Pomyslný trůn pod Michelangelem Buonarrotim se povážlivě kýve. Za krále výtvarného umění bývá dnes považován jiný nositel jména archanděla Michaela, který vedl nebeskou válku se Satanem. Jak příznačné jméno pro DIVOKÉHO MALÍŘE Z VESNICE Caravaggio!
Toskánské letovisko Monte Argentario neproslavil jako první Mirek Topolánek svou rozšafnou schůzkou s českými lobbisty.
V Portu Ercole zde 18. července 1610 zemřel v zoufalství Michelangelo Merisi da Caravaggio. Snažil se vrátit do Říma, kde mu právě papež odpustil hrdelní zločin. Cestou jej však omylem uvěznili a zatím mu odplula loď s veškerým majetkem, včetně obrazů, jimiž si chtěl získat své římské mecenáše. V místě, kde dnes kotví luxusní jachty a kde po náročné práci odpočívá Marek Dalík, padl Caravaggio vyčerpáním, když zjistil, že přišel o všechno.
CARAVAGGIOMANIE
Na počátku tohoto roku napsal list International Herald Tribune, že začíná caravaggiomanie. Erotický Bakchus nebo hlava Medúsy zdobí kdejakou cetku skoro na každém letišti. Caravaggiův motiv najdete na reklamách londýnského sexshopu. Vznikly o něm dva fi lmy. V Portu Ercole navíc nedávno vykopali kosti, o nichž se na základě DNA tvrdí, že jde o Caravaggiovy ostatky. Kult Caravaggia tak bude mít zřejmě i své relikvie.
Co je vlastně důvodem této fascinace?
Nepochybně je to souvislost mezi jeho vášnivou malbou a nespoutaným životem. V Caravaggiově tragickém životním osudu je všechno, co by uspokojilo jak čtenáře bulvárních novin, tak i zájemce o hlubinnou psychoanalýzu. Jeho náboženské výjevy jsou také lekcí z radikálně upřímného křesťanství.
Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století se katolická církev po mohutné ráně, kterou jí zasadila reformace, vzepjala ke svému poslednímu období triumfalismu. Hodlala opět vládnout nejen lidským duším, ale rovnou celým státům. Po renesančních papežích, již si užívali radostí života, přišli papežové raného baroka, kteří to s křesťanským životem mysleli vážně a svůj zápal často hodně přehnali. Řehoř XIII. tak třeba sloužil na svátek svatého Bartoloměje slavnostní Te Deum na oslavu masového vraždění francouzských hugenotů. A papež Klement VIII. nechal v roce 1600 na základě nesmyslně fanatického procesu upálit Giordana Bruna. Bylo to na Campo dei Fiori. Caravaggio bydlel, pracoval a hýřil nedaleko odtud.
Když se po několika letech vypracoval, přebýval u svého mecenáše kardinála Del Monte v paláci, v němž dnes sídlí italská horní sněmovna.
V nedalekém francouzském kostele svatého Ludvíka Caravaggio spustil svoji revoluci náboženských výjevů. Jeho světci jsou obyčejní římští chudáci, bez bot a se špinavými nehty. Na obraze Povolání svatého Matouše se ocitáme v prostoru podobném obyčejné římské hospodě.
A svatému výjevu přihlíží partička kumpánů. Caravaggiův Kristus na žádném z jeho obrazů nevládne světu světským způsobem. A jeho Panna Maria nemíří po své smrti k nebesům obklopená zpívajícími anděly jako na slavném obrazu Tiziana v Benátkách. Caravaggio ji namaloval podle utopené prostitutky jako ubohou bosou ženu s nafouklým břichem.
Jeho obrazy oscilují mezi prudkou smyslnou krásou a těžkým utrpením. Tímto způsobem Caravaggio převyprávěl biblické příběhy a zasadil je do římských ulic a hospod.
Tím, že opustil vznešenou stylizaci a zavedl radikální pravdivost každodenního života, tak vlastně naplňoval touhu velkých světců z období po tridentském koncilu, Karla Boromejského a Filipa Neriho, po náboženské Křiopravdovosti. Zvláštní je, že tuto obnovenou křesťanskou vizi nastolil umělec se zločineckými sklony, piják a děvkař. Musel být k tomu také věřící? Anebo prostě jen do povinných náboženských výjevů vsadil své revolucionářské a plebejské vidění světa?
Na stránkách intelektuálního Socialistického klubu si můžeme přečíst ódu na Caravaggiovu niternou levicovost. Když sledujeme jeho životní osud a zkoumáme vývoj jeho obrazů, je nám zřejmé, že jde o čirý nesmysl. Toužil naopak po postavení a titulech, po slávě a uznání, ale díky své povaze si nějak nemohl pomoci a žil s chudáky a prostitutkami.
ÚTĚK TRAGICKÉHO HRDINY
Caravaggio putoval Itálií od severu k jihu a pak zpět. Z Milána přes Řím na Maltu je to více než 1500 kilometrů. Z Malty zpět přes Sicílii do Porta Ercole 1100 kilometrů. Polovinu této cesty lze ovšem považovat za útěk.
Narodil se čtyřicet kilometrů od Milána ve městečku Caravaggio na podzim roku 1571 v rodině architekta. V Miláně tehdy vládla tíživá atmosféra epidemií a hladu, v níž se vyznamenal místní arcibiskup svatý Karel Boromejský, církevní reformátor a ochránce chudých. Mladý Caravaggio tak poznal silné náboženské vzepětí i úplnou bídu.
Poznal zde ale také šerosvit Leonardovy Madony ve skalách, jež tehdy byla k vidění v jednom z kostelů, a slavnou Poslední večeři. Do Milána se také tehdy z Prahy ze dvora Rudolfa II. vrátil Giuseppe Arcimboldo, který byl posedlý malováním ovoce a různé zvířecí havěti a skládal z nich surrealistické obličeje.
V Miláně se Caravaggio vyučil u malíře Peterzana, Tizianova žáka. A také se tu mnohokrát porval. Temné pověsti naznačují, že již v Miláně poprvé zranil, či dokonce zabil člověka, pobýval ve vězení a nakonec z města ve spěchu utekl. Předtím ještě rychle rozprodal svůj majetek, aby utržené peníze brzy rozházel a prohýřil.
Do Říma přišel Caravaggio v roce 1592 už bez peněz. Pracoval pro několik malířů, posléze i pro uznávaného Cesariho. Maloval pro něj ovoce a květiny a pomáhal mu se zakázkami.
Postupně se vypracoval a získal si respekt, po němž nenasytně toužil. Zároveň se však čím dále tím méně ovládal. Jedna zpráva uvádí, že dva týdny maloval a pak dva měsíce chodil s mečem a s pážetem kolem tenisových kurtů a vyhledával potyčky. Záminkou ke rvačce byly buď ženy, nebo uražená čest. Touha po lepším postavení a lpění na své cti přitom odrážely Caravaggiovu frustraci. Kři¨vý pohled stačil k tomu, aby jednoho Římana v roce 1600 zmlátil klackem.
O rok později zranil mečem hlídače Andělského hradu, v roce 1604 výtržností přibylo. Nejprve zmlátil hostinského za to, že mu usmažil artyčoky na oleji místo na másle. Pak byl dvakrát zatčen policajty za to, že je poslal „do prdele“. Následující rok pozurážel obscénními nadávkami jistou vznešenou dámu i její dceru a necelý týden nato zpohlavkoval notáře. Na podzim roku 1605 byl nalezen zraněný na ulici po souboji, ale po pár týdnech už ho přistihli, jak hází kameny do oken své někdejší domácí.
Příznačný byl Caravaggiův žárlivý konfl ikt s uznávaným malířem Giovannim Baglionim. Baglioni odkryl v Římě obraz Boží láska versus světská láska, v němž poněkud napodobil kompozici Caravaggiova Vítězného Amora, ale zároveň nechal symbol smyslné erotiky ležet v prachu pod vyumělkovaným symbolem „svaté lásky“. Caravaggio se obrazu nejprve veřejně vysmál a pak se svými komplici vytvořil následující hanopis:
Giovanni Baglioni, ty jeden břídile, tvoje obrazy nejsou nic než mazanice. Garantuji Ti, že si za ně nevyděláš ani zlámanou grešli. Nebudeš mít ani dost látky, aby sis ušil posrávačky, takže budeš muset běhat s nahou prdelí. Tak radši odnes svoje obrazy a kresbyza roh k Andreovi Pizzikarolovi (vetešník) nebo si s nimi rovnou vytři řiť nebo je nacpi do kundy Maově starý, aby ji nemoh‘ víckrát zmrdat svým velkým mezčím ocasem. Je mi líto, že se nemůžu přidat k té tupé chvále, ale ty si vůbec nezasloužíš ten řetěz, co nosíš, Ty jedna ostudo malířství.
Tato „recenze“ obíhala spolu s dalšími hanopisy římskou společností a stala se předmětem kulturní aféry. Zvlášť narážka na zlatý řetěz znamenala vzpouru proti tehdejší formě snobismu a předstírání umělecké hodnoty. Neslušní lidé Caravaggiova typu chrání svou prostořekostí společnost před kulturními podvody.Sami sobě tím ale znemožní život ve „slušné“ společnosti.
V roce 1606 si chtěl Caravaggio vyřídit účty s jistým Ranucciem Tomassonim. To byl rovněž arogantní lump, milenec kurtizány, která stála Caravaggiovi modelem. Pod záminkou, že mu Tomassoni nezaplatil prohranou sázku v souvislosti s jakousi tenisovou hrou, jej Caravaggio napadl, dlouho s ním bojoval a nakonec jej zabil mečem.
Caravaggio musel utéct před soudem a pravděpodobnou popravou. Skrýval se u svých šlechtických ochránců a pak utekl do Neapole. Zde pár měsíců maloval a rval se a pak odešel přes Sicílii na Maltu, kde se ucházel o přijetí do řádu maltézských rytířů. Jakožto významnému malíři se mu to po ročním noviciátu podařilo.
Pro oratoř místní katedrály svatého Jana namaloval překrásný obraz Stětí svatého Jana Křtitele. Obraz šokuje svou kompozicí. Poprava se odehrává na temném vězeňském dvoře vlevo dole. Tma na větší části obrazu dodává ozářené scéně dramatický náboj.
Čtyři měsíce poté, co Caravaggio dosáhl vytouženého postavení rytíře, potkala jej nová katastrofa. Po jakési bitce s jinými rytíři, kteří mu pravděpodobně předhazovali jeho nízký původ, byl vsazen do žaláře. Odsud utekl, pravděpodobně s pomocí někoho, kdo mu hodil provaz, a odplul z Malty na Sicílii. Maltézští rytíři jej obřadně vyloučili z řádu přímo před jeho slavným obrazem.
Pak již Caravaggio žil pouze ve strachu. Maloval v Syrakusách, v Mesině a v Palermu, ale stále v jakémsi transu, při němž nevydržel být chvíli v klidu. Spal s dýkou. Zfackoval zde jednoho učitele, který mu předhodil, že se stále se zájmem dívá v přístavu na nahá těla pracujících mužů. Obvyklým trestem za homosexualitu bylo pohřbení zaživa či upálení. Módní teorie o Caravaggiově homosexualitě se vyznačují obzvláštní povrchností. Zajímal ho celý člověk – jeho bída i jeho krása. A dokázal jej ukázat na obraze tak bezprostředně, že se divák ocitá přímo v obrazu a obraz proniká do divákovy reality.
V Neapoli Caravaggia v jedné hospodě poranili neznámí muži v obličeji. Snad to byli maltézští rytíři, kteří jej pronásledovali. Zde namaloval několik svých posledních obrazů. Je mezi nimi například fascinující Salome s hlavou Jana Křtitele. Useknutá hlava má zmučenou podobu Caravaggia, jenž obraz poslal jako omluvu velmistrovi maltézského řádu.
Pak už následuje fi nále. Caravaggio se snaží vrátit do Říma, usiluje o papežovu milost a vydává se lodí kolem pobřeží na sever. Do Říma však již nevstoupí a umírá v Portu Ercole, které bylo tehdy ještě na ostrově.
CARAVAGGIOVSKÝ VÝLET
Sledování Caravaggiovy životní cesty je dobrým důvodem projet Itálii od severu k jihu. Dnes je to příjemný výlet, na který potřebujeme alespoň deset dní. Všude po cestě jsou rozesety Caravaggiovy obrazy.
V Miláně nejprve najdeme druhou verzi Večeře v Emauzích. První jsme již zřejmě viděli v Národní galerii v Londýně. Srovnání těchto dvou verzí je zásadní pro pochopení Caravaggiova vývoje a dokládá otřes, který prožil po vraždě Ranuccia Tomassoniho.
Na první verzi vidíme Krista zobrazeného jako životem kypícího mladíka bez vousů, který prozařuje celý výjev. Kristovi učedníci jsou v šoku, že poznávají svého ukřižovaného mistra ve chvíli, kdy žehná jídlu. Člověk má chuť hned sníst to dobře propečené kuře. Gesta učedníků i hostinského vyjadřují mimořádnost situace.
Druhou verzi Caravaggio namaloval na útěku z Říma. Stejný výjev je náhle tichý, Kristus je zmučený, ale láskyplný muž. Na stole už nenajdeme opulentní večeři, je tu jen chléb, který Kristus láme na památku svého odevzdání. Obraz je prosycený Caravaggiovou touhou po odpuštění a po klidu. Náš výlet pak pokračuje do Florencie. Ve slavné galerii Uffi zi najdeme jeho Medúsu, která je rovněž drastickým autoportrétem. A také zde najdeme překrásného a erotického Bakcha. Bakchus, tento bůh životní radosti, je vznešený i zkažený zároveň. Přesně jako sám autor.
V Římě se podíváme hlavně do kostela Santa Maria del Popolo na Obrácení svatého Pavla a Ukřižování svatého Petra a do kostela San Luigi na výjevy ze života svatého Matouše. V obstarožním paláci Doria Pamphilj, v němž se zastavil čas už před dvěma sty lety, najdeme poetický Odpočinek na útěku do Egypta, kde je v roli Panny Marie zobrazená prý jedna z Caravaggiových milenek.
V Neapoli v Muzeu di Capodimonte uvidíme dost brutální Bičování Krista. Pak pokračujeme na Sicílii, kde najdeme více jeho děl. Třeba Vzkříšení Lazara či Klanění pastýřů v Národním muzeu v Mesině.
Výlet po Caravaggiových stopách může končit na Maltě před obrazem Stětí svatého Jana Křtitele. Při cestě lodí ze Sicílie nepocítíte příliš členství v Evropské unii. Maltská policie je neoblomná. Loď bývá navíc malá a ve vlnách Středozemního moře se možná budete i trochu bát.
Pouť po stopách Caravaggia můžete skončit i na Monte Argentariu. Dnes je to už bohatý a příjemný poloostrov s krásnými výhledy na Tyrhénskou riviéru. Možná i proto tu třeba potkáte Marka Dalíka nebo Martina Romana. To už je ale jiný příběh.
