Jan Procházka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jan Procházka

Darina Křivánková17. února 2011 • 00:15
Jan Procházka
Causa Jan Procházka
• foto: 
Pressdata

Byl miláčkem národa, jedním z možných kandidátů na prezidenta, ale i „vlastizrádcem určeným k likvidaci“. Měl autoritu přirozeného vůdce, lidi k němu vzhlíželi, MILOVALI JEHO KNIHY, OBDIVOVALI FILMY, k nimž napsal scénáře: Kočár do Vídně, Ať žije republika, Noc nevěsty ... Normalizační soudruzi z něj měli strach. Jan Procházka jim to „ulehčil“, zemřel před čtyřiceti lety, 20. února 1971, bylo mu pouhých 42 let.

reklama

VYBAVUJI SI, ŽE JSEM JAKO HOLKA někdy začátkem osmdesátých let našla doma v knihovně zastrčenou knížku. Byla bez přebalu, vzadu za ostatními, bez nároku, aby byl její hřbet – s nápisem Přestřelka — vidět. Když jsem se ptala babičky, co to je za čtení, beze slova knihu vrátila zpět a pak konspirativně dodala: „To je Procházka, nikam to neber, hlavně ne do školy.“ Když se o deset let později otvíraly trezory a lidi vůbec poprvé mohli vidět fi lm Ucho, pochopila jsem, proč se ještě v osmdesátých letech vyslovovalo jméno Jana Procházky šeptem.

 

PŘÍSLIB SVOBODY

Je březen 1968, pražský Slovanský dům praská ve švech, spousta lidí se dovnitř nedostane a tísní se kolem vchodu. Koná se tu tzv. veřejná diskuse, jedna ze dvou, jež nastartovaly proces nazvaný pražské jaro. Mezi řečníky je i spisovatel a scenárista Jan Procházka, je ironický, otevřený, nebojí se jít s kůží na trh a přímo pojmenovat problémy. Mladí lidé mu visí na rtech, veřejně říká věty, které zatím mohli slyšet jen v Rádiu Svobodná Evropa: „... volby jsou jako opereta, kdy za celou rodinu může volit pes dingo ...,“ mluví o svobodné výměně názorů, o cestě do Evropy ...

 

O pět měsíců později vtrhnou do Československa spřátelená vojska a je konec všem nadějím. Jan Procházka je v šoku, do poslední chvíle nevěřil ve zradu. Novinu mu volá ve čtyři hodiny ráno jeho spolupracovník, režisér Karel Kachyňa, jenž ho také nabádá, ať ihned zmizí: „Ty jsi první, po kom půjdou.“ Má pravdu, Janu Procházkovi jde o život.

 

ROLNICKÝ SYNEK

Kdo byl muž, jehož se normalizační struktury bály tak, že zosnovaly několik plánů na jeho likvidaci? „Když vešel do dveří, jako by se rozsvítilo. Byl fascinující, charismatický, vyzařoval energii a autoritu, člověk ho buď musel milovat, nebo nenávidět, třetí varianta nebyla,“ popisuje svého otce spisovatelka Lenka Procházková. Na lidi prý dokázal působit až magicky. „Byl to buldozer, rychle přesvědčil lidi o své pravdě,“ vystihuje Procházkovy přednosti jeho kolega a přítel Pavel Kohout. Tohle uměl už jako kluk, když si hrál s kamarády na poli na napoleonské války a přikázal zapálit stohy, děti svého vůdce poslechly. Otec pak musel škodu zaplatit a malý Jan byl bit jako žito. Bit býval hodně často.

 

Narodil se 6. února 1929 v Ivančicích, odmala pomáhal na poli, jeho otec se prý cítil být sedlákem, ale s ohledem na nevelký majetek šlo spíš o rolníka. Maminka byla milovaná, otec byl obávaný pruďas. Tak to také Jan Procházka později zachytil ve scénáři filmu Ať žije republika (1965), v němž malý Olin pozoruje rozporuplné události konce války. Pro mladého Jana byla ale na konci války Rudá armáda ryze osvoboditelská a Sovětský svaz nositelem nové energie. Podobně jako mnoho dalších idealistických levicově smýšlejících intelektuálů vstoupil nedlouho po válce do KSČ. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci a nastoupil jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově. Přemlouval otce ke vstupu do JZD, ale tvrdě narazil. Peníze, jež pak dostal na matčinu přímluvu ke svatbě, vložil do družstva. „Zdálo se mi, že socialismus bude novým, spravedlivějším řádem (...), velký dojem na mě udělal jeden komunistický předák (...), jmenoval se Josef Smrkovský. Jeho projevy mě vlastně přivedly i do KSČ,“ vzpomínal Procházka v roce 1968 pro časopis Kino. O dva roky později Smrkovského – už zbaveného všech funkcí ve vládě – z KSČ vyloučí. R

 

ROZČAROVÁNÍ

„Když jsem se táty ptala, kdy došlo ke zlomu, kdy začal být vůči KSČ kritický, odpověděl, že v roce 1956, když bylo potlačeno maďarské povstání,“ vzpomíná Lenka Procházková. V té době jí bylo pět let, mladší sestře Ivě tři roky, nejmladší Krista ještě nebyla na světě. Janu Procházkovi už tehdy vyšla kniha povídek Rok života, neměla ovšem úspěch. „Byly to neuměle napsané, schematické povídky sedmadvacetiletého kluka, už tam ale byla obsažena témata, z nichž pak těžil. Za svou skutečnou prvotinu považoval Zelené obzory, ve třiceti to byl hotový autor, přitom neměl žádné zvláštní vzdělání,“ říká dcera Lenka.

 

Zelené obzory měly skutečně velký úspěch, díky nim také Jan Procházka získal místo dramaturga na Barrandově. „Doporučil ho spisovatel František Kožík, jenž v něm poznal scenáristický talent. Kdysi mu také někdo pomohl, tak to chtěl poslat dál. Táta ho velmi ctil,“ říká Lenka Procházková. Teď mohl konečně v plném rozsahu uplatnit svou schopnost „dívat se a vidět“, nestavěl se do centra svých příběhů, nebyl sebestředný, pozoroval život kolem sebe se všemi problémy a o nich pak psal, byl stále otevřenější.

 

SEN O VELKÉM BÍLÉM DOMĚ

„Psal průběžně během dne a pak hlavně v noci, psal vlastně neustále, často dvanáct hodin denně a při tom stihl sledovat politiku a komentovat ji. Když potřeboval napsat rychle něco většího, tak odjel, Přestřelku napsal u rodičů v Ivančicích, 450 stránek za dva měsíce,“ vzpomíná Lenka. Její otec byl prý rodinný typ s nadáním k věrnosti. Chtěl mít hodně dětí a velký bílý dům se zahradou: „V roce 1961 byl na Kubě a tam viděl Hemingwayův dům, zářivě bílou finku. Až po letech mi došlo, kde se ta touha po bílém domě vzala. Táta Hemingwaye obdivoval, na knihovně měl jeho fotografii, dlouho jsem si myslela, že je to nějaký náš příbuzný. O jeho smrti se dozvěděl z novin, když jsme byli na dovolené, vybavuju si, jak noviny zmačkal a kopal do nich. Těžce to nesl. Byl to pro něj vzor realistického autora, ctil jeho styl. Měl hodně načtenou klasickou i současnou literaturu, sledoval kinematografii, stíhal toho hodně i proto, že se nezdržoval nesmysly, nechodil na večírky, na recepce. Když se chtěl sejít s kamarády, tak je pozval domů a klidně nám je pak nechal na krku, po večeři jsme si najednou všimli, že tu není, a od vedle bylo slyšet jeho psací stroj.“

 

Na začátku šedesátých let začíná Procházkova plodná spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou, po lyrizujících snímcích Trápení (1961) a Závrať (1962) vzniká v roce 1963 snímek Naděje, jehož hrdiny jsou alkoholik a prostitutka (ve skvělém podání Rudolfa Hrušínského a Hany Hegerové), lidé z okraje společnosti, pro něž by v socialistickém zřízení vůbec nemělo být místo. Procházka tehdy dokázal napsat a prosadit film o tom, že žádný člověk – ani ten nejopovrhovanější – není na světě zbytečný, vždycky se najde někdo, pro koho může být důležitý. Postupně šel ještě dál, psal kriticky o konci války – Ať žije republika (1965) a Kočár do Vídně (1966) – i o kolektivizaci, Noc nevěsty (1967).

 

PROTEKTOR NOVÉ VLNY

Jak mu to mohlo procházet? Traduje se historka, kterak prezident Antonín Novotný zaslechl v rádiu komentář na zemědělské téma od nějakého Procházky a projevil přání tohoto soudruha poznat. Prezidentovi podržtaškové ovšem dodali hlavě státu docela jiného Procházku. Omyl se během chvilky vysvětlil, ale když už Jan Procházka u prezidenta byl, tak ho okouzlil způsobem, jak to dovedl jen on. Začali se scházet pravidelně, Procházka se stal prezidentovým poradcem pro kinematografii, Novotný si ho oblíbil a dost na něj dal. Procházka k tomuto zvláštnímu vztahu přistupoval velmi pragmaticky a snažil se z něj co nejvíce vytěžit nejen pro sebe, ale především pro druhé. Pomáhal Hrabalovi, Lustigovi, díky němu mohly vzniknout a dostat se do kin filmy jako Démanty noci nebo Sedmikrásky, přestože poetika Věry Chytilové nebyla Procházkovi zrovna blízká, ale „jako umělkyně má právo mluvit“, říkal. „Byl protektorem naší generace,“ vystihl jednu z tehdejších Procházkových rolí režisér Jan Němec.

 

Jako prezidentův chráněnec se tak nějak automaticky dostal ke státní ceně Klementa Gottwalda i kandidatuře do ústředního výboru KSČ. „On byl komunista-idealista, přestože velmi brzy vystřízlivěl, ze strany neodešel, věřil, že dokáže leccos zlepšit, nepřestával věřit komunistickému ideálu, ale zároveň realisticky viděl skutečnost. Snahy jeho a jemu podobných pak vyústily v pražské jaro 1968,“ vysvětluje Lenka Procházková, „invaze pro něj byla takovým zásahem do jeho víry, že to nemohl přežít. Ztratil naději, strašně rychle zestárl.“

 

Po srpnu 1968 se z Procházky stává persona non grata. „Možná nemáme naději, ale nesmí to na nás být vidět,“ poznamenal si tehdy, rozhodl se zůstat a vytrvat, přestože bylo zjevné, že mu za současné situace jde o život. O emigraci neuvažoval, nejen proto, že nevládl jazyky a neuměl si představit, jak by se v zahraničí dokázal uživit.

 

AŽ SE UCHO UTRHNE

Revoluce začíná požírat své děti. Procházka prodělává operaci žlučníku, přesto se snaží být zase aktivní, domlouvá schůzky, zjišťuje, co se dá v dané situaci dělat. A stále píše, alespoň tři scénáře za rok. V roce 1969 pracuje na filmu Ucho, samozřejmě za pečlivého dohledu StB. „Když jsme po tátově smrti opouštěli byt, varovali jsme nové nájemníky, že tam jsou štěnice. Později nám volali, že jich našli dvanáct, v koupelně, na záchodě, na balkóně, jako ve filmu Ucho,“ vzpomíná Lenka. Dlouhých dvacet let byla jedním z mála lidí, kterým se poštěstilo fi lm vidět. S jeho realizací se hodně spěchalo, když byl hotov, bylo víc než jasné, že do kin nepůjde: „Táta mi volal, ať ihned přijedu na Barrandov, v malé projekci tam bylo asi třicet lidí, táta pouštěl Ucho, aby ho alespoň někdo viděl. Když se rozsvítilo, byli všichni bílí a tiše mizeli, věděli, že je průšvih už jen z toho, že tenhle fi lm viděli.“

 

Největší ránu dostává Jan Procházka 21. dubna 1970, je to rána zákeřná, vedená pod pás, zcela v duchu estébáckých praktik. V televizi se vysílá pořad Svědectví od Seiny, má jediný účel: zdiskreditovat a zničit jednu z osobností pražského jara, Jana Procházku. Pořad je sestříhaný z odposlechů rozhovoru, který Procházka vedl s profesorem Václavem Černým, v montáži vět vytrhaných z kontextu zaznívají velmi nelichotivé poznámky na adresu Dubčeka a dalších představitelů pražského jara, ale i výsměšné repliky směrem k řadovým lidem. Procházka má vyznít jako bezcharakterní hejsek. Když pořad skončí, začnou u Procházků drnčet objednané štvavé telefonáty. Jan Procházka je bledý a stále dokola opakuje: „Byl to můj hlas, ale ne moje věty.“ Když se po letech Lenka Procházková probírá odtajněnými svazky StB, najde mimo jiné psychologický rozbor sepsaný na základě odposlechů, zda byl její otec po odvysílání Svědectví od Seiny dostatečně zdrcen. Zdrcený byl absolutně, přestal vycházet z domu a stále opisoval a na všechny strany rozesílal dopis, v němž se snažil vysvětlit, že nic z toho, co v pořadu zaznělo, není pravda. Štvavá kampaň proti Procházkovi pokračuje, on nemá šanci se jakkoli bránit, podepisuje se to na jeho zdravotním stavu. V červenci je hospitalizován v nemocnici, StB ho podezřívá, že rakovinu tlustého střeva simuluje, Procházka totiž jen o pár dní uniká zatčení. Ve skutečnosti mu zbývá jen pár měsíců života, a to byl před rokem naprosto zdráv.

 

Umírá 20. února 1971. Uštvaný a zrazený. Rodina si vyvzdoruje pohřeb v Praze, což StB ve strachu, že by se mohl zvrhnout v demonstraci, zakázala. Procházka je nebezpečný i po smrti. Nakonec se podaří najít ochotného hrobníka na malém hřbitově v Košířích, který pozůstalým přenechá svůj vlastní hrob a pány v baloňácích srdnatě odkáže někam. Přesto Státní bezpečnost nad obřadem bděla a pečlivě zaznamenávala, kdo se dostavil. Jistě jí neuniklo, že věnec poslal i exprezident Novotný, tolik si Procházky považoval. Pavel Kohout později Procházkův pohřeb komentoval slovy: „Už tam se rozdělila česká kulturní veřejnost na mlčící většinu a na menšinu, která se měla stát ztroskotanci.“ Nastala doba temna. Vdova po Janu Procházkovi, paní Mahulena, nastoupila v továrně, už nikdy si pak nenašla další vztah, tak pevné bylo mezi nimi pouto. Dcera Lenka dokončila třetí ročník novinařiny, podařilo se jí přestoupit na filozofii, kde ještě pár let měli azyl nepohodlní studenti i profesoři, jako dobrou studentku a svobodnou matku ji nemohli vyhodit. Dostudovala, ale pak nastoupila dráhu uklízečky. Iva se na vysokou školu už nedostala, šla uklízet rovnou. Krista nedlouho po maturitě emigrovala.

 

ŽIVÝ I PO SMRTI

V sedmdesátých letech se do kin dostanou filmy Už zase skáču přes kaluže, Na kometě nebo Páni kluci, v jejich titulcích ale nesmí být Jan Procházka uveden (a není tam dodnes). Ještě začátkem devadesátých let natočí Karel Kachyňa podle Procházkových scénářů a námětů filmy Městem chodí Mikuláš (1992) a Kráva (1993). Po Janu Procházkovi zbylo přes třicet filmů, řada z nich patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy vzniklo, a několik knih, třeba taková Politika pro každého je platná dodnes, stačí za slovo „socialismus“ dosadit „demokracie“, morální apel je neměnný. Jan Procházka odešel v době, kdy zdaleka ještě nebyl na tvůrčím vrcholu, přesto dnes jeho dílo působí impozantně.

 

Jak by se asi díval na naši dnešní demokracii? „Nejspíš nijak, kdyby nezemřel hned, tak by ho zavřeli a zemřel by později ve vězení, byl to člověk určený k zabití,“ říká jeho dcera Lenka, „myslím na něj denně. Jako bych nad sebou měla dohled a věděla, že nemůžu nikdy nic udělat křivě, protože táta by s tím nesouhlasil. Vlastně je díky tomu život velmi jednoduchý.“ Autorka děkuje za laskavou spolupráci při vzniku článku paní Lence Procházkové.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama