Vlastimil Brodský | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vlastimil Brodský

Darina Křivánková16. prosince 2010 • 00:15
Vlastimil Brodský
Vlastimil Brodský
• foto: 
Archív Marka Brodského

„Bojím se umírání. Ale smrti, té ne.“ Herec Vlastimil Brodský došel k tomu, že o svém bytí a nebytí rozhodne sám. Proto psát, že „by 15. prosince oslavil své devadesáté narozeniny“, není fér. Nepřál si je slavit. „Odešel jako frajer“, byl ještě při síle a herecky potentní. Proto vzpomínky na něj nestačily vyprchat.

reklama

Herec je zvláštní nádoba. Profese ho nutí vystřídat za život desítky i stovky kabátů, když si pak má obléci ten vlastní, není to pro něj nijak jednoduché. Někdo to řeší uzavřeností, jiný extrémní hyperaktivitou, Vlastimil Brodský si zvolil polohu skeptika, skrze skepsi fi ltroval svůj pohled na profesi i na život. Rok před svým odchodem bilancoval život slovy: „Z hlediska profese je to tak z devadesáti procent zklamání. Když jsem šel k řemeslu, měl jsem představu, že bych se mohl stát úspěšným. Zjistil jsem ale, že není podmínkou ta úspěšnost, nýbrž pocit úspěšnosti. A to je průser, protože pak člověk zjistí, že je neúspěšnej, i když možná chvílemi úspěšnej byl. Když teď vzpomínám na fi lmy, který jsem dělal, bylo jich moc. Třeba tak sto dvacet, nebo sto padesát? Ale když to sečtete, zjistíte, že je jich jenom pět nebo sedm, možná deset, který maj’ ještě platnost.“

 

CHYBA. MOJE.

Ani jeho pohled na hereckou profesi obecně nebyl nijak povzbudivý: „Podle mě je to nejhorší zaměstnání, jaký může bejt. Z uměleckejch oborů určitě. Jako herec jste manipulovatelnej a ta závislost je hrozně nevděčná. Vaši práci ovlivňuje autor a režisér, kameraman, osvětlovač a já nevím, kdo ještě. Ze všech uměleckejch oblastí je to nejnesvobodnější disciplína.“ A osobní život? Taky žádná sláva: „Měl jsem strašnou výhodu, že jsem nebyl hrdinskej typ. Většina žen se mnou navázala kontakt, protože se jim mě zželelo. Věděly, že jsem neschopnej samostatnýho života. Tak si mě třeba i s rizikem rozvodu vzaly. Celkem to ale asi bylo spíš takový smilování nade mnou. Já se jim ale nedivím, nebyl jsem mužnej. Chyba. Moje.“

 

Pod tuto fotografii si Vlastimil Brodský v knize To že jsem já? poznamenal: „I NA KRÁTKÝCH KALHOTÁCH MŮŽE ZTROSKOTAT LÁSKA.“ To bylo tak ... Jmenovala se Liduška, chodila cvičit do Sokola a Vlastimil Brodský se na ni chodil dívat z galerie. Protože byla zima, nosil dlouhé, lyžařské kalhoty. Liduška mu tu a tam dovolila, aby ji doprovodil domů. Pak ale přišlo jaro a s ním i doba krátkých kalhot, s jejich nástupem odezněla Liduščina přízeň, Vlastimil se pro ni v tu chvíli stal nedůstojným partnerem.Pod tuto fotografii si Vlastimil Brodský v knize To že jsem já? poznamenal: „I NA KRÁTKÝCH KALHOTÁCH MŮŽE ZTROSKOTAT LÁSKA.“ To bylo tak ... Jmenovala se Liduška, chodila cvičit do Sokola a Vlastimil Brodský se na ni chodil dívat z galerie. Protože byla zima, nosil dlouhé, lyžařské kalhoty. Liduška mu tu a tam dovolila, aby ji doprovodil domů. Pak ale přišlo jaro a s ním i doba krátkých kalhot, s jejich nástupem odezněla Liduščina přízeň, Vlastimil se pro ni v tu chvíli stal nedůstojným partnerem.

 

Vlastimil Brodský se vždy prezentoval jako velmi nedokonalý, neustále chybující člověk plný pochybností o smysluplnosti svého konání. Pověstné byly například jeho dlouholeté stesky na zdravotní stav. Své skeptické postřehy ovšem veřejnosti prezentoval vždy vlídně, skromně, s nadhledem, značnou dávkou humoru a přiměřenou porcí inteligence, což v lidech vyvolávalo (mylný, ale do značné míry oprávněný) pocit, že to co on by přece klidně zvládli také. Je tak snadné ztotožnit se s pocitem outsidra, každý ho máme v sobě, každý s ním nějak bojujeme. Vlastimil Brodský tu tíhu outsiderského boje vzal na sebe. Bojoval vytrvale. Svůj „chcípácký“ životní postoj projektoval i do vlastních rolí, což v kombinaci se zjevným (byť jím věčně popíraným) hereckým talentem a značnou pílí způsobilo, že ho lid miloval.

 

POPULÁRNÍ SOBĚ NAVZDORY

Jeho popularita se zrodila jaksi navzdory jemu samému. Byl jí zaskočený, jako byl zaskočený celým životem. Nikdy rozšafně nevyprávěl třeskutě vtipné historky v televizních estrádách, pěstoval sice černý humor, ale spíše v soukromí, nebyl to rozený bavič, jeho charisma se neslo na docela jiné vlnové délce. Třeba na té, která přenášela do domácností pohádky na dobrou noc, Hajaju. V tónu jeho hlasu bylo něco konejšivého, smířlivého, jako by říkal: Život je pes, ale my to nakonec nějak zvládneme.

 

Skepse Vlastimila Brodského se nezrodila z ničeho, lze vystopovat indicie, jež jí mohly zavdat příčinu. Tak například na vysvědčení ze sexty pražského reálného gymnázia vystaveného 22. 6. 1938 najdeme samé čtyřky. S výjimkou tělocviku, ten byl výborný. „Mé duchovno nebylo příliš na výši. Záblesk naděje jakžtakž skýtala pohybová schopnost.“ Pod vlivem Freda Astaira začal stepovat (dokonce po kavárnách a za úplatu) a zkoušel to s amatérským divadlem. Posílen těmito zkušenostmi a nezdolnou energií kamarádky Stelly Zázvorkové se 21. 12. 1939 vypravil na zkoušky do herecké školy Emila Františka Buriana. Byť údaje v lékařském vysvědčení vystaveném o deset dní dříve nezněly právě povzbudivě.

 

 

BOŽENA KŘEPELKOVÁ, ŘEČENÁ BÍBA Byla první manželkou Vlastimila Brodského. Poznali se v podnájmu, který mladý herec zdědil po tanečnici Soně Roubíčkové, ta odjela do Paříže a už se nevrátila. Byl rok 1948. Božena Křepelková si k Soně přišla půjčit skripta. Kamarádku nenašla, knihy ano. „Bohužel jsme je našli moc brzy a ona odešla. To mě štvalo, protože se mi líbila a doufal jsem, že budeme hledat trochu déle. Ale naštěstí je po pár dnech přišla vrátit.“ Brodský ji pozval do divadla, ona jeho na oplátku na Dvořákův cellový koncert. Herec chtěl vzdělané dívce, jež studovala tanec a hudební vědy, zaimponovat, koupil si nahrávky tří různých nastudování Dvořákova koncertu a poslouchal je do zblbnutí: „Na jedné schůzce jsem ji ohromil tím, že jsem zapískal jeden motiv, ona mi to zbaštila a omylem si mě vzala.“ V květnu 1959 se jim narodil syn Marek. O několik měsíců později sbalila paní Bíba manželovi kufry, protože se docela konkrétně ukázala jeho „slabost pro občany opačného pohlaví“.BOŽENA KŘEPELKOVÁ, ŘEČENÁ BÍBA Byla první manželkou Vlastimila Brodského. Poznali se v podnájmu, který mladý herec zdědil po tanečnici Soně Roubíčkové, ta odjela do Paříže a už se nevrátila. Byl rok 1948. Božena Křepelková si k Soně přišla půjčit skripta. Kamarádku nenašla, knihy ano. „Bohužel jsme je našli moc brzy a ona odešla. To mě štvalo, protože se mi líbila a doufal jsem, že budeme hledat trochu déle. Ale naštěstí je po pár dnech přišla vrátit.“ Brodský ji pozval do divadla, ona jeho na oplátku na Dvořákův cellový koncert. Herec chtěl vzdělané dívce, jež studovala tanec a hudební vědy, zaimponovat, koupil si nahrávky tří různých nastudování Dvořákova koncertu a poslouchal je do zblbnutí: „Na jedné schůzce jsem ji ohromil tím, že jsem zapískal jeden motiv, ona mi to zbaštila a omylem si mě vzala.“ V květnu 1959 se jim narodil syn Marek. O několik měsíců později sbalila paní Bíba manželovi kufry, protože se docela konkrétně ukázala jeho „slabost pro občany opačného pohlaví“.

 

Psalo se tam například, že „povšechná inteligence je na úrovni průměrné (IQ 119)“ nebo že „ve své povaze musí často vyrovnávati konfl ikty citových výstřelků s volním úsilím a kontrolou střízlivého rozumu“ a že „nestojí pevně za svým přesvědčením“, ale že na druhou stranu, „pokud se dovede nadchnout pro nějaký plán, je schopen jej provést až do konce a přemoci všechny stránky povahy, jež u něho vedou k nedůslednosti a povrchnosti“. Ale píše se tu také o „slabší konstituci tělesné“ a upozorňuje se, že „po prodělání zánětu plic a pohrudnice a s bývalým nálezem tuberkulózy“ je tu značná pravděpodobnost recidivy, protože „herecké povolání je spojené s nepravidelnými návaly práce, nepravidelnou životosprávou a občasnými excesy“. Závěrem se doporučuje, „aby si zkoušenec dal své umělecké schopnosti ověřit odborníkem umělcem“. O Brodském se tradovalo, že „od svých třiceti let umíral“, tady je důkaz, že – jak sám tvrdil – umíral už od devatenácti.

 

„JÁ KRÁVA TAM ZŮSTAL“

Každopádně „odborník umělec“ E. F. Burian shledal zkoušence Brodského způsobilým pro hereckou profesi. Někdy koncem války se pak z úst režiséra Václava Vaňátka při zkouškách Chlapců z rybářské uličky poprvé ozvalo oslovení „Bróďa“. A o rok později přibyla první zkušenost před kamerou v Nezbedném bakaláři (nepočítáme- li účast v komparsu ve snímku Svět patří nám). Takřka celou svou divadelní kariéru strávil Vlastimil Brodský na Vinohradech, což si nikdy nepřestal vyčítat. Vinohradské divadlo se stalo v padesátých letech Divadlem československé armády a tomu odpovídal i repertoár: „Mnoho herců, kteří vytušili daleko dřív než já, kam to půjde, odešlo. (...) Já kráva tam zůstal a brzo jsem začal litovat, protože to, co jsme hráli, byl ukrutný paskvil.“ Nicméně několikrát odolal nabídce do Národního divadla a v Divadle na Vinohradech zůstal až do roku 1984, prý to stálo za to, minimálně kvůli hereckému partnerství a velkému přátelství s Josefem Bláhou nebo Jiřinou Jiráskovou.

 

První větší roli dostal Brodský od režiséra Martina Friče, byl to doktor Kozdera v Tajemství krve (1953), Frič se pro něj stal absolutním měřítkem. Točili spolu ještě mnohokrát (Dnes naposled, Král Králů, Lidé z maringotek). Fričovou „absolutností“ pak Brodský poměřoval další fi lmy a další režiséry. Rozuměl si se Zdeňkem Podskalským a také s ním natočil (mimo mnohé jiné) jednu z nejlepších českých komedií, Světáky (1969). Měl slabost pro intelektuální přístup Evalda Schorma, měli oba stejnou „chcípáckou“ krevní skupinu, výsledkem byl například Farářův konec (1968). A pak tu byl Jiří Menzel, další skeptik, a jeho Ostře sledované vlaky (1965) a Rozmarné léto (1967). A Jasného klenot Všichni dobří rodáci (1968) ... Na sklonku života dostal krásnou roli v Babím létě (2001) a s ní i příležitost důstojně se rozloučit s hereckou kariérou. Těch skutečně dobrých a nezapomenutelných fi lmů je rozhodně víc, než by si byl Vlastimil Brodský ochoten připustit.

 

VLASTIMIL BRODSKÝ S JANOU BREJCHOVOU, DCEROU TEREZOU A JANEM WERICHEM, jenž měl v této rodině výsadní postavení. Syn Marek na Jana Wericha vzpomínal v knize s názvem Mám to v mlze: „Když jsem byl úplně malinkej, plánoval jsem dvě zaměstnání, o kterých jsem si neuvědomoval, že jsou tak trochu v rozporu. Já totiž chtěl být buď policajt, nebo Werich. U nás doma se o Werichovi pořád hodně mluvilo, naši mi ho ukazovali v televizi a já dospěl k názoru, že, být Werichem‘ je povolání.“VLASTIMIL BRODSKÝ S JANOU BREJCHOVOU, DCEROU TEREZOU A JANEM WERICHEM, jenž měl v této rodině výsadní postavení. Syn Marek na Jana Wericha vzpomínal v knize s názvem Mám to v mlze: „Když jsem byl úplně malinkej, plánoval jsem dvě zaměstnání, o kterých jsem si neuvědomoval, že jsou tak trochu v rozporu. Já totiž chtěl být buď policajt, nebo Werich. U nás doma se o Werichovi pořád hodně mluvilo, naši mi ho ukazovali v televizi a já dospěl k názoru, že, být Werichem‘ je povolání.“

 

Říkal o sobě, že je „introvertní posera“ a že „nedostatek talentu nahrazuje pílí“. Na druhou stranu nepopíral, že byl ochoten pracovat i šestnáct hodin denně: „Práce mi dovoluje přežít privátní průšvihy.“ Ve chvíli, kdy cítil, že už nemá sílu pracovat, ztratil důvod k existenci. Velkoryse nechal na nás, jestli si ho budeme chtít připomenout jako chybujícího varhaníka Očenáše ze Všech dobrých rodáků, který z nás snímá naše vlastní hříchy, nebo jako fasádníka Prouzu ze Světáků s jeho právem „na důstojnej život“. Těch možností je dlouhý seznam.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama