Karel Michal | Reflex.cz
reklama
nahoru

Karel Michal

Adéla Knapová24. března 2011 • 00:15
Karel Michal
Karel Michal
• foto: 
Archív Violy Fischerové

Spisovatelem se stal náhodou, částečně z nutnosti, a přece v šedesátých a sedmdesátých letech patřil k našim literárním hvězdám nejzářivějším. Jeho povídka Jak Pupenec k štěstí přišel dala vzniknout proslulému filmu Bílá paní a další celovečerní snímek podle jeho románu Čest a sláva získal cenu na festivalu v Benátkách. Srpnem 1968 byl Karel Michal (28. 12. 1932 až 30. 6. 1984) vyhnán do švýcarského exilu, kde si nakonec v roce 1984 PROSTŘELIL SRDCE. Komunistický režim se ho snažil zcela vymazat z literární historie. Marně.

reklama

 

ŠTÍHLÁ ROZHLASOVÁ REDAKTORKA v minisukni, z níž se později stala básnířka Viola Fischerová, kdysi nesměle vstoupila do zbraslavského domu plného starožitností. Proti ní stál statný, pohledný muž. „První, co mě při pohledu na něj napadlo, bylo: S ním by měl člověk nádherné děti.“

 

Muž s občanským jménem Pavel Buksa byl tehdy na vrcholu slávy: jeho povídkové sbírky Bubáci pro všední den se prodalo víc než sto tisíc výtisků. Návštěva mladé redaktorky se protáhla až do rána a už spolu zůstali. „A pak mi řekl, že on si zase pomyslel, když šel po schodech za mnou: To jsou pěkný nohy!“ vzpomínala na první setkání Viola Fischerová. „To bylo pro Pavla typické, jednal a rozhodoval se vždycky impulsívně.“

 

JAKO ZE ŠPATNÉHO ROMÁNU Než začal Pavel Buksa užívat svůj umělecký pseudonym, ušel pozoruhodně chaotickou cestu, na níž vůbec netoužil stát se spisovatelem. Říkal to upřímně a všude. V exilovém rozhovoru s Karlem Hvížďalou z roku 1981 například přiznal: „Píšu pomalu, těžko a nerad, vlastně jen když musím, a to teď nemusím. Nejsem spisovatel, jenom autor … Mnohdy bych radši chcíp’, než abych musel psát, chybí mi charisma, poslání, duševní přetlak. Přišel jsem k tomu jak panna k paterčatům. Já to dělat nechtěl. Snad nejsem jediný.“

 

Původem z lékařské rodiny, měl odjakživa našlápnuto k univerzitnímu vzdělání. Svou encyklopedickou pamětí byl přímo pověstný. Chtěl studovat historii a orientální jazyky. Doba však rozhodla jinak. Dítě z buržoazní rodiny se po maturitě v roce 1951 stalo soustružnickým učněm, jehož povolali na ostravskou „Stavbu mládeže“. Prožívá tam scény jako z grotesky: jako jediný maturant mezi mladými lidmi sehnanými odevšad je pověřen vyměřením základů vysoké pece. Marně soudruhům vysvětluje, že studoval latinu a o zeměměřičství nemá šajn. Nakonec zakoupí Polívkovu učebnici pro průmyslové školy a základy budoucí slovutné pece přece jen vyměří – dokonce s nejnižší možnou tolerancí – a je navržen na Řád práce. Odmítne si ho převzít a daří se mu vyměnit řád za možnost studovat vysokou školu.

 

„Vybírá tentokrát medicínu. Říká si totiž, že svobodné historické bádání nemá v době vražedných politických procesů šanci, a totéž platí pro práva, která by ho za jiných okolností zajímala též,“ popisovala pobaveně Buksovy lapálie Viola Fischerová.

 

Bludný kořen přesto nepřekročí, neboť lékařské studium nedokončí. Odejde po několika semestrech, když zvítězí v konkursu na místo vedoucího pražské Nostické jízdárny. Následující dva roky považuje za nejkrásnější období svého života. Všude kolem milovaní koně a krásné holky a bolševik zdánlivě daleko. Cestou ke spisovatelské profesi se ještě octne na pozici správce skladu, poddůstojníka z povolání, přidavače na stavbě a dlaždiče … Možná právě tyto životní kotrmelce v něm ještě víc naostřily hrot sebeironie a sarkasmu, nelítostného pohledu na sebe samého i na okolní svět. Jak řekl v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „… za svou osobu nemám bolševikovi za zlé, že se mnou vymetal na nižších instancích téměř z povolání, ze svého, ne mého pocitu sociální determinace. Neprokotrmelcovat, co jsem prokotrmelcoval, byl bych jiný člověk, sotva lepší.“

 

ZUB OSUDU

Právě v době, kdy se Pavel Buksa sbližuje s pražskou dlažbou, dostává se jeho matce, vyhlášené zubařce, do křesla redaktor vojenského časopisu. Doktorka Buksová vrtá a vypráví o svém synovi, jeho pestrých osudech a zmíní i jeho zcela zřejmé spisovatelské nadání. Redaktor výměnou za chrup tedy přijal první Buksovo dílo a Buksa nastupuje do nakladatelství Naše vojsko coby lektor. Všechno jde dobře až do chvíle, kdy ztrhá opus jistého zasloužilého soudruha, který okamžitě začne vyhrožovat stížností na ústředním výboru strany. Když tuto Buksou barvitě popsanou historku slyší kamarádi z časopisu Plamen, prosí, ať, proboha, své zážitky konečně sepíše. Pak by lektorem Našeho vojska nebyl už pouhý dlaždič, ale přinejmenším začínající autor. Tak vznikne první povídka z pera nyní už Karla Michala (pseudonym volil, aby nebyl coby dlaždič Buksa příliš na ráně) – Plivník dlaždiče Housky – a stane se zárodkem budoucích slavných Bubáků pro všední den.

 

V Plameni pak následují další povídky a v rubrice Zápisník téhož časopisu vycházejí i Michalovy recenze, reportáže, eseje a črty pověstné svou břitkostí, satirou, ironií a jazykovou komikou. Tehdy se na spisovatele usměje nebývalé štěstí: nakladatelství Československý spisovatel se rozhodne vydat všechny jeho časopisecky zveřejněné povídky, a jako by to nestačilo, redakce Našeho vojska mu vydupe tvůrčí stipendium, aby mohl napsat rozsáhlejší prózu.

 

„To bylo na tehdejší dobu unikátní. Jak měl Pavel po většinu života spíše smůlu, tehdy měl opravdu štěstí. Potřeboval totiž ke svému psaní tlak. Ideálně existenční tlak. Pak se donutil. Měl tenkrát dluhy a stipendium bylo vítanou záchranou. Spadlo mu k nohám přímo s nebe,“ vzpomíná Viola Fischerová.

 

KRÁSA Z BOLESTI

Karel Michal byl přepečlivý autor, každou větu vždycky dlouho cizeloval, opravoval, přepisoval. Když psal, chodil po bytě jako tygr v kleci, oči vyboulené soustředěným úsilím. Psaní pro něj bylo tvrdou, mnohdy přímo bolestivou dřinou. Psal většinou stylizovanou prózu, jejíž jazyková stránka na něj kladla nemalé nároky. Navíc se pokaždé snažil dojít někam dál a neopakovat se. Vzhledem k tomu, že se vždy pouštěl do jiných literárních vod, vždycky své čtenáře i literární kritiku něčím zaskočil.

 

Historické novele Čest a sláva se dostalo ovací ve smyslu „vzkříšení českého historického románu“. Do knihy Gypsová dáma zase vnesl velice aktuální téma mravního kodexu, morálky a spravedlnosti. Tento polodetektivní román byl ale bohužel poslední knihou vydanou v Česku za jeho života.

 

V těch krátkých letech před odchodem do exilu je však opravdu slavný. Věty z jeho knih znají lidé nazpaměť a vzájemně si je citují. Přes ideologickou nevhodnost textů se vždy našel někdo dost vysoko, komu se ironie, sarkasmus a kousavý náhled na společnost líbily natolik, že Michalovy knihy pustil do tisku. Bylo to bouřlivé období.

 

Rozvádí se s první ženou, stává se na tu dobu bohatým. Stotisícové prodeje knih mu umožňovaly věnovat se vášni pro starožitnosti, jež postupně zaplnily jeho byt i byt jeho rodičů. Přesto si zachoval od své „spisovatelské slávy“ odstup a stále prohlašoval, že se spisovatelem necítí.

 

Ze své pozice nespoutaného bohéma, kam ho řadí společnost, si pak dělá především legraci. „Je-li nespoutanost, jíž mne obdařujete, identická s promiskuitou, dobromyslnou, leč nesvědomitou, darem rozhazovat peníze lehce vydělané, … schopností se ožrat kdykoliv a kdekoliv a pak … pozurážet malého, vystrašeného úředníka až do hodnosti generála, jenž si není nikdy ničím jist a dá na sebe řvát, … byl jsem nespoutaný a v lecčems ještě jsem. Nestydím se, leč ani si na tom nezakládám.“ (Karel Hvížďala, České hovory ve světě)

 

BASILEJSKÁ Z NOUZE CTNOST

„Původně jsme mířili do Švédska. Ale když tam Pavel zajel, aby se rozhlédl co a jak, zjistil, že se tam nepije víno, ale tvrdý alkohol, a že tam neradi česnek. To rozhodlo. Ve Švédsku bychom žít nemohli,“ smála se Viola Fischerová při vzpomínce, jak spolu po sovětské okupaci v roce 1968 emigrovali do Švýcarska. „Prostě jsme nedopatřením zůstali jinde. Taky to začínalo na Š. a nebyla tam taková tma a zima.“

 

Kromě sarkasmu, ironie a literární zručnosti byl Karel Michal nadán i značnou dávkou hrdosti. Díky své reputaci, která jej do ciziny provázela, se mohl jistě stát – jak sám říkal – cvičenou spisovatelskou opičkou na nejrůznějších večírcích. To se mu však naprosto příčilo. Spolu se svou ženou Violou se rozhodne, že radši bude pracovat a žít zcela normálně.

 

„Zvlášť na začátku to bylo dost tvrdé, třeba když v revíru Mutenz dělal nočního hlídače. Měla jsem o něj neustále strach. Projezdil mnohdy za náledí celé noci na motorce.“ Později se stal profesorem dějepisu, latiny a řečtiny na jednom soukromém basilejském gymnáziu. „Ale jeho profesorování bylo snad ještě horší. Dřel od rozbřesku do noci. Učil mnohem víc hodin než jeho švýcarští kolegové a nedal si říct. To ta jeho hrdost, že si vždycky dokáže vydělat na chleba, i když němčina, v níž učil, nebyla jeho rodným jazykem. A na psaní ovšem nezbýval čas.“

 

OHÝBAT SE NEUMÍM

Psaní mu v cizině šlo ostatně mnohem hůř než doma, jako by ho přesun ze země, již miloval, úplně vykloubil. A navíc potřeboval bezprostředního protivníka. Bavily ho sarkasmy, špičkování, ironie, komika skrytá mezi řádky a „souboj s bolševikem“.

 

Postupně sepsal tři apokryfy na témata českých historických mýtů a přidal k nim text Přemilí sousedé, věnovaný Švýcarům a českým exulantům. Kniha s názvem Rodný kraj, a obzvlášť její poslední část okamžitě vyvolaly mohutné čtenářské reakce. U Švýcarů pozitivní, zatímco v Československu (ano, i tam) a u československých emigrantů reakce přímo nenávistné: „Kálí nejen do svého, ale i do švýcarského hnízda, takže nám v důsledku toho nebude dovoleno posílat naše děti do škol a bude zabráněno našim řemeslníkům podnikat.“ Bylo to opravdu k smíchu a málem i k pláči.

 

Díky Přemilým sousedům přichází Michalovi nabídka ze Švýcarské televize: má napsat hru inspirovanou hovorem řeckého historika Thúkýdida s představiteli malého ostrova Mélos, který v posledním roce peloponéských válek zůstal jediný neutrální. Švýcaři doufají v břitkou satiru, vyzdvihující jejich neutralitu, ale Karel Michal, věrný svým snahám jít až na samou dřeň problému a s prožitkem historické zkušenosti svého malého národa, napíše hru My, občané mélští, v níž vykreslí bizarní a ovšem marný souboj malého státečku s mocenským gigantem. V něm – ve shodě s historií – mohou muži nakonec volit jen mezi dvěma možnostmi: nechat se zabít nebo se zachránit za cenu kastrace.

 

Dramaturg televize je zděšen. Přemlouvá autora, aby aspoň konec hry vyzněl smířlivěji. Michalova odpověď zní: „Takové ústupky jsem nedělal ani bolševikovi.“ Švýcarská televize hru nenatočila, vyplatila mu však plný autorský honorář.

 

PLACHÁ DUŠE Z PAPÍRU

Odchod do exilu spisovatele Karla Michala nakonec zahubil. Nikdy však neuvažoval o návratu do komunistického Československa. Místo toho si spolu se ženou najde své soukromé útočiště na ostrově Elba. Pár metrů čtverečních skrytých mezi vinicemi. Osamělý domek s výhledem na moře. Staré vinice už dávno zarostly divokým ostružiním, ale malé bílé stavení na severní straně ostrova tam stále září jako maják. Z moře je vidět z velké dálky, pěší turisté jej však jen tak nenajdou. Dokonale jej ukrývají stromy zasazené Karlem Michalem. Tady byl šťastný. Tady mohl „z vlastního prahu plít do moře a nemýt si uši“.

 

Bez země, kde se narodil a kde se mluví jeho mateřštinou, však neumí žít. Stále rychleji a hloub propadá do beznaděje. „Byl to od pohledu srandista, vtipálek a frajer, a přitom plachá duše z papíru,“ charakterizovala rozporuplnou osobnost Karla Michala jeho žena.

 

Přítel Vladimír Karfík, jenž ho ve Švýcarsku navštívil, vzpomínal: „… ten vysoký statný chlap se zmenšil, jako by se nějak sesul do sebe, pohyby měl nejisté a šel na mě z té postavy, jež jako by se hroutila pod neviditelným břemenem, podivný smutek.“ Přestal definitivně pít pivo, namísto toho propadl litrům coca-coly a černého čaje.

 

V posledních týdnech života nedokáže už ani spát. Ten večer, kdy jako papír shoří, v tom létě roku 1984, je jeho mysl vybičovaná k maximu. Dokáže se celé hodiny přít o naprosté hlouposti, třeba o barvě manželčina županu. Jeho žena Viola plané dohady nakonec vzdá a jde spát. O pár minut později si Pavel Buksa prostřelí srdce svým supermoderním revolverem. Stejně jako jeho otec miloval střelné zbraně a stejně jako on se vlastní rukou zastřelil.

 

Viola Fischerová nechala ostatky Karla Michala převézt do Prahy. „Byl to český spisovatel. Kde jinde by měl ležet než tady,“ řekla mi jedna z největších českých básnířek, Viola Fischerová, pár dnů před tím, než 4. listopadu 2010 navždy odešla.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama