Nemám žádné jméno | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nemám žádné jméno

HANA BENEŠOVÁ23. září 2010 • 00:15
Nemám žádné jméno
Dagmar Hilarová
• foto: 
Archív Evžena Hilara a Jiřího Pavla

Patnáctiletý kluk objímá svoji dívku a v kapse uniformy Hitlerjugend hledá erární, hnědý kapesník. Žlutá hvězda se dotýká hákového kříže. Židovská Julie pláče, připadá si označkovaná jako dobytek. Árij ský Romeo z jejího kabátu ten šesticípý cejch dýkou odpáře. Pak jdou do kina. Co bylo dál, najdete v knize Nemám žádné jméno, jež byla svého času mezi nizozemskou mládeží populárnější než Deník Anny Frankové. Tak proč se spisovatelka Dagmar Hilarová, která vše prožila a zaznamenala, nakonec cítila jako autorka zklamaná a podvedená?

reklama

Svého muže si musela Vlasta Berzettiová vybojovat. Rodičům nevadilo, že jejich zeť, fotbalový trenér Rudolf Berzetti, nemá židovský původ, ale už se jednou rozvedl! Jeho první žena Anna zůstala se synem Rudim v Rakousku. Rudi navštíví v Praze otce, až když je z jeho mladší sestry Dagmar školačka. Nevlastní sourozenci si rozumějí, Rudi umí česky lépe než Dagmar německy. Také Vlasta si klučinu oblíbí, trvá však na tom, že Anna, na niž nepřestala žárlit, jí nesmí přes práh. Rudi zůstane celý měsíc a samozřejmě přijíždí i na další prázdniny. V létě 1939 už přijet nemůže. Aspoň pošle svoji fotku. Německá uniforma mu sluší.

 

VLÁĎA Z HITLERJUGEND

Vlastu sňatek s rozvedeným árijcem zatím chrání, většina jejích příbuzných už šla do transportu. Jenže co bude s její dcerou? Podle norimberských zákonů je míšenec prvního stupně. Na začátku března 1943 dostane Dagmar k patnáctinám od úřadů lístek – je na něm její jméno a transportní číslo CV 190. Kdyby Dagmar věděla, že deku z velbloudí srsti jí zabaví hned v odbavovně terezínského ghetta, v takzvaných Ústeckých kasárnách, vzala by si místo ní ještě jedny boty. Ty pevné, kožené, co má teď na nohou, vymění za chleba …

 

Včera se rozloučila s Vláďou. Znají se odmala, dětské zalíbení přerostlo v první lásku. Nic na tom nezměnila žlutá hvězda Dagmar ani Vláďova uniforma Hitlerjugend, kam vyženěného synka přihlásil v rámci převýchovy německý otčím. Několik týdnů po Dagmařině odjezdu do Terezína vybral doma Vláďa celý špajz, půjčil si bez dovolení klíčky od auta a vydal se na cestu. U vstupu do ghetta narazil na četníky. Odvedli ho na komandaturu. Báchorka o tom, že má pověření z Prahy a může se setkat s Dagmar Berzettiovou, nesklidila úspěch. Otčím měl co dělat, aby kluka z maléru vysekal.

 

Dagmar v Terezíně umístili do dětského domova L 410. Tajně se učí a dál píše verše …

 

… a deník! Ve třinácti letech převzala roli rodinného kronikáře po mamince. Moc se jí do toho tenkrát nechtělo, ale zvyk zapisovat si dění kolem a myšlenky ji neopustil ani později v ghettu. Zaznamenáníhodnou událostí bylo shledání se sestřenicí Jarčou. Dívky se v Terezíně náhodou potkaly na ulici. Obě se narodily v jednom domě ve stejný den, jsou jako dvojčata. Jarmila je s rodiči v ghettu už od listopadu 1942. Dagmar je dovoleno opustit dětský domov a přestěhovat se do kumbálu k tetě.

 

První nizozemské i české vydání knihy Nemám žádné jméno spolu s rukopisyPrvní nizozemské i české vydání knihy Nemám žádné jméno spolu s rukopisy

 

Obtížně si zvyká na nenasytné štěnice, pracuje v úklidové četě a spolu s Jarčou chodí do rychlokursu pro zubní instrumentářky. Po složení zkoušek nastoupí na podzim do zdravotnické služby. Nečeká je však ordinace, ale pekárenský vozík – improvizovaný pohřební vůz. Patnáctiletá děvčata si musí poradit s tím, že během první cesty se jedna z mrtvol začne z káry sesouvat. Se zavřenýma očima ji hodí zpět a v dlaních je ještě dlouho pálí ledový dotek smrti. V polovině prosince odjíždějí dva velké transporty na východ. Naštěstí na ně ještě nepřišla řada.

 

JIRKA Z GHETTA

Na konci roku 1943 se změnil způsob přepravy mrtvých. Proto mohly Dagmar s Jarčou konečně nastoupit na zubní oddělení. Míchat plomby, mýt sklíčka, podávat kleště, to je teď jejich práce. V březnu 1944 Dagmar oslavila šestnáctiny a od neznámé paní se známým jménem dostala z Říše zásilku s jídlem. Matka Dagmar totiž napsala bývalé ženě svého muže Anně, na kterou kdysi tolik žárlila, zda by nepomohla její dceři, protože z protektorátu se už do Terezína balíky posílat nesměly. Obě ženy si v dopisech slíbily, že se budou modlit, aby se jejich děti vrátily domů živé, a Anna Berzettiová odnesla na poštu dva balíky. Jeden pro Dagmar do terezínského ghetta, druhý pro syna Rudiho na frontu. Fotku rodičů a nevlastního bratra si Dagmar dala nad kavalec. Velitel ghetta, Obersturmführer Karl Rahm, při namátkové kontrole nevěřil vlastním očím. Vystavený snímek německého vojáka ho zaskočil. Ta drzost! „To je můj bratr,“ pronesla Dagmar a snažila se, aby její hlas zněl pevně. V Terezíně přečkala celý rok. Vzpomíná na rodiče, na Vláďu. Svět, ve kterém žije, však myšlenkám na budoucnost nepřeje. Ale pohledný fotbalista Meteoru ji zaujal. V očích má světýlka a kolem krku kostkovanou šálu. Jmenuje se Jirka Popper.

 

„Dáša se mi líbila. Byla hezká, milá a taky mi něčím trochu připomínala mou Věrku, která šla do prosincového transportu,“ vzpomíná dnes Jiří Pavel. (Z Popperů se stali v padesátých letech Pavlové. Jiří je starší bratr spisovatele Oty Pavla.) „Věděl jsem, že Dáša píše básně a vede si deník.“

 

Dagmar si začala psát deník ve třinácti letechDagmar si začala psát deník ve třinácti letech

 

Jirka spolu s Dagmar si také zahráli ve velkolepé maškarádě pro Červený kříž. Tančili v sokolovně. Na jeden den známá tvář ghetta zmizela. Ještě v roce 1979 bude hlavní delegát Červeného kříže Maurice Rossel, kterého zaslepila šalba a klam, obhajovat svou zprávu o návštěvě ghetta a stěžovat si na to, že na něj „ti prominentní izraelité“ měli aspoň mrknout, on sám přece nemohl poznat, že je to komedie. Jenže za narušení představení byl trest smrti a riskovat život kvůli cizí důvtipnosti je hazard. Nejen Dagmar s Jirkou doufali, že válka brzy skončí. O tom, co bude pak, většinou mlčeli. Jiří odjel z Terezína posledním transportem 28. října 1944. Na začátku října navždy odjela do Osvětimi také Jarča s rodiči. Dagmar zůstala v Terezíně. Při urnové akci, kdy vězni na příkaz komandatury nosili do Ohře popel zemřelých, pomohla dívce, která si obsah papírové urny nasypala do kapes. Na víku bylo totiž jméno její maminky. Dagmar s dalšími ženami prázdný obal snědla, aby ho nenašla ostraha. Krátce na to onemocněla, přečkala zánět mozkových blan a zjara 1945 se vrátila do zubní ordinace. Když do kartotéky zakládala novou kartu, jméno příchozího ji zarazilo. Leo Popper jí mohl říci, že mu od syna přišla na konci roku zpráva z Mauthausenu. Jirka žije!

 

HRDINA EVŽEN

V Terezíně ke konci války propukla epidemie skvrnitého tyfu. Sedmnáctiletá Dagmar se přihlásila jako ošetřovatelka. „Ne, smrt mě neděsí, jen pobuřuje, není-li důstojná,“ zapíše si do deníku 30. dubna 1945. Vězni se zanedlouho dozvídají, že válka skončila, ale kvůli karanténě nemohou ghetto opustit.

 

Dagmar však dorazila domů brzy. Do rodinné kroniky v červenci 1945 napsala: „Jsem opět doma! Jedenáctého května jsem uprchla z Terezína do osvobozené matičky Prahy – po veliké, dobrodružné cestě, kterou jsem dopodrobna zaznamenala ve svém deníku, který si od začátku svého terezínského věznění vedu.“

 

Její otec Rudolf Berzetti se šťastně vrátil z pracovního tábora v Bystřici, kde ho postihla mrtvice. „A teď jsme všichni pohromadě, jenom Ruda nám chybí do našeho čtyřlístku. Snad se vrátí.“ Bratr Rudi se ozval o dva roky později ze zajetí ve Smolensku.

 

V té době odmítla Dagmar první nabídku k sňatku. O ruku ji nepožádal ani Vláďa, jehož Dagmar v červnu 1945 „musela nerada zklamati, je to dobrý – kamarád“, ani Jiří, který přežil pochod smrti („můj drahý chlapec, kterého nade vše miluji, chodíme spolu dál“). „Asi bych si Dášu vzal, kdyby se se mnou nerozešla,“ přiznává po letech Jiří Pavel. V ghettu společně čelili útrapám, žili jeden pro druhého, na svobodě si však se vztahem nevěděli rady.

 

Než se Dagmar v roce 1947 rozešla s Jiřím, šli spolu za svědky na svatbu. Zleva Jiří Popper, Dagmar s další družičkou a Hugo Popper. V druhé řadě stojí Ota Popper (budoucí spisovatel Ota Pavel).Než se Dagmar v roce 1947 rozešla s Jiřím, šli spolu za svědky na svatbu. Zleva Jiří Popper, Dagmar s další družičkou a Hugo Popper. V druhé řadě stojí Ota Popper (budoucí spisovatel Ota Pavel).

 

Sňatek Dagmar nabídl Evžen Hilar. O třináct let starší válečný invalida chodil o berlích a měl uniformu ověnčenou metály. Působil v partyzánské skupině Čapajev a po zásahu z kulometu si sám seštupoval rány. Vážná zranění kupodivu přežil. Byl bojovník a nenapravitelný optimista. Ještě jako Evžen Heim přijel do Terezína transportem Bg 12. září 1942. Z terezínské evidence byl vyňat 9. srpna 1943. Utekl. Dostal se do Prahy. Neměl žádné doklady, potřeboval být tedy nenápadný. Aby na sebe neupozorňoval svým výrazným profi lem, sebral porcelánovou záchodovou mísu a nasadil si ji na hlavu. Tak chodil po městě a nikoho nenapadlo svérázného řemeslníka legitimovat. Dva měsíce ho v Kamenném Přívoze ukrýval Karel Povolný. „Evžen mi řekl: Musíš mě schovat. Nic mi nevyprávěl a já se ho na nic neptal. Byl schovaný na půdě, někdy se v noci chodil koupat na Žampach. Kreslil a učil se anglicky. Každý den četl noviny a moc se těšil na konec války,“ vzpomíná zachránce. Na vsi se těžko něco utají, a když se sousedi začali Povolných vyptávat, kdože je to u nich na návštěvě, Evžen raději skrýš opustil a připojil se k odboji. Po válce ho Rudolf Slánský lákal na ministerský post. Evžen to odmítl s tím, že politika je svinstvo. Po Stalinově smrti si v hospodě pustil pusu na špacír, vyjádřil upřímnou radost a šel sedět.

 

SETKÁNÍ NA HŘBITOVĚ

„Válka dávno skončila, ale u nás doma jsme se připravovali na další,“ říká Evžen Hilar mladší. (Dagmar se nakonec za válečného veterána Hilara provdala.) „Máma ve spíži schraňovala zásoby cukru, mouky, co kdyby ... Táta byl rád, když jsem se po studiích naučil ještě řemeslo, protože manuálně zruční lidé měli v lágru větší šanci přežít.“

 

Dagmar Hilarová uvažovala o tom, že si doplní vzdělání a zůstane u práce zubní laborantky, jenže encefalitida jí dost poškodila zdraví. Zúročila tedy svůj literární talent a začala publikovat. Psala knížky pro děti a svou válečnou zkušenost shrnula do básní. Ve třiceti se začala probírat svými dávnými zápisky. Hned po válce, v sedmnácti letech, si posteskla: „Ach vy vzpomínky, stále se ke mně vracíte jak jepice ke světlu … Ale jepice brzy zhyne, kdežto vy zůstanete a nezhynete nikdy …“ Vzpomínky jsou neodbytné. Dagmar v roce 1962 uveřejní povídku o svém vztahu s Vláďou z Hitlerjugend. „Dagmar váhala, jestli má o svém osudu napsat knihu, bála se na sebe upozorňovat, zároveň však věděla, že je to i pro ni důležité,“ říká Zdenka Moudrá, která se s Dagmar přátelila padesát let.

 

V březnu 1938 oslavila Dagmar desáté narozeniny. Za pět let bude slavit narozeniny v terezínském ghettu.V březnu 1938 oslavila Dagmar desáté narozeniny. Za pět let bude slavit narozeniny v terezínském ghettu.

 

V roce 1966 se nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová dala do řeči s průvodcem na pražském židovském hřbitově. Když se dotyčný dozvěděl, že Miep píše pro děti a někteří její přátelé byli za války v Terezíně, řekl jí, že jeho známá Dagmar Hilarová se také věnuje dětské literatuře a byla v ghettu.

 

Miep projeví zájem o setkání s Dagmar. Jakmile si v německém překladu přečte její básně, a hlavně povídku o Vláďovi, je nadšená. Dagmar musí napsat knihu. Miep a Dagmar si povídají s pomocí německých a anglických slov. Je to poněkud namáhavá konverzace, občas proto přijde tlumočit Olga Krijtová. „Měla jsem dojem, že mezi nimi vládne dokonalá shoda. Dagmar a Miep se chovaly jako kamarádky. Název knihy vymyslela Dagmar,“ říká Olga Krijtová. Z knihy o životě Dagmar v Terezíně se stává běh na dlouhou trať. Kromě prózy je do knihy zařazeno také dvacet básní. Tuto koncepci podle všeho vymyslela Dagmar s Miep. Dagmar svým zápiskům a vzpomínkám z ghetta dává tvar. Hledá správná slova, často rozstříhá už napsaný text a přeházené odstavce lepí na stránky, které znovu přepisuje na psacím stroji. Štůsky listů velikosti A4 nosí Miep k překladatelce Olze Krijtové. „Překládala jsem podklady ke knize,“ říká Olga, „papíru bylo málo, tak jsem někdy překlad klepala na druhou stranu synových přednášek z chemie.“

 

Spisovatelky podepisují v červnu 1978 smlouvu s nizozemským nakladatelstvím Leopold. Ve smlouvě, jejíž kopii má Olga Krijtová k dispozici, jsou Dagmar a Miep uvedeny jako vlastnice poloviny díla. Honorář si tím pádem dělí napolovic. Knížka Nemám žádné jméno má v Nizozemsku obrovský úspěch. „Dostala se do školních osnov a svého času byla dokonce mezi mládeží populárnější než Deník Anny Frankové,“ tvrdí Olga Krijtová. Slavná spisovatelka Miep Diekmannová bere knihu za svou, pomáhá ji prosadit, chodí do škol předčítat a diskutovat se studenty. Kniha získává cenu Zlatý klíč. Dagmar Hilarová jede na předání do Nizozemska. Vrací se strašně zklamaná.

 

MILÝ SYNU

„Dagmar si v Nizozemsku připadala jako druhořadá autorka. Moc ji to mrzelo, protože to bylo její dílo, ona vše prožila,“ pamatuje si Zdenka Moudrá. „Taky byla v šoku z doslovu paní Miep.“ Miep Diekmannová v něm mimo jiné píše: „Kolem Dagmařiných básní a té jedné úvodní povídky o její lásce z mládí jsem chtěla sestavit knihu, k níž by Dagmar připojila jenom ještě poslední kapitolu (o osvobození a svém návratu). Ve stylu první a poslední kapitoly bych napsala spojovací, prostřední část.“ Zmiňuje také, že Dagmar podle svých slov neumí psát prózu.

 

Kdo tedy knihu Nemám žádné jméno vlastně napsal? Dagmar se už na začátku osmdesátých let snaží domoci prostřednictvím právníka, aby u knihy Nemám žádné jméno byla uvedena jako jediná autorka. Miep ji prý obelhala, slíbila, že zajistí vydání knihy, ne že se prohlásí za autorku, smlouvě pořádně nerozuměla – jenže ji podepsala.

 

Dagmar krátce po svatbě s Evženem HilaremDagmar krátce po svatbě s Evženem Hilarem

 

Dagmar zemřela v roce 1996. Pečlivě uspořádanou pozůstalost začne její syn Evžen pročítat až o několik let později. Nachází rukopisy knihy a vložený dopis: Milý synu, kdyby se se mnou něco stalo, zanes tento můj rukopis s přiloženými průkaznými materiály o autorství celého díla do Obce spisovatelů a PEN klubu.

 

Evžen Hilar píše na všechny strany, podává trestní oznámení a domáhá se spravedlnosti pro svou matku. Nakladatelství Leopold mu z Amsterdamu vzkáže, že jemu a Miep Diekmannové patří práva ke knize a že text jeho matky byl nepoužitelný. Hilar bere do ruky německý překlad nizozemského textu, který údajně psala Miep, a srovnává ho s rukopisem své matky. „Je to slovo od slova stejné, mámě to jednoduše ukradli,“ zlobí se.

 

TO JE MOJE KNIHA

Mám před sebou faksimile rukopisu, překladatelka Olga Krijtová se dívá do prvního vydání knihy Nemám žádné jméno (Ik heb geen naam) v nizozemštině. Čteme a kontrolujeme řádku po řádce pasáž, jež následuje za básní V kavárně. „Přesně tak, přesně tak,“ opakuje Olga Krijtová. V rukopise z pozůstalosti nachází i svoje opravy. Dagmar už od svých deníkových zápisů z mládí dělá jednu chybu – ve slově zapomněl zapomíná na „n“, což vytočí každého jazykáře, a také někdy nerozlišuje jakoby a jako by. „To jsou ty podklady, které jsem překládala,“ zjišťuje překladatelka. Srovnaly jsme pouze necelé dvě stránky, ale přece jen odchylky v nizozemském textu se zdají minimální, podle mě by se daly označit spíš za zásahy editora, jenž text zredigoval s velkým respektem k autorovi. Olga Krijtová úplně nesouhlasí: „Poznávám styl Miep. Je košatější, barvitější, čtivější.“ Pravda, česká věta „do bot mi teče“ se v nizozemské verzi změnila na „ boty mám jak řešeto“. Z věty „moje němčina je nedostatečná“ se stalo „s němčinou jsem na štíru“. Jaký je autorský vklad toho, kdo si pohrál se slovy a knihu zaštítil svým slavným jménem? Ptám se několika spisovatelů a překladatelů. Překladatelé jsou v názoru opatrní, sice si v tomto případě cení více obsahu než formy, ale připouštějí jistý umělecký přínos Miep Diekmannové. Spisovatelé jsou zajedno, tohle nejsou žádné podklady, surovina určená k dalšímu zpracování, to je literární dílo! Nejde o načechraná slovíčka, ale o vidění světa.

 

Pětaosmdesátiletá Miep Diekmannová má v telefonu příjemný, klidný, hluboký hlas. Na okolnosti vzniku knihy si prý dobře pamatuje. „Já jsem autorka. To je moje kniha. Dagmar napsala jen kusé poznámky. To, že jsme si rozdělily honorář půl na půl, bylo velkorysé. Autor námětu zpravidla dostává jen deset procent.“

 

Miep Diekmannová i Evžen Hilar budou žádat soudní dohru.

 

Na konci příběhu o lásce za zdmi ghetta zbyly tři smutné ženy: Dagmar se dotklo, že její příběh proslavil především Miep a ona v něm fi gurovala pouze jako cenný svědek.

 

Miep knihu možná stylisticky vyšperkovala, rozhodně ji však v Nizozemsku prosadila a obvinění Dagmařina syna, že ji ukradla, nese těžce.

 

Překladatelka Olga si připadá jako nárazníkové pásmo.

 

Evžen Hilar vydává tento týden v malém nákladu faksimile z pozůstalosti. „Je to neprodejné, ale jak jinak už mám dokázat, že to celé napsala moje máma?“

 

Dagmar zemřela před čtrnácti lety. Happy endu se nedočkala.

HANA BENEŠOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama