Loveparade | Reflex.cz
reklama
nahoru

Loveparade

Luděk Staněk5. srpna 2010 • 00:15
Loveparade
Causa Loveparade
• foto: 
Isifa.com

V Duisburgu na Loveparade nezemřelo jen jedenadvacet návštěvníků. Zemřel tu i jeden kulturní fenomén posledních dvaceti let – taneční party. Nebyla to náhlá smrt, spíš odpojení od přístrojů. Přesto se Duisburg už asi navždycky pro taneční scénu stane tím, čím byl festival v Altamontu pro hippies – krvavým probuzením ze sna, který přestal patřit do téhle doby.

reklama

 

V osmdesátých letech, a hlavně na jejich konci nepředstavovala studená válka pro běžného občana západní Evropy žádné závažné trauma. Už tu nebyla totální atomová paranoia padesátých a šedesátých let, a pokud měl Západ tehdy nějaké starosti, byli to teroristé, vzbouření horníci, Irové, občas problémy s ropou a bůhvíkdo ještě, rozhodně ne dodýchávající komunistický blok. Existovala ovšem jedna jediná výjimka – Západní Berlín. Místo s hodně zvláštní, temnou atmosférou, danou faktem, že obyvatelé tu žili ve zmrzačené části města, ze všech stran obklopeni zdí a východoněmeckými policisty. Tady na studenou válku prostě zapomenout nešlo, ani když jste se umrtvovali heroinem, jak to jen šlo, což část místní alternativní mládeže také s gustem činila. Centrem alternativní mládeže, především pankáčů, ale i nejrůznějších dalších individuí byla čtvrť Kreuzberg, doslova zapomenutý kout Západního Berlína, z jedné strany přilípnutý ke zdi, plný prázdných budov přeměněných na squaty, kluby, kavárny a obchody s tričky a deskami. V Kreuzbergu bylo celkem svobodno, což byl magnet pro spoustu zvláštních lidí. Jedním z nich byl i Matthias Roeingh. V Kreuzbergu se potloukal už někdy koncem ­sedmdesátých let s místními pankáči a vzhledem k tomu, že jeho matka byla mysli otevřené, nic mu nebránilo se do místní atmosféry ponořit skutečně důkladně. V roce 1982 začal v Kreuz­bergu pracovat v obchodu s deskami. Poslouchal spoustu německého elektra, samozřejmě Kraftwerk (nesnášel jen skladbu The Model, protože podle něj byla moc hippícká) a vzápětí začal obdivovat první houseové desky, jež do Berlína dorazily z USA. Stal se lokálně známým dýdžejem a začal používat svoji přezdívku z punkových dob Dr. Motte (mol).

 

ZROZENÍ

Západní Berlín byl sice odstřižený od světa zdí, ale v Kreuzbergu rozhodně věděli, co se děje, už jen proto, že se sem díky místní atmosféře stahovali umělci z celého světa. Byly tu k dostání nejnovější desky a Motte velmi rychle pochopil, že elektronická taneční hudba je příští „velká věc“. Cítil, že je to úplně nový zvuk, který s sebou nese i novou subkulturu, nové ideje a nápady. A klaustrofobní Berlín mu je pomohl definovat. Když za ním jeho tehdejší přítelkyně Danielle De Picciotto přišla s tím, že by při příležitosti jeho devětadvacátých narozenin měli udělat nějaký výjimečný mejdan, dostal nápad – bude to demonstrace. Motte nikdy nepatřil k extrémní levici, daleko spíš cítil deku, jež na rozděleném městě ležela, a měl dojem, že právě nová taneční hudba je to, co by mohlo pomoct. „Loveparade není protestní pochod a nikdy jím nebyla. Jsme lidé, kteří mají rádi hudbu a rádi tančí, nebojujeme proti ničemu a nikomu,“ tvrdil o pár let v rozhovoru pro taneční fanzin Ibizavoice Dr. Motte. Společně se známými vzal tři dodávky Volkswagen, strčil do nich gramofony, desky, amplióny, přenosný generátor a nějaké to občerstvení (dominovaly prý palačinky), došel na radnici nahlásit demonstraci za „mír a jednotu lidí skrze hudbu“ a se sto padesáti kámoši slavně 1. července 1989 projel před zraky užaslých kolemjdoucích za zvuků tehdy zcela neznámého tanečního techna po Kurfürstendammu. Loveparade byla na světě.

 

V davu uprostřed Berlína bylo vždycky možné úplně všechnoV davu uprostřed Berlína bylo vždycky možné úplně všechno

 

VRCHOL

Těžko říct, zda to měl astrologií posedlý Motte nějak speciálně naplánované a z postavení planet vyčetl víc, než ostatní mohli tušit. Ale spíš to byl klasický případ toho, být „ve správnou chvíli na správném místě“. O pár měsíců později se poroučela berlínská zeď a znovusjednocené město se chtělo bavit. Navíc v létě 1989 zasáhlo šílenství spojené s taneční hudbou Velkou Británii, kde to, co bylo původně zábavou pro pár stovek lidí, explodovalo v několika klubech na severu Anglie do tzv. Léta lásky, kdy se z ničeho nic začaly po celých britských ostrovech konat nelegální taneční festivaly. A taneční hudba se nezadržitelně dostávala do módy. Výsledkem byl fakt, že Loveparade rostla v devadesátých letech téměř exponenciálním tempem. V roce 1991 zaznamenala šest tisíc účastníků, v roce 1995 se počet odhadoval na dvě stě padesát tisíc nebo až půl miliónu. (Mimochodem, s počtem účastníků téhle party organizátoři pracovali vždy značně kreativně, ale o tom ještě bude řeč.) Někdy od roku 1991 také akce sloužila jako místo, kde se setkávali zástupci rychle se rodící taneční scény. Každý nový německý taneční klub, každá nahrávací společnost chtěly mít na Loveparade svůj vůz. A už dávno to nebyly otlučené dodávky Volkswagen, ale regulérní kamióny (v řeči organizátorů party Lovemobily), jejichž návěsy byly přestavěny na výkonné soundsystémy a plata pro tanečnice. Večer po akci jely všechny kluby ve městě nonstop a s tím, jak se taneční hudba šířila Evropou, se z Loveparade stala nejdůležitější taneční událost v kontinentální Evropě. Pokud jste chtěli vidět nejlepší dýdžeje, slyšet ty nejnovější desky, a navíc zažít atmosféru, která neměla obdoby, museli jste být někde v davu na Ku’dammu. Německo začalo i díky téhle akci produkovat mezinárodní dýdžejské hvězdy, jako Paula Van Dyka nebo Westbama, naopak akce přitáhla do hlavního města špičky v oboru, z čehož těžily místní kluby. I když akce byla stále na radnici hlášena jako „demonstrace“, ve skutečnosti šlo už pomalu o masový byznys. Pro každý ročník byla složena nová hymna, většinou Westbamem a Dr. Mottem, která se často sama o sobě stala slušným prodejním artiklem a bodovala v hitparádách – a zároveň byla skvělou reklamou. Vlastně cokoli, na co Motte v té době sáhl, se měnilo ve zlato. A tak v roce 1995 Loveparade poprvé narazila. Obchodní třída Ku’damm byla během průvodu zcela ucpaná stejně jako boční ulice. Vzbouřili se obchodníci i místní obyvatelé.
V roce 1996 byla akce přesunuta na Straße des 17. Juni. přičemž průvod jezdil kolem Pomníku vítězství. Právě letecké snímky ohromných tančících davů kolem sochy s víceméně militaristickou symbolikou se staly ikonickými pro tohle období. Bylo to symbolické. Už nešlo o to, co se děje na samotné akci, ale jak je velká. V roce 1999 hlásili pořadatelé 1,5 miliónu účastníků. Loveparade byla na vrcholu. Následoval bolestivý pád.

 

Důvody, proč byla Loveparade každý rok vždy znovu v novináchDůvody, proč byla Loveparade každý rok vždy znovu v novinách

 

PÁD

Datem, jež je dnes nejčastěji považováno za den, kdy se taneční scéna dostala z období vzestupu do období pádu, je silvestr roku 1999. Oslavy nového milénia inspirovaly promotéry tanečních parties, jejichž návštěvnost posledních deset let bez přestávky rostla k bombastickým akcím s ohromnými rozpo­čty. Dýdžejové, kteří brali za dvě hodiny hraní na těchto parties klidně i 30 tisíc liber, mezi nimi měli létat soukromými letadly. Vstupné pro návštěvníky bylo často astronomické. Měl to být mejdan století. Místo toho bublina praskla. Lidem, kteří začali být stále komerciovanější taneční hudbou unaveni, se nechtělo platit přemrštěné vstupné a zůstali doma. Promotéři především v Anglii a Německu utrpěli značné finanční ztráty. Loveparade nebyla výjimkou. Už v roce 1999 přitom bylo některým účastníkům jasné, že současný stav je ne­udržitelný. „Tehdy nás Němci vybrali jako českého zástupce. Bylo to v období největšího rozmachu elektronické hudby u nás a i Loveparade byla na vrcholu,“ řekl mi Tomáš Zilvar, tehdy vydavatel časopisu o taneční hudbě, jenž se Loveparade v roce 1999 účastnil s historicky prvním českým kamiónem. „Bylo to pro mne zklamání, protože to nebylo o hudbě, ale spíš takový majáles spojený s fitkem a přehlídkou nákladních aut a škaredých děvčat, co se ráda svlíkaj’. Prostě esence toho nejhoršího, co Německo dalo kultuře.“

 

Problémem Loveparade přitom ani při tak masových počtech účastníků nebyla bezpečnost. Akce s sebou nesla pouze naprosté minimum kriminality, která víceméně nikdy nebyla násilného charakteru. Jenže problém byl jinde. Protože organizátoři stále registrovali ­Loveparade jako demonstraci, nemuseli se starat o věci, jež s podobnými akcemi souvisí – například zajištění odpovídajícího množství toalet, úklid odpadků a další „drobnosti“. Park Tiergarten, rozkládající se prakticky kolem celé trasy průvodu, tak dostával zabrat způsobem, jenž vždy na mnoho týdnů po konání akce ... řekněme vylučoval jeho původní rekreační funkci.

 

A všichni tihle lidé museli někam na záchod ...A všichni tihle lidé museli někam na záchod ...

 

V roce 2001 berlínské radnici konečně došlo to, co všichni účastníci už nějakou dobu věděli. Nepřijala tedy nahlášení demonstrace, ale překlasifikovala celou věc na kulturní komerční podnik. Což pro organizátory znamenalo mimo jiné extra náklady na úklid a bezpečnost. Ty se podle některých odhadů pohybovaly kolem šesti set tisíc marek. A to byl problém. Dr. Motte a jeho parta si sice stále namlouvali, že jde o manifestaci lásky a tance (Dr. Motte měl pravidelně na Loveparade hezký projev, většinou ve smyslu, aby na sebe byli všichni na světě hodní), ale celá událost jim už dávno ujela pod rukama. Kritici akce poukazovali na to, že hlavním organizátorem už dávno není Motte, ale pár ostrých chlapíků, kteří v Berlíně provozují taneční kluby, a pak skupina kolem dýdžeje Westbama, která zároveň provozovala velké halové taneční parties Mayday. Právě u nich měly končit veškeré peníze, jež Loveparade vydělala (vedle samotné akce tu byl obrovský byznys s ochrannou známkou a suvenýry), byť sám Motte se dušoval, že akce je nevýdělečná. Což by bylo divné už jenom z důvodu, že jeho firma Loveparade GmbH zásadně odmítala zveřejňovat své účetnictví. Náklady na jedno pojízdné pódium už tehdy byly přibližně 70 tisíc marek, plus tu byl poplatek organizátorům za každý náklaďák (tatam byla doba dodávek s agregáty), což znamenalo, že mnoho zúčastněných klubů a labelů své trucky (respektive prostor na nich) prodávalo sponzorům. Po neslavných oslavách milénia pak došly peníze víceméně všem v branži. A když Motte přišel za provozovateli pódií s tím, aby se podíleli na jeho nákladech na provoz Loveparade, většina ho prostě poslala někam, pokud svoji účast z nedostatku finančních prostředků neodvolali rovnou. Teď už dokonce i idealistickému Mottemu došlo, jak se věci mají, a v letech 2004 a 2005 akci zrušil. Jenže jak měl vzápětí zjistit, bestie, kterou stvořil, prostě ne a ne umřít.

 

KATASTROFA

Koncem roku 2005 firma Planetcom GmbH, jež pořádala Loveparade, vyhlásila úpadek. Ještě před rozhodnutím úřadů o likvidaci ale byla na poslední chvíli převzata společností McFit podnikatele Rainera Schallera. Planetcom měla smlouvu s Berlínem na pořádání akce do roku 2006 a Schaller věděl, že vlastnictví této firmy je klíčem k ovládnutí celého podniku. Schallerovou podmínkou pro převzetí Planetcomu bylo i získání podílu v Loveparade GmbH, kterou o necelý rok později ovládl po drobné právní bitvě úplně. Podnikatel velmi dobře věděl, co dělá. Byl vždy extrémně dobrý marketér a i díky tomu udělal z McFit největší řetězec posiloven v Německu. Loveparade se mu skvěle hodila do konceptu. Noviny po celém světě každý rok fotily na festivalu především polonahé muže a ženy na pojízdných pódiích. Hezká vlnící se těla, a pokud se za to strčí banner se jménem posilovny, je vystaráno. Navíc nemohl Schaller odolat lákadlu miliónu lidí, z nichž víceméně každý patří do jeho cílové skupiny na jednom místě. Jen první rok investoval do akce tři milióny eur. A první, co udělal, bylo, že se zbavil Motteho a jeho proslovů. Ten odpověděl kampaní proti Loveparade, kdy nového majitele obvinil snad ze všech možných zločinů s výjimkou holocaustu. „Nelituju v souvislosti s Loveparade ničeho kromě faktu, že jsme společnost neposlali do insolvence dřív. Ale byla tu smlouva s berlínskou radnicí, kterou jsme chtěli dodržet. Noví organizátoři absolutně nechápou, proč Loveparade vznikla, nechápou ideu, s níž jsme akci budovali a na které byla postavená,“ napsal tehdy Motte uraženě v tiskovém prohlášení, vzal peníze a odešel do tábora těch, kteří „jeho“ Loveparade už roky kritizovali za komerci a ztrátu původních idejí.

 

Lepší mrtvý než rudý na Loveparade neplatilo – až do posledního ročníku téhle akceLepší mrtvý než rudý na Loveparade neplatilo – až do posledního ročníku téhle akce

 

Láska byla ta tam, tady už šlo jenom o peníze. Zcela nepokrytě. Schaller neměl na berlínské radnici tak silné zastánce jako Motte a jeho parta a v roce 2007, poté, co měsíc čekal bezvýsledně na povolení akci uskutečnit, ji překvapivě převedl na sever Německa do Essenu s tím, že města v oblasti Porúří se budou v pořádání akce střídat. Důvod byl jasný. Jednak místní hustě osídlená oblast měla generovat poměrně velké množství návštěvníků, jednak Schaller chtěl využít blízkost hranic do Nizozemska a Belgie. Nešlo ani tak o návštěvníky, klíčem byla expanze jeho firmy na trhy mimo Německo. Byl tu i zájem místních politiků, kteří se rozhodli Porúří prezentovat jako trendy místo, a ne jako zapadákov plný těžkého průmyslu.

 

Jenže festivalu jste mohli vzít idealistického zakladatele i drsné provozovatele klubů, kteří z něj potají ždímali peníze, a možná by to přežil. Nemohl ale přežít bez Berlína. Schaller se snažil, seč mohl – každý rok šachoval s množstvím návštěvníků. V roce 2008, když Loveparade dorazila do Dortmundu, tvrdili organizátoři a s nimi i starosta města, že na party dorazilo 1 600 000 návštěvníků a jde o největší podnik v historii. Policie stejně jako nezávislé kvalifikované odhady přitom potvrdily maximálně poloviční číslo. Starostové místních měst ale měli o Loveparade eminentní zájem. A ten rozhodně nebyl nezištný. „Chtěli jsme soutěžit s městy jako Berlín a Loveparade nám měla pomoci,“ řekla týdeníku Der Spiegel starostka Bochumi Ottilie Scholzová. Aby nakonec zjistila, že její město nemá na pořádání podniku vhodný prostor, a Loveparade v roce 2008 odmítla pořádat. A to byl další problém. Přestože Loveparade (stejně jako Dance Parade v Rotterdamu a další podniky, jež během doby začaly úspěšný koncept napodobovat) byly vždy městské podniky, které se odehrávaly v otevřeném prostoru, na industriálním severu začal Schaller Loveparade tlačit do ohraničených aglomerací. Právě dva posledně jmenované faktory – tedy neznalost reálného množství návštěvníků spolu se stále méně vyhovujícími prostory – se podepsaly pod tragédií, která kapitolu Loveparade definitivně uzavřela.

 

V Porúří se akce proměnila nejprve v šaškárnu a později v tragédii ...V Porúří se akce proměnila nejprve v šaškárnu a později v tragédii ...

 

SMRT

Nikdo dnes přesně neví, kolik lidí 24. července letošního roku k nepoužívanému nákladovému nádraží v Duisburgu, kam Schaller další díl Loveparade umístil, skutečně dorazilo. Pořadatelé, buď zvyklí z posledních let permanentně lhát o počtu návštěvníků, nebo zblblí z toho věčného šachování s čísly, očekávali podle svých slov přes milión návštěvníků. Ohraničený prostor nádraží s pouhými dvěma přístupovými místy přitom mohl pojmout podle některých bezpečnostních expertů pouhých půl miliónu lidí. A policie, jež měla nad celou oblastí vrtulníky, tvrdila, že uvnitř areálu nebylo více než 300 tisíc lidí. Tito lidé měli až do šestnácté hodiny odpolední k dispozici jen jedinou přístupovou cestu – asi 250 metrů dlouhý tunel pod dálnicí. Zde došlo za okolností, které jsou stále předmětem vyšetřování, k tragédii, na jejímž konci zůstalo 21 mrtvých a několik set zraněných. Okamžitě po akci začalo vzájemné obviňování – organizátoři po neštěstí vinili policii, policie vinila organizátory a starosta Duisburgu (který po neúspěchu Bochumi za Loveparade nesmírně bojoval a dostal se pod palbu kritiky, že údajně podceňoval bezpečnostní rizika pořádání takové akce) vinil pro jistotu všechny.

 

Dr. Motte v době, kdy ještě věřil svému snuDr. Motte v době, kdy ještě věřil svému snu

 

Už teď je ale jisté, že pořadatelé i politici v honbě za penězi zásadním způsobem podcenili bezpečnostní rizika akce i prostoru, v němž se konala. Krátce po tragédii Rainer Schaller oznámil, že akci už nikdy pořádat nebude. Definitivně tak zemřela utopická vize jednoho vizionářského pankáče z Kreuzbergu, který původně nechtěl nic jiného, než aby pár jeho kámošů mohlo tancovat, bavit se, snít o lepším světě a jíst k tomu palačinky.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama