Jim Morrison

Jim Morrison Zdroj: Profimedia.cz

Jim Morrison

ZAPLATIL JSEM SVŮJ ÚČET a vydal se podél těch budek, stánků, krámečků. Morrisonů bylo najednou všude plno. Trička, svítící tužky, které když se otočí, tak se Jim svlíká, klíčenky, pohlednice a taky ta obří kresba na zdi skladiště, tam, kde na střeše přespával a bydlel, když se mu hlavou honily spletence slov do rytmů dosud neexistujících písní. Třeba: „Když se bezvětrné moře spikne / Sepne v krunýř / A jeho temné zesláblé proudy / Začnou plodit drobné stvůry / Možnost plavby je mrtva / Chvíle rozpaků a první zvíře je vrženo přes palubu.“ (Horse Latitudes).

 

Uhnul jsem z promenády na pláž a sedl si mezi palmy, když se Jim konečně objevil. Měl už zase delší vlasy, byl opálený a jeho někdejší boubelatost byla ta tam. Sedl si do písku a říkal, že by chtěl zpívat písničky, ale ne jako Beach Boys. A přesýpal si písek mezi rukama a zpola zpíval a zpola deklamoval: „Let’s Swim To The Moon, uhuhuh / Let’s Climbe To The Tide / Penetrate The Evening That The / City Sleeps To Hide.“ Vedle seděl ještě takový obrýlený kluk a řekl, že „kurva, tohle je ta nejlepší písnička, jakou jsem kdy slyšel“. Jmenoval se Ray Manzarek a nabídl Jimovi, že by spolu založili rock’n’rollovou kapelu. Pak se objali a šli – nejspíš plavat k tomu Měsíci.

 

Šel jsem pěšky zpátky za Svatou Monikou a z jednoho ze skladišť, narychlo předělaného na nahrávací studio, ozývala se hudba. Chvíli jsem šmíroval a vidím tam Jima s Rayem a ještě s dalšíma dvěma bráchama, alespoň tak vypadali, a nějakou holku, co drnkala na baskytaru, že tu nahrávají demosnímek a budou se jmenovat Ravens nebo tak nějak. Sedl jsem si do kouta a poslouchal písničku Hello, I Love You, valčík či co – to Jim napsal taky na té střeše. A hned se začali hádat: ti Rayovi bráchové tvrdili, že ten zpěvák je nemožný, a Ray je poslal pryč a zavřel za nimi Dveře, The Doors. Mluvili pak s Jimem o básníku Williamu Blakeovi a Aldousi Huxleym a něco o Dveřích vnímání, jenže tomu jsem nerozuměl, vždyť mi v tom pětašedesátém bylo sotva devět let.

 

TADY UŽ SI NEVRZNETE!

Zpátky do Hollywoodu jezdí autobus modré barvy, „blue bus“. Minul jsem areál UCLA, Jim stejně do školy moc nechodí, anebo ho už z té fi lmové fakulty konečně vyhodili? A vystoupil jsem na Sunset Boulevardu, vlastně proti klubu Whisky A Go Go. Nějaké holky tam křičely: „Viděli už ste toho zpěváka? Ten musí bejt fakt šííííílenej!!!“ Šel jsem dovnitř, bylo docela narváno a já poznal Raye u kláves (levou rukou hrál basové linky); dětsky vyhlížejícího kytaristu, který se jmenoval Robbie Krieger, ani černovlasého bubeníka s knírem Johna Densmorea jsem neznal. Jim stál zády k publiku, to se ještě před lidmi styděl, ale už sytým, znělým a „zakouřeným“ hlasem zpíval: „Zrušte mé předplatné na zmrtvýchvstání / Pošlete mé doklady do pasťáku / Mám tam pár přátel / Tvář v zrcadle nezůstane / … Dřív než upadnu do hlubokého spánku / Chci slyšet řev motýla.“ Ta písnička se jmenovala When The Music’s Over, jenže ona zrovna začala a v publiku jsem taky uviděl Dylanova producenta Lou Adlera a taky někoho z Rolling Stones, a hlavně toho Jaka Holzmana, šéfa vydavatelství Elektra, a když jsem se o přestávce přikradl blíž, slyšel jsem, jak Jimovi a Rayovi říká, že by jim dal dva a půl tisíce dolarů, kdyby se jim The Doors upsali. Plácli si.

 

Nevím, jestli toho pak Jac nelitoval, protože po pauze Morrison začal strašně hněvivě řvát: „… a vrah vstal před svítáním / Obul si boty … a vešel do pokoje své sestry / Pak vstoupil do haly / Vkročil do dveří a rozhlédl se.“ A Jim s vytřeštěnýma očima už do publika pokračoval: „Father? / Yes Son / I Want To Kill You! / Mother? / I Want To Fuuuuuuck You!!!!“ zavřeštěl a bylo to, jako když se rozbije tisíc oken najednou, jako by mu na mučidlech drtili třeba prsty. Publikum – striptérky, číšníci a já taky – zůstalo v němém úžasu. Jen majitel klubu řval, že o píchání vlastní matky mu tu nikdo zpívat nebude, a Jima a ostatní hochy vyhodil ze Dveří: „Tady už si nevrznete!“ Já se tolik nedivil. Jim Morrison měl dost trudné dětství i dospívání, dovolím si o tom něco vědět. Příliš milující matka (asi proto ten „oidipák“), příliš přísný otec, námořní důstojník překládaný z místa na místo. Chudák hoch vystřídal řadu základních škol a nechává to na něm stopy hysterie, která pramení z neukotvenosti. Jo, takže Jim pláchnul a s rodinou už nechtěl nikdy nic mít.

 

SEXUÁLNÍ SYMBOL AMERIKY SMRDÍ

Tak jsem šel taky západním směrem na Sunset Strip, na lavičce čekal na autobus John Mayall, který se taky byl na Doors podívat, ale připadali mu strašný! U hotelu Marmont jsem zpozorněl. Po ochozu dost vysoko na zabití se procházel, teda spíš potácel, Jim s takovou pěkně vyvinutou platinovou blondýnkou. „To je Nico od Velvetů a Andyho Warhola!“ zařval někdo a tahle „femme fatale“ tam s Morrisonem třicet metrů nad zemí tančila jakýsi obřadní sexuální rej. Tak jsem k ní přistoupil a políbil jí ruku.

 

Na rohu jsem si koupil pivo a placku Danielse a L. A. Times. V novinách na první stránce psali, že písnička Light My Fire je úplně první ze všech písniček na celým světě a Jim je strašně bohatý.

 

A protože mně peníze docházely, vydal jsem se první kolmicí s poetickým názvem La Cienega dolů do Barney’s Beanery, kam Jim chodívá na vepřová žebírka – tuny jich tam už spolykal: patologický hlad po trávě nebo hašiši dělá svoje. Jim se tu probourává na druhou stranu – Break On Through (To The Other Side) –, ale kam, to nevím. A možná ani on. Na balkóně motelu, pojmenovaném po té ulici, skoro na křižovatce se St. Monica Boulevard, řvala nějaká hezká zrzka něco v tom smyslu, že se zabije nebo „tebe, ty zatracenej Morrisone“, a mně došlo, že je to ta Pamela Courson, se kterou Jim chodí. „Víš, že strašně smrdíš?! A že ti už nestojí, ty sexuální symbole Ameriky?!!!“ hulákala na celou ulici.

 

U Barneyho jsem si dal radši tequilu, ale Jim už nedorazil, šel se prý někam podívat na představení Living Theatre, ale určitě ne na Chmelnici, protože tam teprve budou, ale tu scénu s „Nesmím si svléknout šaty!“ si musel užít i tady. Los Angeles mi leze krkem. Go East! Nejdřív na Floridu a pak do Evropy, nejraději do Paříže – potkat ducha Rimbauda! Jo, to vlastně Jim říkal, že ho štve být tím pop idolem, když je vlastně básník, a že ho vlastně všichni štvou.

 

CHCETE HO VIDĚT?

Nevím, letěl-li jsem toho prvního března sexuálně symbolického roku s šestkou a devítkou na konci do Miami stejným spojem jako Jim, ale spíš ne, protože Jim se prý v letadle choval jako čuně a hrozně křičel, tak to bych si pamatoval. Opil se skoro do němoty a na pódium ho pak museli donést. V hale bylo hrozivé vedro, pot ze mne lil proudy a víc než hodina čekání na tu primadonu … Morrison mě začal štvát, navíc mu (nejspíš v letadle) narostl plnovous a taky břicho – to z toho chlastu, protože Jim normálně skoro nejí. Na pohled byl našrot, jenže já ho znám: dobře věděl, co chce spáchat. Kapela jako vždycky začala Break On Through, pak Backdoor Man. Po několika verších Jim s čerstvým plnovousem přestal zpívat a začal už neposlušným jazykem mluvit: „Poslouchejte, potřebuju vás mít rád … Jsem sám. Potřebuju pohodu. Která z vás má ráda mojí prdel? Jedééém!“ Zbylí Doors se snažili zachránit situaci další skladbou Five To One. Ale Jim nebyl k zastavení: „Jste banda zasranejch idiotů,“ zařval. „Jste banda otroků!“ Svlékl si košili a hodil ji do publika. A pak přišel ten okamžik, který Jim plánoval od té doby, co zhlédl Living Theatre. Připravoval se na to pečlivě. Ray jako by tušil, kolik uhodilo. „Zastavte ho, proboha!“ zařval na manažera. Jenže to už měl Jim ruku na zipu kalhot. „Chcete ho vidět?“ zahulákal a začal si rozepínat opasek … Nakonec ho museli z pódia sundat karatisti. Hanba. Nebo performance?

 

„… obnažil své přirození, dotýkal se svého penisu a třásl jím, čímž simuloval masturbaci …“ (z rozsudku soudu v Miami).

 

Podle platných zákonů mohl být Jim odsouzen až na sedm let. Nejdřív si s tím nelámal hlavu, ale po týdnu zjistil, že koncerty Doors byly skoro všude zrušeny. Jen na zakázaných koncertech prý kapela přišla o víc než milión. Tolik peněz! A já začal mít strach, protože u mě doma se začali roztahovat Husák a Biľak a vypadalo to, že na víc než sedm let. Odhlásil jsem se z Morrisonova hotelu a jel jsem do Prahy. Nebo to bylo o dvacet let později? Abych se ujistil, dívám se do Los Angeles Times: Češi mají nového prezidenta! stojí tam tučnou sazbou a Klaus se na podařené fotografii zeširoka usmívá.

 

A Husák řekl, že hranice nejsou promenáda, a já mám konečně půjčený byt v Paříži v ulici Beautreillis, jen kousek od náměstí Bastilly, číslo popisné 5. Jako na potvoru Jim bydlí v sedmnáctce:

 

„Do tohoto domu jsme se narodili / Do tohoto světa jsme byli vrženi / Jako pes bez kosti / Jako najatý herec / Jezdci v bouři / Na cestě číhá vrah.“ (Riders on The Storm)

 

Šel jsem do druhého patra. Jakýsi majordomus se mne ptal, bydlím-li tu. „Ne, já jdu za panem Morrisonem,“ povídám. „Tak to musíte na Père Lachaise, kus odtud severně. To je hřbitov, víte.“ V duchu jsem se nad náhrobkem ověnčeným spoustou poloprázdných lahví šklebil: Copak vy si vážně myslíte, že Jim Morrison přesně před čtyřiceti lety umřel?! Anebo Hendrix anebo Joplinka anebo Cobain?!

 

A šel jsem do Karlína, protože už bylo pozdě asi o těch čtyřicet let. Jim seděl v hospodě U báby před Negrelliho viaduktem, nad námi jezdily vlaky. „Ale stejně to byla sranda!“ řekl, dal si ještě jedno a pak šel.

 

JIM MORRISON (1943 - 1971)

Jim Morrison se narodil 8. prosince 1943 v Melbourne na Floridě námořnímu důstojníkovi Georgi Stephanu Morrisonovi a Claře Morrisonové. Kvůli povolání otce se rodina často stěhovala, tři děti vychovávala hlavně matka. Jim maturoval ve Virginii a v roce 1964 začal studovat na filmové akademii v Los Angeles (UCLA). Školu opustil o rok později.

 

Osudové pro něj bylo seznámení s Rayem Manzarekem, spolužákem z UCLA. Jednoho dne se údajně potkali na Venice Beach a poté, co Morrison Manzarekovi zazpíval skladbu Moonlight Drive, nadšený Ray jej přizval do své kapely Rick & The Raven, kterou do té doby kromě něj tvořili ještě jeho dva bratři, basistka Pat Sullivanová a bubeník John Densmore. Skupinu záhy opouštějí Manzarekovi sourozenci i Pat a nahrazuje je kytarista Robby Krieger. Vznikají The Doors. V roce 1966 podepisují smlouvu s šéfem vydavatelstvím Elektra Jakem Holzmanem a o rok později jim vychází první, eponymní album obsahující mimo jiné skladbu Light My Fire, jež se o něco později objevuje na prvním místě americké hitparády. Do Morrisonovy smrti v roce 1971 pak vydají dalších pět řadových alb.

 

Kapela The Doors se zpočátku proslavila zejména díky divokým a hypnotickým koncertům. Už v roce 1966 (ještě před podpisem kontraktu s Elektrou) se stala rezidentem klubu Whisky A Go Go, odkud však byla po několika měsících vyhozena kvůli textu skladby The End (Otče / Chci tě zabít / Matko / Chci tě ojet). Začala tak série koncertních skandálů, která vyvrcholila vystoupením v Miami 1. března 1969, po němž byl zpěvák obžalován za obnažování, urážky, oplzlé chování a opilost. Poslední koncert odehráli The Doors s Jimem Morrisonem 12. prosince 1970 ve Warehouse v New Orleansu. O něco později, během mixování alba L.A. Woman, odjel Morrison do Paříže, kde bydlel se svou přítelkyní a múzou Pamelou Coursonovou a kde 3. července 1971 zemřel. O příčině smrti se dodnes spekuluje, oficiální verze zněla srdeční zástava.

 

Jim Morrison se v druhé polovině šedesátých let stal rockovou hvězdou první velikosti. Ačkoli měl spousty milenek – slavných i bezejmenných – vždycky se vracel ke své životní lásce Pamele (přežila jej jen o tři roky – zemřela na předávkování drogami). Jeho životní styl bohatě naplňoval představy o rock’n’rollové hvězdě. Hodně pil a užíval halucinogenní drogy. Vedle toho však také miloval a psal poezii – vydal několik knih, všechny v malých nákladech pro přátele. Morrison je pochován po boku dalších básníků na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise.