Už jsem byl za plotem | Reflex.cz
nahoru

Už jsem byl za plotem

PETR VAVROUŠKA2. září 2010 • 00:15
Už jsem byl za plotem
Lech Wałęsa: „ Každý, kdo se k nám přidal, byl důležitý.“
• foto: 
Solidarity.pl

Byl to malý krok pro Wałęsu, ale obrovský skok pro polskou demokracii. Před třiceti lety přeskočil tehdejší kníratý elektrikář zeď loděnice v Gdaňsku a postavil se do čela stávkujících dělníků. „Věděl jsem, kde je malá zídka, přes kterou jsem proklouzl dovnitř,“ vzpomíná v rozhovoru pro Reflex Lech Wałęsa na to, jak se dostal do čela stávky v roce 1980.

 

 

Čtrnáctého srpna 1980 začíná v loděnici v Gdaňsku stávka. Vy jste ale doma, zpozdil jste se. Co jste zrovna dělal?

Bylo to těsně po narození mé dcery Anny. Musel jsem ji přihlásit na úřadě, a proto jsem prosil kolegy, ať stávku odloží, že se mi to moc nehodí. Ale najednou jsem uslyšel sirény z loděnice a bylo mi jasné, že stávka už začala. Byli jsme sice domluveni, že se potkáme velmi brzy ráno, ale zpozdil jsem se. Začalo se beze mě.

 

Jak jste se dostal do areálu loděnice? Už tehdy vás přece hlídali tajní, ne?

Cítili, že se něco chystá. V žádném případě by mě do loděnice nepustili. Nechtěli, abych se ke stávkujícím připojil. Měl jsem ale štěstí. Policisté, kteří mě sledovali, se radili se svými nadřízenými a ti zase volali na nejvyšší místa. Nevěděli, jak se mnou naložit. Ministr nebo premiér tedy volá do loděnice a ptá se ředitele, co navrhuje. Wałęsa prý jde do loděnice. A on jim říká, že vše je v pořádku, za chvíli stávka skončí, není se čeho bát.

 

Takže vás nikdo nezadržel.

Pouze mě sledovali. V okamžiku, kdy jsem přelézal plot do loděnice, dostali tajní signál z Varšavy, že mě mají zadržet. Už mohli do vysílačky jen odpovědět: Pozdě. Už jsem byl za plotem v areálu loděnice.

 

Pochyboval jste, že se ke stávkujícím připojíte?

Ze začátku jsem si myslel, že nemám šanci se do loděnice dostat. Areál byl velmi dobře hlídaný, hlavní brány pochopitelně uzavřené. Ale pak jsem si řekl, že to musím zkusit. Věděl jsem, kde je malá zídka, přes kterou jsem proklouzl dovnitř.

 

Pamatujete si dodnes detaily stávky, nebo už jen atmosféru?

Víte, několikrát se mi snažil někdo namluvit, že mě do loděnice dovezli například motorovým člunem. Ale to jsou pohádky, které jsem musel už tolikrát vysvětlovat. Díky tomu jsem si ty třicet let staré události neustále připomínal, a pamatuji si je tedy velmi přesně a živě.

 

Proč zrovna vy jste stanul v čele stávkujících?

Měl jsem nejvíc zkušeností, byl jsem jedním z nich, a hlavně jsem se nebál. Respektovali mě, protože jsem protestoval už několik let předtím a byl jsem za své opoziční chování vyhozen z loděnice. To vzbuzovalo u lidí respekt.

 

Sám jste si řekl o pozici lídra?

Ne. Na tom jsme se shodli ještě před tím, než jsme začali náš boj s režimem. Bylo dopředu dané, že ze začátku stanu v čele opozičního hnutí já. A teprve poté se demokraticky rozhodne, jestli budu lídrem i nadále. Ale hned od počátku stávky muselo být jasné, kdo je v čele, kdo na sebe bere tu hlavní zodpovědnost.

 

Cítili jste podporu veřejnosti?

Tehdy to byly dramatické chvíle. Klidně mohla policie vtrhnout do loděnic, zatknout nás, postřílet jak v roce 1970 a byl by konec. To znamená, že každý, kdo se k nám přidal, byl důležitý. Alespoň psychologicky jsme měli pocit, že nás je čím dál víc. To bylo vlastně to nejdůležitější. Čím víc nás bylo, tím víc s námi musel režim počítat.


Proto jste také například do loděnice pozvali už tehdy slavného režiséra Andrzeje Wajdu, aby o vaší stávce točil film?

To bylo taktické rozhodnutí. Chtěl jsem mít za sebou podporu slavných lidí, kteří něco v Polsku znamenají. To byly mé trumfy. Čím známější lidi byli na naší straně, tím větší převahu jsme získávali vůči režimu.

 

Báli jste se? Všichni přece věděli, jak dopadla stávka v loděnici v roce 1970 …

Samozřejmě že jsme to měli na paměti. Měl jsem vnitřní pocit strachu, ale nemohl jsem ho dát najevo. Pokud by se začal bát lídr, tak by to bylo špatné. Ostatní by to velmi rychle vycítili. Takže jsem myslel hlavně na to, jak se nevzdat, jak rozbít argumenty režimu. Já když se jednou dám do nějakého boje, tak pro mě není cesty zpět.


Měl jste v té době už šest dětí. Ani kvůli nim jste se nebál, nechtěl couvnout?

Všechno jsem symbolicky nechal za branou loděnice a věnoval se výhradně boji s režimem. Nic jiného mě nezajímalo. Kdybych myslel  na ženu a na děti, tak bych nic neudělal. Takové myšlenky by mě jen svazovaly.


Žena vás nepřemlouvala?

Neměla na to právo! Rozhodl jsem se jít do stávky. Nedá se sedět na dvou koních.

 

Sepsali jste tehdy dnes už legendárních 21 požadavků vůči režimu. Který z nich byl nejdůležitější?

Vznik nezávislých odborů a právo na stávku.

 

Tušil jste, že režim může někdy padnout?

Už tolikrát jsem s ním prohrál, že jsem si říkal, že je otázkou času, kdy konečně prohraje on se mnou.

 

Čekal jste, že po stávce vás režim zmáčkne?

Myslel jsem si, že to nastane hned po srpnu 1980 anebo v nejbližších měsících. Jezdil jsem po stadiónech, vzýval lidi do boje. Říkal jsem jim, ať se nebojí, ať se zorganizují. Solidarita měla za chvíli deset miliónů členů. To bylo fantastické vítězství.

 

A pak generál Jaruzelski vyhlásil v zemi výjimečný stav. Tvrdí, že to bylo kvůli obavám ze sovětské intervence. Co vy na to?

Myslím, že pořád v tom ještě nemáme jasno. Já bych se na jeho místě zachoval jinak. Domluvil bych se s Wałęsou a církví, a mohl tak odstavit Sověty. Ale mohl to Jaruzelski udělat? Co když měl třeba v plombě mikrofon a byl neustále napíchnutý na odposlech?

 

To si opravdu myslíte?

I takové věci se děly. Mohl mít skrytý mikrofon třeba v peněžence. Tehdy byli komunisté určitě velmi pečlivě hlídáni. Kdysi jsem se ptal našich generálů, proč souhlasili s vyhlášením výjimečného stavu. Řekli mi, že když byli na stáži v Moskvě, ukázali jim mapy a řekli, že kdyby se něco dělo v Polsku, tak zmáčknou knofl ík od raket a konec. A naši generálové se polekali. Řekli si, že nemají žádnou šanci. Věřili tomu. Rusů se báli.

 

To je jejich alibi, abyste jim odpustil?

Jednou jsem mluvil s generálem Jaruzelským a říkám mu: Pokud jste tomu zastrašování Sovětů skutečně věřil, tak vám nic nevyčítám. Ale pokud jste byl zrádcem, tak to je jiná. Ale dodnes to nevíme.

 

Režim vás na rok internoval ve Varšavě. To ale nebylo klasické vězení. Žil jste pod zámkem v jedné z vládních vil …

To ale bylo ještě horší. Když jste zavřený v těžkých podmínkách, tak se musíte starat, abyste měl jídlo, cigarety. Máte co dělat, zabíjíte čas. Ale jakmile máte všechno, tak žijete ve zlaté kleci. Ti, kteří v klasickém vězení třeba hladověli, mi záviděli. Ale nevědí, co jsem prožíval. Uznávám, že jídlo a pití byly dobré a všeho dostatek. Ale chápal jsem, že touto cestou si mě chtěl režim koupit. To byla součást psychologického nátlaku.

 

Mrzí vás, v jakém stavu je dnes loděnice v Gdaňsku?

Je mi líto, že se nám nepodařilo loděnici zachránit. To je místo, ve kterém začala nová epocha. To jsou kořeny pozdějšího pádu komunistického systému. Loděnice je prvním pomníkem globalizace. Dokázali jsme sjednotit v boji s režimem téměř celý polský národ. A jiným evropským národům, včetně vás Čechů, jsme ukázali, že to jde. Nabídli jsme vám šanci. Proto mě mrzí, že jsme loděnici prodali.

PETR VAVROUŠKA


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější