Lonely planet | Reflex.cz
nahoru

Lonely planet

Petr Kotouš5. května 2011 • 00:15
Lonely planet
Okamžik, kdy Tony a Maureen začali dobývat svět
• foto: 
Lonely Planet

Představte si, že si musíte vybrat tři věci, jež si vezmete s sebou na pustý ostrov. Zapomeňte na krabičku poslední záchrany a švýcarský nožík. Do kapsy si radši strčte kreditku, kartáček na zuby a průvodce Lonely Planet.

 

AŽ VÁS TOTIŽ VYSADÍ na nekonečné bělostné pláži a nechají vlastnímu osudu, nemusíte vzpomínat na to, co v téhle chvíli udělal Robinson Crusoe. Raději se řiďte radou z první stránky Stopařova průvodce po Galaxii. Nepropadejte panice. V klidu si sedněte pod palmu, vytáhněte průvodce a nalistujte si příslušnou kapitolu. Dočtete se tam zhruba toto: „Ostrov Puha-Puha – v místním nářečí Pustý ostrov – je největší v souostroví Jižního zlomu. Ubytování: ,Paradise Guest House‘ (j/d $ 3/5). Čisté dvou- až třílůžkové bungalovy jsou vybavené sprchou a wi-fi . Každý měsíc full-moon party na pláži. Návštěva ostrova je ideální pro ty, kteří hledají neposkvrněná místa. Treky k vodopádům v džungli ($ 2/os, skupiny nad 10 lidí). Kreditní karty jsou akceptovány všude.“ TONY A

 

MAUREEN NA CESTĚ

Začátek je jako z románu. Tony Wheeler, čerstvě dostudovaný inženýr pro automobilový průmysl, si v sobotu 7. října 1972 v londýnském Regent’s Parku četl časopis o auťácích. Přisedla si k němu Maureen, dvacetiletá Irka, která se teprve před třemi dny přistěhovala do města. Vytáhla z kabelky knihu od L. N. Tolstého a za rok byla svatba. Ukázalo se ale, že budování kariéry ve Fordových závodech ani práce sekretářky u dovozce vín není v tuto chvíli ani pro jednoho z nich životní program a že je zajímá něco víc, než co jim může nabídnout Londýn počátku sedmdesátých let. Dali tedy v práci výpověď, vybrakovali bankovní konto, za 1400 dolarů koupili ojetou dodávku značky Austin a vyrazili přes Kanál – západní Evropa, Balkán, Turecko, Írán. V Afghánistánu prodali auto a pokračovali dál na jihovýchod, jak se jen dalo – autobusem, vlakem, stopem, rikšou, po svých – v každém případě s denním rozpočtem maximálně šesti dolarů. Pákistán, Indie, Nepál, Thajsko, Malajsie, Indonésie. Za necelý rok dorazili do Austrálie, v kapse 27 centů. Dali do zastavárny fotoaparát a našli si práci. A to byl konec cesty. Další vyhlídky byly neradostné. Až našetří na letenky, vrátí se do Londýna vylepšovat výkon motorů a přepisovat faktury za sudy francouzského červeného ...

 

Jejich noví australští přátelé, když se dozvěděli o anabazi, kterou podnikli, se pochopitelně snažili dozvědět co nejvíce detailů, tipů a užitečných cestovatelských rad. V sedmdesátých letech bylo cestování na vlastní pěst stále ještě výsadou opravdových dobrodruhů. Svět byl větší a tajemnější, takže při cestách byste ještě spíše narazili na Hanzelku se Zikmundem (bylo to teprve osm let, co se vrátili ze své velké cesty po Asii a Oceánii) než na zájezd japonských důchodců. Aby nemuseli pořád dokola vykládat totéž, rozhodli se Tony s Maureen poskládat útržky ze svého cestovatelského deníku do takové formy, jež namísto poetického líčení krás Orientu bude klást důraz na praktické informace. Co je tam k vidění? Kolik to stojí? Dá se to jíst? Můžu tam v botách? Když svého prvního průvodce na kuchyňském stole v pronajatém bytě v Sydney dopsali, netušili, že ta pravá jízda právě začala.

 

PRŮLOMOVÁ INDIE

Knihu, která měla 96 stránek, nazvali Across Asia on the Cheap (Jak levně procestovat Asii) a nabídli ji knihkupcům za dolar a osmdesát centů. První náklad podomácku vydané publikace byl rozebrán za pár dnů, druhý také, celkem se během jednoho roku prodalo 8500 výtisků. Pro své nové podnikání potřebovali nějaký název. Inspirace přišla při poslechu písně Space Captain od Joea Cockera a Leona Russella. Zpívá se tam sice o „lovely planet“, ale lonely planet zní taky dobře. Pozdější globální úspěch firmy má kořeny v tomto období „udělej si sám“. V turistických průvodcích té doby se psalo o Bibione či o Benátkách a byly určeny „jednorázovým“ turistům, ne cestovatelům. Lonely Planet si všímala zemí, jež v té době turismus opomíjel a které právě proto zajímaly Tony a Maureen Wheelerovy – Malajsie, Indonésie nebo Thajsko. Teprve budoucnost ukázala, jak chytrý nápad to byl. Ve chvíli, kdy mezinárodní situace, ekonomický vzestup střední třídy a zvýšení dostupnosti dálkové dopravy v osmdesátých a devadesátých letech zapříčinily, že lidé ze Západu začali objevovat místa, kde do té doby „byli lvi“, probudili se velcí nakladatelé z New Yorku a Londýna a zjistili, že tyto nové trhy už jsou obsazené. A co víc, že Lonely Planet není jenom jedno z konkurenčních nakladatelství, ale že si během let jejich spánku vydobyla u mladých, otevřených, dynamických a dychtivých lidí – té nejžádanější cílové skupiny každého podnikání – pověst bible svého žánru.

 

Jak k tomu došlo? Celou druhou polovinu sedmdesátých let strávili Wheelerovi opět na cestách, tentokrát ale spojili příjemné s užitečným. Druhá kniha se jmenovala South-East Asia on a Shoestring (Jihovýchodní Asií po svých), následovaly průvodce po Nepálu, Africe či Novém Zélandu. Pořád šlo o podomácku vyráběné knihy vydávané maximálně v tisícových nákladech, jejichž výtěžek pokryl tak akorát náklady na cestování. Ale Lonely Planet si postupně budovala mezi cestovatelskou komunitou výbornou pověst. Zlom přišel s vydáním dílu o Indii v roce 1979. Na knize spolupracovali dva další autoři a mimo jiné se blížila dnešním průvodcům také rozsahem – měla sedm set stran, čtyřikrát více než předchozí knihy. Navzdory vyšší ceně deseti dolarů se první rok prodalo sto tisíc kusů, celkově jich bylo půl miliónu, ve Velké Británii získala ocenění jako nejlepší cestovní průvodce roku. Díky fi nančnímu úspěchu mohli založit svůj byznys na profesionálním základě – najmout grafiky, kartografy, píšící autory, editory. Firma se do dnešních rozměrů začala rozrůstat v osmdesátých letech, kdy vedle základny v Melbournu otevřela pobočky v San Francisku a v Londýně.

 

O KOLUMBII ZE SAN FRANCISKA

Publikace z řady Lonely Planet si stále udržují auru knih psaných „jedněmi z vás“. Jistě, na konci každého vydaného díla je píšící autor, který s batohem na zádech na vlastní kůži zažívá mnohahodinové přesuny, noci v laciných hostelech, účinky exotické stravy, hmyzu a místního alkoholu a jiné krásy cestování a píše nám o tom. Ale na začátku takové cesty vždy stojí marketing, management, strategické plánování a jiné zcela neromantické pojmy. Také tady je ekonomika prvotní. Je třeba hlídat, o čem a jak píše konkurence, zda neexistuje místo s potenciálem, jež je třeba nově pokrýt, zda se politická situace některé do té doby uzavřené země radikálně neuvolnila a obráceně, zda není potřeba některou zemi či oblast aktualizovat, protože se o ní již dlouho nepsalo. A pokud vedení rozhodne, že tomu tak je, nastupují pěšáci – lidé mezi třicítkou a čtyřicítkou, zhusta bez rodinného zázemí, s literárním talentem, kteří jsou kdykoliv ochotni sbalit batoh a odjet sami na půl roku do Kambodže, kde budou ověřovat, zda tam ještě existují hospody z minulého vydání. Cítíte blížící se problém?

 

V dubnu roku 2008 se v médiích objevily zprávy s titulky jako „Autor Lonely Planet psal o zemi, v níž nikdy nebyl“. Způsobil to tehdy dvaatřicetiletý Thomas Kohnstamm, který byl několik let dvorním autorem pokrývajícím Brazílii a také koordinoval práce na průvodcích Chile, Venezuely, Kolumbie a karibských ostrovů. Nešlo o zjištění investigativců, Kohnstamm na sebe tyto a další skutečnosti jednoduše prásknul v knize se sugestivním názvem Do Travel Writers go to Hell? (Přijdou autoři cestovních průvodců do pekla?). Nedá se říct, že by kniha samotná byla nějaký zázrak – na většině stránek autor vykládá, že je takový prima cool chlapík, ale zároveň se rád pere a nikde dlouho nevydrží, že mu prošlo postelí (a jinými podobnými místy) hodně holek různých ras a rozměrů a že vlastně nemůže dělat nic jiného než cestovat, ale zároveň ho to strašně otravuje. Autor si možná ulehčil od určitého pnutí, lidem ve vedení Lonely Planet jeho kniha ale psychické potíže naopak přivodila. Problém je v tom, že natvrdo popsal pracovní postupy, jež by mu v centrále rozhodně neschválili. „Na cestu do Kolumbie mi nedali dost peněz,“ svěřuje se. „Tu knihu jsem napsal v San Francisku. Fakta jsem se dozvěděl od jedné holky, se kterou jsem tehdy chodil a jež pracovala jako stážistka na kolumbijské ambasádě.“ Jinde zase píše o tom, jak probíhala recenze jedné navštívené restaurace. „Servírka mi řekla, abych se vrátil poté, co zavře, okolo půlnoci … Napřed jsme to dělali na židli a potom na jednom ze stolů v zadním salónku.“ Tento podnik nakonec obdržel hodnocení jako „příjemné překvapení“, kde je „velmi přátelská obsluha“. Autor si podle svých slov dokonce poté, co mu došly peníze, vydělával na další cestu prodejem extáze. Lonely Planet na tento průšvih reagovala sdělením, že se jednalo o ojedinělý exces problematického autora a že okamžitě vyslala na popisovaná místa „kontrolory“, aby zjistili případné chyby. Zvláštní je, že těch chyb moc nenašli, dokonce ani v částech o Kolumbii, v níž Kohnstamm nikdy nebyl.

 

NA NÁVŠTĚVĚ U PANA HANA

Tento případ ukázal zejména to, že také autoři bible cestovatelů nejsou žádní světci, ale obyčejní lidé náchylní k různým slabostem. Přitom zodpovědnost, kterou mají vůči zemi a místům, o nichž píšou, je veliká. Je totiž rozdíl, zda se o vaší restauraci píše „zde se podává nepoživatelné jídlo“, nebo zda ji autor vychválí, anebo nezmíní vůbec. Být či nebýt uveden v knize, to může být drtivá konkurenční výhoda. Jste-li v knize, máte vyhráno. Například pokud jedete do barmského městečka Bago kousek od Yangonu a máte-li průvodce z roku 2005, přečtete si, že v Myananda Guest House „lze narazit na pana Hana, dobře informovaného anglicky mluvícího průvodce“. Jakmile autobus zatočí k místnímu nádraží, všimnete si drobného mužíka, jenž poskakuje kolem oken autobusu a vyhlíží, kolik turistických „kavek“ sedí uvnitř. Je to pan Han z knihy, a jakmile vystoupíte, zorganizuje vám za deset dolarů skvělou dvoudenní výpravu po památkách. Pokud máte knihu z roku 2009, o panu Hanovi se předem nedozvíte nic, v tomto vydání najednou není. A jestliže se stane to, že za tři roky při další aktualizaci bude mít pan Han špatný den a splete se při vracení peněz, třeba o něm průvodce napíše: „V Bagu si dávejte pozor na pana Hana, jinak vás natáhne.“ V roce 2014 pak dost možná pojedou v autobusu tři lidé, každý bude mít jiné vydání LP a každému bude předem jasné, co si má o panu Hanovi myslet, ještě dřív, než do města dorazí.

 

DILEMA

O dopadu, který má Lonely Planet jakožto nejprodávanější a nejvlivnější turistický průvodce, se můžeme také bavit v širším rámci, řekněme politickém. Když už zmiňujeme Barmu ... Tam již několik desítek let vládne tuhý režim s velmi laxním postojem k lidským právům, jehož představitelé pojmy jako demokratické volby, svoboda projevu či přístup k informacím nejspíše ani neznají. Na rozdíl od Číny, Egypta či poloviny afrických zemí, na něž taková charakteristika sedí také, však Barma nemá velehory ani hotelové komplexy na plážích či žirafy na safari, což v kombinaci s uzavřeností země vůči cizincům tuto oblast dlouho udrželo mimo obvyklé trasy turistů. V posledních letech je ale právě tahle nedotčenost největším artiklem. Jenže pokud do Barmy pojedete, znamená to, že část peněz, jež utratíte, půjde přímo do kapsy vládě. Nejde jen o poplatek za víza či vstupné k mnohým památkám, vláda například přímo provozuje některé hotely, dopravní společnosti či turistické kanceláře. Svými dolary tak přispíváte mimořádně odpudivému režimu na provoz pracovních táborů či aparát tajné policie. Zlepšováním statistik turistického ruchu pak ospravedlňujete realizaci projektů, kvůli nimž režim bez mrknutí oka vysídluje původní rybářské vesnice, místo kterých staví hotely. Tohle vážně chcete? Jenomže pokud zůstanete doma, nekoupíte si smažené nudle ve stánku na náměstí, pan Han na vás bude čekat u autobusu marně a všichni lidé, kteří z turistického průmyslu žijí – taxikáři, majitelé soukromých hostelů, průvodci –, přijdou o obživu. Navíc jim svou přítomností nezprostředkujete pocit, že na ně svět nezapomněl, neprocvičí si díky vám angličtinu, nebudou spolu s vámi někde v koutě čajovny potichu nadávat na režim. Chcete i tohle? Zná někdo správnou odpověď?

 

PROBLÉM BIBLE

Tři čtvrtiny nakladatelství Lonely Planet prodali její zakladatelé v roce 2007 asi za 200 miliónů dolarů BBC Worldwide, což je obchodní divize britské veřejnoprávní televize. Zbylou čtvrtinu přidali letos za dalších zhruba 70 miliónů. Jejich vliv tak je dnes již pouze symbolický a poradní. Za tři roky ve správě BBC nakladatelství – nyní už spíše multimediální impérium – Lonely Planet ještě posílilo svůj vliv i portfolio. Letos prodalo svou stomilióntou knihu. Skoro čtvrtina příjmu nyní pochází z jiných aktivit, než je prodej knih (internetové projekty, mobilní aplikace, vysílání televizního kanálu) a toto číslo stále stoupá. I v době ekonomické krize LP stále před svou konkurencí (například Rough Guide či Bradt) posiluje a lidí, kteří vyzbrojeni informacemi ze své bible vyrážejí do světa, stále přibývá. Jak ale píše další „heretik“, bývalý píšící autor LP Mic Looby ve své fikci Paradise Updated (vydána v roce 2009 v Austrálii, česky nevyšla), s biblemi bývá potíž:

 

„Na počátku byl turistický průvodce. Mnoho lidí jej neznalo a ti, kteří jej znali, říkali, že je to dobré ... Bible, jak knihu nazvali, sdělovala svou moudrost skupinkám následovníků. Ti její poselství předávali ostatním a bible rostla co do rozsahu, slávy a bohatství. Její žáci si připadali osvobození, volní a jedineční. Potíž byla v tom, že čím dál více lidí bylo podobně osvobozených, volných a jedinečných. Vznikl dav a spolu s ním přišel hluk a lomoz. Brzy osamělé cestovatele doprovázel houf dalších osamělých cestovatelů, kteří se všichni vydávali po stejných, vyšlapaných stezkách. Směr cest se navždy změnil. Změnil se tak, aby vyhovoval houfu. A objevily-li se další stezky, brzy byly i ony vyšlapány tak, že připomínaly všechny ostatní. Bible již své následovníky neprovázela, nýbrž vedla. Už nestála pokorně stranou, sama začala měnit svět svých následovníků, z nichž se stala výbojná armáda navlečená do batikovaných triček ...“

 

Na mnoha místech v zemích, jako je Thajsko či Kambodža, to v sezóně skutečně vypadá jako po invazi. Po trasách popisovaných jako „třítýdenní okruh“ pendlují muži a ženy z celého světa, pod paží drží své „elpéčko“ a běhají od jedné pagody k druhé, od „baru, kde čepují guinness“, k „hostelu, který patří Joshovi z Michiganu, co dělá nejlepší daiquirí na východ od Himálaje“. Všichni si připadají tak nějak svobodně a litují organizovaná stáda „pacošů“ v klimatizovaných autobusech. Přitom o sebe obě skupiny pořád zakopávají na stejných stezkách. Vinna není bible sama, ale způsob, jak se s ní nakládá.

Petr Kotouš

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější