židovské víry. Ostatně, pro většinu z nich byla Davidova hvězda pouze módní doplněk na černém oblečení (často velmi nepraktický při střetu s antisemitsky naladěnými spoluobčany), pro Muka to ale byla součást hledání duševního klidu. Dříve koketoval i s jinými náboženstvími, včetně nejrůznějších východních nauk. V již zmíněném rozhovoru pro Reflex z roku 1992 mluví s typickou až naivní otevřeností i o tom, že přijal podobojí a zkoušel nejrůznější jogínské cviky, které mu málem zničily zdraví. Teď mu židovství málem zničilo kariéru. Shalom dojezdil koncerty a v roce 1996 definitivně skončil.

 

ŽIVOT MUZIKÁLOVÉ CELEBRITY

Zpěvák měl ale stále důvěru své nahrávací společnosti Monitor/EMI, a tak nebyl problém rozjet sólovou kariéru. Kolem přelomu tisíciletí vydal poměrně rychle čtyři alba a začal svoji dráhu zpěváka v muzikálech. Rusalka, Johanka z Arku, Galileo … A tím pádem Slavík, České Gramy, ceny TýTý a tak dále. Ale také to znamenalo dostat se do kategorie „estrádních zpěváků“, daleko od toho, co znal s Oceánem nebo Shalomem. Místo toho se najednou ocital ve stejných programech s lidmi jako Janek Ledecký, Josef Laufer nebo Helena Vondráčková. Jistě, stále měl skvělý hlas, ale neměl hit. A to dokonce ani když vydal EP coververzi skupiny Erasure Oh L’Amour. Mimochodem, když se pustíte do coververzí, bývá to většinou z rozpustilosti nebo proto, že v kariéře nevíte, jak dál. V Mukově případě to bylo rozhodně to druhé. Život muzikálové celebrity ho evidentně úplně neus pokojoval. A co hůř – začalo to být vidět. Později bude tvrdit, že v tomhle období se poprvé snažil systematicky léčit z depresí. Neúspěšně. Vinny byly jednak nesprávné léky, jednak to, že zpěvák na léčbu podle všeho kašlal. Začalo se mluvit o jeho problémech s alkoholem. „Mám prostě rád víno a mám rád pivo. Jednou týdně chodím s kamarády na pivo ke Zlatému tygrovi. Obvykle si dám osm až deset piv. Skvěle si propláchnu ledviny a je to fajn. Ale myslím, že tvrdý alkohol je už velké riziko. Tomu se snažím vyhýbat,“ tvrdil v roce 2004 v rozhovoru pro iDnes.

Ve vyhýbání alkoholu by ale rozhodně mistrovství republiky nevyhrál. Ve stejném roce zachytily bulvární média tyhle dva ve společnosti několikrát. A alkohol často vedl Muka spíš než naopak. A jeho rozhovory s novináři, již tradičně hodně naivní a někdy až dětinsky otevřené, najednou nesly známky toho, že zpěvák se v nich snaží přesvědčovat spíše sám sebe. Mluvil o tom, že alkohol je berlička a že je třeba se drogám bránit prevencí. Což bylo jen krátce poté, kdy svědčil u soudu se svým známým Michaelem Wicherkem. Oba se bezesporu znali a obžaloba tehdy tvrdila, že Wicherek prodával drogy – a podle telefonních odposlechů i Mukovi. Wicherek před soudem popřel, že by drogy byly pro zpěváka, Muk vydal prohlášení, ve kterém jakoukoli spojitost s drogami popřel, a bylo. Tedy nebylo. Dnes víme, že Muk už tehdy pravděpodobně o svém vztahu ke kokainu nemluvil celou pravdu. Přitom o pár let dříve jezdil s protidrogovým pořadem Drop-Inu. Osobně si nemyslím, že to v Mukově případě byla nějaká přetvářka. Pravděpodobně to bral jako součást cesty, součást boje s vlastními démony. A troufám si tvrdit, že hlavní roli v jeho tehdejším popírání jakýchkoli problémů nehrál fakt, že chtěl vypadat jako větší svatoušek, ale to, že se prostě styděl.

Ve druhé polovině první dekády pak vydával desky pouze v udržovacím rytmu. Osud v dlaních je bezesporu zapomenutelné album, Slunce/To nejlepší a Muzikál a film jsou desky, které zjevně vznikly na popud Mukovy nahrávací společnosti mimo umělcovu vůli. První je klasický výběr největších hitů, druhá ždímá zpěvákovu kariéru v muzikálech. Pokud se shodneme na tom, že Muk byl ve své době nesmírně talentovaný hudebník, vypadá tahle fáze jeho kariéry přesně jako to, čemu se říká „ošklivý konec“. V roce 2006 se navíc znovu pokusil o sebevraždu. Zároveň ale podruhé založil rodinu a poprvé v životě se začal systematicky léčit z depresí. Někdy v tomhle období asi pochopil, že minimálně nad svým profesním životem ztrácí kontrolu. A pokusil se to změnit. Asi nebyl připraven vzdát se pohodlného objíždění podnikových večírků na halfplayback, ale vedle toho chtěl udělat něco pro sebe. Chtěl znovu začít hrát ve skupině. Tak jako kdysi se Shalomem. Tak jako v době, kdy měl úspěch a svobodu.

 

PUNKOVÁ ENERGIE

Zdá se, že Muk vyhledal členy Deep Decline sám. O úplnou náhodu rozhodně nešlo – Luďka Fialu, jednoho ze členů téhle formace, znal od roku 1992 a byli si hodně blízcí. Mukovi šlo především o to, aby mohl prezentovat své písničky jinak než estrádním způsobem na playback. Postupně do sestavy přibyl ještě baskytarista Deep Decline Vladimír Srb. „Paradoxně jsem nikdy Oceán ani Shalom moc neposlouchal,“ říká Srb. „Ale hodně rychle jsem si to oblíbil. Už kvůli němu. Věděl, co chce dělat, věděl jak. A bylo na něm vidět, že byl skvělý muzikant, nejenom dobrý zpěvák. Měl cit pro dynamiku, slyšel všechny jemnosti.“

 

„Hvězdu na čele máš, barvu žlutou má …“ Koncerty Oceánu byly událost.„Hvězdu na čele máš, barvu žlutou má …“ Koncerty Oceánu byly událost.

 

Seznam skladeb, které Muk se svou skupinou v posledních letech na koncertech hrál, ukazuje, že nešlo jen o nějaký rozmar, ale že v projektu skutečně byly ambice. Mix skladeb Shalomu a jeho nejlepších sólových věcí plus nezbytná Ráchel, megahit Oceánu. A v prvním přídavku skladba Boty, jež vznikla, ještě když hrál v osmdesátých letech v punkové kapele Dural. „Boty byly při každém koncertu strašnej nářez. Mělo to punkovou energii a já osobně jsem měl dojem, že tuhle skladbu hrajeme každý koncert rychleji a rychleji.“

Setlist rozhodně nevypadá jako práce někoho, kdo chce prostě stáhnout publikum o těžce vydělané peníze na vstupném tím, že nebožákům v sále předhodí pár starých hitů, které zazpívá „umělec z Prahy“, a všichni půjdou spokojeně domů. Nebyla to žádná klubová kapela, to ani omylem, ale rozhodně to bylo myšlené vážně. „Samozřejmě pořád to byl Petr Muk, takže některé koncerty byly na místech, kde to není ideální. Jednou jsme třeba hráli v Karlových Varech v divadle. Lidi sedí, vypadá to tam jak malý Národní, ale stejně jsme je dokázali zvednout ze židlí,“ říká mi Vladimír Srb a zadumaně se při tom dívá na čerstvé Mukovo CD, které má na stole.

 

V BLUDIŠTI DNŮ

Muk stavěl svoji poslední kapelu jako dlouhodobý projekt. To mimo jiné znamenalo, že absolutně nic neošidil. Před každým koncertem se víc než půl hodiny rozezpívával a důkladné zvukové zkoušky trvaly často i dvě hodiny. Po nějaké době bylo jasné, že pokud bude dělat nový materiál, bude to právě v téhle sestavě. „Myslím, že ho začalo strašně bavit to, co dělá kapelu kapelou. To znamená nejenom koncerty, ale i zkoušení, to, že se o muzice mluví … zkrátka všechny ty věci okolo.“ V tomhle období se Muk dostal k hudbě, která se v muzikálových šatnách rozhodně nehraje – ve svém posledním rozhovoru pro MF Dnes mluvil o IAMX nebo Keane, tedy znovu moderní a progresívní hudbě, s níž souzněl i v začátcích své kariéry v Oceánu a Shalomu. Album V bludišti dnů pak mělo tohohle „nového Muka“ zrcadlit v maximální míře. Po krátkém intermezzu, kdy zpěvák s kapelou zkoušel natáčet tradičním způsobem ve velkém studiu, se nakonec rozhodl nahrávat u sebe doma v narychlo pořízeném studiu domácím. Se skupinou tu zkoušel, nahrával, do blízkých hospod chodil na pivo a těsně před dokončením desky u něj ostatní hudebníci přespávali. Na albu je to znát. Není to sice zázračná ani přelomová deska, ale Muk na ní působí tak, jak asi chtěl – nikoli pouze jako zpěvák, ale jako hudebník, jenž naprosto sebevědomě pracuje s tím, co se mu vždy líbilo. Na solidní návrat na scénu by to stačilo.

Příběh Petra Muka je příběhem talentu, kterému nebylo dáno, aby byl dostatečně využitý. Zpěvák, jenž ztělesňoval jedno, byť krátké progresívní období české pop-music, odchází jako námezdní dělník muzikálové scény, který se na poslední chvíli pokoušel vrátit k tomu, co ho bavilo nejvíc. V tomhle světle je jeho smrt ještě absurdnější.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama