Syn svého otce | Reflex.cz
reklama
nahoru

Syn svého otce

STANISLAV MOTL12. srpna 2010 • 00:15
Syn svého otce
Alfons Mucha ve výřezu obrazu ze Slovanské epopeje zachytil syna Jiřího – je to ten nahý chlapec. Porovnejte jeho profil s mužem se zbraní z fotky vpravo dole.
• foto: 
Isifa.com / Kuklík - Hečko

Slovanská epopej Alfonse Muchy jitří city. Rozděluje veřejnost. Vyvolává vášně. Nechat ji v Moravském Krumlově? Přestěhovat ji do Prahy? Počátkem léta nebylo takřka dne, aby toto téma nechala média bez povšimnutí. Ale takřka bez povšimnutí zůstává skutečnost, že příběh Slovanské epopeje a vlastně i celého díla Alfonse Muchy je také příběhem dvou výjimečných mužů. Otce Alfonse a syna Jiřího …

reklama

Chlapec má dlouhé a zvlněné světlé vlasy. Dívá se na dívku hrající na harfu. Oba – chlapec a dívka – spoluvytvářejí společně s několika desítkami dalších lidí monumentální plátno. Jeho rozměry – 4,80 x 4,05 metru.

 

Obraz je jedním z dvaceti děl jedinečného cyklu Alfonse Muchy – Slovanská epopej. Ona dívka s loutnou má tvář malířovy dcery Jaroslavy. A zmíněný chlapec? Nejde o nikoho jiného než o syna Alfonse Muchy.

 

Jmenoval se Jiří a bylo mu souzeno, aby prožil několik životů. Mimochodem – dobrodružných životů … A jestliže dnes Alfonse Muchu včetně jeho Slovanské epopeje zná bezmála celý svět, Jiří Mucha má na tom velkou zásluhu.

 

PRVNÍ VZPOMÍNKA

Zmíněný obraz – Přísaha „Omladiny“ pod slovanskou lípou 1894 – dokončil Alfons Mucha, už tehdy slavný představitel mezinárodního secesního dekorativismu, v roce 1926.

 

Syn Alfonse Muchy po něm malířské vlohy nezdědilSyn Alfonse Muchy po něm malířské vlohy nezdědil

 

Jeho synovi Jiřímu bylo tehdy jedenáct let. Narodil se 12. března 1915, tedy v době, kdy slavnému malíři bylo pětapadesát let. Jak mi Jiří Mucha v soukromém rozhovoru jednou řekl, měl tím pádem k otci trochu jiný poměr než jiné děti. Pojem otce si prý dlouho ztotožňoval s normálním pojmem dědečka, či dokonce pradědečka.

 

V roce 1968 o tom vyprávěl v Československém rozhlase:

 

„Když jsem začal brát rozum a začal si otce uvědomovat, tak to nebyl otec v tom pravém smyslu slova, ale jakási postava nebo symbol nebo instituce, velmi vážná, nesmírně filozofi cká, která vychovávala, pokud vychovávala, to svoje dítě, to jsem byl já, trochu neobvyklým způsobem. Prostě – pokládal výchovu za věc naprosto racionální, nesouhlasil s jakýmkoliv primitivním způsobem výchovy, to bylo bití, tresty, nýbrž pokládal domluvu za to hlavní. Tedy když jsem jako asi půlroční nebo roční dítě začal řvát a nebyl k utištění, tak si mě posadil vedle štafle a domlouval mi, že mám přestat brečet, já ovšem stále řval, matka plakala, chůva plakala zoufalstvím a já seděl u štaflí a řval a řval a on mi vysvětloval, že to tak nemá být. A takhle to mezi námi pokračovalo. Já měl k němu takový zvláštní vztah, mně se ohromně jako člověk líbil, byl úžasně klidný, vyrovnaný …“

 

ZBIROH – ATELIÉR V ZÁMKU

Slovanskou epopej začal Alfons Mucha malovat v roce 1911. Cyklus, který měl shrnout dějiny slovanských národů od dob dávnověku až po dvacáté století, vznikal na zámku Zbiroh. Plátna vyrobená v továrně na lodní plachty si Alfons Mucha nechal dovézt z Bruselu. Obrazy maloval vaječnou temperou, detaily olejem.

 

Rodina Alfonse Muchy v roce 1916. Vpravo sedmiletá dcera Jaroslava, maminka Marie drží ročního Jirku.Rodina Alfonse Muchy v roce 1916. Vpravo sedmiletá dcera Jaroslava, maminka Marie drží ročního Jirku.

 

Několik desítek let poté jeho syn Jiří zachytí ve své stěžejní knize Alfons Mucha mimořádně zajímavé detaily, které i po letech budou vyvolávat obdiv k dílu i k samotné práci Alfonse Muchy.

 

Technickou stránku napínání obrovských pláten vyřešil – podle návrhu Alfonse Muchy – zbirožský zámečník, pan Kozler. Zkušený řemeslník vytvořil rámy, jež umožňovaly obrazy kdykoliv rychle svěsit, svinout a transportovat – i s rámy, které se daly poměrně rychle sešroubovat.

 

Pan Kozler také vyrobil šest metrů vysoké lešení. Mucha měl k dispozici ještě i lešení dřevěné, jež bylo mohutnější. Lešení měla několik poschodí, aby malíř mohl pracovat v kterékoli výšce.

 

Umělec vystupoval na lešení po kolmém, velmi primitivním žebříku, zasazeném do konstrukce. Jak Jiří Mucha napsal: „Šplhal tak mnohokrát denně nahoru a dolů, v jedné ruce barvy, paletu anebo jiné pomůcky. Štětce zásadně držel v zubech. Po celých dvacet let matka trnula hrůzou, že spadne, ale jemu to nahrazovalo sport, kterému v životě nevěnoval ani hodinu.“

 

Vzpomínka na působení Alfonse Muchy ve Francii. Snímek je z roku 1894. Po Muchově pravici stojí Paul Gauguin, po levici Luděk Marold.Vzpomínka na působení Alfonse Muchy ve Francii. Snímek je z roku 1894. Po Muchově pravici stojí Paul Gauguin, po levici Luděk Marold.

 

Jiří Mucha považoval Zbiroh, kde tehdy Alfons Mucha s rodinou žil, za svůj první opravdový domov. Muž, jemuž bylo souzeno, aby jednou procestoval takřka celý svět, byl totiž ve své podstatě venkovský člověk. Jeho druhá žena Geraldina bude později vzpomínat na to, že její muž měl green fi ngers, zelené prsty. Miloval venkov, zvířata, rostliny ... Zárodek toho všeho vznikl možná právě ve Zbirohu, „na tom naprostém venkově, kde se chodilo s bandaskou pro mléko do vzdáleného dvora a pro zeleninu do sluncem provoněné zámecké zahrady …“.

 

MASARYKŮV TCHÁN

Kdo vlastně práci na Slovanské epopeji platil? Jistý Charles R. Crane. Bohatý Američan, kterého peníze, jak později napsal Jiří Mucha, „zajímaly pouze jako prostředek k plnění idealistických cílů“. Měl také náležitě dobrodružnou povahu. Jako mladý muž se plavil na námořních plachetnicích v Pacifi ku až do Polynésie. Podnikl i řadu cest do Ruska. Byl přítelem Lva Nikolajeviče Tolstého a důvěrně se spřátelil s Tomášem G. Masarykem.

 

Alfons Mucha se s mecenášem Cranem setkal poprvé v roce 1904, kdy po dlouhých letech strávených například i ve Francii a dalších zemích působil také v Americe.

 

Mezi oběma muži vzniklo hluboké pouto. Když se Craneova dcera Josephine provdala za Harolda C. Bradleyho, nechal Charles R. Crane postavit manželům honosnou vilu, pro niž si objednal od Alfonse Muchy portrét znázorňující jeho dceru jako symbolickou postavu Slavie.

 

Později se tento portrét stal variantou plakátu pro banku Slavii a posléze byl převzat na československou stokorunu.

 

Crane pak u Muchy objednal rovněž portrét druhé dcery, Frances, provdané Leatherbeerové.

 

Tato fotografie byla otištěna v americkém časopise Life v září roku 1938. Jiří Mucha (s pistolí) na ní jako pracovník ministerstva informací doprovází poslední transport českých rodin vyhnaných z pohraničí.Tato fotografie byla otištěna v americkém časopise Life v září roku 1938. Jiří Mucha (s pistolí) na ní jako pracovník ministerstva informací doprovází poslední transport českých rodin vyhnaných z pohraničí.

 

U této dámy se na chvíli zastavme. V roce 1907 pracoval v Craneových slévárnách jako prostý dělník jistý mladý muž z Čech. Onen muž se později stane československým diplomatem a politikem, a co víc –, v roce 1925 si vezme za ženu právě Frances Craneovou-Leatherbeerovou. Manželství však vydrží pouze několik let.

 

A jméno onoho muže? Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta …

 

Někdy okolo roku 1910, před návratem do vlasti, se Alfons Mucha Craneovi svěří se svým plánem věnovat zbytek života práci na sérii dvaceti obrovských pláten, která měla vejít do historie jako Slovanská epopej.

 

Crane si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou. Nakonec se rozhodl Slovanskou epopej zaplatit. A předal Alfonsi Muchovi první šek – na 7500 dolarů.

 

DRUHÁ VZPOMÍNKA

V čase, kdy Alfons Mucha pracoval na Slovanské epopeji, věnoval volný čas svým dětem, dceři Jaroslavě i synovi Jiřímu. V knize Alfons Mucha Jiří vzpomínal například na to, jak se ho otec pokoušel učit malovat.

 

O mnoho let později vyprávěl: „Otec mě učil malovat všechny možné techniky, od kreslení po olej, pastel, akvarel, bohužel – s naprostným nezdarem. Věřte mi, já byl neuvěřitelný antitalent na kreslení a na malování, až mi sebe samého bylo líto. A malířům jsem vždycky moc záviděl. Malíř je totiž nejšťastnějším člověkem na světě. Protože si maluje jen to, co ho baví … A i když dělá portrét třeba někoho, kdo ho nezajímá, nebo má k němu dokonce odmítavý vztah, ten malíř si tak jako tak udělá portrét po svém a třeba si i z toho portrétovaného udělá legraci. Jen si vezměte některé Goyovy portréty, to jsou karikatury, a přece mu za to lidi platili ohromné peníze. Malíři prostě nedělají nikdy nic, co by je netěšilo. Navíc mohou při práci chodit, mohou se bavit, mohou si povídat s lidmi v ateliéru, a přitom je nikdo nezdržuje, kdežto ubohý spisovatel, ten musí mít klid, nikdo na něj nesmí mluvit, navíc podléhá ospalosti, zatímco malíř si užívá toho nejhezčího ze života, což je slunce, příroda, ten spisovatel, aby vůbec mohl něco dělat, se musí od všeho hezkého na chvíli oddělit. Proto jsem vždycky tohle malířům záviděl.“

 

PO EPOPEJI

V roce 1928, 1. září, Alfons Mucha ofi ciálně předal Slovanskou epopej městu Praze. Tím ale jeho práce nekončila, některé obrazy stále opravoval a zlepšoval – takřka až do posledních dnů života …

 

Mezitím jeho syn Jiří stihl na pařížské Sorbonně vystudovat medicínu a na filozofické fakultě dějiny umění a orientalistiku. V roce 1939 ho v Paříži zastihla zpráva o okupaci Čech a Moravy. Okamžitě se nechal zaregistrovat do československé zahraniční armády. Navzdory tomu, že mu svého času lékaři objevili srdeční vadu, zánět nitroblány srdeční.

 

Jiří Mucha se ženou GeraldinouJiří Mucha se ženou Geraldinou

 

Nebyl zbabělý. Ostatně už v sedmatřicátém roce, v době španělské občanské války, docela vážně uvažoval, že odejde do Španělska a vstoupí do mezinárodních brigád. Kdysi také absolvoval výcvik na větroních, přičemž při jednom zkušebním letu přišel málem o život.

 

Ještě před vyhlášením války, v osmatřicátém roce, to když se na krátkou dobu vrátil z Paříže do Prahy, aby pracoval na nově zřízeném ministerstvu informací (jeho ministrem byl Hugo Vavrečka, dědeček pozdějšího českého prezidenta Václava Havla), doprovázel například, ozbrojen, poslední transport českých rodin vyhnaných po mnichovském diktátu z československo-německého pohraničí. Známý americký fotoreportér John Philips Jiřího Muchu tehdy vyfotografoval. Snímek se objevil na obálce časopisu Life.

 

V červnu 1939 dostává Jiří Mucha od svého otce dopis. Netuší, že je poslední. Otec popisuje své zdravotní problémy, ale stále věří, že se co nevidět ke své práci vrátí. „Zatím se začalo čistit plátno s Epopejí – a tak i to konečně poskočí ...“

 

Dne 14. července 1939 dostane Jiří Mucha telegram: „Otec zemřel.“ Stalo se tak krátce po návratu Alfonse Muchy z výslechu na gestapu.

 

S Alfonsem Muchou se rozloučí kanovník vyšehradské kapituly Bohumil Stašek (později bude odvlečen do koncentračního tábora). Opat Strahovského kláštera Zaoral, který kdysi Alfonse Muchu s jeho ženou Marií, rozenou Chytilovou, oddával, odmítl vykonat pohřební obřad s odůvodněním, že Alfons Mucha coby svobodný zednář „nebyl dobrým synem církve“. Původně navrhovaný státní pohřeb nacisté zakázali.

 

VÁLEČNÝ REPORTÉR

Doba zraje příštími událostmi. Prvního září 1939 napadnou německá vojska Polsko. Začíná druhá světová válka.

 

Jiří Mucha se stává prostým vojínem u druhé roty 1. pěšího pluku. Prožije francouzské tažení, zoufalý ústup i kapitulaci Francie. Ztratí svou první ženu, talentovanou hudební skladatelku Vitku Kaprálovou, která ve Francii umírá na tuberkulózu.

 

Alfons Mucha při práci na Slovanské epopeji na zbirožském zámku (zřejmě) v roce 1912Alfons Mucha při práci na Slovanské epopeji na zbirožském zámku (zřejmě) v roce 1912

 

Pak se dostane do Velké Británie. Pro Jiřího Muchu nastává další etapa jeho života. Jako novinář bude pracovat pro BBC. Stane se válečným reportérem. Bude psát reportáže o statečných československých letcích, prožije dlouhé měsíce v Libyjské poušti, v Tobruku, zúčastní se tažení proti Rommelovi, nebude chybět při invazi spojeneckých vojsk v Normandii. Napíše další knihy. Z válečného reportéra se stane spisovatel, překladatel, dramatik.

 

Vždy se bude držet rady svého otce, který mu kdysi řekl: „Nesnaž se publikovat příliš brzo. Jednak se za to budeš později stydět, za druhé zevšedníš a za třetí člověk před čtyřicátým rokem nikdy nic pořádného neudělá.“

 

„Tahle rada mě zachránila od velké ostudy, kterou bych si jinak určitě uříznul,“ vyprávěl mi svého času Jiří Mucha.

 

Slibnou kariéru spisovatele mu však na dlouhou dobu překazí únor 1948, a hlavně – kriminál. V roce 1951 se ocitne za údajnou špionáž ve vězení. V návrhu bude mít trest smrti. Nakonec si odsedí necelých pět let. Na Pankráci, na Borech, na Kladně, v Jáchymově a ve Valdicích.

 

Uplynou další roky. Jiří Mucha je zasvětí nejenom svému psaní (nakladatelství Eminent nedávno vydalo souhrnnou řadu jeho šestnácti knih; Mucha však napsal i mnoho fi lmových scénářů, včetně divadelních her), ale především úsilí propagovat dílo svého otce – včetně Slovanské epopeje. V sedmdesátých a osmdesátých letech zorganizuje Jiří Mucha desítky výstav Alfonse Muchy; jeho zásluhou vznikne světový boom tohoto autora.

 

Až do konce svých dnů (zemřel 5. dubna 1991 v Praze) bude žít hlavně proto, aby dílo Alfonse Muchy dokázalo oslovit i příští generace. Jiří Mucha. Syn svého otce ...

STANISLAV MOTL


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama