Génius z Vysočiny | Reflex.cz
reklama
nahoru

Génius z Vysočiny

JAN P. KUČERA1. července 2010 • 00:15
Génius z Vysočiny
Gustav Mahler
• foto: 
Profimedia.cz

Krásný, malebný kraj zvaný Českomoravská vysočina zrodil řadu velkých umělců, avšak skutečně světové slávy dobyli toliko dva hudebníci, jejichž kulatá výročí si v tomto roce připomíná kulturní svět: 150 let od narození Gustava Mahlera a 120 let od narození Bohuslava Martinů. Na tuto skutečnost bychom měli být patřičně hrdí, avšak v Mahlerově případě bychom měli jeho češství či „vysočinství“ vážit opatrně.

reklama

 

Narodil se v Kalištích, jež se nacházejí v humpolecké krabatině, v obci vzdálené jen pár kilometrů severozápadně od Humpolce. Toto geografi cké upřesnění není zbytečné, existují totiž mahlerovští cizozemští i tuzemští nadšenci, kteří marně pátrají po rodném domě oblíbeného velikána v jiných vysočinských Kalištích, ležících severně pod vrchem Javořice. Nuže v těch správných, humpoleckých Kalištích, v poměrně velkém, leč (tehdy) nevalném přízemním stavení, spatřil 7. července 1860 Gustav Mahler světlo světa. Narodil se v rodině židovského obchodníka, v jediné jazykově německé rodině v obci. Manželku Marii si otec Bernard Mahler našel v nedaleké Ledči nad Sázavou, kam dojížděl za obchodem. Byla to dobrá partie – dcera mydláře dostala bohaté věno. On se oženil dobře, ale ona se špatně vdala. Byla jemná a poměrně mírná (avšak v některých pro ni důležitých věcech i neústupná), on naopak sice inteligentní a sčetlý, leč hrubý a násilnický, člověk veskrze praktický v dobrém i špatném slova smyslu. Komplikované povahy měli oba, a tak není divu, že v domě bývalo často dusno.

 

GUSTAV MAHLER: „CELÝ MŮJ ŽIVOT JE VLASTNĚ TOUHA PO DOMOVĚ. CÍTÍM SE JAKO TROJNÁSOBNÝ VYHNANEC: JAKO ČECH MEZI RAKUŠANY, JAKO RAKUŠAN MEZI NĚMCI, JAKO ŽID NA CELÉM SVĚTĚ. VŠUDE VETŘELEC, NIKDE VÍTÁN ...“

 

Malý Gustav, který v dospělosti komplikovanosti povah rodičů jakoby sečetl, byl nervózní dítě a hádkami rodičů hodně trpěl. Naštěstí do jeho života brzy vstoupila hudba a stala se pro něho takřka vším. Kouzlo způsobené ťuknutím do klaviatury pianina Mahler poznal už jako čtyřletý, prý na půdě v domě ledečského dědečka. Chlapcovo nadání bylo tak evidentní, že otec reálně odhadl šance na jeho skvělou kariéru, investoval do nového nástroje a do učitelů. Malý Gustav vzápětí začal své okolí udivovat pokroky neobyčejně nadaného dítěte a den ode dne potvrzoval sny svého extrémně ctižádostivého otce.

 

JIHLAVA–PRAHA–JIHLAVA

Kaliště (Mahlerův rodný dům, jenž je dnes po důkladné rekonstrukci centrem mahlerovských oslav, má sice jen malé pódium, avšak větší akce umožňuje tamější kostel sv. Jana Křtitele) Mahler vlastně nikdy nepoznal. Nebyly mu ani čtyři měsíce, když se rodina přestěhovala do nedaleké Jihlavy. Zhruba patnáctitisícové město, podle velikosti třetí největší na Moravě, bylo tehdy ze tří čtvrtin jazykově německé. Nebylo to v těch milých časech důležité, neboť, jak právě v té době napsaly Olomoucké noviny, „stávajíce a líhajíce s Němci obcujeme, oni potřebují nás a my je, slovem, my zůstaneme bratři, dokud vedle sebe žít budeme, nač bysme člověka zatracovali, že je Němec?“. Bernard Mahler v Jihlavě začal skromně hokynařit, ale postupně se vzmáhal, když získal povolení k prodeji alkoholu, piva, vína, kořalky i sladkých likérů. Jelikož byl přičinlivý a protože alkohol je zboží dobré a vděčné, brzy se postavením přiblížil až k městské honoraci. Ke společenskému vzestupu mu pomohl i důležitý politický fakt, když nová rakouská ústava z roku 1867 (tzv. prosincová) Židy defi nitivně prohlásila za plnoprávné občany. Bernard Mahler koupil hned vedle svého prvního jihlavského bytu (dnes Znojemská 4, Dům Gustava Mahlera) pěkný vlastní dům (dnes Znojemská 6), v němž byl výčep, palírna a v prvním patře byt rodiny.

 

Historek se z Mahlerova jihlavského dětství dochovala celá řada, ale všechny jsou málo hodnověrné, jistého nevíme téměř nic. Učil se mizerně a školou „prolézal“ jakž takž spíš proto, že jako „zázračný“ klavírista začal být ve městě známý – už jako desetiletý vzbudil pozornost při vystoupení v jihlavském divadle a noviny ho tehdy označily za „velkého budoucího virtuosa“. Hudebních učitelů měl hned několik – byli to často výteční muzikanti, najdeme mezi nimi i kapelníka jihlavské městské kapely. Ani s přibývajícími lety mu škola nijak nepřirostla k srdci a na jihlavském gymnáziu rozhodně nezářil. Přesto se otec rozhodl poslat ho na prestižnější ústav, na pražské novoměstské gymnázium. Nebyl to dobrý nápad. Jedenáctiletý Mahler se sice dobře ubytoval v Celetné ulici u profesora Grünfelda, u něhož se mohl dál vzdělávat v hudbě, ale na gymnáziu to byla bída. Výuku prakticky nevnímal, myslel jen na hudbu. Po skončeném pololetí se podle studijních výsledků ocitl na čestném čtyřiašedesátém místě ze čtyřiašedesáti žáků. Tehdy i ctižádostivý otec nahlédl, že tudy se jeho syn úspěchu nedobere, a odvolal ho zpět do Jihlavy.

 

VEGETARIÁNEM PODLE WAGNERA

Vzhledem k tomu, že Gustav hledal jen hudbu, měl štěstí. Jako doprovod přítele se jednou ocitl na zámku v Moravanech, kde jeho nadání zaujalo tamějšího správce – dobrého hudebníka, muže velkého rozhledu a užitečných společenských styků. Ten rychle nahlédl, že pro tak nadaného mládence bude nejlepší vídeňská konzervatoř, a o svém názoru přesvědčil otce Mahlera. Bernard Mahler souhlasil, ale jen pod podmínkou, že Gustav dokončí gymnázium. Syn podmínku splnil až během studia na konzervatoři v rámci jakési externí výuky. Cestu k maturitnímu vysvědčení zřejmě neměl snadnou. Při prvním pokusu vzdal písemku z matematiky a lépe se mu nevedlo ani při překladech z řečtiny a latiny. Stručně řečeno, neuměl nic, takže dnes je těžké dopátrat se, v čem vlastně ono externí studium spočívalo. Za dva měsíce to nicméně zkusil znovu, komise tentokrát moudře vzala v úvahu, že výtěžek jednoho koncertu adept věnoval ve prospěch gymnazijních sbírek, přimhouřila obě oči a nadaný muzikus s vykonanou maturitní zkouškou přece jen vyplnil otcovu náročnou podmínku. Na vídeňské konzervatoři bylo jinak: téměř trapný jihlavský gymnazista („strávil jsem mládí na gymnáziu, a nenaučil jsem se ničemu“) zde doslova oslňoval a sklízel úspěch za úspěchem. Je třeba připomenout, že – ač se to často traduje – u největšího pobeethovenovského symfonika A. Brucknera Mahler nestudoval, přestože se s uctívaným Mistrem osobně sblížil. Z Mahlerových spolužáků je nutno zmínit alespoň jednoho – Huga Wolfa. Ten byl tragický zjev, ale rozhodně umělec, který se Mahlerovi genialitou vyrovnal. Ačkoliv ve Vídni bydleli společně, dokonce prý spali v jedné posteli, důvěrnými přáteli se Mahler a Wolf nikdy nestali a stát ani nemohli. Mahler, po celý život odtažitý, nedostupný a přezíravý, přátele neměl vlastně nikdy.

 

Navíc si ani necenil Wolfovy hudby, třebaže ještě po Wolfově smrti ve vídeňské Dvorní opeře loajálně provedl jeho jedinou operu.

 

V době studií oba spojovala láska k Richardu Wagnerovi, a to nejen k jeho hudbě, nýbrž i životním názorům. Pod Wagnerovým vlivem se z obou stali vegetariáni – Mahler pak vegetariánství praktikoval po celý život a považoval to za významné: „Morální vliv tohoto způsobu života, tohoto dobrovolného ujařmení, je ohromný. Můžeš si domyslet, jak jsem jím proniknut, jestliže od toho očekávám regeneraci celého lidského pokolení,“ napsal jednomu příteli zcela ve Wagnerově duchu. Dráhy obou géniů se brzy diametrálně rozešly. Zatímco Wolf měl pověst extravagantního ztroskotance, kterou posiloval svými až jankovitými hudebními recenzemi, v nichž většinou hrubě spílal Brahmsovi, Mahler nastoupil rychle vzestupnou dráhu operního dirigenta.

 

MAHLER DIRIGENT

Také na této dráze měly české země významné místo. Mahler s krajem svého mládí udržoval trvalý úzký kontakt, na prázdniny jezdil za rodiči, dirigoval v jihlavském divadle operety, prožil tam mučivou neopětovanou lásku k jisté Josefi ně a zajížděl i k příteli do Želivi. Cesty do Jihlavy defi nitivně skončily až v roce 1889, kdy mu zemřeli oba rodiče.

 

V první čtvrti roku 1883 byl Mahler povolán jako dirigent do divadla v Olomouci. Ta sice byla tradičním kulturním střediskem (jazykově stejně německým jako Jihlava), ale právě v té době se její městské divadlo, otevřené teprve roku 1850, zmítalo v neurovnaných, až skandálních poměrech. Pro Mahlera, který šel za všech okolností až fanaticky za uměním bez kompromisů, byly tři svízelné „olomoucké měsíce“ zlým snem a jeho vzpomínka, často citovaná v mahlerovských bio grafi ích, nejpamátnějšímu moravskému městu čest věru nedělá: „Od okamžiku, kdy jsem překročil práh olomouckého divadla, bylo mi jako člověku, který očekává kárný soud nebes. Zapřáhnou- li nejušlechtilejšího oře spolu s voly do jedné káry, nemůže jinak než táhnout s nimi zbrocen potem, … cítím se velmi pošpiněn.“

 

Mnohem lépe se Mahlerovi dařilo na druhé „štaci“ v našich zemích, totiž v Praze, v dnešním Stavovském, tehdejším Královském zemském německém divadle. Přišel sem z Drážďan, kde ho neuspokojoval druhořadý post. Tehdy, v roce 1885, se jeho příchodem umělecké Praze otevřela obrovská šance a pochopili to už tehdejší současníci, když vřele ocenili skvělé Mahlerovo nastudování Dona Giovanniho a vzápětí provedení Wagnerových hudebních dramat Mistři pěvci norimberští, Zlato Rýna a Valkýra. Od Prahy, kde před čtrnácti lety dlouho nepobyl, si tentokrát hodně sliboval. Bohužel se jeho pražské působení omezilo na pouhou jednu sezónu. Chodíval i do Národního divadla, kde vyslechl „opery Smetanovy, Glinkovy a Dvořákovy, přičemž zejména prvního z nich pokládám za zjev hodný pozornosti …, je to hudebník veskrze originální“. Ani po odchodu z Prahy Mahlerovy „české“ kontakty nezmizely, byť příliš četné nebyly. Přesto je nelze považovat za zanedbatelné, jak nejlépe dosvědčuje rok 1908, kdy Praze svěřil premiéru své 7. symfonie, kterou zde i sám nastudoval a řídil. Jedná se samozřejmě o významné datum i v dějinách České fi lharmonie.

 

V letech 1897–1907 Mahler působil ve Vídni jako ředitel Vídeňské dvorské opery. (Aby se jím stal, musel přestoupit na katolictví. Udělal to bez sebemenšího zaváhání, jeho židovský původ mu nic neříkal, i když jeho rodiče se k židovství hlásili a byli pohřbeni na jihlavském židovském hřbitově. Přesto pošklebkům, karikaturám i ostrým útokům v tehdy už antisemitské Vídni neunikl. V této souvislosti je dobré připomenout zajímavý fakt, že hudbymilovný antisemitský fanatik Adolf Hitler právě za výkony operního dirigenta, které v mládí zažil, Mahlerovi jeho židovství jaksi odpustil.) Během těch deseti vídeňských let se Mahler v důsledku svého obvyklého čili zběsilého pracovního nasazení doslova uštval. Už s nemocným srdcem odjel do New Yorku, kde působil jak ve slavné Metropolitní opeře, tak u fi lharmonie. Do Vídně se vrátil v roce 1911 už jen umřít.

 

NA NÁVŠTĚVĚ U FREUDA

Jestliže jako dirigent byl Mahler všeobecně uznáván v Evropě i v New Yorku, jako skladatel se za svého života uznání nedočkal. Měl jen malou obec obdivovatelů, v níž dominoval Arnold Schönberg a jeho žáci, jinak se s obecenstvem zcela minul. Hořce si to uvědomoval a utěšoval se nadějí, že jeho čas přijde. Cítil se osamělý umělecky i lidsky. Jako ředitel Dvorní opery samozřejmě patřil ve Vídni k nejvýznamnějším osobnostem města, ale to ještě znásobilo řady četných nepřátel, jež si ostatně vytvářel jak na běžícím pásu svou bezohledností a velikášstvím, do něhož ve společnosti občas upadal. Jen málokteří byli schopni za touto hradbou nepřístupnosti zahlédnout hlubokou lidskost a také uměleckou plachost skladatele, jenž měl čas na komponování jen v době letních prázdnin, kdy utekl z velkoměstského, a k tomu ještě divadelního shonu. V těch jeho letních pobytech daleko uprostřed přírody, kterou tolik miloval a jež tišila jeho zbědované nervy, je jakási tajemná velikost. Mnoho prozrazuje tato sdílná věta z jednoho jeho dopisu: „Je to na začátku pokaždé těžký kus práce, stanout před sebou samým.“

 

Ve „vnějším“ životě byl veliký egoista a bezpochyby také proto neměl štěstí v soukromém životě. Po prvním milostném zklamání v Jihlavě si na tomto nelítostném poli prožil ještě další prohry a až jakožto vídeňská celebrita ve skvělém společenském postavení se oženil s prý nejkrásnější a zároveň nejambicióznější ženou Vídně. Říkalo se, že je mimořádně nadaná skladatelka, ale on jí komponování rázně zakázal, protože měl o schopnostech žen v tomto oboru reálné představy. (Její písně byly před časem s reklamním humbukem nahrány na CD, senzace se samozřejmě nekonala. A její vzpomínkové knize na slavného chotě, která vyšla i v českém překladu, věru není co věřit.) Zaneprázdněný pan ředitel na ni neměl moc času a ona se s tím vyrovnala po svém. To mu nervy nezlepšilo, útěchu hledal dokonce u slavného Freuda, jenž o setkání ve třicátých letech v soukromém dopise psychoanalyticky napsal, že „v nesmírně zajímavých sondách do jeho životní historie jsme objevili jeho osobní vybavenost pro lásku, zvláště Elektřin komplex (fi xace na matku). Měl jsem mnoho příležitostí obdivovat u tohoto geniálního muže jeho schopnost psychologického porozumění, nicméně se nepodařilo vrhnout bližší světlo na vnější symptomatologii jeho neurotické obsese. Bylo to, jako kdybyste vyhloubili jednu jedinou šachtu do mysteriózní budovy.“

 

MAHLER-SKLADATEL

Jádrem Mahlerova díla je devět kyklopských symfonií, dále „písňová symfonie“ Píseň o zemi (podle mnohých jeho nejkrásnější dílo) a řada písní, z nichž nejproslulejší jsou cykly Písně potulného tovaryše a tklivé Písně o mrtvých dětech. Dnes se zdá být krása Mahlerovy hudby samozřejmá, ač některé posluchače tu a tam zarazí banalita invence tohoto „metafyzického poutníka“. Než se ovšem ta samozřejmost plně projevila, uběhla dlouhá desetiletí. Zde je asi vhodné poznamenat, že naše země byly v uznávání Mahlerovy hudby zeměmi pokrokovými; malou mahlerovskou monografi i vydal ještě před první světovou válkou Zdeněk Nejedlý a už v padesátých letech, kdy Mahlerovo umění mělo k pravé popularitě stále ještě daleko, nahrál jeho Čtvrtou symfonii na desky Supraphonu Karel Šejna s Českou fi lharmonií a také vyšel překlad zasvěcené knihy Mahlerova žáka Bruna Waltera i obsáhlý svazek Mahlerovy korespondence. Skvělé mahlerovské nahrávky realizoval Karel Ančerl a Václav Neumann s Českou fi lharmonií nahrál komplet Mahlerových symfonií. A ve výčtu položek naší mahlerovské tradice by neměla chybět zmínka o velkých českých mahlerovských pěvcích „od Věry Soukupové k Dagmar Peckové“ ani o pravidelných červnových mahlerovských slavnostech v Jihlavě.

 

Poznámka o mahlerovských nahrávkách je důležitá, protože snad žádný ze slavných skladatelů nevděčí za své uznání tak mnoho právě hudebním nosičům. Dnes si lze jen stěží představit, jak obtížné bylo posluchačsky zvládnout Mahlerovy sedmdesáti- či osmdesátiminutové symfonie na první poslech a v lepším případě jen párkrát za život, když ještě dnes jsou některé z nich, třeba Sedmá či Osmá, považovány za posluchačsky kromobyčejně náročné. Je poslech tak rozlehlých symfonií, jejichž forma se pod tlakem maximalistické přemíry sdělení občas bortí, v našich poblázněných, neurotických, hektických časech vůbec snesitelný? Uvažme, že Mahlerova nejdelší symfonie trvá plných sto minut, během nichž by mohlo proběhnout 28 umělecky napěchovaných klipů. Čili je dnes taková bezohledná délka vůbec patřičná? Avšak kdoví, možná paradoxně právě v této zjevné nepatřičnosti spočívá část Mahlerova uměleckého tajemství a jádro jeho dnešní popularity.

 

Gustav Mahler byl rodem Čech a přesvědčením „zapřisáhlý Vídeňan“, jak o sobě prohlásil. Ovšem v největší míře asi byl Středoevropanem. Jeho hudba probouzí nostalgii po starém Rakousku snad i v těch, kteří je neznají leč ze Švejka. Celou studii by bylo možné napsat o tom, jak Mahlerovi učarovaly posádkové hudby! Ohlasů na ně je v jeho hudbě nespočet. Ve velkolepé Třetí symfonii slyšíme troubit večerku nesoucí se nad ztichlým městem jako z dob, kdy stará monarchie ještě byla v dobré míře. Jihlava, Olomouc, Praha, Budapešť, Lublaň – tam všude vyhrávání posádkové hudby formovalo jeho hudebnost. A jak by také ne, když většina muzikantů v těch stovkách kapel rozsetých po všech koutech monarchie sestávala z Čechů. Ti tak vhodně doplnili vliv prozpěvování českých služek a potvrzovali poznané – jubilant Gustav Mahler je náš.

 

ALMA MAHLER-GROPIUS-WERFELOVÁ (1879–1964) MAHLEROVA MANŽELKA

ALMA patřila mezi významné osobnosti vídeňské kultury začátku 20. století. S Gustavem, v té době již uznávaným ředitelem vídeňské opery, se seznámila v roce 1901 v prestižním uměleckém salónu Berty Zuckerkandlové, o rok později se za něj provdala. Dcera oblíbeného krajináře Emila Jakoba Schindlera ve svém životě rozhodně netrpěla nedostatkem ctitelů – patřili mezi ně například malíř Gustav Klimt, ředitel Burgtheateru Max Burckhard či hudební skladatel Alexander Zemlinsky. Měla ambice jako hudební skladatelka, ty však zkrotil Mahler – chtěl z ní mít poslušnou hospodyni. Možná i z toho důvodu měl jejich vztah k harmoničnosti daleko. Ještě za Mahlerova života se Alma zamilovala do architekta, čelného představitele stylu Bauhaus Waltera Gropia, za kterého se po skladatelově smrti provdala (1915). (Milostný románek prožila mezitím také s malířem Oskarem Kokoschkou.) Svazek s Gropiem netrval dlou - ho – v roce 1918 porodila dítě jinému významnému umělci, spisovateli Franzi Werfelovi, za něhož se provdala v roce 1929 a s nímž po anexi Rakouska uprchla nejdříve do Francie a posléze do Spojených států. Zemřela v New Yorku v roce 1964 necelých dvacet let po Werfelovi.

JAN P. KUČERA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama