Babí léto 1970 nechť je potaženo černým flórem. Během necelého měsíce se dvakrát – neočekáván – dostavil „výběrčí daní“ . Účet za toxická dobrodružství, vyčerpávající „rozpínání myslí“ a sebezničující hédonismus byl vystaven. Hendrix a Joplinová zaplatili životem. Sečteno, podtrženo. Jistě nebyli jediní, z té pošahané generace dětí květin, ze zástupů „bosonohých“ účastníků „výletů na smrt“ jich za hranici fyzického bytí v tom roce došly stovky, tisíce. Jenže Jimi i Janis měli tak obří dar od Boha a všecka aplikovaná svinstva přetavovali v cosi tak nadzemského, že nad hudbou, která z nich tryskala, trneme úžasem ještě po čtyřiceti letech.
Hendrixe a Joplinovou kromě stejného věku a stejného letopočtu na úmrtním listu spojovalo ještě mnohem víc. Než se na festivalu v Monterey 18. června 1967, tedy v den, kdy se z nich obou staly rockové hvězdy, poprvé políbili (a u polibku nezůstalo), spřádaly se jejich osudy podle velmi podobného klíče. Od teenagerských let by jejich životy bývaly mohly být dokonalou předlohou pro Kerouakův román Na cestě. Dáma má přednost.
VYVRHOLKA
Texasanka Janis Joplinová přišla na svět 19. 1. 1943 ve městě Port Arthur a odešla z něj 4. 10. 1970 v hollywoodském hotelu Landmark.
Už na střední škole bylo zřejmé, že je „jiná“. „U nás v Port Arthuru si mysleli, že jsem beatnik, a ty oni nesnášejí, přestože nikdy žádné neviděli. Já četla, malovala, myslela, brala normálně negry. Nikdo druhý takový v Port Arthuru nebyl.“
V roce 1962 se stala členkou tria The Waller Creek Boys. O rok později se dostala do San Franciska, kde zpívala po klubech až do roku 1966, kdy odjela zpět domů. Ještě téhož roku se však vrátila do San Franciska, kde se potkala s místním hippiesáckým „bossem“ Chetem Helmsem, provozovatelem legendární tančírny Avalon Balroom. Ještě po třiceti letech nedokázal prošedivělý hippie zastřít dojetí, když jsem se ho na Janis ptal: „Byla to nejkrásnější ženská, co jsem viděl,“ řekl o ošklivém kačátku – ach ano, Janis při své baculatosti rozhodně nebyla typickou kráskou.
Chat ji dal dohromady s tamními podzemními „acidovými“ mistry, tedy s Big Brother & The Holding Company, vedle Grateful Dead a Jeff erson Airplane asi nejdůležitější partou sanfranciského rocku. Ačkoli později zpívala Ball And Chain, ze řetězu se utrhla už tehdy: „Její smích … pomatené kejhání osmiletého poustevníka. Člun připlouvá na opuštěný ostrov a nahoře na skalách v jeskyni, mezi relikviemi z hlubin …, slyšíš to kejhání. To byl její smích,“ popisoval Janis její kamarád, bluesový muzikant Nick Gravenites. „A pak tu byly ještě její oči, zmučené jako strašidelná loď, která se hroutí pod tíhou deprese, znavená, osamělá, navždy ztracená ve vzedmutém rozbouřeném oceánu.“ Janis se vrhla do víru všeobjímající lásky, míru a taky nekonečných fetů a bezbřehého sexu: „Je to všecko fajn, ale zas ne tolik, abys musela být pořád zoufalá, a proto spala s každým chlapem a každýho nutila, aby to s tebou dělal furt,“ domlouvala jí „nejlepší přítelka“ Diane Gravenitesová. Janis se rychle stala atrakcí sanfranciské hippie komunity v Ashbury Height, která se rychle stala atrakcí tolik přitažlivou pro podobně naladěné mládí na celém světě, Československo nevyjímaje. A pak přišlo Monterey.
ELEKTRICKÝ NETOPÝR
James Marshall (původně Johnny Allen) Hendrix se narodil 27. 11. 1942 v Seattlu, ve státě Washington, a zemřel v Londýně 18. září 1970. Jeho otec (černoch) sloužil v armádě v Oklahomě, matce Lucille bylo sotva sedmnáct. Oba byli profesionálními tanečníky. Babička z matčiny strany byla Indiánka z kmene Čerokézů. Po rozvodu rodičů vychovával Jimiho (i staršího bratra Leona) otec, jenž mu v roce 1946 nechal změnit rodné jméno na James Marshall. Otec často střídal zaměstnání, a tak Jimi prošel postupně celou řadou škol v Seattlu. V osmnácti letech opustil školu a začal se plně věnovat hře na kytaru a zároveň narukoval. Po ročním pobytu v armádě byl propuštěn. V knize Room Full Of Mirrors (Místnost plná zrcadel) říká, že „vstoupil do armády dobrovolně, aby se vyhnul opletačkám za to, že si ,vypůjčil‘ několik aut“. Po roce měl armády plné zuby a chtěl se věnovat hudbě, proto prý armádnímu psychiatrovi namluvil, že se zamiloval do jednoho vojáka, a lékař ho nakonec doporučil k propuštění pro „podezření na homosexuální úchylku“. V období mezi lety 1963 až 1965 hrál s kdekým coby doprovodný kytarista. Přesídlil do New Yorku, kde začal hrát se skupinou Isley Brothers. Později stál na pódiu s hvězdami, jako jsou B. B. King, Tina Turnerová, Sam Cook, Little Richard. Nějakou dobu hrál s Curtisem Knightem. Přesto žil z ruky do huby, po zkouškách, před i po koncertech však neustále piloval kytarovou techniku a metodou pokus-omyl vymýšlel nové zvuky i harmonie. V bohémské čtvrti Greenwich Village už vystupoval sólo. Ještěže tehdy v N.Y.C. pobývali britští Animals. Právě tehdy si ho všiml jejich někdejší baskytarista Chas Chandler. Okamžitě vycítil Jimiho obrovský talent a výjimečnost a naložil ho do letadla směr Londýn. James si zároveň změnil jméno – Jimi Hendrix. V říjnu 1966 ho Chas dal dohromady s bubeníkem Mitchem Mitchellem a baskytaristou Noelem Reddingem. Jimi Hendrix Experience, tak se kapela dost příznačně jmenovala, si svoji premiéru odbyla ve slavné Olympii v Paříži. („Jimi býval divný. Občas jsme ho s Mitchem našli v hotelovým pokoji sedět za staženými závěsy a zhasnutými světly. Říkali jsme mu netopýr,“ vzpomíná na Hendrixe Redding.) Exot vzhledem i muzikantským projevem oslňoval brilantní technikou i dosud neslýchanými zvukovými efekty za pomoci různých elektronických pomůcek, jež mu vyráběl nadšenec a fanda kytarových krabiček Roger Mayer. Navíc psal skvělé písně. Hey Joe sice ještě předělal k nepoznání, ale Křidélko už bylo jen jeho:
Chodí skrz mraky
S bláznivou hlavou
Zdivočelou
Jen na motýly a zebry
A měsíční paprsky
A pohádky
Myslí, jinak na nic … (Little Wing)
Jimi dobyl Londýn za velmi krátkou dobu – na stále častějších koncertech se náhle objevovala celá tehdejší hudební smetánka: Eric Clapton, Jeff Beck, kompletní Beatles a Brian Jones z Rolling Stones, který se s Hendrixem rychle pobratřil. Právě on jej v červnu uvedl na pódium Pop Festivalu v Monterey. Bylo to dost důležité, protože i když ho britský týdeník Melody Maker v roce 1967 pasoval na „nejlepšího světového umělce pop-music“, v Americe Jimiho znali jen znalci.
MILENCI Z MONTEREY
Monterey byl festival dvojí revoluce – ti pod pódiem chtěli revoluci v hudbě, ve společnosti, v sobě samých, ti v zákulisí potřebovali revoluci svých obchodních bilancí. A mezi tím bylo pódium, hudebníci, umělci, kteří se snažili vyjít vstříc oběma stranám. Čteme-li dnes program účinkujících na festivalu v Monterey, je to, jako kdybychom četli seznam, „kdo byl kdo“ z těch nejdůležitějších umělců v šedesátých letech. Přijelo skoro 1200 novinářů z celého světa, od nás – co vím – nikdo. Přijel nový avantgardní prezident firmy Columbia Records Clive Davis s jasným cílem: podepsat na festivalu nové smlouvy s novými umělci. Davis si vzpomíná, jak ihned po vystoupení Big Brother And Holding Company spěchal do zákulisí, aby nabídl Janis Joplinové nahrávací kontrakt.
„Janis Joplinová ze San Franciska zpívala pronikavým altem a dupala nohama jak tanečnice flamenka.“ (Z recenze časopisu Time.)
„Vůdčí hlas generace, nejúžasnější zpěvačka“ (respektovaný hudební kritik Ralph Gleason v časopisu Rolling Stone).
Jestliže sobota byla „Dnem“ Janis Joplinové, nedělním koncertům kraloval (přes všecku šokující destrukci nástrojů The Who) Jimi Hendrix. „Když jsem ho viděl, jak přijel do Monterey ve vysokých botách, v rudé košili a pestrém cikánském kabátě, vypadal jako nějaký navažský Indián, který se chystá k boji,“ vzpomíná Eric Burdon. Před vystoupením prý Jimi do sebe v zákulisí házel neuvěřitelné množství bílých kuliček. Vypadaly jako tic-tac, ale podle Jimiho historiků šlo o preparát ještě o něco silnější než dnešní extáze. Vychutnal si vystoupení Raviho Šankara i Grateful Dead a pak řekl: „Doufám, že se ten vesmírný koráb dneska vznese.“ Na pódiu ho uvedl Brian Jones: „Rád bych uvedl svýho dobrýho kamaráda, nejúžasnějšího muzikanta, kterého jsem kdy slyšel.“ Jimi, oděný v jakési peříčkové boa, značně improvizoval (jenže to víme až dnes, tehdy ho znal jen málokdo). Vrcholem vystoupení se stal jeho pozdější singl Hey Joe, a především výše zmíněná skladba Wild Thing, při níž v závěrečné extázi hrál na fender kytaru zuby, pak ji (v předstírané ejakulaci) postříkal benzínem a zapálil. Nakonec ji roztřískal na kousky. Devět Jimiho písniček z Monterey vešlo do dějin. Krátce po vystoupení se mu dostalo nečekané odměny: políbila ho Nico a Janis Joplinová se na něj doslova vrhla. „S Hendrixem se vyspala hned po vystoupení,“ vzpomíná důvěrný Janisin přítel Dave Richards (z jejích slavných milenců přidal ještě Jima Morrisona a Country Joea). Janis i Jimi měli spoustu společných slabostí: blues, heroin a sex. Janis Joplinovou prý nejvíc přitahovala barva jeho kůže: „Mít styk s divokým černým hřebcem …,“ vysmívala se svému rodnému Port Arthuru. K tomu podotýká Eric Clapton: „Všichni si pořád myslí, že negři mají velký ptáky. Jimi toho vy užíval a každý na to naletěl.“ Janisina přítelkyně Linda Carrollová ovšem kontruje: „Janis nikdy neprožila pravou extázi, dokud nepoznala Jimiho Hendrixe.“ Prý ho opravdu milovala, jenže aspekt slávy, která ji potkala, byl jako afrodiziakum. Chtěla mít všechny, pokud možno ty nejatraktivnější muže.
Buď jak buď, festival v Monterey Hendrixovi i Joplinové změnil život. Jak? Tak!
SOUMRAK BOHŮ
Nedá se říct, že by jim přes noc nabytá sláva vlezla do hlav. Spíš je pobízela k novým hudebním pátráním. Ostatně během osmašedesátého jak Janis, tak Jimi proměnili sestavy i názvy svých kapel a natočili znamenitá alba, včetně těch posmrtných.
Hendrix stál o spolupráci třeba se Stevem Winwoodem, Erikem Burdonem, s milovaným Milesem Davisem mínil ulétnout do kosmu, své představy o tom, kudy by se mělo jeho hraní ubírat, nastínil s kapelou Band Of Gypsies (Buddy Miles, Billy Cox), a především koncertem, jímž se končil woodstocký festival. „Úchvatné vystoupení Jimiho Hendrixe, dodnes nenapodobitelná hudba, dirigovaná nejspíš rockovými bohy, jsou-li,“ poznamenal jsem si kdysi. To srpnové pondělní rozednívání roku 1969 bylo zároveň soumrakem všech krásných zdání hippiesácké generace. Jako by Hendrix vypustil duši už tehdy, ačkoli mu zbýval ještě rok života. Ale možná ne. vždyť jeho chystané album se mělo jmenovat První paprsky ranního slunka. Suď Bůh. Vůbec poslední koncert měl 6. září 1970 na ostrově Fehmarn ve Spolkové republice Německo. Osmnáctého září 1970 zemřel v Londýně po pravděpodobně neúmyslném předávkování léky – při převozu do nemocnice se zadusil zvratky. Dle pozdější oficiální verze byl však mrtev, už když na místo dorazili záchranáři.
UTRŽENÁ ZE ŘETĚZU
Je známo několik výroků, jimiž Janis komentovala Hendrixovu smrt. Vyznívaly v tom smyslu, že ji Jimi připravil o prvenství. „Jsem zvědavá, jestli okolo mě bude taky takový povyk … nemohu umřít ve stejný rok, protože on je větší hvězda. To snižuje moje šance. Dvě rockové hvězdy nemohou zemřít ve stejný rok.“ Na dotaz, jestli není život bezvadnej, odpověděla necelý týden před svou smrtí: „Jo, je bezvadnej, jen někdy není dost bezvadnej.“
Janis se po Monterey definitivně utrhla ze řetězu. S kapelou Big Brother vydržela až do konce roku 1968. A pak přišly party Kozmic Blues Band, respektive Full Tilt Booggie Band. Ryčný rock zdobily znamenité dechy. Když se koncert povedl, byl to opravdový zážitek. Zpěvačka byla však v té době už dost vykolejená, a tak ne všechna vystoupení byla znamenitá, kupříkladu její woodstocký koncert byl až příliš rozevlátý, na původním trojalbu Woodstock schází. O to víc si užila tzv. Festival Express (1970 – viz causu Vlak do nikam, RX 14/10), šílené turné speciálně vypraveným vlakem přes celou Kanadu s koncertními zastávkami ve velkých městech. Janis Joplinová, v té době asi největší hvězda celého vlaku s ročním příjmem přes tři sta tisíc dolarů. V batohu prý měla nekonečné množství tequily a horu citrónů. „Janis jela hlavně kvůli partě, těšila se na společnost ve vlaku, na nekonečné pití a sjíždění,“ uvádí Ellis Amburn v knize Pearl. „Tenhle vlak je plnej talentů, ty vole, a bude to strašnej mejdan, chápeš, vole, ten kšeft jsem vzala hlavně kvůli tomu, povídám, vole, to vypadá jako dobrej mejdan, tam musim, vole, bejt. To bude rock’n’rollová pneumonie a horečka v rytmu boogie-woogie … Jééééééé, rozumíš, tý voe!!!“ pravila nehledanými slovy Janis Joplinová krátce po odjezdu zúčastněnému reportérovi časopisu Rolling Stone Davidu Daltonovi. Ten se jí později odměnil, když ji ve svém svědectví nazval jakýmsi „prezidentským duchem celého vlaku“. Janis Joplinová později spočítala, že během pěti dnů ve vlaku měla 65 (!) pohlavních styků. Klobouk dolů.
Jsem mizerná, mizerná ženská Žádnýmu chlapovi nepřinesu nic dobrýho Mužskej je pro mě vycházková hůl A nikdy se k němu nechovám fér Jednou jsem měla milýho A ten mi slíbil všecko na světě Povídám mu: Miláčku Přines mi slunce, běž a nasbírej hvězdy z oblohy A dělej, chci to právě teď! Říkám si, že jsem jako ta želva Která se schovává pod tvrdým krunýřem Všimni si, že jsem důkladně chráněná Znám tenhle svinskej život až moc dobře (Turtle Blues, překlad Petr Dorůžka)
Čtvrtého října 1970 vešla Janis do svého pokoje č. 105 losangeleského hotelu Landmark. „Uvařila“ si velkou dávku tzv. „Kolosálního klidu“. Pak si šla do haly pro marlborky. V pokoji se vysvlékla. Pak ji, stejně rychle jak dávka ze samopalu, zasáhla smrt.
„Bože, co je to jen za rok! Král a královna nádherně výmluvné muziky jsou mrtvi, stali se oběťmi, ať přímo, či nepřímo, velmi reálné fyzické nestřídmosti, která byla součástí světa, jenž je obklopoval.“ (New York Times)
A co ještě pojí osudy Jimiho Hendrixe a Janis Joplinové? Křehkost, zranitelnost, divošství, divokost … jen pro tuto chvíli, jen pro ten dnešní den stojí za to žít. Třeba. Jo a ještě otázka: Jak by zněla jejich hudba dnes, kdyby to byli bývali přežili?!
