V minulé dekádě došlo k největší změně ve vnímání popu od šedesátých let. Můžou za to především dvě věci; ohromný nástup stahování hudby aSimon Cowell. Muž, který zbláznil televizní svět pořadem Britain’s Got Talent, v němž se mimo jiné objevil největší nesoulad obsahu s formou v dějinách show-businessu – zpěvačka Susan Boyle. Na počtu lidí, které zajímá, zda pořad Česko Slovensko má talent, jenž je derivátem Cowello va originálu, najde podobně geniální exoty, možná v těchto dnech závisí osudy dvou tuzemských televizí.
Pro Simona Cowella nebylo posledních pár měsíců zrovna dobrých. I když, pokud někdo vydělává desítky miliónů dolarů ročně, má nejúspěšnější talentové shows – franšízy Got Talent a X Factor – na obou stranách Atlantiku, a k tomu je globální celebrita, výraz „nedobrý“ bude trochu relativní. Ale stejně – když se hned ve třech různých případech ukázalo, že televizní produkce vylepšuje některá pěvecká vystoupení v Cowellových soutěžích pomocí počítačového zařízení Auto-Tune (zjednodušeně řečeno taková věc, která z vás udělá Andreu Bocelliho, i když neumíte zazpívat ani Ovčáci čtveráci), byla to celkem rána. Jenže Simon Cowell už je dnes příliš velký na to, aby mu podobná událost udělala jakékoli problémy.
PŘÍBĚH PAULA POTTSE, OBTLOUSTLÉHO OBCHODNÍČKA SE ŠPATNÝMI ZUBY OBLETĚL SVĚT. COWELL SI MNUL RUCE.
Show X Factor, kterou produkuje, běží ve čtyřiadvaceti zemích světa, soutěže série Got Talent (do níž patří i Česko Slovensko má talent) najdete ve více než čtyřiceti zemích. Když si je rozkreslíte na mapu světa, vypadá to skutečně impresivně. Nad Cowellovým impériem dnes slunce nezapadá. Dělají pro něj nejlepší právníci, nejvlivnější PR agentury, nejlepší agenti. Simon Cowell už dnes není jen součástí show-businessu. Simon Cowell je show-business.
VYHLEDÁVAČ TALENTŮ
Cowell patří k tomu zvláštnímu druhu lidí, kteří nedosáhli prakticky žádného zásadního vzdělání, a přesto se dokázali prosadit v hudebním průmyslu. Především v osmdesátých letech byl podobných typů britský nahrávací průmysl plný. Do extrému to dotáhl Pete Waterman, asi nejúspěšnější britský popový producent všech dob, který se ve svých pamětech přiznal, že většinu svého dospělého života absolvoval coby negramotný. To Cowell podle všeho není, ale pravdou je, že ze školy odešel už v šestnácti. Byl dost nezvladatelné dítě (vychovávaly jej hlavně chůvy), nicméně jeho otec, sám úspěšný manažer v nahrávacím průmyslu, rozhodl, že syn půjde z domu jak nejrychleji to půjde. Cowell si vydělával, jak se dalo. Pracoval například jako runner (jakási nejnižší forma pomocníka produkce) při natáčení Kubrickova snímku Osvícení. Své mládí komentuje nerad, jisté ale je, že prošel několika přechodnými pracemi, než mu otec sehnal místo u nahrávací společnosti EMI (třídil tady poštu). Poté už odešel založit vlastní nahrávací společnost, v osmdesátých letech nicméně ještě několikrát zkrachoval. Nakonec nastoupil jako vyhledávač talentů do společnosti BMG. Už předtím se ale potkal s již zmíněným Petem Watermanem.
Pete je chlapík, kterého asi neznáte jménem, ale pokud jste žili v osmdesátých letech, určitě jste slyšeli něco z toho, co udělal – mimo jiné našel Kylie Minogue nebo Ricka Astleyho. Water man byl skutečný génius zábavy a čehokoli se dotkl, to se měnilo ve zlato. Dokázal udělat hvězdu z kohokoli a napsat hit i těm nejztracenějším interpretům. Oboje většinou za pár hodin. Cowell později Watermana označoval za svého největšího životního učitele. „Pete mě pro práci v hudebním průmyslu naučil dvě základní věci. Za prvé je vždy třeba se soustředit na hodnotu písničky, na její sílu. A druhé pravidlo je možná ještě důležitější – držte se hudebního žánru, který umíte, který znáte a který chápete. Bez přísného dodržování obou těchto pravidel je každý vyhledávač talentů ztracený,“ tvrdil Cowell v jednom rozhovoru v roce 2001. Tehdy už měl v branži jméno – pro BMG našel úspěšné chlapecké skupiny Westlife a Five. A jeho velká hodina se pomalu blížila.
VZNIK SOUTĚŽE
Pokud se úspěšní lidé dělí na vizionáře a oportunisty, přičemž první vidí budoucnost a druzí příležitost, Simon Cowell patří jednoznačně do druhé kategorie. Nebyl tím, kdo vymyslel, jak zkřížit hudební průmysl a televizi do jednoho ohromného výdělečného balíku. Jen to skvěle provedl. Autorem nápadu byl někdo jiný – Cowellův přítel Simon Fuller. Manažer Annie Lennox a později i Davida Beckhama, muž který objevil Amy Winehouse a člověk, který vymyslel a prodal světu Spice Girls, nebyl nikdy chlapík, co se drží při zemi. Věděl, jak najít a postavit popovou kapelu a tušil, že kdyby proces hledání členů a stavby popového tělesa dokázal ukázat v televizi, potenciálně s možností vstupu diváků do celého procesu, měl by něco, co tu ještě nebylo. Pohyboval se ve stejných vodách jako Cowell – vytvářel rychloobrátkové popové skupiny, postavené na masivním marketingu a jednoduchých chytlavých písničkách určených pro předem vytipované publikum. Ti dva se znali dlouho a logicky si padli do noty. Ani jeden z nich si nehrál na umělce, oba dělali byznys a vzájemně se respektovali. Cowell to jednou popsal jako nutnost vědět, „že hudební nebo zábavní průmysl je nejdřív průmysl a teprve potom hudba či zábava“. Když tedy přišel Fuller s nápadem udělat Pop Idol, televizní soutěž, v níž by lidé, kteří si myslí, že umějí zpívat, předstupovali před porotu, aby ji o tom přesvědčili, šel logicky za Cowellem. Ten dodal gramofi rmu (stále pracoval jako externí manažer pro BMG), jež se zavázala vítězi soutěže vydat desku. Cowell si přitom zajistil, že desku bude produkovat. A aby měl nějakou možnost alespoň částečně projekt ovlivnit, usedl v porotě soutěže. Těžko říct, zda svého rozhodnutí někdy později Fuller litoval. Vzhledem k tomu, co následovalo, by se mu jeden nemohl divit …
PŘÍSNÝ POROTCE
V roce 2001 se Pop Idol dostal na britské obrazovky a stal se okamžitě hitem. Čtyřčlenná porota složená především z lidí z hudebního byznysu (vedle Cowella v ní seděl i jeho velký učitel Pete Waterman) nechala vyhrát Willa Younga, ale skutečnou hvězdou programu se stal Cowell. Ten neponechal nic náhodě. Jeho účinkování v první sezóně Pop Idolu by mohlo fungovat jako učebnice, jak si rychle vybudovat nepřehlédnutelnou televizní image.
Cowell si zvolil výrazný kostým, jenž ho odlišoval od ostatních porotců a který nikdy neměnil (černé upnuté tričko a černé kalhoty s vysokým pasem). Ze všech porotců byl jednoznačně nejsledovanější, především díky bezskrupulózní kritice, kterou častoval soutěžící. Nešlo ani tak o pózu. „Když jsem ještě dělal vyhledávače talentů, nějakou dobu jsem poslouchal věci, co nám lidi do fi rmy posílali. Devadesát devět procent byly neuvěřitelné nesmysly. Musel jsem to přestat dělat a začít si je hledat sám,“ tvrdil Cowell v jednom z rozhovorů. Jindy popisoval, jak našel skupinu Westlife. „Přišla se mi představit šestičlenná popová skupina IOU. Během třiceti sekund jsem věděl, že je chci. A za stejnou dobu jsem věděl, co musím udělat, aby uspěli.“ Což znamenalo? „Polovinu těch kluků okamžitě vyhodit, místo nich vzít jiné a přejmenovat je. Ale bylo to jen mé doporučení jejich tehdejšímu manažerovi. A on se ho držel.“ Cowell se ani v porotě nebál být ostrý, ale přesně věděl, co si může dovolit, aby se divákům nezprotivil. V tomhle ohledu mu poskytl neocenitelné služby Max Cliff ord, nejznámější britský PR manažer celebrit, s nímž Cowell spolupracoval prakticky od začátku televizní kariéry. Zkrátka a dobře, velmi rychle pochopil, jak televize funguje. A došlo mu, že celou věc by mohl zmáknout i bez svého kamaráda Fullera.
TĚŽKÁ VÁHA
Druhá řada Pop Idolu nebyla v Británii tak úspěšná jako první. Sledovanost ještě šla, ale její vítězové nedokázali zopakovat komerční úspěch, který měli první tři soutěžící z první sezóny. Mimochodem – Cowell je neupsal přímo BMG, ale své nahrávací společnosti S Records, jež nahrávky BMG přeprodávala. Vedle toho dostal peníze za produkci, což mu při masových prodejích (prvního singlu Willa Younga se prodalo 1,8 miliónu kusů) zajistilo slušné peníze. Těsně poté pak prodal polovinu S Records BMG. Cena? Dvaačtyřicet miliónů dolarů. Už nebyl jen porotce a vyhledávač talentů, ale i multimilionář a ofi ciálně těžká váha zábavního průmyslu.
Cowell vycítil, že tohle je vhodné načasování, a vzápětí oznámil, že má vlastní show. Tu prodal ITV, tedy stejné stanici, která předtím v Británii vysílala Pop Idol. Jmenovala se X Factor. Zkopíroval do ní vše, co považoval na Pop Idolu za přínosné (porotu, sebe v porotě a vlastně vše podstatné) a přidal několik drobností (mírně upravil systém soutěže a vytvořil kategorie - soutěžit mohly i kapely a „lidé nad pětadvacet let“). Nemuseli jste se zrovna jmenovat Simon Fuller, aby vám došlo, že tohle bude chtít právníky, kteří umějí dobře sepsat žalobu. A hodně dlouhou. Došlo tak k neuvěřitelně bizarní situaci. Cowell seděl coby porotce ve Fullerově soutěži American Idol (americká a velmi úspěšná verze Pop Idolu), zároveň ale Fullera, o němž nepřestával mluvit jako o svém „téměř bratrovi“, vyštípal z britských obrazovek a za krkem měl jeho právníky kvůli X Factoru. A k tomu otevřeně přiznával, že chystá další talentovou soutěž, kterou postaví proti American Idolu ve Spojených státech.
Fuller byl pragmatik. Věděl, že Cowella se jako porotce nezbaví, aniž jeho pořad v USA utrpí ránu na sledovanosti. A že pokud by neudělal Cowell X Factor, udělal by ho někdo jiný. Pro Cowella byla zase přítomnost v American Idolu klíčová pro zajištění popularity v USA. To, čemu se v boxerské terminologii říká klinč, tak nakonec vyřešila mimosoudní dohoda, která Fullerově společnosti 19 Entertainment zajistila menší podíl ve společnosti Syco, prostřednictvím níž Cowell své pořady produkoval, a mimo jiné porotcovskou židli v American Idolu a oběma několik let obchodního smíru.
Cowell měl teď volné ruce a pustil se do práce. V roce 2004 uvedl v Británii X Factor (v porotě spolu s ním tehdy seděla Ozzyho žena Sharon Osbourne a hudební manažer Louis Walsh), jenž se setkal s nadšenou diváckou odezvou a od té doby tvoří každý rok kotvu podzimního vysílacího schématu televize ITV. Tady by to celé mohlo skončit. Jenže Simon Cowell věděl to, co ví každý britský hudebník už od dob Beatles, pokud nejste úspěšní v USA, pak nejste úspěšní.
ÚTOK NA AMERIKU
Koncept Got Talent byl jedním z mnoha, které Cowell vymyslel někdy v době, kdy se mu honil v hlavě X Factor. Šlo o logický posun. Zatímco v X Factoru soutěží zpěváci, v Got Talent soutěží všichni, kdo mají talent na cokoli - od zpěváků přes žongléry a kouzelníky až po úplné magory. Byla to první talentová soutěž, o níž Cowell od začátku přemýšlel jako o soutěži globální, tedy obchodovatelné na jakémkoli zahraničním trhu. Na vítěze nečeká nahrávací smlouva, ale fi - nanční odměna a možnost vystoupit na nějakém významném místě (v anglické verzi před královnou, v americké na Stripu v Las Vegas). Kvůli potížím během přípravy v Anglii byla nakonec jako první odvysílána americká verze. Cowell značně zariskoval, když mezi porotce nominoval svého kamaráda, bývalého britského bulvárního novináře a v Americe naprosto neznámého Pierse Morgana. „V byznysu, který dělám, je klíčové spolehnout se na svůj pocit a za žádnou cenu neustoupit od toho, co chcete,“ řekl tehdy novinářům Cowell. A znovu slavil úspěch. Z America’s Got Talent byl okamžitý hit - ve sledovanosti pobil vše, co bylo nablízku, a to dokonce i bez Cowella. Ten kvůli ujednání s Fullerem nemohl zasednout do poroty své soutěže v USA.
Vrátil se ovšem za porotcovský pult hned následující sezónu, kdy Got Talent uvedl v Británii. A zde se mu povedl naprostý majstrštyk. Jeho jméno bylo Paul Potts.
PAN POTTS A PANÍ BOYLE
Když obtloustlý manažer prodejny mobilních telefonů Paul Potts přišel 17. března 2007 na lokální kolo Britain’s Got Talent do Millenium Centra v Cardiff u, nic nenasvědčovalo tomu, že ten den se změní jeho život. Nesmělý Potts na otázku, co bude zpívat, odpověděl, že operu. Piers Morgan sebou nejistě zavrtěl, Simon Cowell zahučel něco jako „jsme připravení, můžete začít“ a Paul Potts vystřihl árii Nessun Dorma způsobem, který nečekal vůbec nikdo. Publikum freneticky tleskalo, porotkyně Amanda Holden se rozplakala dojetím a spokojený Cowell věděl, že tenhle člověk zajistí jeho show sledovanost, jakou potřebuje.
Příběh Paula Pottse, chudého odchodníčka se špatnými zuby a nejistým pohledem, který se stal jako zázrakem v Millenium Centru během tří minut světovou superstar, obletěl svět, záznam jeho vystoupení na YouTube dojímal další a další diváky od Kapského Města po Helsinky. Cowell pochopil, že aby někdo dokázal znovu a znovu zaujmout, potřebuje vedle velkého hlasu i silný příběh. A je jedno, že je trochu víc přibarvený.
O to už se ostatně postarali lidi Maxe Clifforda. Právě díky příběhu Paula Pottse dosáhlo fi nále první sezóny v Británii na sledovanost přes jedenáct miliónů. A v dalších sezónách bylo znovu jasné, že spíše než o talent půjde v téhle soutěži o velké dojemné příběhy. Druhou sezónu vyhrál patnáctiletý breakdancer z Manchesteru George Sampson, který trpí onemocněním kostí a tancuje v Manchesteru na ulici, aby vydělal peníze pro svoji rodinu. Ano, už se můžete dojmout. Výsledek? Čtrnáct miliónů diváků.
Třetí série vytáhla na světlo boží zanedbanou nezaměstnanou Skotku Susan Boyle, jež sice skončila druhá, ale znovu to byl její příběh, příběh obyčejné ženy, která umí zazpívat árii z Bídníků jako nikdo jiný, co udělalo celou sérii. Výsledek? Neuvěřitelných devatenáct miliónů diváků sledujících vyhlášení výsledků. Cowell defi nitivně objevil, na jakém principu má podobný pořad fungovat – nedává divákům ani tak talent, jako dojemné silné příběhy na první pohled bezvýznamných lidí, kteří se prosadí do velkého světa. Že si v téhle hře Cowell sám sobě napsal roli božstva rozhodujícího o bytí a nebytí (za pomoci dramatických pomlk v hodnocení a záměrného hraní si s emocemi diváků i účinkujících), je už jen takový jemný detail, jenž ilustruje, jak to Simon Cowell sám se sebou má.
SIMON S PROHROU NEPOČÍTÁ
Problém je, že ne každému dochází, oč v Got Talent doopravdy jde. A spousta lidí má tendenci věřit, že se jedná stále ještě o televizní soutěž, a nikoli o předem připravenou estrádu s dojetím na konci. Právě těch se značně dotklo, když během letošního roku prosákly výše zmíněné informace, že v Cowellových soutěžích, jak v X Factoru, tak v Got Talent běžně používá Auto-Tune k vylepšení zpěvu vybraných účinkujících. Mezi jinými právě Susan Boyle. Tři stovky stížností, které přišly na britský televizní regulační úřad Ofcom, není mnoho (rozhodně ne v porovnání s běžnou sledovaností Cowellových show), nicméně úřad ofi ciálně začal Cowellovu produkční společnost vyšetřovat. Produkce se brání tím, že porotci i diváci v hale slyší původní vystoupení, které je upraveno až následně pro vysílání, ale jisté je, že je to první trhlina na dokonalém Cowellově obrazu. On sám si však nemusí dělat velké starosti – PR specialista na skandály celebrit Max Cliff ord se už několik týdnů snaží, celkem úspěšně, dostat skandál ze stránek britských novin. Jak cynicky poznamenal jeden komentátor: „Lidé si nechají lhát, dokud jim neprozradíte, že jim lžete.“ A Cowell se rozhodně nic prozradit nechystá. Naopak. Got Talent je jedna z nejrychleji licencovaných značek televizních pořadů vůbec a stále přibývají další státy, které pořad chtějí vysílat. A sledovanost X Factoru je stabilní, byť každý rok se najde někdo, kdo prorokuje, že letos už se formát konečně musí okoukat.
Problémem by mohlo být poškození značky – Cowell se letos konečně vyvázal z porotcovské role ve Fullerově American Idolu a chystá se do Ameriky uvést X Factor. Zdá se, že doba hájení, kterou si oba pravděpodobně stanovili v mimosoudním vyrovnání z roku 2004, je defi nitivně u konce a Simon Cowell bude dobývat Ameriku. „Souboj, který svedou o americký trh, ovlivní televizní zábavu na dalších pět let. Jeden z nich odejde jako vítěz, jeden jako poražený,“ zahuhlal prorocky v nedávném rozhovoru pro Timesy Pete Waterman. Zatím to ale vypadá, že Cowell není ten, kdo by byl připravený prohrát.
Komentáře k probíhajícím soutěžím o talenty si přečtěte na reflex.cz/talent
