Karel Zeman | Reflex.cz
nahoru

Karel Zeman

Darina Křivánková4. listopadu 2010 • 00:15
Karel Zeman
Cesta do pravěku (1955)
• foto: 
Pressdata

Jeho filmy patřily k nejlepšímu československému exportnímu „zboží“. VYNÁLEZU ZKÁZY tleskali diváci ve dvaasedmdesáti zemích světa, CESTA DO PRAVĚKU uvedla v úžas Stevena Spielberga. UKRADENÁ VZDUCHOLOĎ, BLÁZNOVA KRONIKA, BARON PRÁŠIL, NA KOMETĚ ... CO FILM, TO SKVOST. Režisér Karel Zeman by se 3. listopadu dožil sta let.

„HLEDÁM ZEMI NIKOHO, ostrov, na který ještě nikdy nevstoupila noha filmařova, planetu, na které ještě žádný režisér nevztyčil vlajku objevitele, svět, který existuje jen v pohádkách,“ takhle odpověděl Karel Zeman ke konci své kariéry režiséru Elmaru Klosovi na otázku, proč vlastně točí filmy. O více než čtyřicet let dříve ho právě Klos k filmu zlákal, když Zemanovi nabídl možnost pracovat ve zlínských ateliérech. Bylo to v roce 1942, doba byla nejistá a dvaatřicetiletý Karel Zeman se hodně dlouho rozmýšlel, jestli má opustit teplé místo vedoucího reklamy v brněnském Domě služeb. Vedl tam tým aranžérů a Klosovi padl do oka právě proto, jak originálně upravil jednu z brněnských výloh. Zeman se po dlouhém váhání rozhodl opustit nejen práci, ale i Brno, s manželkou se přestěhoval do Zlína a začal pracovat v ateliérech na Kudlově. Právě tady pak vznikaly všechny ty neuvěřitelně jednoduché, přitom rafinovaně vymyšlené a nesmírně pracné triky do kouzelných adaptací verneovek, jimž tleskalo užaslé publikum na celém světě.

 

PACHUŤ LÉKŮ A STUDENÝ TEPLOMĚR

Cesta k nim byla ovšem hodně dlouhá. Začala za Rakouska-Uherska 3. listopadu 1910, kdy se v Ostroměři u Nové Paky narodil Zemanovým drobný neduživý chlapec.

 

V roce 1950 natočil Karel Zeman loutkový film Král Lávra podle námětu Karla Havlíčka BorovskéhoV roce 1950 natočil Karel Zeman loutkový film Král Lávra podle námětu Karla Havlíčka Borovského

 

Přestože si po celý život dokázal zachovat ohromující dětskou obrazotvornost, na dětství nevzpomínal rád: „Jako kluk jsem asi za moc nestál. Když se řekne dětství, vybaví se mi nekonečné týdny strávené na izolačním lůžku, hořká pachuť léků a studený teploměr v podpaží.“ Zažil i šťastnější chvíle, to když mohl chytat v Labi ryby a babička mu je pak pekla v hliněném pekáči. A nebo když dostal loutkové divadlo: „Otevřelo mi nový svět, patřil celý jen a jen mně.“ Láska k loutkám mu vydržela celý život. Přestože zjevně inklinoval k uměleckým oborům, rodiče trvali na tom, aby studoval na obchodní škole. Nepomohly ani přímluvy pana učitele Buldry, že má chlapec talent a měl by jít na výtvarnou nebo alespoň fotografickou školu. Tehdy se mladý Karel Zeman rozhodl, že o svém osudu přece jen rozhodne sám, našel si v zahraničním časopise inzerát soukromé školy reklamního výtvarnictví a s kufříkem a chatrnou francouzštinou se vypravil do Aix-en-Provence.

 

ANIMOVANÉ MÝDLO

Tady si osmnáctiletý Zeman osvojil základy výtvarného řemesla. Do prvního zaměstnání pak nastoupil v Marseille, kde získal místo v reklamním ateliéru. Po večerech tu chodil do kina na kreslené filmy s kocourem Felixem, dokonce přemluvil promítače, aby si mohl prohlížet na převíjecím stole film okénko po okénku. Sám si pak animaci poprvé vyzkoušel v krátkém reklamním snímečku na mýdlo.

 

Euforická doba se snažila dohnat, co se za války zameškalo. Dychtivému životnímu stylu podlehl i Zeman – nejprve cestoval po Francii, pak se vypravil do Egypta, Jugoslávie, Řecka... K návratu ho přiměla jen nutnost splnit brannou povinnost. Zůstal pak doma i u reklamní profese, pracoval pro Tatrovku a pro Baťu. Prý to byla dobrá škola: „Musíte být stručný a přesvědčivý, říkat zajímavě zajímavá fakta, útočit na smysly, city i rozum všemi prostředky, jež máte k dispozici.“

 

„Karel Zeman může být považován za Georgese Mélièse naší doby,“ psalo se ve španělském tisku po premiéře Vynálezu zkázy„Karel Zeman může být považován za Georgese Mélièse naší doby,“ psalo se ve španělském tisku po premiéře Vynálezu zkázy

 

Předpoklady pro budoucí úspěšné filmařské pokusy se tedy rodily z praxe v reklamě a z okouzlení loutkami. Samotná kinematografie neměla na Zemana zas tak velký vliv, měl rád dynamické žánry, westerny a grotesky, hlavně Keatona, Lloyda, Chaplina, a také komedie Reného Claira. Rozhodně nechodil do kina na všechno, co bylo na programu. Výjimkou byly animované filmy, ty ho fascinovaly všechny.

 

Jenže o práci u filmu zatím Zeman mohl jen snít, rýsovala se totiž před ním slibná kariéra v exportním oddělení Baťových závodů. Obstál ve zkoušce z francouzštiny a měl směřovat do filiálky v Casablance. Odjezd do Maroka ovšem zkomplikovala nová protektorátní nařízení, byl rok 1938. Zemanovi unikla možnost vycestovat doslova o pár dní. Pak už přišlo místo vedoucího reklamy v brněnském Domě služeb a poté Klosova nabídka dělat ve Zlíně animované filmy.

 

PAN PROKOUK A TI DRUZÍ

Tou dobou tam Hermína Týrlová dokončila film Ferda Mravenec. Ten byl impulsem k tomu, aby se začaly vyrábět ve zlínských ateliérech animované filmy systematicky. Karel Zeman, který si zatím zkoušel animaci jen tak podomácku s dřevěným panákem, měl být jedním z talentů nově vznikajícího týmu. První samostatný sní mek Zeman dokončil v roce 1945, jmenoval se Vánoční sen. Původní negativ filmu shořel při požáru studia a režisér stál před úkolem natočit to celé znovu. Výsledkem byl kouzelný jedenáctiminutový snímek, v němž se kombinovala animace loutky s hranou akcí. Byla to první a také poslední spolupráce dvou režisérů Zemanů – Karla a Bořivoje (později tvůrce Pyšné princezny). O rok později získal Vánoční sen na festivalu v Cannes cenu pro nejlepší loutkový film, první z mnoha ocenění, která měl Karel Zeman za své filmy po světě posbírat.

 

Takhle nějak se realizovaly Zemanovy fantazie – dáma „na skále“ je Magda Vášáryová (fotografie z natáčení filmu Na kometě, 1970)Takhle nějak se realizovaly Zemanovy fantazie – dáma „na skále“ je Magda Vášáryová (fotografie z natáčení filmu Na kometě, 1970)

 

V roce 1947 natočil Karel Zeman první z mnoha krátkých loutkových filmů o panu Prokoukovi. Tahle sympatická loutková postavička ho pak provázela takřka po celou jeho kariéru, odskočil si k němu vždycky, když si potřeboval odpočinout po náročné práci na celovečerním filmu (Pan Prokouk ouřaduje, Pan Prokouk filmuje, Pan Prokouk vynálezcem ...). První příběhy pana Prokouka byly možná trochu naivní, ale krátce po válce to bylo pochopitelné. Navíc: Zeman byl tak dobrý vypravěč, že se v jeho podání i agitka mění v roztomilé dobrodružství. Ve vídeňském Volksstimme o Prokoukovi v roce 1958 psali jako o „delikatese v programu“ a „originálním malém uměleckém díle plném fantazie s pointami téměř surrealisticky vtipnými“.

 

UČEBNICE PALEONTOLOGIE

To ostatně platilo vždycky. I Zemanův první celovečerní film, loutkový Poklad ptačího ostrova (1952) byl jednoduchou moralitou o tom, jak bohatství kazí charaktery. Díky Zemanovu vypravěčskému mistrovství ale není ani po letech směšný. A slavná Cesta do pravěku (1955)? To byla vlastně „jen“ zfilmovaná učebnice paleontologie, ale tak geniální, že zamotala hlavu divákům, a hlavně filmařům na celém světě. Jednak dumali nad tím, jak to dokázal natočit, jednak nevěděli, jestli mají Cestu do pravěku označit za hraný, kreslený, nebo loutkový film. Karel Zeman zbořil všechny mantinely, překročil hranice možného a – jak napsali v haagském Het Vaderlandu – „...vytvořil nový svět“. S překližkovými modely dinosaurů a triky tak „jednoduchými“, až to bralo dech.

 

Ukradená vzducholoď (1966)Ukradená vzducholoď (1966)

 

A co teprve když přišel s adaptací Verneova Vynálezu zkázy (1958). To se psalo: „Karel Zeman může být považován za Georgese Mélièse naší doby.“ (Informaciónes, Madrid) „Nejotřepanější námět povýšil na umělecké dílo.“ (L’Eco di Locarno, Locarno) „Jedno z nejoriginálnějších děl světové kinematografie.“ (Dookoła Świata, Varšava).

 

Ve Vynálezu zkázy Zeman defi- noval svůj typický rukopis, který pak dál propracovával ve filmech Baron Prášil (1961), Bláznova kronika (1964), Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970). Herci se pohybovali v prostředí, jež připomínalo dobové rytiny. V tomhle světě bylo možné prakticky všechno: přistát na Měsíci i potopit se na dno oceánu, Karel Zeman vždycky vymyslel, jak na to. Za výsledkem, jenž vždycky působil velice lehce a naprosto samozřejmě, byly dlouhé hodiny tvrdé práce.

 

Tím byl Karel Zeman pověstný, byl precizní a od svých spolupracovníků vyžadoval maximální nasazení, nejtvrdší byl ale sám k sobě.

 

Přestože se jeho filmy úspěšně uváděly po celém světě a plnily státní pokladnici, nebyl to dostatečný argument pro to, aby mohl světově respektovaný umělec nerušeně pracovat i za normalizace. Nový šéf zlínských studií Zemana šikanoval a vydíral. Doplatil na to i film Na kometě, kde se ukázalo být nepřekonatelným problémem, že scénář napsal čerstvě zapovězený Jan Procházka a že už ve Verneově předloze zdaleka ne všechno souzní s myšlenkami socialistických soudruhů.

 

Baron Prášil (1961)Baron Prášil (1961)

 

Karel Zeman tedy definitivně utekl k ideově nezávadným pohádkám: Pohádky tisíce a jedné noci (1974), Čarodějův učeň (1977), Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980). Ta byla poslední. Na konci sedmdesátých let to vypadalo, že režisér přijde o zrak. Tehdy si uvědomil, že bez filmu nedokáže žít: „Film zkrátka existuje jen na sítnici našeho oka. Těch několik měsíců, než mi chirurgové vrátili víru, že budu zase vidět, patřilo k nejhorším dobám v mém životě.“ Změny režimu už se Karel Zeman nedožil, zemřel 4. dubna 1989. Psalo se o tom v novinách po celém světě.

 

V dějinách českého filmu bychom našli početný seznam režisérů, jejichž stopa je hluboká, ale jen jeden byl tak originální, že jeho práci identifikujeme po několika vteřinách. Recept Karla Zemana na skvělý film byl přitom velmi jednoduchý: „Když chceš udělat něco výjimečného, musíš si najít neobvyklou látku, výtečného dramaturga, najít originální výtvarný styl a pak můžeš doufat, že to bude taky výjimečný film.“


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější