Byl jako fantóm. Jednou se zjevil v Argentině, jindy zase v Paraguayi, pak pro změnu v Brazílii … Více než tři desítky let měl v patách agenty izraelské zpravodajské služby Mossad či nejrůznější lovce nacistů, včetně nejproslulejšího z nich – Simona Wiesenthala. Unikal. Měl hodně příznivců a pomocníků. Žil však, zejména v posledních letech života, jako psychická troska, stále v napětí a stresu. Jenomže – BYL ALE JEDINÝM VINÍKEM A HLAVNÍM STRŮJCEM ZLA? Co když měl spíše odvést pozornost? Od lidí, kteří se mezitím těšili úctě a obdivu a sbírali jedno prestižní vědecké ocenění za druhým.
OTMAR SE NARODIL (16. 7. 1896 v letním sídle svých rodičů nedaleko od obce Wildeck) do úctyhodné šlechtické rodiny, jež vyznávala vzdělanost a odvahu dávných bojovníků.
Josef, zvaný svými blízkými Beppo, přišel na svět (16. 3. 1911) v Günzburgu, ve městě, kde jeho otec, majitel firmy na výrobu zemědělské techniky, byl bez konkurence nejmocnějším ze všech mocných.
V době, kdy se v roce 1918 Otmar coby dvaadvacetiletý poručík vracel z prohrané války, sedmiletý Josef čili Beppo teprve objevoval svět. Byl zvídavý. Což ho jednou málem stálo život. Když zkoumal sud naplněný vodou, po hlavě tam spadl a skoro se utopil. Později dostal zánět kostní dřeně: lékaři předvídali, že bude nadosmrti zmrzačený. Josef měl železnou vůli – začal hodně sportovat, hlavně lyžovat, a nemoc porazil.
V roce 1930, to když Josef nastoupil na mnichovskou univerzitu a začal studovat medicínu, Otmar už byl hotovým lékařem. Intenzívně se věnoval vědě zvané genetika. Této vědní disciplíně, včetně antropologie, přicházel čím dál více na chuť také budoucí lékař Josef. Jak později vzpomínali jeho blízcí, už tehdy byl posedlý myšlenkou získat si jednou nehynoucí vědeckou slávu. „Velmi si přál, aby se jeho jméno objevilo ve světových encyklopediích,“ vzpomínal Josefův spolužák Julius Diesbach.
Jeho jméno se do světových encyklopedií přece jen dostalo – ovšem jen proto, aby budilo hrůzu. V roce 1937 je Josefovi 26 let. Stává se výzkumným asistentem v prestižním Ústavu pro dědičnost, biologii a rasovou čistotu při univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem.
MUDr. Josef Mengele je nadšen. Plní si svůj sen. Jeho šéfem je totiž muž, o němž už tolik slyšel a kterého dlouho obdivuje – profesor Otmar von Verschuer.
ŽELEZNÝ KŘÍŽ
„Když člověk ještě původně žil jako člověk jeskynní, lovec a sběratel, později rolník, nebyl zatěžován chorobnými genetickými dispozicemi. Dnes zůstávají zachovány. Krátkozrakost, špatný chrup, tělesná slabost, funkční nezpůsobilost orgánů, neschopnost kojit a plodit byly původně chorobné poruchy, jež se neslučovaly se zachováním lidského života.“
Tato slova napsal Otmar von Verschuer v knize Genetika člověka, která vyšla v roce 1934. Po přečtení těchto slov člověka nepřekvapí, že tento úctyhodný muž, jenž tolik obdivoval Adolfa Hitlera a psal jednu studii o „podřadné židovské rase za druhou“, byl už ve třicátých letech vášnivým stoupencem zákonů o sterilizaci.
Především však experimentoval s dvojčaty. Chtěl prokázat dědičnost všeho druhu: od epilepsie, kriminality, paměti až po tuberkulózu, rakovinu a třeba i vysokou rozvodovost. Všechny tyto a další výzkumy uhranuly i jednoho z jeho asistentů: Josefa Mengeleho. Idea profesora Verschuera, že správným výběrem mohou být „zlepšeny, či dokonce vyšlechtěny“ dědičné vlastnosti rasy, se stala i jeho ideou.
Za pár let bude tuto ideu naplňovat třeba i při selekcích na rampě v Osvětimi-Birkenau …
V roce 1938 vstupuje doktor medicíny a rovněž i doktor fi lozofi e Josef Mengele do elitní vojenské organizace SS. Zároveň se stává pracovníkem slovutného Institutu císaře Viléma.
Dne 1. září 1939 přepadnou němečtí nacisté Polsko. Začíná druhá světová válka. Josef Mengele odchází do Polska. Pracuje v rasovém osídlovacím úřadu a prověřuje rasovou způsobilost těch, kteří mají jednou osídlovat nově dobytá území.
Po přepadení Sovětského svazu německými nacisty 22. června 1941 jde Josef Mengele na frontu. Tady si vyslouží Železný kříž druhé třídy. Pak se připojí k jednotce Waffen-SS Viking. Účastní se krvavých bojů nedaleko Rostova. Získá další Železný kříž, tentokrát první třídy. Podle dobového hlášení vytáhl z hořícího tanku dva zraněné vojáky a poskytl jim první pomoc.
Kdo ví, co s ním mohlo být dál? Možná by padl, možná by přežil … Historie však, jak dobře víme, ono kdyby neuznává.
Josef Mengele totiž dostal nový rozkaz: Vrátit se do Berlína.
Volal ho jeho guru, prof. Otmar von Verschuer, profesor genetiky a rasové hygieny, v této době již ředitel Antropologického ústavu, spadajícího pod Institut císaře Viléma v Berlíně. Otmar von Verschuer, který neustále rozšiřoval výzkumné programy v oblasti rasové čistoty, měl pro Josefa Mengeleho nové uplatnění.
SVĚDEK Z OSVĚTIMSKÉ RAMPY
Byl to právě profesor Otmar von Ver schuer, jenž Mengeleho poslal coby šéflékaře do vyhlazovacího tábora Osvětim. Dr. Benno Müller- Hill, který měl možnost prostudovat velké množství Verschuerovy korespondence, tvrdí, že profesor Mengeleho nakonec přesvědčil, „aby učinil onen následující a pro něj katastrofální krok ve svém životě“. Zřejmě mu prý řekl: „Naskýtá se tam pro vědu velká příležitost. Je tam mnoho ras, mnoho lidí. Proč tam nejít? Vždyť je to v zájmu vědy.“
A tak SS-Hauptsturmführer Josef Mengele odchází 30. května 1943 do Osvětimi.
Jedním z jeho hlavních úkolů je – selekce.
Byl to už zaběhnutý rituál. Vlaky přijely na rampu, lidé polomrtví hrůzou, vysíleni po několikadenní cestě v zaplombovaných dobytčácích, se vypotáceli ven. Pak je jako na běžícím pásu prohlíželi důstojníci SS a lékaři včetně Josefa Mengeleho. Kdo byl poslán na levou stranu, hlavně děti, ženy a starší lidé, toho čekala plynová komora.
„Mengeleho potkal každý, kdo tou rampou někdy prošel,“ vyprávěl mi Jiří Kurt Kotouč. „On se od běžných esesáků lišil. A sice tím, že to byla lepší kasta. To samo o sobě byla významná věc, protože ta jejich oslavovaná germánská rasa vypadala, alespoň v Osvětimi, příšerně – jeden kulhavej, jeden hrbatej … Takže oni ta kritéria příliš nesplňovali. Ale on až na to, že nebyl blonďák, ano. Byl to urostlý člověk a elegán. Velice často nosil glazé bílé rukavičky … aby se neušpinil, kdyby náhodou na někoho sáhl.“
V transportu, jímž na podzim 1944 přišel tehdy Jiří Kurt Kotouč z Terezína do Osvětimi, bylo patnáct set lidí. Dvanáct set z nich poslal Josef Mengele rovnou do plynu. Tehdy patnáctiletý Kurt byl zařazen mezi zbylé tři stovky práceschopných vězňů.
ĎÁBLŮV ASISTENT
V Osvětimi Josef Mengele opravdu nezahálel. Byl posedlý myšlenkou, že je součástí projektu, který změní svět. Také mu šlo o to, aby svému učiteli Otmaru von Verschuerovi, s nímž byl v neustálém písemném či telefonickém styku, dělal radost.
Fascinují ho, stejně jako von Verschuera, dvojčata. Také ale postižení lidé – snaží se hledat anatomické důkazy o méněcennosti židovské rasy.
Svého času mi Jiří Steiner, jenž se do Mengeleho ďábelské pokusné dílny dostal společně se svým bratrem Zdeňkem, dvojčetem, vyprávěl: „Vím bezpečně, že se každý týden z Osvětimi posílaly balíky s výsledky různých experimentů. Byly to i lidské orgány naložené do lihu. V některých případech to byly také kostry. Všechno se posílalo do toho institutu v Berlíně.“
Dalšího svědka, vězně Dr. Miklóse Nyiszliho, si Josef Mengele vybral jako jednoho z asistentů. Hrůznou úlohu, kterou dr. Nyiszli musel hrát od května 1944 až do osvobození tábora v lednu 1945, pak popsal v v knize Byl jsem Mengeleho asistentem: „Musím uchovat části vědecky zajímavé, aby je mohl doktor Mengele vyšetřit. Části, které by mohly zajímat Antropologický ústav v Berlíně- Dahlemu, je nutno naložit do lihu. Tyto části jsou speciálně zabaleny, aby se mohly odeslat poštou. Opatřeny nálepkou ,Válečný materiál – spěšně‘ jsou přepravovány přednostně a urychleně. Během své činnosti v krematoriu jsem odeslal úctyhodný počet podobných balíků. V odpověď jsem obdržel přesná vědecká pozorování nebo instrukce. Musel jsem založit speciální desky na roztříděnou korespondenci. Vedoucí představitelé Ústavu Berlín-Dahlem vždy vyjadřovali doktoru Mengelemu srdečné díky za cenný a vzácný materiál.“
V jedné ze svých pravidelných zpráv Otmar von Verschuer napsal: „V této oblasti výzkumu se ke mně připojil můj asistent dr. Mengele (MUDr., Ph.D.) V současnosti slouží jako Hauptsturmführer a táborový lékař v koncentračním táboře v Osvětimi. Antropologický výzkum nejrůznějších rasových skupin v tomto koncentračním táboře je prováděn se souhlasem SS-Reichsführera (Himmlera); krevní vzorky jsou posílány k analýze do mé laboratoře.“
MENGELE NEBYL SÁM
„Josef Mengele byl po celá léta považován za černou ovci německé vědy. Jenomže – nebyl sám. Jeho a jemu podobné podporovali elitní vědci a výzkumníci z proslulého Institutu císaře Viléma, dnešního Institutu Maxe Plancka. A dnes tedy mohu s určitostí říci, že předchůdce dnešního Institutu Maxe Plancka se opravdu podílel na válečných zločinech.“
Tato slova zazněla před několika lety v Berlíně na tiskové konferenci. Řekla je dr. Susanne Heimová. A mezi novináři a historiky – byl jsem přítomen – okamžitě způsobila senzaci. Stejně jako dokumenty, jež tato německá historička a politoložka předložila.
Dr. Heimová otevřela pomyslnou třináctou komnatu. Dodnes je totiž v Německu těžké přiznat, že pokusy na lidech byly svého času součástí oficiální nacionálně socialistické politiky, a co víc – na této hrůzné mašinérii se podílely desítky, ba i stovky renomovaných lékařů a vědců nejrůznějších oborů.
Profesor Otmar von Verschuer neúkoloval zdaleka jenom Josefa Mengeleho, ale například také dr. Roberta Rittera či dr. Evu Justinovou, kteří v koncentračním táboře pro děti a mladistvé v Moringenu dělali – což vyšlo najevo teprve v roce 2006 – ďábelské experimenty také na dětech českých odbojářů. A byli další …
Zmíněná dr. Susan Heimová byla po dobu šesti let vedoucí patnáctičlenného týmu historiků, již se zabývali výzkumem činnosti někdejšího Institutu císaře Viléma v době nacionálního socialismu. O propojení Josefa Mengeleho s Otmarem von Verschuerem mi paní doktorka řekla: „Začalo to už v době, kdy profesor Verschuer byl vedoucím doktorské práce Josefa Mengeleho. Byli si velmi blízcí. Jejich dobré kolegiální vztahy pokračovaly zejména v době, kdy se Mengele stal šéflékařem v Osvětimi. Dám příklad – Mengeleho, rovněž i Verschuera, také zajímalo, do jaké míry je dědičné zbarvení očí. Kvůli tomu Mengele posílal profesoru von Verschuerovi mnoho párů očí. Jak je získával? Nechal je vyjmout zavražděným vězňům. Lze říci, že Josef Mengele plně využíval možností, jež mu tehdejší národní socialismus poskytoval. Překračoval etické hranice, které by vědec překračovat neměl. Josef Mengele a s ním i celá řada jiných lékařů a vědců z Institutu císaře Viléma neměli vůbec žádné morální zábrany a tyto etické hranice překračovali často a rádi.“
SETKÁNÍ V PEKLE
V noci ze 17. na 18. leden 1945 prchá Josef Mengele před postupující Rudou armádou z Osvětimi. S sebou si odváží záznamy o svých experimentech. Dokumentaci podle svědectví dr. Martiny Puzynaové naskládal do dvou velkých krabic, jež pak nechal odnést do svého auta.
Potom už mizí v temné noci. Od této chvíle bude neustále na útěku.
Zatímco Josef Mengele bude další léta žít – a právem – jako štvanec, vědci a lékaři z Institutu císaře Viléma (v roce 1948 byl přejmenován na Institut Maxe Plancka) se po válce obestřou mlčením. O účasti zdejších vědců na ďábelských experimentech se dlouhá léta nebude vůbec hovořit.
A osudy velkého učitele Josefa Mengeleho Otmara von Verschuera? V roce 1951 bude povolán na katedru genetiky do Münsteru. A v roce 1956 ho kolegové zvolí předsedou Německé antropologické společnosti.
O pět let později ho najdeme mezi čestnými hosty na mezinárodní konferenci o genetice člověka v Římě.
Zemře při automobilové nehodě v roce 1969. Po jeho smrti vyjde v německých novinách řada oslavných nekrologů.
Mengele přežije svého učitele o deset let. Dne 7. února 1979, okolo půl páté odpoledne, vyjde ze svého plážového domku v Berlioze jižně od São Paula, aby si zaplaval v Atlantiku. O deset minut později dostane srdeční záchvat, který nepřežije.
Učitel a jeho žák se opět setkávají.
Tentokrát v pekle.
