Stopami černého vlka | Reflex.cz
nahoru

Stopami černého vlka

Lukáš Doubrava14. října 2010 • 00:15
Stopami černého vlka
Ernest Thompson Seton
• foto: 
Profimedia.cz

Koncem 19. století řádila v okolí Claytonu v Novém Mexiku smečka vlků. Vedl je neobyčejně velký a silný, ale především chytrý samec. Nejenže se k němu žádný lovec nepřiblížil ani na dostřel, dokonce i každou past včas odhalil. Teprve až jednomu cizinci se po mnoha marných pokusech podařilo čtyřnohou legendu zneškodnit. Lovec tak získal přezdívku ČERNÝ VLK. V encyklopediích ho však naleznete pod jménem ERNEST THOMPSON SETON (1860–1946).

 

Přestože Seton chytil vlka, jemuž dobytkáři dali jméno Lobo, živého a nezraněného, do druhého dne šelma v zajetí pošla. Jako by tak odešel poslední symbol nespoutané přírody Divokého západu. Zároveň ale započala slavná kariéra E. T. Setona, nikoli však lovce, ale spisovatele, ilustrátora, malíře, přírodovědce a inspirátora skautingu. Tomu všemu se Seton nadšeně věnoval již od dětství či raného mládí. Avšak teprve zveřejnění jeho povídky Lobo, král vlků (1894) z něho učinilo známou osobnost.

 

DO SRDCE DIVOČINY

Ernest Evan spatřil světlo světa 14. srpna 1860 jako jedenácté ze čtrnácti dětí v rodině úspěšného loďaře v South Shields, anglickém přístavním městě. Ernestův otec Joseph Thompson v té době vlastnil dvanáct plachetních lodí, štěstí se však obrátilo. Podnik šel během několika málo let doslova ke dnu – jedna plachetnice se potopila v Bristolském kanálu, další v Indickém oceánu, třetí přepadli a pak spálili piráti u guinejského pobřeží. Krachující loďař zachránil zbytky svého jmění a s celou početnou rodinou se přestěhoval za velkou louži. Pětiletý Ernest se rázem ocitl uprostřed kanadské divočiny.

 

Po dvouměsíčním pobytu ve městě Lindsay ve státě Ontario začala rodina farmařit a žít na venkově, nejdříve jen v zálesáckém srubu. Byla v něm také škola, kam začal už nyní šestiletý Ernest docházet. Učil se rád, ale ještě raději pobýval v přírodě. Jeho první loveckou zkušeností byla brutální zábava, kterou provozoval se svými spolužáky. Společně vyhledávali od umřelé kmeny stromů, ve kterých žila řada drobných ptáků i savců. Pahýly pak poráželi zapřenou tyčí a poté, co pevnost padla, se na ni vrhli a její bezbranné obyvatele nemilosrdně zlikvidovali. „Podnět štvát a vraždit prchající divoké tvory byl pro nás neodolatelný,“ vysvětluje ve svých pamětech Seton.

 

DŽUNGLE VELKOMĚSTA

Bezstarostné dětství plné živočišné bezprostřednosti i romantiky dostává první šrámy ve chvíli, kdy se rodina přestěhuje z usedlosti do města. Farmaření se totiž otci příliš nedařilo, navíc Ernestovi starší bratři začali postupně odcházet z domova a pracovních sil na obrovském pozemku tak ubývalo.

 

Milovanou divočinu desetiletý Ernest nedobrovolně vyměnil za džungli velkoměsta. V torontské škole byly pěstní bitky každodenní realitou, a dokonce i souboje na nože se spolužáky majícími již kriminální minulost nebyly žádnou výjimkou. Přestože Ernest nikdy nevynikal fyzickou silou ani příliš pevným zdravím, nebezpečným potyčkám se nikdy nevyhýbal a odnesl si z nich kromě šrámů minimálně dvě důležité zkušenosti, jež v dalším životě bohatě zúročil. Jednak se naučil spoléhat sám na sebe a bojovat zarputile o své místo na slunci, jednak šlo o jeden z významných střípků do jeho mozaiky budoucího chápání dětské duše – dítě ještě málo ovlivněné výchovou dané kultury má v sobě bližší vztah k původní přírodní historii svého živočišného druhu. Zejména má silný smysl pro život ve smečce, tlupě, kmeni. Agresivita většiny dětí tak není projevem jejich zkaženosti či patologie, ale nedostatkem pozitivní motivace.

 

Prvním pokusem o realizaci kmenového života bylo pro něj ale už založení a vedení klukovské družiny Robina Hooda. Družina se rozpadla ve chvíli, kdy bylo odhaleno její doupě. To si totiž kluci vyhloubili přímo pod domem, kde s rodinou žil jejich náčelník Ernest. Jednoho dne však jeho matka překvapeně zjistila, že všechen obsah upadnuvšího košíčku na šití se rychle kutálí jen a jen do severozápadního rohu místnosti!

 

ÚČET ZA VÝCHOVU

Základy otcovského domu se Ernestovi nechtěně podkopat podařilo, avšak autoritativní představu o synově životě nikoliv. Ernest totiž vždy přesně věděl, čím chce být: přírodovědcem. Ale otec měl také jasno: malířem. Jednu z nejšťastnějších chvil dětství Ernest zažil, když se mu podařilo klopotně ušetřit jeden dolar na vytouženou knihu Ptáci Kanady. „Kdyby to byla kniha o umění, myslím, že by mi byl otec pomohl, ale v přírodopisu mě zásadně odmítl podporovat. Neodvážil jsem se ho požádat, věděl jsem, že si musím pomoci sám,“ uvádí Seton.

 

Indiánský tábor pro zlobivé děti New YorkuIndiánský tábor pro zlobivé děti New Yorku

 

Ernest se začíná stále více uzavírat do sebe. Ve čtrnácti letech objeví za městem malebné údolí, kam utíká do svého vysněného světa, pozoruje přírodu, napodobuje život Indiána. Během jednoho roku si zde jen s tím nejjednodušším možným nářadím postaví chatu, kde pak tráví své volno.

 

Neděle Ernest ani jeho sourozenci volné neměli. Modlitby, četba z bible a návštěva kostela presbyteriánské církve totiž vydaly na celodenní program. „Neměl jsem rád tento den sabatu, jenž se skládal ze strašného pekelného ohně, citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného na tom, když jsem se šel v neděli podívat do přírody. Měl jsem raději ptáky a květiny než kostely a katechismus,“ líčí Seton s odporem svou náboženskou výchovu a dodává, že čím důkladněji byl takto formován, tím více se církevnímu životu vzdaloval.

 

To, jak byl doma Ernest pod kuratelou autoritářského otce, jenž ho často bil, a matky, která ho sice hýčkala, ale zároveň dusila kalvínskou dogmatikou, nešťasten, dokazuje i jeho přání změnit rodinu. Když jedny své prázdniny trávil na jejich někdejší farmě, noví vlastníci mu učarovali. Nejenže současný majitel usedlosti William Blackwell byl na rozdíl od Ernestova otce úspěšným farmářem, ale především, i přes svou drsnost, choval k šestnáctiletému dospívajícímu muži respekt. Něco, co Ernest od svého táty nikdy nepoznal. Vzájemný vztah rodiče a dítěte se nakonec změnil na čistě obchodní záležitost, a to když mu otec po dovršení jeho jedenadvacátých narozenin oznámil, že dodneška svému chlebodárci dluží 538 dolarů a 50 centů včetně platby za služby porodníka! Skota v sobě rozhodně nezapřel. Navíc mu naúčtoval ještě úrok, ale „jen“ šest procent ročně. Ernest mu bez reptání vše postupně splatí.

 

KDYŽ MALOVAT, TAK ZVÍŘATA!

Otcovo rozhodnutí, že syn bude malířem, však rozhodně vycházelo z reálných základů. Od raného dětství totiž Ernest projevoval výrazný výtvarný talent. Jeho prvním učitelem malířství byl úspěšný torontský portrétista, více však řemeslník než umělec – obrazy vyráběl podle jednotného mustru na základě fotografi e dané osoby. Následovaly večerní hodiny ontarijské školy umění, což byla v té době uznávaná umělecká škola v Kanadě. Osmnáctiletý Seton byl první ve všech předmětech a obdržel za svůj výkon zlatou medaili. „Získal jsem nejlepší postavení na nejlepší škole v Kanadě. Mám-li se stát umělcem, musím se dostat na studia do Londýna,“ vyrukoval se svým plánem na otce čerstvý premiant. Živitel souhlasil, ale z rodinného rozpočtu mu za oceán průběžně posílal tak malý díl, že hladový student umění v Anglii doslova živořil.

 

Budoucí nadějný umělec se během dvouapůlletého pobytu v Londýně začal smiřovat s představou, že v rodné Anglii zapustí kořeny navždy. Avšak náhlá silná vnitřní vize ho přiměla znovu přeplout Atlantik a další roky strávit putováním po americkém Západě. Stal se z něho lovec, farmář i přírodovědec, který ale navždy zůstane amatérem. Přestože se mu dostane nejedné lákavé nabídky na kariéru profesionálního badatele, vždy odmítne – nechce být nikde na dlouho vázán. Na své výtvarné nadání však nezapomíná ani v prérii, ani v lesích a soustavně kreslí tamější faunu. Pracovně svůj um naplno zúročí ve třiadvaceti letech, kdy se vypraví do New Yorku a získá místo kreslíře jednoho nakladatelství. Vrcholem Setonovy výtvarné kariéry je bezpochyby výsledek jeho pařížského pobytu. Do města nad Seinou se vypravil ve třiceti. Ve výtvarných soutěžích se rozhodne prorazit se svým osudovým tématem. Hned jeho první pokus nazvaný Spící vlk má velký ohlas.

 

E. T. Seton coby jinoch. Jeho despotický otec mu při dovršení 21 let vystavil účet za výchovu. Inu Skot ...E. T. Seton coby jinoch. Jeho despotický otec mu při dovršení 21 let vystavil účet za výchovu. Inu Skot ...

 

Povzbuzen úspěchem, rozhodne se Seton pro realizaci skutečného veledíla. S důkladností a vytrvalostí sobě vlastní detailně studuje anatomii vlků na mrtvých psech. Po dvouměsíčních přípravách a měsíčním malování je hotovo realistické, ba přímo naturalistické dílo, jež autor pracovně nazval Triumf vlků. Obraz, nakonec nazvaný Marné čekání, umělecká komise zamítne. Obraz někteří posuzovatelé neofi ciálně ohodnotili slovy: „Hrozné! Hnusná podívaná! Soucit se zvířetem! Hrozné čelisti hovadského vlka, které drtí lebku člověka, sídlo nesmrtelné duše!“

 

Také komise Světové výstavy v roce 1893 v Chicagu Marné čekání zamítne, nikoli však proto, že by nemělo uměleckou hodnotu, ale prý zkresluje život v Kanadě.

 

Třetí vlčí obraz, Štvanice (1895), na němž smečka vlků pronásleduje ruské sáně, americký prezident Roosevelt ohodnotil slovy: „Toto je nejlepší portrét vlka, jaký jsem kdy viděl.“

 

POVÍDKA NOVÉHO TYPU

Setonova literární kariéra vždy bezprostředně souvisela s jeho kreslířskou virtuozitou. Běžící kůň, letící pták nebo skákající veverka jsou i přes několik málo tahů perem plné života. Své povídky začal Seton uveřejňovat při pracovním pobytu v New Yorku. Po příběhu Život kura prériového (1883) následují Benny a liška nebo Králík na sněžnicích. První knižní sbírka povídek Setonovi vychází ale až o patnáct let později, když zdráhavému nakladateli podmanivě vylíčí její obchodní potenciál: „Jsem natolik přesvědčen o úspěchu knihy, že se zříkám svého honoráře z prvních dvou tisíc výtisků s výhradou, že z dalšího vydání dostanu dvojnásobný honorář.“ Kniha Wild Animals I Have Known se okamžitě stala bestsellerem. U nás poprvé vyšla v roce 1914 pod názvem Příběhy zvířat volně žijících, podruhé až po půl století jako Divoké děti lesů (1968).

 

Legendární vlk Lobo, kterého E. T. Seton přemohl a sám se stal legendouLegendární vlk Lobo, kterého E. T. Seton přemohl a sám se stal legendou

 

Seton nebyl samozřejmě jediným, kdo psal povídky o zvířatech, ale byl rozhodně prvním, kdo systematicky vytvářel realistické příběhy, jejichž hrdiny byly němé tváře. Seton proto bývá někdy označován za zakladatele přírodovědné, zoologické či nejnověji ekologické povídky. „Existovalo mnoho povídek, ale zvířata v nich nebyla taková, jaká ve skutečnosti jsou. Byly to vlastně lidské bytosti převlečené do zvířecí kůže a ty pochopitelně žily jako lidé, myslely a mluvily jako lidé. Byly to pohádky nebo alegorie,“ komentujte Seton.

 

Jedním z takových autorů byl i Setonův přítel Rudyard Kipling, tvůrce slavné Knihy džunglí. S ním se také Seton průběžně radil, jak mezi čtenáře dostat ideu zálesáctví, lesní moudrosti či skautingu. Seton přišel s nápadem napsat slovník zálesáctví.

 

„Ach, nesmysl! Kdo by četl slovník?“ zareagoval Kipling.

 

„Co byste udělal vy?“ ptá se Seton

 

„Napsal bych povídku.“

 

Seton napsal rovnou román Dva divoši (1903), kde popisuje své dětské zážitky a hledání způsobů, jak zajímavě žít v přírodě.

 

„Přeplněna poučováním,“ ohodnotil tehdy Kipling Setonovu dnes nejznámější knihu.

 

„Svůj příběh jsem však nevypověděl ani z poloviny.“

 

„Napište tedy jinou povídku.“

 

A tak Seton opět napsal román, tentokrát kratší. Rolf zálesák (1911). Příběh je oslavou lesní moudrosti a života v divoké přírodě na příkladu přátelství bílého chlapce a starého Indiána.

 

OBELHANÝ NÁČELNÍK

S novým stoletím si E. T. Seton buduje také nové obydlí. V zachovalé přírodě nedaleko New Yorku kupuje pozemek, oplocuje ho, staví na něm chatu i příbytky pro zvířata. Místní kluci však začnou toto království systematicky ničit. Sousedi novému farmáři radí, ať neotálí a nechá je zavřít do vězení. Zvláštní osadník však udělá něco pro usedlíky zcela nečekaného. Zajde za chlapci do školy, ale nikoli proto, aby je udal, ale aby je pozval do svého „indiánského ležení“. Kluci skutečně dorazí a čeká je táborový oheň, vyprávění o indiánské udatnosti, ukázka zálesáckých dovedností, hry a zábava v přírodě. Ze čtyř desítek lumpů se během několika hodin stane základ budoucího skautského a woodcrafterského hnutí. To však jen díky tomu, že tato podmanivá idea klíčila a rostla v mysli Černého vlka po většinu jeho dosavadního života.

 

Mezi Indiány sbíral zkušenosti přírodních národů, které transformoval do zásad skautského hnutíMezi Indiány sbíral zkušenosti přírodních národů, které transformoval do zásad skautského hnutí

 

Seton začíná o své nové pedagogické metodě publikovat články i knihy, jezdí přednášet po USA. Geniální metoda neunikne ani britskému generálovi Robertu Badenu-Powellovi. Seton se při svém přednáškovém turné po Anglii s tímto tehdy náčelníkem vojenské zpravodajské služby v říjnu 1906 sejde a společně probírají možnosti rozvoje nového hnutí ve Velké Británii. Za necelé dva roky pošle Baden-Powell Setonovi příručku Skauting pro chlapce a současné mu oznamuje založení nové organizace. Seton je šokován. V této dodnes uznávané bibli skautingu nenalézá nic z principů hnutí organizovaného liberálně na bázi sdružení svébytných kmenů, ale dočítá se zde o modelu hierarchické organizace vojenského typu, včetně uniforem.

 

Začátkem února 1910 byla v USA založena národní organizace nového hnutí nazvaná Boy Scouts of America (BSA). Do čela výkonného výboru byl zvolen Seton. Vítaná příležitost, jak alespoň americký skauting vytvořit na základech woodcraftu, tedy lesní moudrosti původních obyvatel Ameriky. Většina výboru však dává přednost britskému systému. Co ale se slavným otcemzakladatelem? Zbavit se ho BSA nemůže. To by americká veřejnost nesla nelibě. Řešením, alespoň dočasným, je demokratické odstavení Černého vlka z čela výboru a zvolení do speciálně pro něj vytvořené pozice náčelníka BSA. Šlo o jakousi prestižní čestnou funkci prezidenta bez pravomocí. Ani v ní se však vždy vytrvalý Seton nevzdává své „podvratné“ činnosti. Proto není v roce 1915 do funkce náčelníka znovu navržen. O rok později zakládá nezdolný Seton Americkou ligu lesní moudrosti. Na funkcionáře BSA sice zanevřel, avšak s řadovými skauty je až do své smrti 23. října 1946 v průběžném kontaktu.

 

Černý vlk navštívil spolu se svou manželkou v prosinci 1936 na necelý týden i Československo. Pamětníci vzpomínají, že při cestě vlakem z Chebu do Prahy prohlásil: „To jsem si nemyslel, že žijete v tak nádherné přírodě.“

Lukáš Doubrava

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější